Bookmakers scrubbers 24.

autor: Ainikki

Tom

„Scotty, vrať se sem!“ Volal jsem na to chlupaté tele, ale zareagoval, až když jsem hvízdl na prsty. Tryskem to vzal přes louku zpět ke mně. Poplácal jsem ho po hřbetu a podrbal za ušima. Vděčně vrtěl ocasem a radostně se mi otíral o nohy. Byl šťastný, že jsem ho vytáhl ven. Gordonovi ani mámě na něj nezbýval čas a my s Billem byli pořád pryč, takže se milý Scotty musel spokojit jen s očucháním krtinců na zahradě u domu. „Hele, není ti náhodou zima? Mrznem tu už přes hodinu.“ Mluvil jsem na našeho psa a připínal mu zpět obojek. Dneska měl možnost pořádně se vyřádit a musím se přiznat, že mé pohnutky k tomu ho vzít ven nebyly zase až tolik způsobené nezištným úmyslem dopřát mu trochu více pohybu. Potřeboval jsem vypadnout z baráku.

Po tom fiasku dnes v noci jsem se cítil fakt hodně mizerně. Bezprostředně na to, co Bill napruženě opustil můj pokoj, jsem myslel, že tu bolest, která mi zkroutila všechny vnitřnosti, snad ani neustojím. Jeho chladná až pohrdavá reakce mě nepředstavitelně mrzela a ničila. V ten moment jsem si připadal jako pouhé smítko prachu, které by mohlo kazit Billovu dokonalost, kdyby se snad milostivě uvolil k tomu opětovat alespoň zlomek toho, co jsem k němu cítil. Jinak jsem to nazvat nedokázal. Lítostivost mě ale do rána přešla a já si konečně připustil, že je to bezesporu pokrytec, sobec, do sebe zahleděný egoista a studenej psí čumák. Vlastně ani to ne. I samotný Scotty dokázal projevit mnohem víc vřelosti a věrnosti, než kdy byl schopen můj bratr. Samozřejmě teď jsem malinko přeháněl. Ve své hlavě jsem mu přisuzoval mnohonásobněji více špatných vlastností, než Bill ve skutečnosti měl, ale já na něj měl prachobyčejný vztek. Tolik jsem doufal a on se mi vysmál.

Na stranu druhou jsem pociťoval i jakousi úlevu způsobenou tím, že jsem to dokázal vyslovit. Teď jsme vlastně oba věděli na čem jsme a bylo jen na nás, jak se popereme se skutečností. A třeba se jednou probere. Možná jsem ho tím jenom zaskočil. Byla to ale slabá útěcha. Už jsem v to nedoufal. Poslední naděje ve mně zadupal při té jeho noční návštěvě.

A dnes ráno? Nevěřil jsem vlastním očím. Čekal jsem, že se sobě navzájem budeme vyhýbat jako čert kříži, ale on se choval, jako by vůbec k ničemu nedošlo, jako by se nechumelilo. Netvrdím, že to bylo stejné jako kdysi, přesto byla v jeho chování nezvyklá vřelost. Nechápal jsem to, ale každopádně to ve mně vyvolávalo dojem, že si ze mě snad utahuje. Dokonce ke mně ráno přišel do pokoje se snídaní, že prý ho poslala máma, aby mi to donesl. Byly to palačinky s džemem, tak aby údajně nevychladly. Jak mohl mít na takovéhle přetvařování žaludek… Já v tom tedy rozhodně neviděl nic jiného než masku, vždyť i jemu to muselo být nepříjemné po tom všem… Nakonec jsem se ale uchlácholil myšlenkou, že ho asi přešla ta rozladěnost, se kterou ode mě odešel a nejspíš se rozhodl zuby nehty držet toho, že budeme tedy alespoň „ti bratři“, když už nic jiného. Na druhou stranu začít předstírat, že se nic nestalo a naprosto ignorovat události dní minulých mi přišlo docela absurdní až komické. Zatím jsem mu ale do toho jeho divadélka nemínil zasahovat.

„Hej, ty psisko, táhneš. Trochu zpomal.“ Pokáral jsem Scottyho, když mi trhnul s vodítkem a málem mi vykloubil ruku až v rameni. „Zase tak moc domů natěšenej nejsem, takže klídek.“ Scotty poslušně zvolnil na tempu a způsobně mi šel vedle nohy. Neopomněl na mě vrhnout chápající a oddané oči. Bylo to jako by snad věděl, jak moc zle mi je, rozuměl mi a snažil se mě povzbudit. „Jojo, chlapáku, všechno stojí za starou bačkoru, ale to ty víš, viď… víš, že nás Billí nemá rád… ale víš co, vyprdneme se na něj. A schválně… kdo bude první u branky.“ Křiknul jsem, když jsem zmerčil přibližující se kontury našeho domu. Sice jsem ho ještě před chvílí káral za tempo, ale najednou se mi zachtělo trochu si zablbnout. Pustil jsem vodítko a přidržujíc si svoje objemné kalhoty jsem se rozeběhl, seč mi síly stačily. Scottymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co to jeho páníček provádí a za pár vteřinek už pelášil za mnou. Samozřejmě mu stačilo pár skoků, prosvištěl kolem mě jako střela, a už jsem viděl jen jeho vzdalující se hřbet. S funěním, jež by se dalo přirovnat k praseti, co leze z bukvic, jsem se svým rozevlátým klátivým během doštrachal až k brance a rozdováděného Scottyho pustil dovnitř. Uf, měl bych přestat kouřit. Přemítal jsem v předklonu o svém nezdravém životním stylu, vydýchávajíc tak ten svůj nadlidský sportovní výkon. A nebo už stárnu. Napadla mě druhá varianta. Rozhodně jsem si ale podobné sprinty pro příště zakázal.

To rozdováděné zvíře jsem nahnal do chodby vedle garáže, kde měl svůj pelech. Mámin outlocit totiž nedovoloval, aby byl náš milovaný, monstrózní, uslintaný a páchnoucí pejsek ubytovaný v mrazech, dešti a jiných plískanicích venku ve voliéře. Kožich sice měl, že by zvládl bez sebemenších problémů život za polárním kruhem, ale to se mámě jen velice těžko vysvětlovalo. Vždyť to zvíře se na ni přeci tak smutně kouká. Říkávala vždycky. Ze Scottyho tedy vychovala hýčkaného rozmazleného psa, který by dnes už pobyt venku zvládal jen velice neochotně. Abych mámě ale zase moc nekřivdil. Udělala si z něho sice domácího povaleče, ale na druhou stranu ho dokázala vycepovat natolik dobře, že nás náš čtyřnohý člen rodiny nijak neobtěžoval. Pokud byl uvnitř, tak si nedovolil zaštěkat a do obytných částí domu se také neopovážil. Jediné, co jsme před ním museli chránit, byly boty. Jakmile se někdo v téhle chodbě vyzul a zapomněl je tam, byly do druhého dne na cáry.

Okamžitě se stočil do klubka na pelech a přivřel oči. Nejspíš jsem ho utahal.

„Sladký sny.“ Popřál jsem mu a pokračoval jsem dál do útrob domu.

„Jsme zpátky.“ Strčil jsem ještě hlavu do kuchyně, kde u sporáku připravovala mamka něco vskutku lákavě vonícího a měl jsem v plánu pokračovat do svého pokoje.

„Počkej. Byli jste venku dlouho. Musíš být zmrzlej. Nedáš si třeba čaj?“

„To je dobrý, dík mami. Ale rozhodně si nenechám ujít tu ňamku, co právě vaříš.“ Máma se jen zasmála.

„Bude to hotové tak do půl hodinky.“ Informovala mě.

„Tak na mě pak houkni. Budu u sebe.“

…

Leticia se posadila na posteli a postavila se na vratké nohy. Koukla na budík. Bylo téměř poledne. Takhle spávat tedy rozhodně nebyla zvyklá, ale poslední dobou se tomu nedokázala bránit. Cítila se neuvěřitelně unavená. Došla do koupelny a pouze si trochou vody osvěžila obličej a hřebenem si prohrábla vlasy. Stejně se dnes nikam nachystala. Cítila se slabá jako moucha, takže měla jen v plánu popít trochu čaje a vlézt si zpět do postele. Matka jí nejspíš zase bude nutit nějaké jídlo, ale na to neměla ani pomyšlení. Její žaludek se bouřil už při pouhé myšlence na to, že by měla cokoli pozřít.

Vydala se do kuchyně a připravila si hrneček se sáčkem příjemně vonícího mátového čaje.

„Ahoj, holčičko. Připravila jsem ti snídani.“ Objevila se v kuchyni paní domu a s milým úsměvem se snažila dceru přesvědčit o nutnosti alespoň pár soust. Moc dobře věděla, jak se její dcera celou tu dobu, co byla u ní, cítila. Leticia se jí sice ještě nesvěřila s tím, co přesně se v jejím životě dělo, když byla pryč od rodiny, ale ona věděla, že je na tom psychicky dost špatně. Motala se, byla apatická. Příznaky tolik typické pro slabou neurózu. Paní Smithová byla ale zdravotnice. Ona věděla, že to může znamenat i spoustu jiných věcí. Leticia se o tom ale odmítala bavit a ještě striktněji zavrhovala návštěvu lékaře. Oháněla se argumentem, že je to vše způsobené výčitkami ze smrti otce a jak budou dny plynout, že prý všechno přebolí. Musí jen přijmout svou další fatální chybu. Vrátila se domů, aby měla klid a i tady na ni dolehly činy minulosti. Na tohle nedokázala paní Smithová reagovat. Věděla, že právě truchlení bude nejspíš velká část pravdy, protože jako dítě byla Leti na otce hodně fixovaná. Rozuměli si spolu. Ona už odchod manžela překonala, teď se s tím musela ještě vyrovnat její dcera.

„Děkuju, mami. Nebudu jíst. Jsem ospalá. Půjdu si lehnout.“ Starší žena si jen povzdechla. Její dcera byla tolik paličatá. Celý otec.

…

Bill

Cpal jsem do sebe kuřecí steak s hranolky a oblohou, až se mi dělaly boule za ušima. Máma byla vždycky bezkonkurenční kuchařka. Tom seděl u stolu naproti mně a pochutnával si úplně stejně jako já, i když menší rozdíl by tu byl. Urputně hypnotizoval svůj talíř a ani jednou od něj nezvedl oči, nepodíval se na mě, nepromluvil. Nehodlal jsem ho nějak násilně nutit do konverzace. Chápal jsem, že mu asi není v mojí přítomnosti po tom všem nejlépe, já už měl ale plán, jak ho uvolnit a dostat ho tam, kam bych potřeboval. Lámal jsem si nad tím hlavu celé dopoledne, kdy se venku toulal se Scottym, a nakonec mi jako nejlepší možné řešení připadnul Andreas a jeho vyhlášené domácí pařby. Okamžitě jsem mu volal a dožadoval jsem se informace, za jak dlouho by byl schopen zase nějakou menší akcičku zorganizovat. Dokonce jsem mu velkoryse nabídl svou pomoc, aby se to co nejvíce uspíšilo. Sice jsem se vždy s urputností sobě vlastní podobné práci vyhýbal, protože mi bylo přeci jen milejší přijít až k hotovému, ale co bych neudělal pro dosažení toho, co jsem si umanul, že? Naštěstí Andreas po mně nic podobného nechtěl a ujistil mě, že to zmákne levou zadní a pozítří se můžu i s bráchou dorazit pořádně vyblbnout.

Spokojeně jsem si mnul ruce a začínal se nehorázně těšit. Teď už jen stačilo přesvědčit toho mrzouta, že jeho přítomnost tam bude naprosto nezbytná. Zcela živě jsem si totiž dokázal představit, že by byl schopen na mě vyrukovat se zamítavou reakcí, popřát mi hodně zábavy a poslat mě tam samotného. A to by se mi tedy skutečně nehodilo. Nejen že tam bude skvělá hudba a alkohol, který zaručeně uvolňuje a zbavuje zábran vždy a všechny, ale ještě navíc to bude prvotřídní možnost pro mě, jak být zase za hvězdu. Perfektně se vystailovat, vyvonět a upravit. Být jednoduše neodolatelný, přitažlivý a hlavně sexy. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že Tom mě snad jako jedinej člověk pod sluncem viděl i ve stavech, kdy by mě spíše vystihovaly věty v naprostém opaku ke slovu sexy a nikdy se ani náznakem nezmínil o tom, že by mu to nějak vadilo, či že by snad potřeboval mít svého bratra stále jako ze škatulky, mně se ale jednoduše příčila představa, že ho budu svádět někde doma v teplákách a s vlasama staženýma do culíku.

„Tome.“ Oslovil jsem ho opatrně. Neochotně odlepil svůj pohled od své nedojedené porce a vyčkával, co mu míním sdělit. „Dopoledne jsem mluvil s Andym. Pozítří u něj bude zase mejdánek. Jsme zvaný a speciálně na tebe se těší. Vzkazuje ti, že máš stopro dorazit.“ Vycenil jsem na něj zuby a netrpělivě jsem napínal uši, aby mi neunikla ani hláska z jeho reakce.

„Nikam se mi nechce.“ Vypadlo z něj nakonec po dlouhém tupém zírání a nacpal si do pusy další sousto.

„Neblázni, Tome. Co sme se vrátili z Ameriky, tak ses s Andym ještě neviděl. Nebo to tě tu mám začít ukecávat?“

„To už stejně děláš.“ Spražil mě suše a honil při tom vidličkou po talíři hrášek. „Tak fajn. Na chvíli se tam ukážu.“ Svolil nakonec milostivě a mně se nesmírně ulevilo.

—

Tom

Seděl jsem v autě a čekal na Billa, až si ke svému oblečení vybere vhodné boty a konečně budeme moci vyrazit. Netrpělivě a hlavně nervózně jsem poklepával prsty o volant a pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem s touhle akcí souhlasil. Ano, Andrease bych viděl rád, ale jít tam s Billem… Navíc jemu to dnes až vražedně slušelo. Zahlédl jsem ho jen na pár okamžiků, když jsem strčil hlavu k němu do pokoje s oznámením, že už jsem hotový a ať si tedy pohne, a málem jsem těch pár slov nakonec ani z pusy nedostal. Totálně mě omámil. Téměř jsem ho podezříval z toho, že mi to udělal naschvál. Vypadal přesně tak, jak jsem to měl nejradši. Žádný bláznivý účes trčící do všech stran ve stylu vrazil jsem si prsty do zástrčky a dostal dvě stě dvacet. Měl je pouze do hladka vyžehlené a splývající podél obličeje, oči měl jen lehce zvýrazněné mascarou, rty přetřené narůžovělým jemně se lesknoucím balzámem a přehršel doplňků si pro dnešní večer také odpustil. Byl střídmý přesto elegantní, na něj možná až moc obyčejný, pro mě ale až magneticky přitažlivý.

„Tak můžeme vyrazit.“ Oznámil mi Bill rozrazivší dveře u spolujezdce a hned se usadil na sedačce. Přikurtoval se pásem a se spokojeným úsměvem čekal, až nastartuji. Nemínil jsem nic protahovat. Chtěl jsem mít tuhle jízdu už za sebou. Nedovedl jsem si představit, jak se asi tak budu soustředit na řízení, když jsem ho měl v tak bezprostřední blízkosti. Okamžitě jsem si zakázal se na něj byť jen koutkem oka podívat, jeho omamné vůni jsem ale utéct nedokázal. Měl jsem chuť vyhodit ho z auta a říct mu, ať si jede svým, ale další rozbroje nebylo to, po čem bych zrovinka toužil. Navíc ty dva předchozí dny byly docela v klidu a já nehodlal být ten, kdo by způsobil další bouřku. Rychle jsem tedy otočil klíčkem v zapalování a opatrně projel bránou ven na silnici. Naštěstí jsme u Andyho domu byli dříve, než se mi stihly zpotit ruce a nebo jakkoli jinak začít zmatkovat a skončit tak v příkopě či pod nejbližší sosnou.

Auto jsem postavil na vyhrazené místo na Andreasově zahradě, které speciálně pro nás připravil. Přece bychom my neparkovali někde na příjezdové cestě. Ještě by nám to někdo poškrábal. Tedy v tom lepším případě… Bill se okamžitě energicky hrnul ven a neopomněl zatleskat rukama.

„Tomi, taky se těšíš tak jako já?“ Šveholil, jak malé dítě a v očích mu hrály jiskřičky nadšení. Jen jsem přikývl a vydal jsem se k vstupním dveřím, poslouchaje tlumené tóny hudby, ozývající se zevnitř domu. Zábava byla nejspíš v plném proudu. Pravděpodobně jsme dorazili jako poslední, což u nás nebylo nic neobvyklého. Bill mě dohnal, až když jsem mačkal domovní zvonek.

„Co říkáš? Jak dnes vypadám? Sluší mi to?“ Chrlil na mě jednu otázku za druhou a já poněkud nevěděl, jakou odpověď bych mu na ně měl vlastně poskytnout. Nejspíš ale žádnou nečekal, protože pokračoval v mluvení dál. „Koupil jsem si nový parfém. Čichni si.“ Nahnul se ke mně, dal hlavu na stranu a odhalil mi svůj krk, naznačujíc mi tak, ke kterému místu bych si měl přivonět. „No tak, Tome, čuchni si. Chci znát tvůj názor.“ Dotíral, když jsem se k ničemu neměl.

Nehodlal jsem mu začít vykládat, že to jeho nové aroma jsem už dávno zaregistroval, a tak jsem se k němu raději váhavě přiblížil a sklonil nos k té poodhalené bělostné šíji. Přivřel jsem oči a opatrně jsem nasál tu tolik podmanivou vůni.

„Tak co?“

„Ehm… je to… je to… hezký.“ Vykoktnul jsem ze sebe a urychleně jsem couvnul do bezpečné vzdálenosti od jeho osoby. Těkal jsem očima všude možně, snažíc se zamaskovat rozpaky, ale myslím, že se mi spíše povedl pravý opak. Musel jsem vypadat jako stydlivá školačka.

Zachránil mě až Andy, který se konečně uráčil přijít otevřít dveře.

„Vítám vás, pánové. Rád vás vidím, už tu chybíte jenom vy. Račte vstoupit.“ Vznosně nás vítal a neopomněl nás pořádně chlapsky obejmout. Veškerá nechuť tuhle akci vynechat mě okamžitě přešla. Byl jsem rád, že jsem dorazil. Jediný skutečný přítel. Teď, když jsem ho zase viděl, mi došlo, jak moc mi chyběl.

„Čau, kámo. Tak jak to tu dnes vypadá?“ Zajímal jsem se a hrnul jsem se dovnitř. Okamžitě na mě dýchla atmosféra plná zábavy. Porozhlédl jsem se po místnosti. Mísilo se tu kolem dvaceti až pětadvaceti lidí. Dobrou polovinu z nich jsem viděl prvně. Nebylo divu. Od doby, co jsme s kapelou začali jezdit po světě, byl Andy nucen poohlédnout se po nových známých. Bill toho okamžitě využil a vydal se zřejmě na průzkum přítomných.

Ovšem nejvíc jsem na těchto večírcích miloval, že jsme tu mohli být zase normální kluci. Nevrhali se tu na nás žádné fanaticky poblázněné fans. Ti lidé přirozeně museli vědět, kdo jsme, ale nedávali nám to najevo žádným opovržlivým jednáním ani přemírou odevzdaného obdivu.

„Hej, Tome. Chtěl bych ti někoho představit.“ Přitočil se ke mně znovu Andreas a vrazil mi do ruky láhev piva. Čapnul mě za předloktí a táhnul mě někam dál do prostoru. Zůstal stát až u dívky, ze které jsem měl prozatím možnost vidět jen lesklé mírně se vlnící blonďaté vlasy, které jí spadaly až pod lopatky, a potom výstavní kulatý zadek v upnutých džínech. Andy ji klepnul na rameno, aby tak upozornil na naši přítomnost a dívka se otočila. „Tohle je Alice. Moje spolužačka z vejšky. Už jsem ti o ní vyprávěl.“ Mrknul na mě a nejspíš předpokládal, že se rozpomenu. Copak ten moula neví, o kolika ženskejch jsme se bavili? Jak si mám asi tak vybavit jednu konkrétní buchtu? Nasadil tomu ještě korunu, když zdrhnul a nechal mě tam s ní stát samotného.

„Alice, těší mě.“ Ujala se ta holka slova a podávala mi ruku.

„Tom.“ Kuňknul jsem a nabízenou pravici jí krátce stisknul.

„Tak… Tome… tváříš se tak přešle pořád nebo se umíš i občas usmát?“ Položila mi vcelku prostý dotaz a vykouzlila na tváři zářivý a hlavně neuvěřitelně sympatický úsměv. Dostala mě. Chtě nechtě jsem se musel zazubit taky. „No vidíš. Sluší ti to mnohem víc, než to kabonění.“ Dobírala si mě dál a já se přestával cítit tak křečovitě. Z téhle holky sálalo něco zvláštního. Jakási pozitivní a uklidňující energie. A navíc byla… byla moc pěkná.

autor: Ainikki

betaread: Janule