autor: Áďa
„Jééé, mňam!“ rozzářila se sedmiletá Billian, když služebník přinesl do zahradního altánku její oblíbenou svačinku.
„No tak!“ okřikla ji matka a přísně se na své dítě zadívala. „Ty nevíš, jak se má vyjadřovat dáma ode dvora? Snad jsem tě to již několikrát učila!“
Billian provinile sklopila hlavu. Věděla, co ji maminka už odmalička učila. Jenže kdo by odolal, když během horkého letního dne přinesou do altánku mísu čerstvých jahod a k tomu smetanu? Lítostivě si vzdychla…
„Billian! Co jsem ti odjakživa říkala? Kde je tvá hrdost? Budoucí hraběnka nikdy nesmí dát najevo provinilost a jiná podobná ponížení! Musí nést svou hlavu vždy hrdě vztyčenou! Pamatuj si to už konečně!“
Dívka poslušně přikývla.
„Ano, maminko.“
Uchopila ubrousek a opatrně, přesně po vzoru své matky, si jej rozprostřela přes kolena, aby si jídlem nemohla potřísnit nádherné šaty z nejjemnějšího hedvábí. Poté vzala příbor, a přestože se jí na jahody sbíhaly sliny, pomalu si ten červený plod nakrájela na maličkaté kousíčky, než jí bylo dovoleno, aby si je po jednom vložila do úst. Teprve potom je konečně mohla zapít vychlazenou smetanou. Nesměla ale pít moc rychle nebo hltavě. Směla pouze svlažit své rtíky, přesně tak, jak se sluší a patří na vzornou dámu. Rychle narovnala záda, aby byla jako podle pravítka, když si všimla matčina ostřížího pohledu, a odpovědí na pohotovou reakci jí byl maminčin úsměv.
„Vidíš, jak ti to jde,“ usmála se na ni hraběnka. „Mám z tebe radost. Jednoho dne budeš hrdá vládkyně, ale k tomu slušné chování neodmyslitelně patří.“
„Ano, maminko.“
Chvíli jedly v naprosté tichosti, a skončily teprve ve chvíli, kdy všechny jahody zmizely, stejně jako poslední kapička smetany.
„Výborně, Bill,“ pochválila hraběnka ještě jednou své dítě. „Teď se půjdeš učit tančit, lekce začíná za malý okamžik. Musíš se ještě převléknout. Tak si pospěš.“
Připravila Billian, aby byla vzorně oděna pro učení tance, a když se malé ujal dvorní učitel a spolu s dalšími dvorními dámami a lokaji učil Billian naslouchat nádherným tónům houslí, klavíru a harfy a tanečně se těm zvukům přizpůsobovat, vyšla hraběnka na balkon, z nějž přihlížela výuce. Byla na svého syna nesmírně hrdá. Bylo jí sice líto, že ho nemůže nechat, aby se učil lovu, boji a mužskému způsobu jízdy na koni. Nikdo ale nepoznal, že Billian ve skutečnosti není dívka, a přestože jen manželé d´Plessis – Belliéreovi znali skutečnou chlapeckou identitu, byla Billian nesmírně půvabná i jako dívka. Přísnost a důslednost matčiny výchovy byla vidět na každém jejím pohybu, a přestože dítěti bylo teprve sedm let, působilo mezi svými vrstevníky skutečně dospěle.
Hraběnka si spokojeně povzdychla, když naslouchala klavíru, prokládanému harfou, a pozorně Billian sledovala. Opravdu, ať dělala, co dělala, nemohla na ní nalézt jedinou stopu chlapeckých rysů. Tělíčko dítěte bylo droboučké a štíhlé jako proutek. Obemykaly jej jasně rudé korzetové šaty s po zem dlouhou sukní, zdobené zlatou nití. Červená látka dodávala Billian vskutku vznešený vzhled, a to už zdálky, když si nikdo ještě nemohl všimnout ušlechtilých rysů ve tváři. Hnědé oči, zděděné po otci, byly lemovány uhlově černými linkami, které se ve vnějších koutcích lehce protáčely nahoru a dodávaly vzhled kočičích očí. Již sama o sobě světlounká pleť byla ještě bělejší pod popraškem sněhobílého pudru a dokonale tvarované rty byly tak krásně červené, jako šaty. Nechyběla dokreslená slušivá piha na tváři a havraní vlasy, vyčesané do vysokého drdolu, z něhož se kolem obličeje vinula jedna jediná lokýnka, se leskly ve slunečním svitu. Kdyby jen sama Billian věděla, že oslnivá krása, kterou vyzařuje, nepatří ve skutečnosti domnělé dívce, ale zapovězenému chlapci…
„Smím prosit, slečno Billian?“ otázal se s hlubokou úklonou lokaj, vyzývajíc tak dívku k tanci.
Jelikož hodina ještě neskončila, poslušně přijala jeho nabídku a pečlivě naslouchala rytmu hudby a nutila své drobné tělíčko, aby se těm vábivým tónům přizpůsobovalo. Slunce bylo ale hodně žhoucí. Šaty se jí začaly lepit na propocené tělo, v botách na vysokém podpatku se bolestivě ozývaly puchýře a Billian již pro samou únavu neviděla na cestu, takže se jen s klížícími víčky nechávala vést svým tanečníkem, aniž by postřehla, že mu několikrát šlápla tenkým podpatkem na nohu.
S radostí uvítala, když byla z výuky konečně propuštěna. Jakmile zašla za roh zámku a ujistila se, že ji nikdo nevidí, sehnula se, zula si boty a znaveně se teplou letní trávou ploužila ke břehu zahradního jezírka. Vzdychla úlevou, když ponořila bolavé nohy po kotníky do chladivé vody. Bylo to tak nádherné osvěžení, jen tak sedět, chladit si nohy a nic nedělat… Tomu ale byl za pár minut konec. Za Billian se totiž objevil služebník, nesoucí jí vzkaz od matky, že se má dívka ihned vrátit do zámku, kde ji čeká hraní na klavír. Povzdychla si a pomalu se svěšenou hlavou kráčela do komnaty, kde vždycky hrávala. Byla tak moc unavená… Přesto však poslušně nechala své štíhlé prsty, aby se rozeběhly po změti černých a bílých kláves, věděla totiž, že správná dáma nesmí dát najevo jakoukoliv únavu nebo slabost. Musela být silná, jinak by měla s rodiči zle…
Mlčky přejížděla přes klávesy a nutila tak klavír vydávat nádherné zvuky. Přesto se jí však do nich sem tam vloudil překlep, vydávajíc nelibozvučný tón, a její nepozornost vždy v takových případech byla trestána klepnutím rákosového proutku přes ruce. A dnes byla kárána více, než kdykoliv předtím. Ke konci už nechávala slzy, aby se jí koulely po krásných tvářích, zatímco poslušně hrála, dokud učitel nebyl zcela spokojený…
A když výuka skončila, byla tím nejšťastnějším člověkem na světě. S radostí se nechala od komorných umýt ve vonné lázni. Když ulehala ke spánku, oděna v bohatě zdobené, přitom však jako pírko lehké bělostné noční košili, dlouhé až po zem, přišla za ní hraběnka. Usedla na postel a usmívala se na svou dceru.
„Dneska ti to šlo výborně,“ pochválila ji. „Ale mluvila jsem s tvým učitelem klavíru. Můžeš mi vysvětlit, proč jsi byla dnes tak nesoustředěná?“
Billian upřela svá veliká dětská očka na maminku.
„Nevím, maminko -„
„No tak!“ okřikla ji matka. „Správná šlechtična nezná slovo nevím, Billian! Vždycky si musí se vším umět poradit!“
Dívka se tiše schoulila do ještě těsnějšího klubíčka. I když ji její maminka měla nejradši na celém světě, uměla na ni být dost přísná a mnohdy z ní šel strach.
„Já vím, maminko,“ zašeptala tiše.
„Tak si to pamatuj,“ zadívala se na ni přísně hraběnka.
Vzápětí ale nasadila opět vlídný úsměv, když pohladila své dítě po tváři.
„Spinkej, zlatíčko,“ zamumlala tiše. „Musíš si odpočinout a nabrat síly na další den.“
Políbila dívku na čelo, sfoukla svíce, které osvětlovaly místnost plápolavým světlem, a odešla.
Billian se snažila usnout, ale nemohla. Přestože jí zmítala těžká únava, teď když ležela v hebkých peřinách, nemohla zničehonic zabrat. Jenom se převalovala z boku na bok a spánek stále nepřicházel… Hodiny na nedaleké věži odbíjely půlnoc, když najednou dívka, strnule hledící na strop, spatřila nad sebou tvář. Zděšeně vykřikla. Tvář totiž neměla tělo, byla to jen hlava a kousek krku, nic víc, a upřeně hleděla přímo na Billian. Úzkostně vykřikla. Tu tvář totiž neviděla poprvé, už několikrát se jí o ní zdálo. Se strachem v očích se na ni podívala.
Bledá tvář patřila chlapci přibližně stejně starému, jako byla Billian. Hoch měl velmi hubený obličej, lemovaný dlouhými hnědými vlasy. Byl však zajisté z mnohem nižší společenské vrstvy, než byla Billian, anebo jen neměl čas se věnovat svému zevnějšku tak pečlivě, jako ona. Vlasy totiž byly zcuchané do mnoha tenkých zmuchlaných pramínků, jež evokovaly klubko hnědých hadů. Ačkoliv však byly vlasy takhle neupravené, v obličeji tkvěly velmi jemné a ušlechtilé rysy. Oči měly úplně stejnou barvu, jakou měla Billian, a shodoval se taktéž tvar jejich obočí a stejně tvarované rty.
Jedna věc ale tomu zvláštnímu, přesto však krásnému zjevení velmi ubližovala a činila ho téměř až démonickým. Přes celou levou tvář se táhla dlouhatánská, hluboce rozšklebená jizva. Billian nikdy nevěděla, jestli jí nahání spíš hrůzu z celého obličeje, nebo soucit nad tím, jak ten neznámý chlapec musel trpět, když mu někdo tu ránu, z níž se jizva vyklubala, způsobil.
Dívka na tvář strnule hleděla. Jak sama věděla, nebylo to poprvé, co chlapce viděla. I když se ho hrozně moc bála, něco ji na něm přitahovalo. Ale kdo to je? Odkud je? A proč se jí vždycky po nocích zjevuje? To sama nevěděla a nevěděl to nikdo, kromě všemohoucího osudu.
autor: Áďa
betaread: Janule
Juj to bolo uplne krásne ale vieš čo teraz potrebujem?Pokračko lebo nevydržim do dalšieho dieliku…xDjuj ako vôbec nie!:D
to je až děsivý… být ní uteču… takovej řád bych nevydejchala
nevím, ale asi bych si od těch lidí držela odstup…. takovejhle řád bych rozhodně nezvládala…. je mi jí líto, takhle trpí a to ani neví, že je vlastně chlapec…. x(( ještě aby se ti Tom nelíbil, když to bude brzo tvůj nastávající…. x)) jinak sem zvědavá na pokráčko je to moc hezky napsaný…. x))
Pekny moc, jsem zvedava na pokracovani. No, chudak Bill. Nejak mi je to proti srsti, jak si mysli, ze je holka. Chudinka
Je to pěkně napsané. Možná tuším proč se jí ten Tom zjevuje, ale nejsem si jistá…:D
Parodie na Angliku ne? xD Ach Žofrééé xD Gut povídka
Peth: tak nějak :-)))
to je krááásnéééé… jen tak dááál!!!!
Roztomilá povídka.Jen jsem si představila malinkatýho Billa v rudejch šatičkách a vláskách vyčesanejch do drdolu a už jsem se musela rozněžněle usmát 🙂
týjo, to je úžasný!!! fakt moc krásně napsaný a úžasnej nápad!!!! těšim se na dalšíí! 🙂
doocela dobrý, uvidíme, jak se to vyvine…