autor: BlackFish
Tak on spí nahej v pokoji hned vedle mě… To mi snad dělá schválně… tak teď už tuplem neusnu… já si snad do zdi navrtám dírku, nebo co… dost, přece nejsem úchyl… vstanu od stolu a vodu, které jsem se ani nenapil, a která je už stejně teplá jako… no… jako teplá voda, jsem vrátil do lednice. A odešel zpět do svého pokoje. A ačkoliv asi všichni normální lidi v tuhle brzkou ranní hodinu spí, tak já běhám nervózně po pokoji a moje fantazie zase pracuje na plné obrátky. No tak dost, Bille! Musím se v duchu okřiknout, tomu na co teď myslíš, se říká incest a je to v první řadě zvrhlé a nemorální a o tom, že je to nezákonné ani nemluvím.
Nakonec se usadím do svého rozestlaného pelíšku, opřu se zády o zeď, nohy si přitáhnu k bradě a civím na zeď, která rozděluje naše pokoje a po tváři si nechám stéct jednu slzu… slzu smutku a nenaplněného přání. Tuší něco Tom? Už mockrát jsem byl nápadný, když jsem ho při nějaké činnosti pozoroval a myslel jsem, že mě nevidí, ale k mojí velké smůle mě vždycky zpražil nějakou poznámkou, třeba jako minulý týden, když si Tom jen s ručníkem kolem pasu snažil podat holící strojek z vysoké police nad zrcadlem a jak se mu při tom jeho šponování k polici tak nějak uvolnil ručník a svezl se na zem až ke kotníkům a já měl dokonalej výhled na jeho zadní část těla. Jsem fakt idiot, civěl jsem tam na jeho zadek jako na zjevení, až jsem zapomněl dýchat a málem se udusil zubní pastou, a když Tom viděl můj pohled na jeho zadek v zrcadle, tak na mě vyjel, jak jinak. Ale byl to pěknej zadek, to se musí nechat, usmívám se zase svým nemravným myšlenkám.
No tak, Billééé, už dost, teď se půjde spát, dávám si v duchu povely. Jakmile se ale zavrtám do své peřinky, ozve se hrom. „Do pr… bouřka, to mi ještě tak chybělo, teď už vážně neusnu…“ zanadávám si a schoulím se ještě více do klubíčka, protože silný déšť a větrem se otřásající žaluzie ve mně evokovaly pocit chladu, ačkoliv mi před chvílí bylo horko. Ta bouřka, je to trapné, ale já se bouřek pořád bojím, prostě jsem z téhle dětské fóbie nevyrostl, o tom, že nemám bouřky rád, vím jen já a Tom… Tom… přivřel jsem víčka a zase se oddával představám, teď spíše vzpomínkám. Vždy, když byla bouřka, mě Tom držel za ruku a šeptal mi chlácholivá slova, při té vzpomínce jsem se musel pousmát, úsměv mi ale rychle zamrzl, když temný pokoj osvítil blesk a za ním následoval hrom. Otřásl jsem se a ještě více se schoulil pod deku.
U TOMA…
Z mého tvrdého spánku mě probudil hrom a bubnující déšť, který dopadal na mé okno. Ani nevím jak, ale aniž bych otevřel oči, jsem se vyhrabal z postele a automaticky ze zvyku zamířil k pokoji Billa, a když se ozvala další ohlušující rána, tak jsem se teprve zcela probral. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se zorientovat, kde jsem. Aha, stojím u Billových dveří, ale proč? Když v tom chodbu osvítil blesk a ozval se další hrom. No jo, bouřka, plácnu se do čela a položím ruku na kliku a jsem připravený vejít, ale zarazím se a svojí ruku z kliky zase stáhnu. Ale, co když se Bill už bouřek nebojí? Je to přece tak dávno, když jsem při každé bouřce ležel u něj v posteli a šeptal mu chlácholivá slova, už se určitě nebojí, akorát bych vypadal jako debil, ale ani nevím proč, ale rád bych Billa zase držel za ruku a šeptal mu do ucha uklidňující slova a jak rád bych ležel v posteli vedle něj a tisknul si jeho chvějící se tělo na to své.
Je to zvláštní, ale za posledních pár měsíců se můj pohled na Billa hodně změnil. Už jsem se na něho nedíval jenom jako na bratra, jako na svoje dvojče… jeho přítomnost, letmé doteky, jeho vůně a hlavně pohledy, to všechno mě najednou znervózňovalo, ale nechtěl jsem to na sobě dát znát, a proto jsem se k Billovi choval naprosto normálně, tak jako dřív, někdy možná až příliš chladně, až mi ho bylo líto. Ale nemohl jsem se prozradit. Nechápu to, co se to děje? Já, Tom Kaulitz, kterej prožene každou sukni, myslím na svého bratra, jak rád bych mu o svých citech pověděl, ale co když tím pak všechno zničím a Bill mě potom navždy zavrhne?? Ale nejsem si vůbec jistý, je-li na tom Bill stejně jako já. Nedá se sice nevšimnout jeho zvláštního chování, když je v mojí přítomnosti, jak je vždycky nervózní a roztěkaný a pohledem se snaží dívat kamkoliv jinam, jenom ne na mně. Ale co když si to jenom namlouvám? Co když si to jen tak moc přeju, že vidím to, co ve skutečnosti není? Ale dnes by to mohla být dobrá šance to zjistit, ale co když tím všechno zničím? Ale musím to zkusit, prostě musím. Potichounku vezmu za kliku a otevřu dveře…
autor: BlackFish
betaread: Janule
už jsem myslela, že se to dredaty pako vratí… Jsem ráda, že šel za Billem 🙂
Juj ja potrebujem pokračko to teraz tak super skončilo!!!
jojo, je to pěkné! jen za billem běž, tome 😀 těšim se, jak to bude pokračovat 🙂
taky sem si myslela, že se obrátí a odejde zpátky do svýho pokoje… nakonec se přece jen rozgoupal… x)) jen běž a zkus svoje štěstí… hezky napsaný…. x))sem zvědavá na pokráčko, tak rychle další dílek… x))
Jůů, děkuju za krásný komentáře. 🙂 Moc mě to potěšilo! Vy mi to tady tak chválíte a kdybyste lidičky věděli, že je tohle můj první trapnej pokus o twincestní povídku, vlastně o povídku vůbec. Ale moc děkuju za každý komentář ač kladný, nebo ne. Už to, že to někdo dočetl až do konce je pro mně obrovská odměna! Děkuju a mějte se krásně! 🙂
Trapnej pokus?Tak to bys měla vidět moje pokusy 😀 Tyhle scény s bouřkama jsou v twincest povídkách opravdu hodně častý,ale jsou moc pěkný a já si je vždycky ráda čtu.Tak honem honem další dílek! 🙂
prej nebojí…..se tam klepe jak ryba….xD
Žadne vrátím se šup šup k Billavy.