autor: B-kay
Ještě nikdy předtím necítili takovou touhu. Tenhle pocit byl pro oba něčím úplně novým… Možná právě tohle bylo to, co je mělo znovu spojit. Co když je jedinou nadějí záchrany jejich vztahu právě vzájemná přitažlivost a touha po tom druhém?
„P-proč mi to děláš? Chceš mě utrápit?“ vydechl Bill přiškrceným hlasem a vší silou se snažil zůstat v klidu a odolat. Tom se na něj díval hlubokým pohledem a ve tváři se mu zračila ustrašená vášeň a strach… Ano! Snad poprvé byl on tím, kdo se bál. Bál se udělat něco, co by ještě zhoršilo vztah mezi ním a bratrem, ale také už nedokázal přihlížet tomu, jak se ten vztah pomalu kácí. Už to takhle prostě nechtěl… Nechtěl se dívat na to, jak Bill tiše trpí. Nechtěl poslouchat jeho pláč a cítit tu vinu, která mu drásala srdce. Svým způsobem jej miloval nadevše a nedopustil by, aby se mu něco stalo. Jenomže mu to prostě neuměl dát najevo.
Jako malý kluk neměl problém s tím, přiběhnout za ním v noci do pokoje a vtěsnat se do jeho pelíšku, aby mu mohl být blíž. Miloval ty chvíle, kdy mu spal Bill v náručí. Přišel si tehdy strašně důležitý, protože věděl, že na něj musí dát pozor. Spolužáci mu ubližovali a mlátili jej a on byl tehdy jediným, u koho našel bezpečí a mohl se mu se vším svěřit. Tom znal každé jeho tajemství. Přesně jako Bill. Dokázali společně proklábosit celé noci a vždy by si měli co říct. Vymýšleli spolu různé lumpárny, svět byl pro ně jenom pojítkem, které jim dovolilo býti spolu. Nikdy by si nepomysleli, že to takhle skončí…
A právě to Toma děsilo ze všeho nejvíc. Tak moc se bál, že jej ztratí… Litoval každé nadávky nebo sprostého slova, které letělo na adresu jeho bratra. Při pohledu do jeho podmanivých očí náhle litoval každé vteřiny, kterou tak hloupě promarnil. Ubližoval mu a trápil jej, a to v něm vyvolávalo ještě větší závan lítosti a výčitek… V očích jej zaštípaly slzy, které mu pomalu stékaly po tváři a on nedokázal říct jediné slovo. Nechtěl ničím zničit tu chvilku, protože takových chvilek bylo opravdu málo. Nechtěl se s ním zase hádat nebo v horším případě dokonce bít. Takhle o něj málem přišel a nikam to nevedlo. Právě naopak! Čím víc se mu snažil ubližovat, tím víc začínal chápat, že to nedokáže. Dokázal by cokoliv, ale úmyslně a chtivě ublížit?! To ne…
Bill smutně našpulil rty a nevědomky se skláněl k bratrově tváři. Opatrně si mu sedal na klín a nohy mu omotal pevně kolem boků. Jediným pohlazením setřel zbytky slz a zůstal viset pohledem na bratrových pootevřených rtech. Vůbec si neuvědomil jemné tahání za župan, který mu z ramen uvolněně poklesnul ke smetanovým bokům, za které si jej k sobě Tom bezmocně přitáhnul. Jejich tváře dělily pouhé milimetry. Billovo, už i tak dost naléhavé dýchání, se prohloubilo ještě více ve chvíli, kdy Tomovi z ramen pomalounku stahoval teplou deku a tudíž i on mohl konečně pocítit teplo bratrovy nahé kůže. Omámeně přivřel víčka a hlavou uvolněně poklesl k Tomovu ramenu, kam vtiskl lehký polibek. Prsty jemně přejížděl po hladké kůži Tomova krku a zaujatě sledoval bratrův profil. Tom se snažil zhluboka dýchat a zavřenýma očima vnímal všechen ten třes a vzrušení, které jím prostupovalo. Tohle ještě nikdy necítil! Většinou se s holkama miloval podle svého. Neměl potřebu je nějak líbat nebo dotýkat se jich. Nic k nim necítil a bral je jenom jako něco, co mu dopomůže k uvolnění po těžkém dnu.
Celý kruh jejich života měl v tomhle jedinou nevýhodu. Měli na výběr – buďto láska, nebo hudba… A všichni moc dobře věděli, že tyhle dvě věci se jenom těžko snášejí a proplétají. Proto museli brát na vědomí, že bude moc těžké najít někoho, kdo je bude milovat doopravdy. Proto to pak tolik nebolelo, když se s těma holkama jenom vyspal a víc je neviděl…
Bill si opatrně natočil Tomovu tvář k té své a odvážil se jej jemně políbit. Odsunul se a zadíval do těch nejpřitažlivějších očí na světě. Už chápal, proč ty holky nedokázaly odolat. Ani on to nedokázal… Tom jeho pohled opětoval, poté však vzal jeho tvář do dlaní a hluboce jej políbil. Jejich jazyky se skoro okamžitě nedočkavě propletly a oni se začali naléhavě líbat. Sápali se po sobě jako šílení. Už nevnímali nic kolem sebe… jakoby náhle zapomněli na všechno. Na všechno to zlé, na všechno, co je tak moc ničilo. Nemysleli na zítřek a už vůbec se neohlíželi za včerejškem. Ta noc prostě patřila jenom jim. Nikomu jinému!
Po chvilce se na posteli zmítali oba dva dočista nazí a divokost a chtíč mezi nima byl natolik silný, že si vůbec neuvědomili jak, a skončili na zemi hned vedle postele.
„Řekni mi, kdybych dělal něco, co nechceš…“ sykal Tom mezi vášnivými polibky a rty pomalu sklouzl z bratrovy tváře na mocně pulzující hrudník. Zatímco dlaněmi pevně hnětl jeho boky, rty líbal každičký kousínek jeho těla, na který dosáhnul. Bill prudce zakláněl hlavu dozadu a rty otevíral v němých výkřicích. Tichounce sténal a z posledních sil se snažil ovládnout, aby nepropadl do stavu, kdy už se nebude moci ovládnout. Ve chvíli, kdy ucítil Tomovy rty na svém bříšku, to všechno rázem vzdal a přestal odmítat. Chtivě zvedal pánev a snažil se donutit bratra, aby se jej konečně dotkl. Tom to už také nedokázal vydržet. Nedokázal se víc ovládat, a proto se pomalu pokládal na svého bratra, dokud svým vzrušením netlačil proti bratrovu. Bill tlumeně vykřikl do Tomova ramene a své zoufalé vzdychání utápěl v Tomových rtech. Tom do něj nepronikal, ale soustavně přirážel proti jeho vzrušení tím svým.
„T-tome… V-vezmi si mě… prosím,“ Bill naléhal, prosil, protože věděl, že se už dlouho neudrží. Tom však protentokrát zahodil všechno za hlavu, prudce zavrtěl hlavou a místo toho, aby si jej konečně vzal, stáhnul si jej do náruče, namáhavě se posadil a nedočkavě ním na sobě zmítal. Bill se k němu tulil jako raněné zvířátko a ve chvíli, kdy dosáhnul vrchol, mu z očí vystříkl proud slz. Tom Billem na sobě ještě dva krát zhoupnul a poté i on dopadnul hlavou uvolněně na kraj postele.
Bill se zhluboka nadechl a uplakaným pohledem projel Tomovu tvář. Možná čekal alespoň lehké políbení, nebo pohlazení, ale nic z toho se nekonalo. Tom se na něj jenom letmo zahleděl a poté jej překulil vedle sebe.
„Už je pozdě… m-měl bych jít k sobě,“ opatrně setřel bílou tekutinu, jež mu stékala po stehně a vstal. Ve tváři byl mírně zčervenalý a celé tělo se mu neustále třáslo. Ještě nikdy předtím nedosáhl vrcholu bez toho, že by se mu ta holka nabídla. A to jej vyděsilo… V záplavu vášně si vůbec neuvědomoval, co to vlastně dělá, ale když vášeň a počáteční touha vyprchaly, přiřítily se na něj všednosti a krutá realita. A také záplava výčitek svědomí. Se zmateným výrazem ve tváři rychle přiběhl k oknu a vzal si věci, které mu dal Bill schnout. I když bylo jeho oblečení ještě pořád vlhké, nevnímal to. Rychle se oblékl a poté se otočil na bratra, jenž se krčil v klubíčku u rohu postele a roztřesenými pohyby se oblékal do županu, kterým to všechno začalo. „Bille, já jsem jen,“ Tom se zasekl ve chvíli, kdy k němu zvedlo dvojče pohled plný hořkých slz a zklamání.
„Už nic neříkej a vypadni,“ vydechl a z posledních sil ukázal na dveře… Připadal si ponížený a nanejvíc ubohý. Chtěl se s ním milovat… Jak jen byl hloupý….
„Bille, počkej, musíš mě vyslechnout,“ Tom mu chtěl vysvětlit, že jej to všechno jenom polekalo, ale Bill už odmítal poslouchat. Na vratkých nohou došel ke dveřím a otevřel je.
„Vypadni,“ šeptl a zdrcenou tvář sklonil mezi ramena. Tom trpce stiskl rty a pomalu popošel ke dveřím.
„Nech si to vysvětlit,“ vztáhl k němu ruku, ale Bill ucukl, jako by viděl nějakého jedovatého pavouka.
„Jdi už,“ zopakoval ještě jednou, a když se Tom ani po tomhle nehnul, doslova jej vycpal ven ze dveří. Urychleně je za ním zavřel a svezl se na kolena. Nepomohl mu ani zoufalý pláč, ani trpké litování. Znal přeci bratra a on se prostě nemohl jenom tak najednou změnit. Žádná holka jej nedokázala okouzlit natolik, že by ji skutečně chtěl. Tak proč by to měl dokázat Bill?
Tom musel zavolat Sakyho, aby mu pomohl s tím zaseklým zámkem. Ten se sice divil, kde byl celou tu dobu a jak to, že ještě není v posteli, ale Tom prostě neměl náladu na vysvětlování a tak jenom smutně pokrčil rameny a prásknul dveřma…
Bill nikdy neměl v oblibě melancholická vzpomínání. Jedním z důvodů bylo možná také to, že neměl na co vzpomínat. Na dětství by nejraději celkově zapomněl a poslední tři roky by smazal ze své paměti úplně. Stalo se toho tolik, za tak krátkou dobu, že jej to ani nestačilo ničím překvapit, ani si to nějak nedokázal všechno uvědomit.
Teď, když seděl sám, ve kdysi tolik oblíbené společenské místnosti, a s bolestí v očích sledoval pinpongový stůl, mu možná konečně došlo, že se jeho život ubral směrem, kterého se vždy bál. Nadělal tolik hloupostí, největší však byla včerejší noc… Litoval každé vteřiny, kterou s ním strávil. Litoval toho okamžiku, kdy se úplně přestal ovládat a nechal se unášet jenom touhou. Jak mohl být tak slepý?! Tom si přeci s každou vždycky jenom pohrál, a když jej přestala bavit, nechal se ulovit další. A ty holky byly tak hloupé, že mu do té postele skákaly s radostí. Možná v milování se slavným hudebníkem viděli něco výjimečného, možná v něco výjimečného také doufaly, ale Bill moc dobře věděl, že v Tomově náručí to nikdy nenajdou! Jeho bratr neznal city jako láska nebo něha, porozumění a důvěra… Znal jenom vášeň. To bylo to jediné, čeho byl schopen. Jenom nepodstatná divokost, která stejně nemá ve vztahu dvou lidí žádný patrný význam. Bylo hloupé věřit něčemu, co nikdy nebylo a ani nebude. Moc dobře věděl, že toho pak bude litovat, stejně to udělal. A co měl teď? Jediné, co mu zatím zůstalo, byl chladný pohled plný slz, nedostupný výraz ve tváři a srdce, které plálo hněvem a trpkostí.
Vyčerpaně stiskl rty a ještě jednou se zahleděl na hrací stůl před sebou. Dokonce i taková hloupost, jakou byl právě stolní tenis, v něm dokázala vyvolat hezké vzpomínky. Moc dobře si pamatoval na jejich šestnácté narozeniny, které se staly také posledními, co strávili spolu s úsměvem na tváři. Byli ještě mladí a pořád blázniví… první skutečný úspěch, první skutečná vystoupení před přeplněnými halami… Byli tak šťastní. Skoro celou noc zůstali společně na pokoji a vyváděli. Přejídali se gumídky, dívali se na filmy a skoro celou noc jenom tak z legrace hráli ten tenis. Tom tehdy nechal Billa pořád vyhrávat. A Bill až teď pochopil, že možná tehdy vyhrával, ale tady na celé čáře prohrál. Všechno, co mohlo být, se stalo jenom vzpomínkou, hezkou, ale v případě Toma už jistě dávno zapomenutou…
„Ahoj, co tady děláš? Já jsem si myslel, že půjdeš s klukama,“ ozval se ode dvěří ustaraný hlas manažera, jak si jej David proměřil mírně zmateným pohledem a poté nesměle přistoupil.
„Davide, mrzí mě to, ale já dneska opravdu nemám na nikoho náladu. A na davy běsnících holek už vůbec ne. Krom toho pochybuji, že mě tam potřebujou. Můj bráška to jistě zvládá i sám,“ popravil si kapuci černé mikiny a ve snaze ujistit Davida, že je všechno v pořádku, se na něj mírně pousmál.
„Ach Bille… já bych dokázal zařídit všechno, ale vy dva jste na mě trošku moc,“ nervózně si projel střapaté vlasy a posadil se vedle zničeného zpěváka. „Tom tě má moc rád. I když to možná nedokáže říct takhle přímo, nedokázal by bez tebe žít. Byl jako šílenej, když jsi oznámil konec. A víš proč?“ vesele jej dloubl do boků, čímž jej chtěl alespoň trošku rozveselit. Bill mu úsměv chabě vrátil a poté zakroutil hlavou. „Protože by se s tím nevyrovnal. Byl zoufalej, bezmocnej a vůbec nevěděl, co dělat. Věř mi, má tě rád,“ zatímco se mu snažil David promluvit do duše, Toma také ty upištěné holky pomalu omrzely a po chvilce mu doslova začali lézt na nervy. A tak se prostě sebral a odešel zpátky do hotelu. Nechtěl jít do společenské místnosti, ale když procházel kolem a uslyšel Davidův hlas, zastavil a smutnýma očima prolétl pootevřené dveře.
„Já to ale nepotřebuju slyšet od tebe, Davide,“ slyšel Billův tichý hlas a nenápadně se postavil za dveře.
„Tak proč za ním prostě nejdeš a neřekneš mu to sám?“ navrhl David v domnění, že tím vyřešil všechno, co se dalo. No dobrá, on možná měl potuchy o problémech mezi dvojčaty, ale o dvou vášnivých nocích neměl ani ponětí. Bill plaše sklonil tvář a pohotově vstal.
„Večer odjíždíme a já ještě nemám sbaleno,“ Tom přes malinkou škvírku ve dveřích sledoval bratrova záda, dlouhé vyžehlené vlasy a rovný zadeček v černých džínách… Byl tak přitažlivý! Tom nedokázal věřit sám sobě, že jej včera odmítnul, a ještě od něj doslova zbaběle utekl poté, co se mu sám nabídl. Teď s ním sotva promluvil, dokonce se na něj ani nepodíval. Tom se mu chtěl omluvit ale jak, když mu pořád utíkal? Možná však měl jeden nápad…
Mohlo být kolem půl sedmé, slunce však už dávno zapadlo a na dříve jasně modré obloze se skvěly tmavé oblaky. Tom nedočkavě postával u svého auta a vyhlížel, zdali se bratr ukáže nebo ne. S Gustavem se domluvil, aby jej za ním poslal, zřejmě to však bylo zbytečné. Bill se prostě urazil a Tom by se mu po tom včerejšku ani nedivil.
Tohle však byla poslední možnost říct svou omluvu a zároveň splnit to, po čem bratr tak dlouho toužil. Kolem desáté vyjíždějí z tohohle města zase do dalšího a pak do dalšího, a kdyby to měl v sobě všechno dusit, nevydržel by to.
Jaksi si vůbec neuvědomil netrpělivé kroky, směrujících k němu. To, že se někdo blížil, poznal až tehdy, kdy jej probodl žár hněvivých očí.
„Tak, co chceš?“ Bill šel na něj přímo, žádná oklika nebo koktání. Už ze sebe dělal hlupáka dost dlouho a to skončilo!
Z úst mu vycházela horká pára, jak mocně dýchal a snažil se co nejvíce zamotat do teplé bundy. Nohama netrpělivě skákal na místě a cítil, jak mu rty přímo mrznou.
„Chtěl bych ti něco říct,“ ozval se Tom nejistě a roztržitě semkl rty.
„Já poslouchám,“ v bratrových očích mohl nalézt nádhernou smyslnost, která jej zaskočila.
„T-tady ne. Chtěl bych ti něco ukázat, je to jenom kousek za městem,“ řekl rychle a v dlaních vesele zakroutil klíčkem od auta.
„Ty mě chceš odvést někam pryč, abys mi mohl něco říct a pak mě znovu přivezl? Na co?“ Bill vůbec nerozuměl. Tom se k němu přiblížil na nebezpečnou vzdálenost a málem se spokojeně pousmál, když ucítil, jak se bratr v jeho přítomnosti chvěje a jak jeho oči kloužou pořád častěji k Tomovým rtům.
„Já tě odvezu, něco ti řeknu, ale zpátky mě přivezeš ty,“ Bill, který chtěl po prvním slově hned něco namítnout, zkameněl a s pohledem plným otazníků se zadíval do bratrových očí.
„T-ty bys… nikdy si mi přeci nedovolil, abych,“ nevěděl co říct. Tohle opravdu nečekal. Smutně sledoval bratrovo veliké auto, na které se mohl pokaždé jenom dívat, a které se stalo nejednou důvodem jejich hádky.
„J-já nevím… nerozumím tomu,“ svěsil tvář a nesměle popošel ke předním dveřím auta.
„Bille, prosím já… cítím, t-tedy vím, že jsem udělal něco špatně, přesto všechno však chci, abys věděl, že,“ Bill na něj hleděl s nádherným plamínkem očekávání a naděje. Tak moc si přál, aby mu to Tom konečně řekl. Byli to přece jenom tři jednoduchá slova… Mám tě rád…
„Že co?“ Billova tvář byla plna očekávání a snad i lehkého úsměvů, jenž se vytratil hned poté, co Tom jenom lehce zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
„Nech to být,“ zněla jeho tichá odpověď, jak otevíral dveře a nasedal dovnitř.
„Jak myslíš,“ Bill trpce přivřel víčka a beze slova nastoupil. Tom roztřeseně položil své zkřehlé dlaně na volant a zhluboka se nadechl. Bratrova vůně v něm však probouzela něco, po čem vždy toužil a co se také pokoušel najít u holek, ale žádná nebyla jako Bill. Neměl jej odmítnout… Měl se s ním milovat. Vzít si jej bez závazků, bez rozmyslů… a nehledě na to, co nastane zítra, nebo pozítří. On se však polekal právě toho a díky tomu strachu teď stál na scestí, ze kterého nedokázal najít cestu ven.
Bill smutně semkl rty a lehce po nich přejel jazykem. Poté se tváří otočil na bratra a v tu chvíli se to prostě stalo! Možná však ještě netušili, že od tohohle okamžiku se jejich životy propojí něčím, na co se jenom tak lehce nezapomíná…
„Tome, nech to být. Tohle mezi náma nic nevyřeší, akorát se tady zbytečně snažíme říct, nebo udělat něco, co stejně nejde. Jdu zpátky,“ řekl a po dlouhé chvíli přerušil přímo naléhavý oční kontakt. Rychle otevřel dveře a vyběhl z auta.
„Bille, prosím počkej,“ Tom také rychle vystoupil a v poslední chvíli jej stihnul chytit za zápěstí a přitáhnout si jej k sobě. Bill poplašeně zamrkal, jak se jejich tváře náhle přiblížily na pouhé dva centimetry a rozhořčeně vydechoval horký vzduch na Tomovy stisknuté rty.
„Dobře, možná to byl hloupej nápad , ale já jsem prostě chtěl, abys se mnou chvilku zůstal… Potřebuju, abys se mnou zůstal… j-já tě vlastně potřebuju pořád, jenom, jenom to nedokážu takhle říct,“ pohlédl mu upřímně do očí a poté mu lehce přejel palcem po líci…
autor: B-kay
betaread: Janule
tak to sem zvedava jak totoc dopadne:) jsi proste uzasna auorka MTR
Boshe to bol hezky dilek…aj ja som zvedava …:DDD ale len trochu bo som už dalej v čitani twojej poviedky…:DDD
B-kay a její povídky mě přivedou do hrobu tou dokonalostí…
dalšííí honéém tahle byla dlouhá ale stála za to si to přečíst xDD
tohle byl nádhernej díl:))
pojedou ještě dnes? xD
hej to je uplně napínavy…
No to je mazanej konec … Ted budu cela netrpeliva na pokracko !! a na Billoušovu reakci … 😀
Supr povidka rychle dál nenech nas napinat !!!
Heeh vzdycky kdyz neco ctu tak si rikam ,,At to jeste nekonci" a tenhle dil byl pomalu bez konce – ale to je dobre !!! … jak ja uz se tesim na pokráčko !!!
náádherný.. dokonalíí… honem dáál.. upa krása…
je to krásné, ale mám takové výhrady na ty dva pobudy. Tom jej nejdříve odkopne a Bill mu teď odpustí?? aaach yay, to je komplikované. ale krásné.