autor: Áďa
I přes mé počáteční obavy nakonec svátky proběhly poměrně v klidu a pohodě. I když mě dva dny poněkud škrábalo v krku, třetí den už jsem byl v pohodě a mamka se od našeho návratu z mrazivé noci před námi o té události vůbec nezmiňovala, i když bylo vidět, jak ji to ranilo. O to víc se ke mně chovala starostlivěji a mileji, pokud to vůbec bylo možné. Jako každý rok, i letos napekla nějakých deset druhů cukroví, od každého po pěti plechách, a ke každému jídlu následoval plný talířek toho sladkého pečiva, který jsme s Tomem museli bezpodmínečně sníst. Ani nám to nevadilo, pekařské umění naší mamky bylo prostě nepřekonatelné. Ale k jejímu vzteku se to stále míjelo účinkem, nikde nebyl sebemenší náznak toho, že by se na našich hubených tělech začaly tvořit aspoň nějaké faldy.
„Bože, vy jste pořád tak vyzáblí!“ lamentovala mamka dva dny po Štědrém dnu. Já už dávno polospal ve svém křesle u krbu, navlečený v nové teploučké mikině, kterou jsem od ní dostal a Tom si už balil věci na zítřejší odlet. Přistoupila ke mně a změřila si mě napůl kritickým, napůl bezradným pohledem.
„Bille, řekni, co vám mám zítra uvařit k obědu, než mi odletíte? A co byste chtěli, až přiletíte? Já už vážně nevím, co mám vařit nebo péct, abyste přibrali aspoň dvě kila!“
Pousmál jsem se na ni.
„Ale mami, vždyť my jsme nacpaní k prasknutí!“ ujišťoval jsem ji. „A na turné taky jíme pořád, a to samá nezdravá jídla typu pizza, hranolky a podobný zpackaniny!“
„No ale vždyť se na sebe podívej!“ zakvílela. „Vždyť se zlomíš ve větru! Já mám strach, aby ti v těch Maledivách nějaká větší vlna nerozdrtila žebra!“
Zvedl jsem se z křesla, objal ji a vtiskl jí pusu na obě tváře.
„Neboj, mami,“ mrkl jsem na ni. „Tak jsem prostě hubený, no… Jestli to mám v sobě nějak geneticky zakódovaný, tak s tím nic neuděláš, ani kdybys mě krmila každou minutu.“
Chvíli si mě prohlížela.
„No dobře,“ připustila tuhle možnost. „Ale řekni mi, že nikde nehladovíš! Opravdu dostáváte při cestách jídla dost?“
To už jsem nevydržel a rozesmál se na celé kolo.
„Maminko, já a Tom jsme největší žrouti z celý skupiny, a i když už jsme vždycky po jídle plní, tak do sebe ládujeme gumové medvídky! Jak bychom zrovna my dva mohli hladovět?“
„Dobrá!“ vykřikla mamka a zvedla ruce nad hlavu, jakože se vzdává. „Tak si upaluj taky sbalit věci, ať to všechno zítra nenaháníš na poslední chvíli, jo?“
„Rozkaz, šéfe!“ zasalutoval jsem poslušně. Jen tak tak jsem se vyhnul utěrce, kterou mě mamka chtěla výchovně švihnout, a pelášil jsem do svého pokoje zjišťovat, co všechno budu či nebudu na Maledivách potřebovat.
„To je úžasný!“ vydechl jsem o dvacet čtyři hodin později.
Právě jsme si s Tomem hodili do našeho hotelu věci a místo vybalování jsme se vydali prozkoumat terén, přestože jsme byli na stejném místě, jako loni. Vyšli jsme z téměř prázdného hotelu, ušli ani ne sto metrů a oba jsme strnuli úžasem.
Před námi se rozprostíral nekonečný, azurově modrý oceán, lemovaný stříbrnou pěnou z vln, které se rozlévaly do hebkého zlatého písku na pláži. Nikde, kromě dvou tří zapomenutých civilistů v dálce, nebyla ani noha. Jenom my dva, šumící oceán, horké slunce a smaragdové palmy, nabízející ve svém bohatém stínu příjemný chládek. Pohlédli jsme si navzájem do očí.
„Tommy, já jsem tady tak šťastný,“ rozzářeně jsem se usmál na brášku. Stiskl mi ruku, ze které mi jen pár hodin před odletem konečně sundali sádru.
„Já taky,“ odpověděl tiše. „Pojď, jdem se převlíknout do plavek, je tu vedro.“
Jeho nápad jsem ocenil. Zmizeli jsme do hotelu, kde jsme se převlékli a změnili svou typickou vizáž na vizáž relaxovou. Kompletně jsem se odlíčil. Nehty jsem si ale nalakované nechal. Vlasy, které už od odletu postrádaly svůj typický nános laku, jsem stáhl do culíku, zatímco Tom si z dredů udělal veliký, těžký uzel, který hrozil, že svou velikostí zlomí tu jemnou ladnou šíji, která ho nesla. Já jsem ještě zahrabal ve své přeplněné tašce, a vyndal z ní asi pět balení opalovacích krémů.
„Co myslíš?“ obrátil jsem se s plnýma rukama bezradně na Toma. „Který si mám namazat?“
„To si ze mě děláš prču, ne?“ vytřeštil oči. „Kolik toho s sebou táhneš?“
„No hodně, abychom se nespálili jako posledně,“ objasnil jsem mu příčinu svého velkého nákladu. „Ale nevím, jestli se mám namazat pětadvacítkou nebo třicítkou.“
„Můžeš se namazat taky vodkou s Redbullem,“ ušklíbl se na mě škodolibě brácha. Poté si všiml mého uraženého pohledu.
„No dobře,“ dodal smířlivě. „Tak radši tou třicítkou, postupně můžeš přejít na pětadvacítku, ale začni třicítkou, radši… A já si ji pak od tebe taky půjčím, jo?“
Tentokrát jsem to byl já, kdo kulil zaskočeně oči.
„Ty si ze mě děláš legraci? Že sis nevzal opalovací krém, když letíme k moři?“
„No spoléhal jsem na tvoje zásoby,“ uculil se na mě. „Tak dělej, hoď mi jeden, ať můžeme vyrazit!“
Chvíli jsem se sice na něj zlobil, že může být takhle nezodpovědný, ale krém jsem mu půjčil, a následoval jeho příkladu, když se jím začal mazat. Když už jsme byli skoro hotoví, zeptal se mě, jestli mu namažu záda. Rád jsem jeho žádosti vyhověl. Nanesl jsem si na dlaně krém, trošku ho rozemnul, aby tak nestudil, a opatrně pohladil Tomovy lopatky. Krouživými pohyby, do kterých jsem se snažil dát co nejvíce své lásky k němu, jsem roztíral krém po jeho ramenou, žebrech a bocích. Slyšel jsem, jak tichoulince, téměř neslyšně vzdychl, když jsem mu dlaněmi přejížděl spodní část zad. Intuitivně jsem tušil, že se mu moje opečovávání velmi zamlouvá, proto jsem nepřestával, i když krém byl už dávno nanesený. Z lehkého hlazení jsem přešel na mírnou masáž, když jsem mu mnul hebkou kůži mezi lopatkami a stoupal po jeho páteři až ke krku, načež jsem klidnícím hlazením sjel po stranách jeho šíje přes ramena až k loktům, kolem nichž jsem ho objal a přitiskl zezadu svou tvář na tu jeho.
„Hotovo, pane,“ zašeptal jsem mu do ouška a vtiskl mu jemný polibek na tvář.
„Děkuju, dobrá vílo,“ usmál se na mě a sám nanesl trochu krému do svých dlaní, aby mi mohl mou péči vrátit.
Tak jako já, začal roztíráním krému na lopatkách. Zavřel jsem při jeho dotycích oči a soustředěně vnímal každičké spojení jeho hřejivých dlaní s mými zády. Pomaličku přejížděl až na ramena, kde palci promnul okolí klíční kosti a postupně se vracel zpět k lopatkám, z nichž putoval k mým žebrům. Trošku jsem se prohnul, protože jsem v boční oblasti svých žeber hodně lechtivý. A Tom to věděl. Chvíli mě takhle zlobil, zatímco jsem se tiše chichotal, a pak něžně pohladil mé boky a spodní půlku zad. Měl jsem pocit, že musí být rodilým masérem. Jeho pohyby byly absolutně dokonalé, nevynechal jeden jediný sval na mých zádech, se kterým by si nepohrál, a když své dílo skončil, zdálo se mi to až příliš brzo.
„Ještě,“ zakňoural jsem prosebně.
Zaculil se na mě.
„Počkej na večer, až se budeme matlat krémem po opalování,“ mrknul na mě.
Uznal jsem, že má pravdu. Oba jsme si vzali ručník a vydali se na pláž.
Bylo to tam dokonalé. Zavyl jsem slastí, když se mé bosé nohy až po kotníky propadly do horkého písku. U baru jsme si vyzvedli lákavě vypadající barevný koktejl, ze kterého přímo čišela exotika, a pokračovali na zcela opuštěnou část pláže. Po pár vteřinách už jsme byli oba zpocení, protože sluníčko bylo opravdu horké, a my nakonec s úlevou zalezli do konejšivého chládku košaté palmy. Rozprostřeli jsme na zemi ručníky a spokojeně se na nich uvelebili.
„Tak na krásnou dovolenou,“ pozvedl Tom svou sklenici.
„Na dovolenou,“ oplatil jsem jeho větu a ťukli jsme si, načež jsme svými rty objali brčko a zhluboka se napili.
Snad nikdy jsem ještě nepil lahodnější nápoj, i když počítám colu a koktejly z minulých let. Krkem se mi rozlinula nádherná chuť kokosu, ananasu a ještě pár dalších plodů, které jsem nedokázal identifikovat, a já obdivně hleděl na mix svítivě modré, žluté, růžové, červené a zelené barvy, který se v našich sklenicích rozprostíral.
„To je luxusní,“ zapředl jsem spokojeně, když jsem si dal další mocný lok.
„Máš pravdu,“ přitakal Tom, který se mlsně olízl. „Hele, pojďme do vody!“
Byl jsem rád, že to navrhl jako první on. Já totiž moře bezmezně miluju, a od prvního momentu, co jsem spatřil třpytivý příboj, nemohl jsem se dočkat, až se do vody vrhnu. Nechtěl jsem ale vypadat příliš nedočkavě.
„Tak jo!“ vyskočil jsem a znovu se propadl do hebkého písku. „Kdo tam bude první? Tři, dva, jedna, teď!“
Divoce jsem se rozeběhl pískem a vnímal, jak od mých nohou odlétají zlatavé závoje na všechny světové strany, když jsem se dlouhými skoky nořil do těch horoucích závějí, tak podobných, a přitom tak odlišných od těch sněhových. S úsměvem jsem zaznamenal, že mám před Tomem ještě kousek náskok. Bráška mě však bleskurychle doháněl…
„První!“ vykřikl jsem vítězoslavně, když mé kroky zpomalily houpavé vlny nádherně chladivé, a přitom tak teploučké vody.
Otočil jsem se na Toma, který právě dobíhal do mokrého písku, který omývaly tříštící se vlny.
„Vyhrál jsem, vyhrál!“ šklebil jsem se na něj zvesela, zatímco jsme volným krokem bok po boku postupovali hlouběji do oceánu. Když nám voda byla přibližně do pasu, Tom náhle nečekaně zmizel. Překvapeně jsem se rozhlížel kolem sebe.
„Tome?“ zvolal jsem udiveně. Žádná odpověď. „Tome! Tome, kde jsi!“
Začala se mě zmocňovat hysterie. Kam se poděl, že tak dlouho mlčí? Voda byla sice průzračná, bylo vidět na dno, ale já jsem svého brášku nikde neviděl! Panicky jsem se rozeběhl vodou a snažil se po něm pátrat.
„Tome! Tome! TOMEEE!“
Nikdo se ale neozýval. Začal jsem natahovat moldánky. Kam zmizel? Kde je? Rozeběhl jsem se ke břehu, abych mohl zavolat pobřežní hlídku nebo záchranku nebo prostě nějakého človíčka, který to tu má na starost…
Náhle se něco omotalo kolem mých nohou.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zařval jsem těsně před tím, než se nade mnou uzavřela hladina.
Divokým kopáním nohou a máváním rukama jsem se opět dostal nad hladinu. Kuckajíc, div jsem si neroztrhl plíce, jsem kašlal ze svých úst odporně slanou vodu, která mě štípala v očích. Teprve po několika hodně dlouhých vteřinách jsem opět dokázal otevřít slzící kukadla a rozhlédnout se kolem sebe, zmáčený jako kotě…
Těsně za mnou stál Tom a smál se, až se za břicho popadal. Jeho obličej byl taky mokrý, a z dredů mu crčela voda. Tak takhle to tedy bylo! On se ten hajzlík potopil, abych ho neviděl, a pak mi podrazil nohy! Královsky se přitom musel bavit, zatímco já se o něj tak bál!
„Seš normální, ty vole?“ prskal jsem dál mořskou vodu ze svých úst. „Vždyť jsi mě málem utopil!“
„To bylo za to, že jsi od ručníků vyběhl už ve chvíli, kdy jsem se teprve zvedal,“ pokrčil se smíchem rameny.
„Ty kreténe blbej,“ ulevil jsem si, když jsem se z toho začínal jakž takž vzpamatovat. „Víš, jak jsem se lekl, že se ti něco stalo?“
„No to jsem viděl,“ kývl hlavou a jeho zarudlé oči opravdu svědčily o tom, že koukal i pod vodou. „Ale to, že ses lekl až takhle moc, to vážně nebylo ve scénáři. Promiň…“
„Troubo,“ vykřikl jsem a cákl jsem na něj vodu.
Můj útok nezůstal bez odezvy, a během pár vteřin byl kolem nás dvou hotový gejzír, jak jsme po sobě stříkali všechnu vodu, která nám přišla pod ruku. Blbnuli jsme jako malé děti a oba jsme v tu chvíli byli na vrcholu blaha… Po chvíli mě ale začala bolet pravá ruka. Píchání v místě, které jsem měl zlomené, napovídalo, že jsem svou dnešní dávku aktivity pro tuto paži už vyčerpal. Kost už sice nemusela být v sádře, byla relativně srostlá, ale pořád jsem si ji ještě musel šetřit.
„Dost, Tommy, dost!“ křičel jsem a zvedl ruce nad hlavu v rezignovaném gestu.
„Co je?“ zeptal se a neodpustil si vstříknout mi do obličeje poslední dávku slané tekutiny.
„Ruka,“ vysvětlil jsem mu.
Víc už jsem říkat nemusel. Vyřádění dosyta, brouzdali jsme se vodou až ke břehu. Zatímco Tom zamířil ke svému ručníku, já jsem ulehl do míst, kde se horký písek křížil s tím mokrým od vln. Od lopatek výš jsem ležel v tom horkém písku, a od pasu níž jsem cítil každičkou vlnu, která udeřila do pobřeží. Bylo to tak příjemné, nechat se jimi omývat, zatímco mě zespoda hřál horoucí písek a shora tropické slunce…Nevěděl jsem, jestli jsem ležel několik minut nebo hodin. Spokojeně jsem zavřel oči a šumění tříštících se vln a jejich kolébání mě pomalu uneslo do říše exotických snů.
„Bille! Broučku, nechrápej!“
Otevřel jsem oči a uviděl Tomův obličej.
„Jestli chceš spát, tak pojď do stínu, nebo dostaneš úpal. Pět minut jsem ti tady sice dovolil, ale víc ne. Pojď.“
Nesouhlasně jsem zamručel, ale věděl jsem, že má pravdu. Přetočil jsem se na břicho, postupně se zvedl na všechny čtyři a protáhl se jako kočka. Pak jsem přijal Tomovu ke mně nataženou ruku a poslušně jsem ho následoval do chládku. I když ve vlnách to bylo fajn, cítil jsem v hlavě lehké tupé pulsování, které zřejmě mělo na svědomí horké odpolední slunce. Vděčně jsem upil ze svého koktejlu, zatímco Tom se vypravil pro další. Poté, co jsem svou sklenici vyprázdnil, spokojeně jsem se přetočil na bok. Sluneční paprsky, problikávající mezi větvemi palmy, mě hladily, rozeseté po celém mém těle v drobných teploučkých flecích, a já natáhl obě ruce z osušky a nechal je, ať se propadnou do chladivého písku. Vdechoval jsem vlahý exotický vzduch a bylo mi tak dobře. Ano, tohle byl ten správný balzám na poraněnou duši…
„No nene,“ ozval se nade mnou Tomův hlas. Otevřel jsem oči a usmál se na něj, když jsem ho viděl přicházet, s koktejlem v každé ruce. „Kdopak nám to spinká?“
Posadil se vedle mě.
„Kdyby ses viděl… Jsi tak roztomilý,“ podíval se na mě a něžně mi začal smetat písek ze zad a ramenou. Slastně jsem opět zavřel oči a nechal se unášet jeho doteky…
Když se slunce začalo schylovat k oceánu a nabývalo narudlou barvu, zvedli jsme se a zamířili zpět do hotelu. Po krátké slovní hádce jsem zvítězil a jako první zaplul do sprchy, kde jsem ze sebe smyl poslední zbytečky písku a vyplavil ho i ze svých vlasů, které jsem za to, že musely trpět slanými nálevy, obdařil pořádnou dávkou šamponu a vyživujícího balzámu. Poté jsem do koupelny vpustil i Toma, který následoval mou očistu, a já se mezitím chystal na večeři. Po tom relaxu na pláži mi docela vytrávilo. Vyfénoval jsem si vlasy a zvažoval na večer použití linek, což jsem ale nakonec zamítl. Jsem přece na dovolené, tak si od toho můžu taky jednou odpočinout, nebo ne?
Ukázalo se, že místní kuchaři jsou opravdu mistři svého řemesla. I když jsem se zezačátku těch cize znějících názvů jídel trošku bál, nakonec se večeře projevila jako úžasný zážitek. Ryba zasypaná kořením a bylinkami, obložená mušlemi a jakousi vekou, vůbec nebyla špatná, a když jsme se vraceli na pokoj, byli jsme oba nacpaní k prasknutí.
Po návratu na pokoj jsem si nekompromisně zabral záchod a prohlížel si místní časopisy, které tam byly za účelem ukrácení dlouhé chvíle při jisté potřebě. Když jsem vyšel z koupelny, Tom už seděl na posteli, jenom ve svých boxerkách, a mazal se krémem po opalování. Opět jsem mu namazal záda a začal se taky patlat tou zklidňující hmotou, načež mi Tom nabídl svůj opečovávací proces. S radostí jsem jej přijal a natáhl se na postel. Jeho pohyby byly tak uklidňující a příjemné, a tišící krém v tom neměl prsty ani náhodou. Mazal a hladil mě snad půl hodiny, dávno poté, co se krém již vstřebal do mé sluncem rozpálené pokožky.
Pak mi podsunul jednu ruku pod břicho a opatrně mě převrátil na bok. Upřeně jsme si hleděli do očí. Jeho ruce nepřestávaly v hlazení mého těla, tentokrát se ale nedotýkaly zad, ale mé hrudi a posléze i břicha. Spokojeně jsem si vychutnával jeho péči. Když se však jeho ruce dostaly až ke spodním cípům mojí hvězdy, trošku jsem sebou škubnul.
„Promiň,“ zašeptal a ihned se rukama vrátil o kousek výš.
„Ne, neomlouvej se,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ty za to nemůžeš. To já to musím překonat,“ povzdychl jsem si.
Hladil mě tak dlouho, dokud nezmizely poslední střípky napětí.
„Ty to dokážeš,“ políbil mě na čelo.
Nejistě jsem se na něj podíval.
„Ale kdy?“ hlesl jsem.
„Na tom nezáleží,“ pousmál se na mě a povzbudivě zamrkal. „Dokážeš to, až budou rány ve tvé duši zahojené. Ať už to bude za pár dní, za pár měsíců nebo za pár let. Třeba si to teď nemyslíš. Ale ty to dokážeš, Bille. Věřím ti.“
Smutně jsem zavrtěl hlavou.
„Tobě se to řekne,“ zamumlal jsem tiše. „Ale víš, jaké to je, když vím, že se mě dotýkáš ty, člověk, kterého miluju, a přitom se tě děsím tak jako jeho, i když vím, že mi nic udělat nechceš?“
„Ale Billí, to je přece normální!“ namítl Tom. „Vždyť si vem, co všechno ti udělal! Máš strach zcela právem! Já naopak jsem v šoku z každýho tvýho přitulení, z každýho dotyku, z každýho polibku! Protože kdybych já prožil, co ty, tak bych nikomu nedovolil, aby se ke mně přiblížil tak, jako já k tobě! Protože nemám takovou vůli k životu a sílu jít dál jako ty.“
Na chvíli zavládlo ticho, během něhož jsme si navzájem hleděli do očí. Nebylo třeba slov. Četl jsem v těch dvou sametových hlubinách, že mi Tom plně důvěřuje. Ta jeho důvěra mě ale znepokojovala. Měl jsem strašlivé výčitky. Kdy jeho trpělivé čekání bude odměněno? Kdy se přestanu bát dotyků vlastního bratra?
Jako by mi to četl z pohledu, objal mě ještě víc a pohladil mě po tváři.
„Neboj, Billí. Ty to dokážeš. Ty nad tím vším jednou zvítězíš. Vím, že to tak bude. A kdybys měl někdy pocit, že to nezvládáš, tak jsem vždycky tady. Jsem tu pro tebe, kdykoliv mě budeš potřebovat. Rozumíš?“
Mlčky jsem přikývl. Polaskal mé rty těmi svými a vjel mi rukou do vlasů.
„Nezapomeň,“ šeptal dál konejšivá slova. „Já ti věřím. Kromě toho, víš přece, jak to vždycky zpíváš. Nesmíme ztratit naši důvěru…“
Prudce jsem ho objal, jak nejpevněji to šlo.
„Já vím, Tommy. Ale nevím, jestli to půjde tak snadno, jak si to myslíš…“
„Půjde,“ přerušil mě. „Půjde ti to. Uvidíš.“
autor: Áďa
betaread: Janule
to je ale parádní díl!! tak parádně dlouhý a tak parádně napsanej!!!! no prostě bomba!!!
bože já chci být u moře….
Já taky…..to vedro, ten vzduch, ta krásná a čistá voda…slunko…né nebudu nad tím přemýšlet….
Úplně jsem se do toho vžila…cítila jsem každej záchvěv větru na tváři,slanej a vlhkej mořskej vzduch,sluníčko mě hřálo do zad…Hm,a pak otevřu oči a koukám z okna na zasněženou zahradu :-/
Tom je v týhle povídce úžasnej,jeho trpělivost bych chtěla mít. 🙂
moc hezky napsaný…x)) je mi jich pořád hrozně líto…. x(( Toma obdivuju….x)) chtěla bych mít ten jeho optimismus a trpělivost….x))
Komentáře to tady shrnují naprosto přesně, nádherně napsaný díl, ze kterého vyčtu to jediné, v co doufám… Doufám v naději.♥
Popis oceánu a Tommyho ladné šíje. A vůbec, ON v plavkách – pohled pro bohy! Pomoc, tohle mě zabíjí… :))) Jak se mazali krémem, no lahoda to číst… Vůbec se nedivím, že tato dovolená bude pro Billa tím pravým balzámem pro jeho dušičku. A když k tomu Tommy umí vždy v ten správný okamžik říct tolik krásná slova… *speechless*
"Jsem tu pro tebe." Nááádhera! Tommy, já jsem tady z tebe úplně vyřízená! :)))♥♥♥