autor: Áďa
Stál jsem po kotníky zabořený v teploučkém písku. Nebyl už ani zdaleka tak rozpálený, jako v průběhu dne. Ne. Teď už byl jenom příjemně teplý. Necelý metr přede mnou suchá část pláže končila a měnila se v tu mokrou, kterou ve dne v noci zalévaly mořské vlny. Slunce, sklánějící se jenom kousíček nad hladinou, rozesílalo do celé krajiny záblesky posledního rudozlatého světla. Ta výrazná červená záře dodávala světu nepřirozený mytický nádech. Bylo to jako v nějakém tajuplném snu. Všechno se zalévalo jasnou červení, která zvolna ustupovala pod tmavnoucí rouškou tmy…
Upřeně jsem hleděl do dálky, směrem k té sálající žhavé kouli. Vychutnával jsem si, jak mě poslední paprsky dnešního dne hladí po tváři. Byl to na celý další rok můj poslední západ slunce tady.
Smutně jsem si povzdychl. Proč ty nejkrásnější věci vždycky utečou tak rychle? Proč se už zítra kolem poledne musíme vracet domů? Já nechci… Nechci zpátky do Evropy. Zase ten každodenní stres a chaos. Koncerty, autogramiády, mumraj… Uznávám, že to byl život, po kterém jsem odmalička toužil. Jenže to by se nesměly stát události posledních pár týdnů. Nechci se vrátit tam, kde mi bude každý krok, každé zákoutí připomínat Davida, na kterého jsem se tady snažil zapomenout. Nechci sedět někde u rozhovoru, kde se mě, jakožto neoficiálního tiskového mluvčího naší skupiny, budou otravní reportéři ptát, jestli je pravda, že mi David dělal to, co bylo před naším odletem v novinách. Jestli je pravda, že je teď za mřížemi. Jak to bez manažera bude se skupinou dál. Jak se s tím vyrovnávám a jaký je můj názor na věc.
Můj názor na věc? Je jeden jediný! Zůstat tady, alespoň ještě pár dní! Tady, na tomhle ráji na zemi! Na tomhle ostrůvku, utopeném hluboko v oceánu. Kde mě nikdo nezná. Kde mě nikdo neotravuje. Žádné focení, žádné autogramy, žádný program. Kde jenom spím, polehávám, jím a dovádím v moři. Kde se mnou není nikdo jiný, než jeden jediný člověk, kterého miluju na tomhle světě ze všeho nejvíc, a přitom se ho tak bojím…
Ohlédl jsem se přes rameno na Toma, který podřimoval na ručníku ve stínu naší oblíbené palmy. Ležel na boku, jednu nohu měl mírně pokrčenou. Dlaněmi se propadal do hebkého písku. Jeho krásné dlouhé dredy ladně splývaly na ručníku, stažené ve volném culíku, a koutky rtů se mu zlehka pousmívaly.
Vzdychl jsem. Věděl jsem, že Tom je zlatíčko, můj strážný anděl, který by mi nikdy nic neudělal. Který nade mnou vždycky rozprostíral svá gigantická křídla, jimiž mě chránil. Který mi stíral slzičky, když mi bylo nejhůř. Který mě hladil a utěšoval, když mnou cloumaly přívaly strachu a nejistoty. Proč se ho tedy tak bojím, když se mnou chce navázat nějaký bližší kontakt, než jenom hlazení a líbání? Proč před ním v takových chvílích vždycky couvám, jako kdyby se z anděla stal démon? Nechci. Nechci! Nechci se ho bát! Vím, že je to můj milovaný bráška, jenž mi chce jenom dát svou lásku, kterou ke mně už takovou dobu cítí. Prchám před ním, ale přitom vím, že mi chce dát najevo svou náklonnost, svou péči, svou oddanost. Nikdy by mi neudělal nic, co by mi bylo byť jen trošku nepříjemné, a už vůbec ne něco, co by mě bolelo nebo jakkoliv zraňovalo.
Ale copak můžu zapomenout? Kdy a jakým způsobem přinutím děsivé vzpomínky, aby z mé hlavy navždy zmizely? Kolikrát se ještě vlny roztříští o pobřeží a zase se svalí zpět do hlubin oceánu, než zapomenu na to, jak hrubě a nelidsky se mnou David zacházel? Zapomenu někdy na ten jeho pohled, plný kruté zášti, škodolibosti a vítězoslavné radosti, když jsem pod ním ležel absolutně bezmocný? Kolik času budu potřebovat, abych se přestal bát vlastního brášky, který mě z těchhle oživlých nočních můr zachránil a opět vnesl do mého života světlo? Vím, že představa toho, že by mi Tom udělal cokoliv proti mé vůli, je naprosto absurdní. A já přitom kdesi hluboko v nitru vlastně toužím po tom, aby se mě dotýkal častěji, abych se mohl do jeho náruče schoulit ještě těsněji. Proč tedy nade mnou vždycky zvítězí strašné vzpomínky, které mě donutí utéct od něj co nejdál?
Slunce bylo už z poloviny ukryté pod azurovou hladinou, jež chytala nachové odstíny. Topil jsem se ve vlastních myšlenkách, když jsem najednou za sebou vycítil nějaký pohyb. Instinktivně jsem sebou škubnul a lehce se přikrčil. Byl to však jen Tom, který se probudil a nyní stanul po mém boku, když jsme společně hleděli na mizející slunce, které klesalo do šumících vln.
„Je tu nádherně, viď?“ promluvil po několika vteřinách, aniž by se na mě podíval.
„Je,“ přikývl jsem.
Uplynulo několik vteřin nebo snad minut, než jsem znovu promluvil.
„Nechce se mi domů,“ hlesl jsem. „Chci tu ještě zůstat. S tebou…“
Podíval se mi do očí. Jeho temně hnědé duhovky měly karmínový nádech, jak na ně dopadaly poslední paprsečky slunce, kterému koukal už jenom horní cíp. Připadalo mi to jako nekonečná věčnost, než se naše pohledy rozdělily a opět se zahleděly do nezměrných dálav, kde oceán splýval s tmavnoucí oblohou, na které váhavě pableskovaly první hvězdy. Čím více se šeřilo, tím jasnější byla jejich bledá, stříbřitá záře. A o něco později se nad opačnou částí hladiny, než zapadalo slunce, vyhoupl na oblohu tenoulinký srpeček dorůstajícího měsíce, který se zhlížel ve ztemnělých hlubinách…
Ucítil jsem, jak mě kolem pasu objaly dvě, mně tak známé ruce. Probral jsem se z tranzu nad tou nádhernou podívanou, kterou mi noční Maledivy nabízely, a zaznamenal, že Tom stojí těsně za mnou. Jeho ruce v pomalém, pravidelném rytmu, hladily mé tělo od pasu až ke hrudi, načež zvolna klesaly zpátky dolů. Pak zase stoupaly, aby se mohly opět vrátit k mému pasu. A znovu. Znovu. Znovu…
Zaklonil jsem hlavu a nechal ji klesnout na Tomovo rameno. Využil situace a políbil mě na obnažený krk. Zavřel jsem oči, lehce pootevřel rty a plně se mu odevzdal. V téhle chvíli jsem věděl, že mu můžu plně důvěřovat. Byl jsem o něj opřený takovým způsobem, že kdyby ho chytla škodolibá nálada a on o krok ustoupil, tak se svalím do písku jako pytel brambor.
Nic takového ale neudělal. Svými rty laskal můj krk, a jeho ruce lehce změnily pozici. Zatímco jedna setrvávala v hlazení mého břicha, druhá se přemístila na záda, aby jim to nebylo líto. Dotýkal se snad každého milimetru mé kůže a jeho rty stále hřály můj krk, když najednou jeho ruka z mých zad bezděčně sklouzla a přes plavky se dotkla mého pozadí.
V té vteřině jsme oba strnuli jako solný sloup. Z Tomových pohybů jsem vycítil, že chce dát ruku pryč, ale neudělal to. Jestli to bylo tím zaskočením… Já jsem se v tu chvíli prohnul jako luk a už už jsem se mu chtěl vyškubnout z objetí. Nedokázal jsem to však. Tělo jako by mi vypovědělo službu. Zůstal jsem, až na to prohnutí, nadále ležet bráškovi na rameni. Sice jsem začal zrychleně dýchat a srdce se mi rozbušilo poněkud prudčeji než běžně, zjistil jsem ale, že dostat se od Toma nejenom nedokážu. Já to ani nechci… Setrval jsem tedy ve své pozici a nejistě čekal, co se bude dít dál…
„Bille!“ vydechl překvapeně Tom. „Tys… tys… tys mě nechal, abych… Tys to dokázal!“ vykřikl nadšeně a prudce se mi vrhl kolem krku, až jsem se začal dusit. Pak se ode mě trošku odtáhl, přesto mě však držel za ramena.
„Já jsem ti říkal, že to jednoho dne dokážeš,“ usmíval se na mě, zatímco jsem na něj zaskočeně kulil oči a absolutně nechápal příčinu jeho nadšení. „Vidíš? Tohle je první pokrok! Nechal jsi mě, abych ti sáhnul až na zadek! Chápeš?“ vysvětloval mi. „Vždycky jsi přece před tímhle dotykem utíkal, a dneska už ne! Teď si na to za nějakou dobu zvykneš a postupně se mě přestaneš bát úplně, čímž naprosto vymažeš všechny ty hnusárny, co ti ten hajzl udělal!“
Pomalu mi to všechno začalo docházet. A jo vlastně! Vždyť má naprostou pravdu! Rozzářeně jsem se podíval do jeho nadšeného obličeje… a vtiskl mu dlouhý, hluboký polibek. Přitiskli jsme se přitom k sobě a Tom, aby ověřil, že to nebyla náhoda, opět jemně stiskl moje půlky. Nic jsem neudělal. Žádné trhnutí, žádné škubnutí, žádný záblesk vzpomínky na Davida. Naopak jsem se ještě víc přisál k jeho rtům. Naše jazyky se proplétaly v nekonečných dotycích. Šťastně jsem spočíval v Tomově objetí a svědky naší euforie byly jenom rozzářené hvězdy, třpytivý měsíc, veliké palmy a šumící oceán…
Když jsme o den později vystoupili z letadla, dala se do mě strašná zima, a do Toma taky. No to je teda uvítání, zlobil jsem se v duchu. Ještě před pár hodinami jsme byli ve skoro čtyřiceti stupňovém vedru, a tady v Německu je snad tisíc stupňů pod nulou! Zimomřivě jsem si přitáhl kabát k tělu ještě těsněji, ale na těch pár metrů, než jsme nastoupili do Sakiho vyhřátého auta, to moc nepomohlo.
„Nazdar cestovatelé,“ pozdravil nás Saki zvesela. „Teda, krásně jste se opálili!“
„Ahoj,“ odpověděli jsme svorně.
„No nejradši bych tam ještě měsíc zůstal,“ poznamenal jsem, zatímco jsem se připoutával pásem. „Bylo to tam úžasný.“
„No koukám, jak je to na vás vidět,“ mrkl na nás do zpětného zrcátka. „Hlavně na tobě, Bille, celý záříš jako sluníčko!“
Rozjeli jsme se domů a po zbytek cesty bylo relativně ticho, protože jsme po těch hodinách v letadle byli s Tomem oba hodně unavení. Jenom jsme mlčky koukali z okna, jestli se náhodou během naší nepřítomnosti něco nezměnilo. Teprve, když jsme zastavili před naším domem, Saki znovu promluvil.
„Ještě jedna organizační záležitost, než mi utečete. Je sobota, takže zítra máte ještě volno. Ale v pondělí už dáme zkoušku. Měli jste dlouhou pauzu a vypadá to, že jste nabrali dost nových sil, takže se zase vrhneme zpátky do práce, ok? Musíme napřed nahradit ty zrušené koncerty, a potom začít dělat na novém cd. Tak jen abyste tak nějak tušili plán. Je leden… Do půlky února vynahradíme vystoupení, pak se vrhneme na to cd a přibližně od května rozjedeme propagační tour. Začneme v Evropě. V každém státu jedno město, v těch větších zemích dvě… to se zvládne tak do půlky července, když máknem… a do konce srpna pak zůstaneme v Americe, kde počkáme do MTV Awards. Třeba zase budete nominovaní. Během celé té doby natočíme dvd… A pak se uvidí,“ ukončil svůj monolog, na který jsme zírali s pokleslými čelistmi.
I když to zase tak nenormální nebylo, protože v podobném duchu se nesly poslední tři roky, tak nás to, jako každý rok, lehce zaskočilo.
„Jo a na pondělní zkoušku přivedu nového manažera, už je to dohodnutý,“ dodal Saki. „Je to celkem pohodový maník. Sice není skoro vůbec známý, ale talent na svůj obor rozhodně má… a každopádně jsme mu před přijetím, zatímco jste byli pryč, nechali udělat psychotesty, takže máme jistotu, že je to někdo normální,“ mrknul na mě.
„No to jsem teda zvědavý,“ poznamenal jsem kousavě. „Ale stejně si seženu pepřák a ten bude kdykoliv v pohotovosti, jasný?“
„V pohodě,“ rozesmál se Saki. „Tak se mějte, a v pondělí v jednu ve studiu, ok?“
„Jasně,“ potvrdil za nás oba Tom.
Pak jsme se vydali po příjezdové cestě k domu.
„No to jsem teda zvědavý, co to bude zač,“ přemýšlel jsem nahlas. „Někdo neznámý… To abych zase vzal situaci do svých rukou a chod celé skupiny řídil já, jinak skončíme na dně…“
„No tak,“ mírnil mě Tom. „Tak zaprvý, nikdy by nám nedali nikoho, kdo to opravdu neumí, na to nás mají až příliš rádi. Zadruhý, nikdy nás nikdo neomezoval při výběru vzhledu a hudby, kterou děláme, to je přece naše výsada, kterou všichni, kdo chtějí do týmu, musí akceptovat. A zatřetí, docela bych tě chtěl vidět, jak celý odpoledne sedíš u notebooku, s mobilem na uchu a domlouváš nám haly pro koncerty.“
Po poslední větě se začal smát a i já jsem musel uznat, že představa mé maličkosti á la manažera je více než absurdní a komická dohromady. S veselou náladou jsme vešli do dveří.
„Ahóóój!“ zahalekali jsme, když jsme v předsíni spatřili mamčiny boty a kabát. „Tak jsme doma!“
Ale asi nás neslyšela, protože nepřišla žádná odpověď. Sundali jsme boty a kabáty, cestovní tašky jsme nedbale pohodili v chodbě a zamířili rovnou do kuchyně, odkud se linula nádherná vůně pečeného masa.
„Tak už jste doma!“ zaradovala se mamka, když vzhlédla od kuchyňské linky, ze které zrovna vyndávala dva talíře. Položila je na stůl a rozeběhla se nás obejmout. Každého z nás k sobě přivinula jednou rukou a stoupla si na špičky, aby nás mohla políbit.
„Vy kluci moji, hlavně, že jste se oba ve zdraví vrátili… Jak bylo?“
Automaticky jsem se ujal role našeho hlavního mluvčího a pustil se do rozvleklého vyprávění, zatímco Tom přikyvoval, nebo občas něco doplnil. Líčení zaoceánských zážitků ale kvapem skončilo ve chvíli, kdy před nás mamka položila kouřící talíře.
„Mňam!“ vyhrkli jsme s Tomem, když jsme spatřili naše milované jídlo.
Tuhle dobrotu mamka uměla mistrovsky. Do zapékací mísy dala do několika vrstev brambory nakrájené na tenké plátky, na ně dala proklepané, okořeněné kousky masa, nechala to zapéct a deset minut před vyndání z trouby to zalila smetanou a zasypala strouhaným sýrem. A téhle mňaminky jsme se vždycky mohli ucpat k prasknutí.
S chutí jsme se pustili do jídla, až se nám dělaly boule za ušima, a mamka radostně pozorovala, jak její dílo doslova mizí před očima. Teprve poté, co jsme důkladně vycídili do posledního drobečku celou zapékací mísu, která mimochodem byla z více než tří čtvrtin plná, jsme se spokojeně rozvalili na židlích, s pocitem, že jsme se snad nikdy takhle nepřecpali.
„Teda maminko,“ pochválil jsem ji, zatímco jsem si rozepnul pásek, aby se mi dýchalo snesitelněji. „To byla teda dobrota.“
„Přesně,“ přidal se Tom, vzápětí ale zasténal, když před nás mamka s výmluvným výrazem ve tváři nekompromisně postavila plný tácek s cukrovím.
„Ne,“ zaúpěl jsem. „Jak to máme sníst? Vždyť nejsme bezední!“
„Však vy si nějak poradíte,“ zaculila se na nás. „Vždyť vás oba znám… Od pondělka vám to prý zase všechno začíná, tak papkejte, dokud můžete.“
Vytáhla si pletení. Oba jsme s Tomem obdivovali, jak může ovládat ty dlouhé jehlice a klubka nití, aby se jí to všechno nezamotalo. Pletla něco, co vypadalo jako černý svetr, s něčím bílým vepředu. Kuchyní tiše tikaly hodiny, z obýváku k nám doléhalo hučení ohně, hořícího v krbu, a my jsme do sebe pomalu ládovali cukroví, kousek po kousku, zatímco mamka pletla a pletla…
„Hotovo!“ oznámila nám asi po hodině práce. Sáhla do igelitky, ve které měla další klubíčka, a vytáhla ještě jeden svetr, tentokrát v příjemně zelenkavé barvě s vypletenými abstraktními ornamenty.
„Tak tady máte, aby vám na turné nebyla zima, třeba pro zahřátí do autobusu,“ dodala a podala nám každému svetr z příjemně měkké vlny.
„No nene!“ vydechl jsem, když jsem chytil ten svůj černý, který před chvílí dokončila. Na hrudi měl vypletenou věrohodnou lebku!
„Jak jsi to dokázala?“ kulil jsem na lebku oči.
„Ani nevím,“ usmála se na mě mamka. „A co ty, Tome, líbí?“
„Jasněže jo!“ přikývl nadšeně Tom, který zkoumal, cože to je vlastně za motivy, které mu tam vypletla. Byly však natolik abstraktní, že se o jejich významu dalo s úspěchem polemizovat. I tak ale bylo vidět, že se mu hřejivá pletenina líbí. „To se bude do tourbusu hodit!“
Oba jsme jí vtiskli pusu na tvář a přetáhli si svetry přes hlavu. Byly tak měkoučké a teplé… A já, i když jsem se ještě včera touhle dobou vůbec netěšil, jsem začínal zase pociťovat to staré známé vzrušení, které mnou projíždělo pokaždé, když jsme se chystali na nové turné. Věděl jsem, že teď budeme tak týden dva trénovat, a pak se to celé zase znovu rozjede. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že tahle tour přinese nové, dosud nepoznané zážitky… A já se na ten zběsilý, chaotický koloběh začínal těšit. Už aby bylo pondělí…
autor: Áďa
betaread: Janule
wooow…no prostě úúúžasnééé!!!
woow vidíte ten užasnej desing?? já cu takýýýýý
sem ráda, že sou zpátky v Německu, kde je zima…xD sem škodolibá já vim, ale mě to sluníčko tak vytáčelo….xD a dělala si mi hrozný chutě, protože zapejkaný brambory politý smetanou miluju!!!! holka ty víš jak mě zničit….xD jinak moc hezky napsaný…x)) sem ráda, že se Bill přestává bát…x)) doufám, že ten jejich manažer nebude nějakej debil….x)) hele a třeba se fak někdy potkáme….xD Pardubice nejsou zas tak velký a navíc zas tak daleko to od sebe nemáme… třeba sme se už i potkali….x)) budu končit ať tady nepíšu romány….xD
jak tě mohlo vytáčet sluníčko? vždyť to opticky zahřívalo právě! :-))) tak až budeš mít cetu kolem Severu, tak dej nenápadně vědět 😀 no já ještě teda netuším, jaký ten manažer bude, třeba to bude druhý David 🙂
nádhernej desing :))
no presne uplne bohovskyy je ten design!!
no tak na to zapomeň!!! já žádnýho druhýho Davida nechci…. ale to ti je asik jedno co..?? xD ty mu dáváš zabrat…xDxDxD mno teďka tam zamířeno nemám ale až budu tak dám určo vědět…x)) třeba až zase budu muset do knihovny kůli knížkám do školy… xD chodim tam velice ráda… x)) bo až ty pudeš do hypky,lidlu nebo oby tak dej taky ňák víc nenápadně vědět…x)) kdybys to dala opravdu nenápadně tak mě to totiž nedocvakne… xD mno ale končim… se tady zas vykecávám to je hrozný….x))
tak knihovnu mám za barákem 😀
tak vidíš…xD twe já tady vždycky píšu takový romány a ty mě setřeš jednou větititičkou…xD dáváš mi zabrat….xD
jáááá? :-O nikdyyy 🙂 a to hned ze dvou důvodů, romány si kompenzuju o pár řádků výš (v příběhu 🙂 ) a zadruhý jsem spěchala ven se psem…. takže jsem dá se říct neměla na vybranou 🙂 jo a kdybys teda měla někdy k Severu cestu, tak nenápadnou hlášku hoď na tthh4ever@centrum.cz 😀 tak, snad tahle zpráva teda nebude moc krátká, ať tě teda nemám na svědomí 🙂
no vidíš, že se umíš rozepsat…. x)) až tam budu mít cestu stopro písnu…. mám pocit, že tam budu muset jít určitě nějak 4.února bo tak…x))
ňáko mi ta adresa nefaká….xD
to bylo schválně co…?? xD nevim proč ale musim se dneska pořád smát….xD
hele vono už to faká…xD twe já sem debil…xD
co bylo schválně??? :-O nějak nepobírám 😀
nevadí..xD mě nechápe víc lidí…xD prostě mě ta adresa nešla, protože sem úplně blbá ale to je jedno…. mno tak sem si začala dělat srandu, že si to udělala naschvál, protože mě se většina lidí chce zbavit díky mojí ukecanosti ale hned potom, co sem tě nařkla tak ta adresa naběhla… xD prostě se mi chtěl počítač pomstít…xD víc pochopit nemusíš…x))
jo aha 🙂 tak to v tom případě vítej v klubu ukecaných a těch, které nemá počítač v lásce :-))) ale tos mě teda zaskočila, nemámpotřebu se tě zbavovat, a to hned z několika důvodů, jednak tě neznám, takžes mi zatím nic nemohla udělat, jednak mi poctivě komentuješ snad každej díl a jednak… ukecaní lidi jsou vždycky pro mě vítaní, páč to jsem ve společnosti ostatních většinou já, kdo ostatní nepustí ke slovu :-))) no ale pokud seš tak ukecaná, tak si někde dáme spicha a dáme soutěž, kdo má větší výdrž 😀
ten tomův svetr byl xxxxl? to musela mít hodně zelenych klubíček ne?
jj, to měla 🙂 přece nebude milovaného syna trápit v něčem "normálním" 🙂
super, jednou z tebe bude dosti dobrá spisovatelka
Je ti už jasné, co v mém komentáři musíš najít. Ano, za prvé, že to byl opět nádherný díl (mám z Billa radost) a za druhé jsem se rozplývala nad Tommym.
Chápeš to? Jen ta představa, jak spinká pod palmou…OMG♥♥♥
Samozřejmě jsem byla nadšená, když při západu slunce Tommy Billa hladil, když Billův krk zahřívaly Tommyho polibky… Jsem šťastná, že Bill dokázal zůstat v Tommyho objetí. Nezapomněla jsi dodat, že spolu s nimi tu nádhernou chvíli viděly i hvězdy spolu s měsícem, oceánem a palmami. To je jedna velká nádhera.
Jsem zvědavá, co ten manažer bude zač. Jo a ten svetr, co měl Tommy na cenách Commet, byl taky od Simone?? :)))))♥