autor: Áďa
Konečně! Hlemýždím tempem se sem připlazilo pondělí. Netuším vůbec proč, ale těšil jsem se na tohle turné více než na ty předchozí. Ani jsem nemohl dospat, což byla u mě více než nezvyklá věc. Asi mi už nějak chyběl mikrofon nebo co… Dokonce se mi z neděle na pondělí zdálo o koncertě, a když jsem se z toho snu kolem čtvrté hodiny ráno probudil, zůstal jsem koukat do stropu a culil se na něj. Opravdu jsem se moc těšil.
O půl jedenácté jsem se rozhodl už polehávání v posteli déle neprotahovat. Šel jsem ke skříni a otevřel ji. Chvíli jsem se v ní přehraboval, než jsem našel své oblíbené džíny a černé tričko s červeným potiskem. Oblékl jsem se a zaplul do koupelny, kde jsem úpravě svého zevnějšku věnoval větší pozornost, než kdykoliv jindy. Snad to bylo tím, že jsme teď měli nečekané dlouhé volno, snad tím, že jsem už měl jednoduše absťák. Nevím. Každopádně jsem byl v posledních týdnech zvyklý na to, vídat svou pleť nenalíčenou. Radostně jsem poskočil, když mi makeup zakryl kruhy pod očima. Pečlivě jsem se soustředil na stínování očí a na uhlově černé linky. Soustředěně jsem pročesal řasy kartáčkem s nánosem havraní barvy, a vzhled jsem doplnil nalakováním vlasů.
Spokojen se svou vizáží, vyšel jsem snad po hodině a půl z koupelny, abych se připojil k Tomovi se snídaní.
„No teda,“ zamrkal na mě bráška. „Tobě to dnes sekne… Snad se někam nechystáš? Na zkoušky se běžně nezušlechťuješ tak, jako na koncerty!“
„To ne,“ pokrčil jsem rameny, usedl naproti němu a s potěšením si lokl kávy a zakousl se do čerstvé koblihy. „Ale bude tam i ten manažer, tak přece musím dělat naší skupině reklamu, ne?“
Chvíli mě pobaveně sledoval.
„Ty jsi můj malý blázínek, viď?“
„Asi to tak bude,“ potvrdil jsem jeho domněnku a dál se věnoval snídani, dokud jsem nezmohl všech osm zbývajících koblih, které ležely na míse uprostřed stolu.
Tentokrát jsem nechal cestou do studia výjimečně řídit Toma. Jeho auto mi oproti tomu mému přišlo neskutečně velikánské, ale neřešil jsem to. Byl jsem na naši zkoušku a na nového manažera zvědavý…
Když jsme se zpožděním necelých deseti minut dorazili do studia, všichni už tam čekali. Georg, Gustav, ochranka, a náš nový manažer. Změřil jsem si ho přísným, nedůvěřivým pohledem.
Byl to člověk o něco málo menší než já, ale vyšší než Gustav, poměrně štíhlé postavy. Vlasy tmavě hnědé barvy měl střižené nakrátko, ale i když sestřih vypadal poměrně obyčejně, bylo vidět, že má svůj styl. Zelené oči nás bystře sledovaly, na rtech pohrával vlídný, ale přitom poněkud sebejistý úsměv, typický pro takové ty seriálové vyčůrané hajzlíky, co se tváří přátelsky, ale nakonec se z nich vyklubou největší podrazáci. Na sobě měl světle modré džíny a černou košili, která měla první dva tři knoflíčky rozepnuté, a ačkoliv působila naoko nedbalým dojmem, bylo vidět, že to byl záměr, a že i přes svou zdánlivou ležérnost dodržuje zásady a společenské normy, hodné člověka ve funkci manažera.
Když jsme vešli do dveří, byl k nám zrovna otočený zády a mluvil s Georgem, jakmile jsme však vstoupili do místnosti, otočil se a vykročil s úsměvem směrem k nám.
„Tak, kluci, tohle je váš nový manažer,“ uvítal nás Saki.
„Alexander Emmerich,“ představil se muž. „Pro vás Alex,“ dodal s přátelským mrknutím a podal nám oběma ruku.
Tom ji přijal bez problémů, já jsem ale trošku váhal. Byl to koneckonců pro mě cizí člověk, a co jsem stihl postřehnout, mého příběhu byly plné noviny, časopisy i internet. Moc se mi nechtělo se s ním paktovat, připadal mi jako sebejistý, naoko přátelský, ale ve skutečnosti lstivý prevít, a já netušil, co od něj můžu čekat. Stisk jeho ruky však byl pevný, a i přes předstíranou vychytralost byl jeho pohled upřímný, když se se mnou zdravil.
„Já…“ nevěděl jsem, co mám říct. Nějak jsem měl tendenci mu nedůvěřovat, ale přátelský výraz v jeho tváři, problikávající pod maskou lstivosti, mě částečně odzbrojoval. „Bill Kaulitz, těší mě.“
Krátce jsem mu stiskl ruku a pousmál jsem se na něj, i když jsem měl dojem, že můj výraz v tu chvíli působil spíše jako křečovitý tik.
„Výborně,“ tleskl rukama Saki. „Takže už se znáte, takže teď by – „
„Děkuji,“ přerušil ho Alex důrazně, ale přitom vlídně. „Teď už všechno obstarám, neboj se. Proto jsem přece tady.“
Zůstali jsme s klukama zírat s pokleslými čelistmi. Je vůbec možné, aby někdo, kdo je tady sotva pět minut i s cestama, si troufl skočit do řeči našemu bodyguardovi, jenž naháněl respekt už od pohledu, s takovou suverénností a jistotou?
„Tak jdeme!“ zavelel manažer. „Všichni ke strojům a hrajeme, šup šup! V sobotu se hraje Paříž, v pondělí Bratislava, a pak to jede jako víno! Takže fofrem, ať stíháme!“
Zaskočeně jsme se vydali na svá místa. Měl jsem z Alexe v hlavě pořádný zmatek. Absolutně neuvěřitelně dokázal zkombinovat přísnost a razanci, autoritativně nedovolující sebemenší protest, s vlídným a přátelským tónem, který jeho na první dojem skoro až vojenským rozkazům dodával atmosféru kamarádské konverzace. Zajímavý člověk… Třeba to opravdu bude pohodář…
Zkouška proběhla docela dobře. První písnička vyzněla sice mírně nejistě, protože jsme společně už nějaký ten den nehráli, nad našimi provinilými pohledy však Alex mávnul rukou a povzbudivě na nás mrknul. O to nadšenější byl z ostatních songů, a já z něj v průběhu zpívání přestával mít obavy. Byl to prostě člověk, ze kterého vyzařovala autorita a respekt. Když jsme se o přestávkách mezi písněmi něčemu zasmáli, smál se s námi a mnohdy sám přihodil nějaký vtip. Jakmile však něco řekl a někdo si dovolil cokoliv lehkého namítnout, ba jenom nesouhlasně zkřivit obočí, začal s takovou drezúrou, až jsme se báli, že budou z jeho očí padat meteority. Byl to zkrátka rozený vůdce…
Jeho optimistické předpovědi, týkající se nahrazování koncertů, se nakonec ukázaly také pravdivé. Všechno klapalo přesně podle scénáře, a dokonce, i když jsme nahrazování plánovali až do konce února, tak se povedlo všechny koncerty vmáčknout po sobě takovým způsobem, že už druhý únorový týden jsme byli s úplně všemi resty hotoví.
„Vidíte, jak vám to hezky šlo!“ pochválil nás, když skončilo poslední vystoupení, konané v Bernu, a my jsme se vraceli do hotelu. „Máte tím pádem o týden víc volna, než se předpokládalo!“
Usmál jsem se.
„To je super! Tak jaký je plán míst pro naše volno?“
„No,“ zamyslel se. „Vzhledem k tomu, že se vám tady líbí, podle toho, co jste včera říkali, tak bychom tady tak dva tři dny zůstali, a pak se vrátili do Hamburgu. Tam začneme dělat na novým cédéčku a pak se uvidí, jak nám to časově vyjde. Souhlas?“
„Jasně,“ kývli jsme svorně všichni čtyři.
Pohodlně jsem se opřel do sedadla a nechal se unášet tou krásnou představou, že nás čeká pár dní zaslouženého relaxu. Jak ho tady asi strávíme? Lítáním po obchodech, touláním se po městě… Však ono nás už něco napadne. Jediné, co mě teda silně iritovalo, byla skutečnost, že se tady evidentně věnovala hodně velká pozornost zítřejšímu Valentýnu. To byl svátek, který jsem nesnášel. Jo, sice je fajn, že je to den lásky, ale ta trapná komerce všude kolem! Kamkoliv jsem se podíval, všechno bylo laděno do růžových a červených odstínů. V restauracích se na stolech i na zemi povalovaly konfety ve tvaru srdíček, a nebyla snad jediná výloha, ve které by nebyl plyšový medvídek nebo plyšové srdíčko. Nesnášel jsem ten den!
Naštěstí se mi ho však podařilo strávit mimo dosah zamilované výzdoby. Snídani, oběd i večeři jsem si teda preventivně nechal přinést až na svůj pokoj, a celý den jsem prospal, abych dohnal energii, kterou jsem ztrácel při cestách. Tenhle shon a přísnost, kterou na nás Alex vyvíjel, ale měla jednu nespornou výhodu. Nestíhal jsem vzpomínat na Davida, a usínal jsem tak zmožený, že se mi nezdál od začátku turné ani jeden jediný zlý sen. Tak tomu bylo i dnes. Celý den jsem proležel v příjemně vyhřáté posteli, zatímco za oknem sněžilo. Teprve po večeři, nějak kolem devátý desátý hodiny večer, jsem povalování se vyměnil za jinou relaxační činnost, a to za horkou sprchu.
Miloval jsem vodu, a každé sprchování si užíval. Teplé, téměř až horké proudy vody omývaly mé tělo, zbavovaly jej prachu, potu a špíny, a příjemně působily i na mysl. Většinou jsem to nestíhal, ale dokázal bych stát ve sprše klidně i hodinu. Tak jako dneska. Důkladně jsem si myl vlasy šamponem a kondicionérem, pokrýval své tělo pěnou z mydlinek, a pak jsem jenom stál, nechával na sebe dopadat litry a litry vody a relaxoval, zatímco koupelna se plnila hustou párou.
Teprve po dostatečně dlouhé době, když už jsem měl pocit, že se pod nápory teplé vody rozpustím, jsem se osušil, namazal tělovým krémem, oblékl se a vyšel ven. Lačně jsem se nadechl pokojového vzduchu, který mi po době strávené v koupelně přišel jako svěží vánek. Spokojeně, s úmyslem pokračovat ve spánku, jsem se vydal k posteli… a zasekl jsem se.
Na polštáři ležela jedna jediná, temně rudá růže. Překvapeně jsem došel až k posteli a uchopil ji do rukou. Pečlivě jsem si ji prohlížel, opatrně, abych se vyhnul trnům, a pak k tomu nádhernému květu přivoněl. Slastně jsem zavřel oči. Nebyl jsem sice nějak zvlášť veliký kytkomil, ale růže jsem zbožňoval. Ale jenom ty červené. Byly to dokonalé květiny. Vyzařovala z nich majestátnost, hrdost a ušlechtilost, kterou podtrhovala nezaměnitelná, půvabná vůně, a přitom byly tak křehké, tak zranitelné.
Zase a znovu jsem čichal k hedvábnému květu, a přemýšlel jsem. Kdo mi ji sem mohl dát? Od fanynek být nemohla, jako každý rok dostávala ochranka na Valentýna přísné nařízení, aby se lavina psaníček v růžových parfémovaných obálkách a halda plyšových medvídků držela bezpečně mimo náš dosah, a naše přání bylo vždy splněno. Od koho to tedy je? Musí to být od někoho, kdo ví, že miluju růže. To by nebylo zase až tak těžké o mně zjistit, zlatý tisk, který nikdy nezklamal, se už několik let staral o to, aby o mých oblíbenostech všichni všechno věděli. Jenže kdo to mohl být? Obsluha pokojů, která mi přišla uklidit tác se zbytky od večeře v době, kdy jsem byl ve sprše? Ale i kdyby to nějaká bláznivá pokojská skutečně byla, určitě by tu nechala navíc nějaký lístek nebo vzkaz, minimálně se slovy Miluji tě, případně se jménem, telefonem a fotkou. Růže však na polštáři ležela bez jediného vzkazu, prostá, krásná a osamělá…
Najednou jsem vytřeštil oči. Už vím, od koho by mohla být! Ano, to by odpovídalo! Na hotelu byl přece jen jeden jediný člověk, který by mi mohl dát růži, kterou miluji, bez toho, aby ho zadržela ochranka, nebo aby po sobě nechával nějaký vzkaz. A přitom měl přístup do mého pokoje kdykoliv, pokud zrovna nebylo zamčeno, a já ho pokaždé s radostí vítal…
(autor montáže: Áďa)
S růží v ruce jsem rychle opustil pokoj a vydal se svižným krokem hotelovou chodbou. Šel jsem velmi rychle, dokud jsem se nezastavil přede dveřmi Tomova pokoje. Zaklepal jsem.
„Ano?“ ozvalo se zevnitř.
Pootevřel jsem dveře.
„Ahojda, Tommy, to jsem jenom já, můžu dovnitř?“
„Jasně!“ zazněla odpověď.
Vešel jsem do pokoje a zavřel za sebou dveře. Tom ležel na břiše na své posteli a něco si ťukal do notebooku, jakmile mě však spatřil přicházet, zaklapl ho a odstrčil na noční stolek. Mile se na mě usmíval, zatímco jsem přistoupil až k němu.
„Tommy? To tys mi dal na polštář tu růži?“ zeptal jsem se ho potichu.
Pohlédl na mě a vstal z postele.
„A nelíbí se ti snad? Myslel jsem, že růže zbožňuješ…“
„Jo, jasněže je zbožňuju!“ zarazil jsem rychle jeho řeč. „Jen mě to… překvapilo.“
Lehce sklopil hlavu.
„Víš… já vím, že Valentýna nemáš rád. Ale nemohl jsem jinak…“
Dojatě jsem se na něj usmál.
„Já… děkuju ti,“ zašeptal jsem a znovu k růži přivoněl. „Je nádherná.“
Bylo vidět, že ho má slova potěšila. Přiblížil se až těsně ke mně a objal mě.
„Doufal jsem, že ti to dojde… že za mnou přijdeš.“
Neodpověděl jsem mu. Místo toho jsem si na okamžik zastesknul, že jsem si před odchodem nenatřel rty zvláčňujícím balzámem… a pak jsem Toma políbil. Ne tak, jako vždycky, s lehounkým odstupem, kterým mě mučila moje minulost. Ne. Ani jsem nevěděl, kde se to ve mně vzalo. Ale Tomových rtů jsem se jenom stěží dotkl, načež jsem se dychtivě vpil do hlubin jeho úst. Chtěl jsem mu být co nejblíž, a dával jsem do tohoto polibku všechnu svoji lásku vůči němu, vděk za to, že ho mám, a omluvu za můj věčný strach.
Tom nezůstal pozadu. Jeho jazyk mi všechny mé pohyby hbitě oplácel a já po chvíli cítil, jak mi z ruky padá růže, když mě bráška jemně svalil na postel. Tulili jsme se k sobě a naše rty byly jako dva navzájem se přitahující magnety…
O něco později jsem pocítil, jak jeho ruce vjíždějí pod mé tričko a opatrně mi ho stahují. Nebránil jsem se. V hlavě mi sice blikl výstražný vykřičník, když mi Tom svlékl i kalhoty, myšlenky však potlačila moje touha choulit se opět pod ochranitelskými, milujícími křídly svého brášky. Postřehl jsem, že ze sebe taky shodil své svršky, než jsem se však stačil podvědomě leknout, ocitl jsem se v jeho zajetí, které mi nicméně nenahánělo zas tak velkou hrůzu, jako kdysi.
Jeho rty opustily má ústa a přemístily se na můj krk, kde pevně stiskávaly a zase povolovaly mou jemnou kůži. Nepatrně jsem zvrátil hlavu do záklonu a zavřel jsem oči. Mísila se ve mně podivná směsice pocitů. Jeho pohyby byly naprosto dokonalé, a on věděl s absolutní jistotou, kde a jak moc se mě může dotknout, aby mi to bylo příjemné. Ale přitom jsem se bál toho, že každou chvíli vyplují na povrch vzpomínky na Davida…
Tom však mé duši pohled do minulosti dost úspěšně blokoval. Jeho ruce, které hladily můj obličej, ramena a hruď, vždycky zesílily svůj stisk, kdykoliv mnou projelo byť sebemenší napětí, a nepolevily do doby, než jsem se pod jeho zvláštní mocí opět neuklidnil. Jeho horké, vlhké rty mezitím doputovaly až na mou hruď, a já, zcela ovládaný vlastním bratrem, jsem i přes občasné záchvěvy letmého strachu setrvával na místě a plně si Tomovu lásku vychutnával. Neměl jsem přece důvod se ho bát, i když mě k tomu mysl každou chvíli nenápadně směrovala…
„Bille?“ zeptal se mě po chvíli.
Otevřel jsem oči.
„Copak?“
„Já jen… kdyby ti cokoliv z toho, co ti dělám, bylo sebemíň nepříjemnější… že bys mi to řekl?“
„Určitě,“ přikývl jsem hlavu. „Sice tam to napětí trošku pořád je… ale… věřím ti,“ vydechl jsem.
Na okamžik jsme si pohlédli do očí. Pak se Tom opět sklonil k mé hrudi a začal ji svými rty a jazykem laskat. Jeho ruce ale sjely trochu níž a uchopily lem mých boxerek. Vyplašeně jsem se podíval do jeho očí, jeho hluboký, nekonečný pohled mě však po chvíli opět uklidnil. Nadále pokračoval v rozmazlování mého těla, aniž by s rukama cokoliv dělal, mé boxerky setrvávaly na svém místě, a já pomalu, ale jistě, začínal jeho dotyky v mých níže položených místech akceptovat. Teprve ve chvíli, kdy jsem znovu uvolněně zavřel oči a zcela se mu podvolil, stáhl tenhle kousek oblečení úplně pryč…
V tu chvíli jsem kníkl strachy a jednou nohou jsem podvědomě vykopl do vzduchu. Tom se však jenom na mě položil a pevně uchopil do svých dlaní můj obličej, ve kterém začínala být znát panika.
„Šššššššt,“ zašeptal a mírným tlakem svých rukou mě nutil hledět do jeho očí. „Klid, Billí… Nic se neděje. To, že na sobě nemáš oblečení, neznamená, že se na tebe hned vrhnu…“
Lehce jsem se roztřásl.
„No tak,“ dýchal mi do ucha a poséval mi přitom obličej a krk droboučkými polibky. „Nic se ti neděje. Je to jenom vzpomínka… kterou překonáš… Věřím ti…“
Pustil mi tváře a začal hladit mé rozechvělé tělo. Zapojoval do svého uklidňování vše. Hřejivé dlaně, horké rty, něžný jazyk. Přesto trvalo hodně dlouhou dobu, než jsem opět spočinul v jeho náručí bez posledního třesu. Nikdo však, ani Tom, nedokázal zklidnit mé divoce bijící srdce…
„No vidíš,“ usmál se na mě, když se do mých nervózních očí vrátila aspoň malá část klidu. „Dokážeš to, broučku… Klid…“
Nepřestával ve svém tichém povzbuzování, hlazení a laskání, dokud jsem se úplně nezklidnil. Neměl jsem vůbec tušení, kolik mohlo utéct času, než ze mě vyprchal poslední záblesk strachu. Určitě to byla dlouhá doba, Tomova trpělivost a něha však neznala hranic. Nakonec jsem tedy přeci jen zůstal klidně v jeho objetí. Znovu jsem ucítil jeho rty na svých. Jeho ruka se ale mezitím pomaloučku, polehoučku blížila čím dál níž…
Když se dotkla mých třísel, trhl jsem sebou. Prsty si však začaly pohrávat s mou kůží… a já znenadání pocítil, jak mi do těla vnikla tajuplná vlna euforie a slasti. Prohnul jsem se v zádech a hlavu ještě více zaklonil a zavřel oči, zatímco Tom s úsměvem na tváři čím dál tím víc zesiloval tlak ve svých prstech. Brzy zapojil do akce i druhou ruku… a mně se z hrdla vydal chrčivý sten, když mým tělem projel mocný příval vzrušení, které jsem ke svému úžasu zaznamenal i ve svém klíně…
A pak jsem ucítil, že můj penis zmizel v teple Tomových úst. Tiše jsem vykřikl, když se mě jeho jazyk dotkl. Když jemné olizování přešlo v intenzivní sání, znovu jsem vykopl nohou do vzduchu a křečovitě zaryl nehty do prostěradla. Ještě nikdy jsem nezažil takovýhle pocit! Zmítal jsem se, prohýbal a sténal. Bylo to tak příjemné, a přitom jsem měl pocit, že každou chvíli vybouchnu! Zalil mě pot a mé dýchání bylo přerývanější, než kdy jindy. Tiskl jsem k sobě víčka, chvěl se v té úžasné extázi a cítil v sobě to výbušné napětí čím dál víc a víc…
Najednou vše ustalo. Mé tělo z divokých pohybů jakoby zpomaleně dopadlo na měkkou postel a já zůstal ležet, chvějící se a zalitý potem. Cítil jsem se jako ve snu, všechno kolem mě bylo zpomalené a podivně krásné. Měl jsem dojem, jako bych se vznášel, a přitom jsem ležel na posteli. Motala se mi hlava, ale přitom jsem to motání necítil ani trošku…
Z tranzu mě probral až vjem, že na mé třesoucí se tělo dopadla teploučká peřina. Opět jsem začal vnímat normálně a viděl, jak vedle mě ulehá Tom, který zářil štěstím.
„Krásného Valentýna, lásko,“ zaculil se na mě a pohladil mě po tváři květem růže. „Vidíš, že se ti to povedlo… Zase jsi o krok dál od hrobu minulosti, do kterého jsi dneska přibil další hřebík…“
Věnoval jsem mu ten nejkrásnější úsměv, kterého jsem v tuhle chvíli byl schopný. Ačkoliv jsem se cítil strašně zesláble a vyčerpaně, přitiskl jsem se k bráškovi tak, jak jenom to šlo. Hleděli jsme si do očí a našich nosů se dotýkaly sametové okvětní lístečky růže. Ta vůně nás oba omamovala…
„Jsem na tebe pyšný, bráško,“ zašeptal Tom a zhasnul lampičku. “ Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ špitnul jsem do nastalé tmy.
Vyhledal jsem ještě jednou Tomovy hebké rty a vtiskli jsme si ještě jeden polibek, než jsme, s růží mezi našimi nosy, spokojeně usnuli.
autor: Áďa
betaread: Janule
moc hezký….x)) sem ráda, že to Bill pomalu ale jistě začíná překonávat….x)) líbí se mi, jak se dokážeš do Billovi bolesti a trachu vcítit….x)) těšim se na další dílek…x)) snad z toho Alexe nebude nějakej parazit…x)) jinak teďka se snažim dodržet sázku a mluvit jenom, když doopravdy musim, ale zase si to vynahrazuju a musim se furt smát, což lidi v mym okolí štve ještě víc než když mluvim… xD mno ale zase budu končit, protože jak sis všimla mám u všeho hromadu keců a je to se mnou na dlouho….xD doufám, že mě neodpálkuješ jednou větou, když se tady tak snažim… x))
ok 😀
ne, to byla sranda 😀 tak jestli se chceš vykecat, tak písni klidně mailíka, tam můžeš psát slohovku delší, než kterákoliv maturitní práce :-))) no moc bych se ještě zatím neradovala, ještě se tam s Billem něco stane 🙂 možná…. snad… určitě…. či pravděpodobně….
jak stane?? něco hodně špatnýho..?? teda ale ty mu dáváš kapky… doufám, že to nebude souviset s Alexem…. když sem si přečetla to tvoje ok a nekoukla se dolů, tak sem měla sto chutí tě praštit…xD až pak sem si všimla toho dalšího…xD a mám pocit, že ti asik fak začnu posílat maili, protože já když se rozjedu tak je těžký mě zastavit….x)) ty můj mail vlasně nemáš viď?? mno tak ana.hanuska@seznam.cz a trošku se rozepiš….x)) a jestli tě můžu poprosit tak Billímu moc neubližuj….x((
tak tenhle dílek byl naprosto skvělej!!!! a prostě úúúžasnej!!!!
děkujiii 🙂 jen počkej na příští 🙂
užasny…zítra si přečtu ten další díl
Vždyť se popícháte, kluci… :-DDDDDD
Bill po ránu v koupelně, to jsem celá já – i časově 😀
Nejkrásnější věta, krom té "miluji tě", byla, když Tommy řekl Billovi: "Doufal jsem…že za mnou přijdeš." Tohle je těžká romantika♥
Já se úplně rozplývala – Billův vášnivý polibek, Tommyho nekonečný hluboký pohled. To je nádhera.
A Tommyho ochranitelská, milující křídla opět nezklamala. Nádhera!♥♥♥