autor: Áďa
Naše společná dovolená byla více než báječná. Vychutnával jsem si ji každým okamžikem, každou vteřinou. Ať už jsme se jenom váleli na pláži, nebo blbnuli v oceánu, nebo se po večerech toulali městem a navštěvovali místní bary. I v noci tu bylo takové teplo, že nám stačily pouze kraťasy a letní trička, a noční slaný vzduch byl nádherný a příjemný. Zkrátka a dobře, oběma nám to tu prospívalo více než dost. Tom byl den ze dne čilejší, a na začátku druhého týdne ani při divočejších blbnutích ve vodě necítil tlak ve svých plicích, přestože mu to v prvním týdnu občas dělalo problémy. A mně se od první noci tady nezdál ani jeden jediný ošklivý sen. Žádná noční můra kolem mě neprostírala svá křídla a vzpomínky na Davida, které se teda občas zničehonic vynořily v mé mysli, byly poněkud bledší než obvykle a mně se dařilo s úspěchem je zaplašit. Byl to tady opravdu balzám na nervy…
„Vstávačka, pane!“ zahlaholil zvesela Tom, čímž mě vytrhl z mých úvah.
Dnes jsme u moře ještě nebyli. Zůstali jsme u hotelového bazénu. Tak jako u moře, ani tady nebylo moc lidí, a nikdo z nich nás očividně neznal. Nikde jsme neslyšeli: Jééé, Bille, Tome, pojďte se se mnou vyfotit! nebo Můžete se mi podepsat, prosím? Spokojeně jsem seděl na hraně bazénu. Lehoulinký vánek mi čechral vlasy a já klátil nohama v chladivé vodě, zatímco tropické slunce mi barvilo kůži do hněda. Zvedl jsem oči a usmál se na Toma, který byl slídit po jídle (tak trošku bych řekl, že se mu tady podstatně zvýšila chuť a není snad minuty, kdy by tady v ruce nežmoulal něco jedlého nebo pitelného) a teď zrovna usedal vedle mě, přičemž mi do rukou vtiskl ten největší zmrzlinový pohár, jaký jsem kdy viděl.
„Ty bláho!“ hvízdl jsem obdivně. „Kdes takovou krávu sehnal?“
„No hodil jsem na barmana smutný oči,“ odvětil pyšně Tom. „Zezačátku to sice moc nezabralo, chtěl mi dát jen standardní maxi porci, ale když jsem mu řekl, že jsem v Evropě hrozně moc slavnej a důležitej člověk, kterýho každý zná, tak mi to umíchal až takhle.“
Rozesmál jsem se. Tom si vždycky uměl zařídit všechno po svém. Naposledy jsem vrhl obdivný pohled před ohromnou zásobou zmrzliny ve skleněném poháru, zdobenou brutálně velikým kopcem šlehačky, polité čokoládovou polevou, a radši se pustil do jídla, než mi sluníčko z toho ledového potěšení stihne udělat teplou kaši.
„Mmmm,“ zapředl jsem, když jsem po nekonečné době zdolal šlehačku a ucítil ve svých ústech lahodnou chuť studené vanilkové, kokosové a straciatellové zmrzliny.
„Výborná je, že jo?“ pochvaloval si Tom.
„To teda,“ přikývl jsem. „Teda… Kdyby to tak viděla mamka!“
„No to jo,“ zašklebil se Tom při té představě a v očích mu pohrávaly veselé jiskřičky, když napodobil hlas naší mamky. „´Kluci, vy vůbec nejíte, nemáte hlad? Jste pořád tak strašně hubení, hlavně ty, Bille, tvůj bratr má aspoň nějaké svaly!´“
Vyprskl jsem smíchy.
„Ty dobytku!“ okřikl mě Tom, když spatřil na hladině plovoucí směsici mých slin a rozpuštěné zmrzliny, kterou jsem měl zrovna v puse. „Vole… Že zrovna já mám za bráchu takový prase!“
Posměšně jsem se na něj ušklíbl, ačkoliv jsem se za tohle dílo tak poněkud styděl. Jenže nikdo jiný to neviděl a obsah mých úst už se rozplýval na vlnkách do ztracena.
„Že to říkáš zrovna ty, bratříčku!“
Překvapeně si přitiskl dlaň na vlastní hruď.
„Já?“
„Jo, ty! Pokud mi nechceš říct, že ten, kdo si včera tak nechutně uprdnul, když jsem mu mazal záda, nebyl někdo jiný! Jinýho dredaře jsem v tomhle hotelu neviděl, než tebe, a ten včerejší čuňák dredy měl.“
Tentokrát to byl Tom, kdo zrudnul až ke kořínkům vlasů.
„No… ale za to mohla ta snídaně, nevěděl jsem, že po krevetí pomazánce budu mít takový větry!“
„Hele, nesváděj to na chudáky krevety!“ pohrozil jsem mu prstem. „A pojď radši dál jíst, nebo nám to úplně roztaje,“ ukončil jsem tuhle debatu.
Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než naše tiché pomlaskávání a sem tam šplouchnutí vody, když jsme občas zahýbali prsty u nohou. Pak jsem ale ticho přerušil.
„Ale je teda pravda, že vidět nás mamka, tak by se asi hodně divila. Hlavně tobě.“
„Mně?“ zeptal se udiveně bráška. „Co zase já, proč dneska všechno házíš na mě?“
„Protože od příjezdu neděláš nic jiného, než že slídíš po jídle,“ vysvětlil jsem mu a v koutcích mi přitom tikalo.
„To sice jo. Ale,“ pozvedl významně ukazováček, „já to dělám hlavně proto, abych donutil tebe něco sníst! Páč když něco přinesu, tak to beru rovnou dvakrát, abys neměl ten trapnej pocit, že ty jíš a já nic, abys věděl!“
„Jasně,“ ušklíbl jsem se. „Takový kecy!“
„Já nekecám!“ vrtěl hlavou Tom. „To ty si odmítáš přiznat pravdu!“
„To není pravda!“ ohradil jsem se.
„Je!“ oplatil mi.
„Není!“
„Je!
„Není!“
„Je!“
„Není!“
„Je a je a je… aaaaaáááááá!“
To už jsem nevydržel. Umlčel jsem Toma mocným kopnutím chlorované vody do obličeje a triumfálně se na něj culil, když se zakuckal.
„Dobře, dost!“ vzdal naši při, když zase nabral dech.
Opět jsme se vrátili k našim pohárům a tentokrát už nepromluvili do doby, než byly skleněné nádoby zcela prázdné. Ztěžka jsem si lehnul na záda, s nohama pořád ve vodě, na rozpálenou dlažbu kolem bazénu
„Fuj, tyjo,“ vydechl jsem a vnímal svůj brutálně těžký žaludek. „Asi budu blejt…“
„Nebudeš,“ ujistil mě Tom, který následoval mého příkladu a taky se položil na dlažbu. „Nebudeš, páč ti to říkám.“
„Když myslíš,“ pokrčil jsem rezignovaně rameny.
Radši jsem v naší slovní přestřelce nepokračoval. Jenom jsem ležel a nechal sluneční paprsky, aby hladily celé mé tělo, zatímco nohy se mi chladily v bazénu…
Vzbudilo mě, když jsem pohnul rukou, která se tak dostala na rozžhavené dlaždice.
„Auuu!“ zavrčel jsem v protestu a otevřel oči. Slunce se už pomaličku nachylovalo k západu. No to snad ne! blesklo mi hlavou. Snad jsme tady neusnuli! Bez čepic a šátků na kebuli… Jako to si koledujeme o pěkný úpal! Poplašeně jsem vyskočil a podíval se na spokojeně oddychujícího Toma. Sice se ve spánku usmíval, ale na tváři mu stál pot a v obličeji byl celý červený. Sakra! Ten v tom jede až po uši! Vrhl jsem se k němu.
„Tommy! Tommy, vstávej!“ třásl jsem s ním, dokud jsem ho nevzbudil. Mírně popleteně se na mě podíval.
„Co je? Co se děje?“
„Usnul jsi na slunci a vypadáš úpalově, to se děje!“
Nekompromisně jsem ho zvednul na nohy a vedl na pokoj.
„Počkej!“ bránil se. „Ne tak rychle! Motá se mi hlava…“
„No vidíš!“ vyjekl jsem. „To je ono! Jdeme, ať si můžeš zase lehnout!“
I když byla cesta pomalá, dotáhl jsem bráchu do pokoje. Vypadal opravdu špatně.
„Počkej,“ zalapal po dechu u futer a zdálo se mi, že v obličeji zelená. „Mně je… blbě…“
V tu chvíli se malátným klusem rozeběhl k záchodu. Stihl to na vteřinu přesně. Rozeběhl jsem se za ním. Klečel u záchodové mísy, do níž vrhal pohár v notně pozměněné verzi, zkombinovaný s obsahem svých žaludečních šťáv. Rychle jsem uchopil všechny dredy, které mu pozvolna v průběhu dne vypadaly z culíku. Sice jich bylo asi jenom čtyři nebo pět, ale i tak je mohl potřísnit obsah Tomova žaludku, proto jsem mu je radši přidržoval v bezpečné vzdálenosti. Druhou rukou jsem ho hladil po zádech.
„Dobrý?“ zeptal jsem se ustaraně poté, co zvracení ochablo.
„Snad… snad jo,“ vydechl úplně zpocený bráška.
V tu chvíli ale chytil další příval. S povzdechem jsem naslouchal šplouchavému pleskání do záchodu a doufal, že už to co nevidět skončí, aby Tom dlouho netrpěl…
„Tak už je to celý… doufám,“ zvedl se po chvíli.
Vrávoravě se dopotácel k umyvadlu a vypláchl si pečlivě ústa, aby mu v nich nezůstala ani jediná stopa po té odporné pachuti. Nato si studenou vodou omyl obličej. Měl úplně červenou kůži. Nechal jsem ho, ať si jde lehnout, zatímco jsem se začal probírat svými zásobami krémů. Který z těch poopalovacích by mu mohl nejvíce ulevit? Po hodně dlouhém váhání jsem nakonec vytáhl chladící gel s výtažky z aloe vera a vydal se do pokoje.
Tom už ležel na posteli a vedle něj se válelo plato s prášky proti bolesti hlavy, v němž jeden chyběl. Posadil jsem se na postel do tureckého sedu a na klín si dal polštář.
„Dej mi hlavu, ty šikulo,“ vybídl jsem Toma a lehce plácl rukou do polštáře. „Zkusím ti to nějak zklidnit.“
Bez protestů poslechl. Jemně položil svou hlavu do mého klína a unaveně zavřel oči. Ze všeho nejdříve jsem mu zpod hlavy vytáhl culík a rozpustil mu všechny dredy, které jsem následně urovnal kolem hlavy, aby ho netlačily. Pak jsem se natáhl k nočnímu stolku pro vatu a pleťovou vodu, kterou jsem mu přetřel celý obličej.
Následně jsem do dlaní vymáčkl vrstvu gelu. Zastudil mě.
„Nelekni se,“ upozornil jsem brášku potichu. „Teďka to bude studit.“
„Jo,“ hlesl slabě, přesto však sebou trhl, když jsem mu na obličej nanesl gel.
Opatrně jsem se dlaněmi dotkl jeho rozžhavených tváří. Hlazením jsem roznesl gel i na nos, čelo a bradu, načež jsem začal vzpomínat na veškeré kosmetické fígle. Už je to docela dlouho, co jsem byl na poslední kosmetice… Jak ta ženská vlastně dělala tu nádherně příjemnou masáž obličeje? Určitě to nebylo jenom hlazení tváří a čela…
Změnil jsem pozici rukou a místo celých dlaní se teď bráškova obličeje dotýkal jenom ukazováček a prostředníček. Přejel jsem jeho obočí ve směru růstu, abych se v kruhu vrátil pod jeho očima tam, kde jsem začal. Dával jsem si záležet, aby mé pohyby byly pomalé, věděl jsem, že se tak prožitek opečovávání ještě více umocňuje. Párkrát jsem mu obkroužil oči, načež jsem položil hrany ukazováčků těsně pod jeho spodní řasy a houpavým pohybem mu naznačoval „lodičky“. Přišlo mi zpočátku docela komické, že se tento pohyb tak jmenuje, ale kosmetička, když jsem ji tehdy nutil, aby mě informovala o každém gestu, které na mé pokožce prováděla, mi vysvětlila, že je to tak proto, že pohyb připomíná právě tuhle známou pouťovou atrakci. Opatrně jsem mu přejížděl pod očima tam a zpět. Nevnímal jsem, jak dlouho. Stačilo mi vidět, jak se Tom během několika chvil absolutně uvolnil a i přes úpal jeho rty slabě naznačovaly úsměv.
Postupně jsem mu různými pohyby, poštipy, poklepy a kroužením hladil úplně celý obličej. Střídal jsem vlnění s hlazením, tiskl jsem opatrně kůži tak, jak jsem si jen dokázal vzpomenout na způsob, jakým mi to dělala kosmetička. Pracoval jsem takhle, dokud se nevstřebal všechen gel. Poté jsem ruce ještě více zpomalil a nadále pokračoval jenom klidným hlazením. Dotýkal jsem se každého milimetru Tomova krásného obličeje a vnímal, jak je i přes tvrďácký vzhled jeho pokožka jemná a hebká.
Najednou Tom zničehonic zachrápal, až jsem se leknul. Pak jsem se ale začal usmívat. Tak vida! Já mu tady léčím obličejík, a on pode mnou usne? Srdcem se mi rozlil nádherný pocit. Konečně jsem začínal mít dojem, že mu dokážu jeho péči a starostlivost alespoň trošku vrátit. Vždyť já sám jsem v jeho náruči usnul už nesčetněkrát, a dnes se mi poprvé podařilo, aby on usnul dříve než já, který jsem se o něj staral. Vždycky to bývalo naopak, a o to víc mi teď bylo příjemněji.
Tom už sice nechrápal, přesto však zhluboka oddychoval. Třeba se vyspí a úpal bude pryč, beztak se tahle nepříjemnost ztratí během jednoho, maximálně dvou dní.
Radostně jsem sledoval jeho spící oči. Opatrně, abych ho nevzbudil, dotkl jsem se svým nehtem dvou řas v místě, kde se přes sebe navzájem křížily, a vrátil jsem je zpět do původní nezkřížené polohy vedle sebe. Ve tváři měl tak milý výraz… spokojený a klidný. Byl jsem vždycky šťastný, když jsem viděl Toma bez starostí. Takové chvíle ale bývaly hodně vzácné. Během turné totiž vždycky byly nějaké starosti a obavy a nejistota.
Teď však ne. Tady bylo jenom horké slunce, slaný vzduch a šumící oceán, který plnil naše uši ve dne v noci nádherným chorálem pěny z vln, tříštící se o písek. Miloval jsem to tu. Ani se mi nechtělo věřit, že do našeho odletu zbývá už jenom pět dní. Nechtěl jsem to tu opustit. Kdo ví, co mě v Evropě a Americe zase čeká…
autor: Áďa
betaread: Janule
doufám, že se to teď nějak nezkazí, když vypadají už tak spokojeně….x)) hezky napsaný…x)) těšim se na pokráčko, je to zajímavý…x)) navíc ta pohoda vyzařující z povídky mě ovlivnila, teda aspoň do tý doby než sem nevykoukla z okna a neviděla 20cm sněhu a lidi, který se snažej udržet rovnováhu jak spěchají, aby byli v teplíčku co nejrychleji….x)) v Pardubicích sem ten sních vážně nečekala….x))
děláš si legraci? 🙂 tak to jsme krajanky :-))) náhodou já jsem ráda, že tady konečně vůbec něco napadlo… vždyť sníh je super, pokud nespadne za krk 🙂
to je pěkně hnusný v zimě mluvit o teplíčku…je to nefér!!! já chci taky sakra!!! jinak ff je překrásná!!!
Ježiš chudak… nemám rada upal…a bill se o něj hezky stara 🙂
sníh se mi taky zamlouval, dokud sem dneska ráno neslítla po zledovatělých schodech a nerozmlátila si hubu za doprovodu smíchu těch hoperů od vedle…..x)) vážně super… ve škole sem si pomalu ani nesedla, jak mě bolel zadek a třeští mě celej den hlava…. od tý doby nadavám ani ne tak na ten sníh, jako spíš na tu příšernou zimu…..x)) jen tak pro zajímavost v jaký části Pardubic bydlíš…?? se divim, že z Pardubic nepocházim sama…..x))
na Severu… to je tam u koupalka… a ty? 🙂
Sauriel: to je právě to pozitivní, ono to opticky, spíš duševně zahřeje, když jdu tím mrazem a sněhem, a vzpomenu si na loňské l,éto v Egyptě, kde bylo 40 stupňů ve stínu :-)))
všichni: děkuji za komentíky :-* i když třeba málokdy reaguju, tak je poctivě čtu všechny :-)))
já bydlim hned u vlakovýho nádraží…x)) hned vedle nás je Hypernova, Oby a Lidl….x)) do centra je to pár kroků….prostě všecičko po ruce….x))
to jsou věci… já mám zas po ruce z jedný strany louku, když se jdu vyblbnout se psem, a deset minut druhým směrem a jsem taky v centru, hned u Zelený brány :-))) tak třeba se v budoucnu potkáme 😀
:))) Krevetová pomazánka, vztyčený ukazovák (pochopila jsem, že šlo o Tommyho). Když toto gesto udělá Bill, málem se utluču smíchy. A i přestože bylo Tommymu šíííleně zle a pekelně trpěl, já se musela opět smát, když jsi napsala "pohár v notně pozměněné verzi" :)))
Nejkrásnější bylo, když Tommy usnul, když se o něj Bill tak láskyplně staral. To bylo kouzelné. Ach ty řasy… dnes mě ty díly nějak berou♥♥♥
Po takovích útrapach si tu dovču zaslouží.