autor: Áďa
Po nahrání dalšího cd vypuklo turné. Opět jsme křižovali skrz naskrz celou Evropu. Nechtěli jsme své fanoušky odbýt, a pod Alexovou drezurou jsme měli takový harmonogram, že jsme nad plánovaný rámec přidali ještě pár koncertů i v jiných městech, než v těch hlavních. Byla to sice pořádná honička, ale dosud jsme to statečně ustávali. Alex nám perné chvíle a drsný režim vynahrazoval tím, že nám ve volném čase nechával mnohem víc prostoru, než tomu bylo za Davida, a nebyl problém se s ním domluvit téměř na čemkoliv, co jsme si na svých pár vzácných volných hodin, zřídka i dnů, naplánovali, i když se někdy jednalo o takové blbosti, že by je náš předchozí manažer okamžitě zamítnul. Bylo to prostě super, i přes mé počáteční obavy se Alex ukázal nejen jako přísný šéf, ale i jako pohodový parťák…
Turné bylo přibližně ve své polovině. Chladné jarní měsíce se přikoulely do teplého května, dnes ale žádné hezké počasí nebylo. Byli jsme zrovna na cestě do Bruselu, když nás zastihla bouřka. Ale jaká! Ačkoliv při našem výjezdu bylo hezky, během pár minut se najednou obloha zatáhla. Napřed to vypadalo jenom jako přeháňka, z mraků ale začaly vyšlehávat blesky, rozezněly se hromy, a spustila se taková čina, že náš řidič musel na kraji dálnice, kde kromě nás, až na pár výjimek, nikdo nebyl, zastavit a čekat, než to přejde.
Jako v transu jsme koukali z oken. Ačkoliv bylo krátce po jedné hodině odpoledne, venku byla tma jako v noci. Blesk stíhal blesk, dunění hromů vibrovalo v našich ušních bubíncích a poryvy větru byly tak silné, že se tourbus co chvíli otřásal. Kdybychom aspoň byli poblíž nějakého města! Jenže od toho nejbližšího nás dělilo nějakých patnáct dvacet kilometrů, a i těch pár řidičů, co přejíždělo silnici, už zmizelo. Zůstali jsme tam zcela sami. Sledovali jsme, jak se strom, stojící osaměle v poli, ne zase tak moc daleko od nás, sklání v tom přívalu skoro až k zemi. I když nás od něj dělilo nějakých sto nebo dvěstě metrů, listy, které mu servával vichr, nalétávaly do našich oken, ze kterých pro přívaly deště nebylo skoro ani vidět. Bylo to šílené, ještě nikdy jsem takový živel neviděl. Ano, viděl, ale to jsem byl vždycky v bezpečí domova, a ne na osamělé dálnici, přímo uprostřed toho řádění…
„AAAÁÁÁ!“ zařval jsem a nevnímajíc Géčka jsem se divoce stulil k Tomovi, když se zablesklo přímo oslepivě a ozvala se rána, která otřásla celým tourbusem. Tolik jsem se toho nespoutaného řádění bál!
„Dobrý, to jsme nebyli my,“ objal mě Tom a konejšivě mě drbal po zádech. „Neboj, to přejde…“
Vystrašeně jsem vzhlédl a viděl, jak se strom zmítá v plamenech. To z toho vyšla taková rána. Dostal přímý zásah. Všichni jsme zhypnotizovaně hleděli na to strašlivé, dech beroucí divadlo, které se před námi odehrávalo… A já se přitom choulil k Tomovi. Co když další blesk zasáhne náš autobus?
Bouře však začala pomalu odeznívat a my se po další půlhodině mohli konečně opět vydat na cestu. Skrz mraky se váhavě vydralo sluníčko a silnice se leskla od deště a paprsky tříštily krůpěje na oknech do duhových záblesků…
V Bruselu jsme kromě koncertu měli mít dva dny volna. Rozhodli jsme se, že jeden den věnujeme sobě a svému relaxu, druhý našim fanouškům. Uspořádali jsme pro ně autogramiádu a ochotně se s nimi fotili. Bylo tak super vidět ty šťastné tváře, které nás k sobě zas a znovu lákaly, aby se s námi mohly zvěčnit. Prostě pohodové turné se vším, co k němu patří.
Když jsme se ale večer vrátili do hotelu, zmocnil se mě podivný neklid. Začalo mě mrazit v zádech a hodně jsem znervózněl. Můj dech se poněkud zrychlil, na čele mi začal nabíhat pot a já začal přecházet přes celý pokoj tam a zpátky. Chvílemi jsem se zastavoval u okna, jinak jsem ale pořád chodil dokola. Od okna ke dveřím, ode dveří k oknům. Od okna ke dveřím, ode dveří k oknu. Od okna ke dveřím, ode dveří k oknu…
„Bille?“ zeptal se mě udiveně Tom, když vyšel ze sprchy. „Co děláš, prosím tě?“
Na chvíli jsem se zastavil a vyjeveně na něj koukal. Sám jsem nechápal, co se to se mnou děje.
„Já… já nevím, Tommy,“ zamumlal jsem a bezradně pokrčil rameny. „Nevím, co se děje…“
Znovu jsem začal přecházet po pokoji a pohlédl přitom na hodinky. Za chvíli měla být půlnoc a napětí ve mně čím dál tím víc vzrůstalo. Ale proč? Najednou Tom překvapeně hvízdl a ve tváři se mu mihlo pochopení.
„Bille… já už vím, co ti je!“
Prudce jsem se zastavil a podíval se na něj. Prvotní nadšení z pochopení rychle opadalo a ve tváři se mu rozhostila lítost.
„No? Co mi je?“ nechápal jsem. Jak to může vědět, když to nevím ani já sám?
„No… víš, kolikátýho dneska je?“ zeptal se mě.
Zapřemýšlel jsem.
„No… jedenáctého… asi…“
„Správně!“ kývl Tom. „A co se stalo v minulosti jedenáctýho?“
Vytřeštil jsem oči. Má pravdu! Dnes je to přesně půl roku ode dne, kdy mě David poprvé začal znásilňovat, terorizovat a vydírat! Trošku jsem se roztřásl a ztěžka dosedl na postel. Celý ten večer se mi znovu odvíjel v hlavě. I když mi Tom pořád říkal, že všechno se časem srovná, tak vzpomínky, když už se vydraly na povrch, měly pořád stejně ostré obrysy a stejně zářivé barvy. Jak ty jen mohou někdy vyblednout? A taky… proč jsem se takhle začal chovat až po půl roce? Kdyby to bylo třeba po měsíci nebo tak, tak to ještě pochopím, ale takhle? Jako by mi četl myšlenky, objal mě Tom poté, co si ke mně přisedl, kolem ramen.
„Třeba se ti to teď najednou vrátilo proto, že to může mít nějaký význam,“ uvažoval nahlas.
„No bezva,“ povzdychl jsem si a opřel se o jeho rameno. „To je to, co teď opravdu potřebuju, aby to všechno mělo ještě nějaké důsledky…“
Nešťastně jsem se hlavou svezl do jeho klína a zůstal tam strnule ležet, přičemž jsem hleděl do prázdna, zatímco Tom hladil mé vlasy a tělo.
„No tak, neklepej se,“ utěšoval mě. „Je to minulost. Je to pryč…“
„Tobě se to ale nestalo,“ hlesl jsem. „Ty nemůžeš… Nedokážeš si představit, jaké to je… jaké to bylo…“
Povzdychl si. Jeho ruce mě podebraly a začal mnou pohupovat jako matka konejšící své miminko.
„Billí, já vím… vím, že to nebylo nic příjemnýho… Ale ty to překonáš… nesmíš na to myslet…“
Trošku mě nadzvedl a položil mě tak, abych byl celý na posteli. Pak si lehl naproti mně a hladil mě ve vlasech.
„Bude to dobrý… je to jenom vzpomínka.“
Roztřásly se mi rty.
„Jenže on… až ho pustí… On si mě najde. A pomstí se mi…“
„Nepomstí, broučku, neboj, “ pohladil můj krk. „Já tě před ním ochráním, přísahám.“
Naklonil se ke mně a vtiskl mi na rty pusu. Přitulil jsem se k němu, a i když mnou zevnitř cloumal strach a nejistota, polibek jsem mu vrátil. Zbožňoval jsem dotyky těch jeho sametových polštářků. Jeho jazyk přitom váhavě zaprosil o vpuštění do mých úst. Dovolil jsem mu to, a nechal se Tomem opečovávat. Nebyl jsem schopný žádného pohybu, kterým bych mu tu lásku pro dnešní večer vrátil, jak se mi v hlavě zjevovala minulost. Zůstal jsem tedy podřízeně ležet v jeho náručí a dovoloval mu, ať si se mnou dělá, co ho zrovna napadne…
Uplývaly minuty, snad i hodiny, než jsem se zase začínal uklidňovat. Dneska mi bylo opravdu divně. I když jsem Tomovi bezmezně důvěřoval a jeho doteky mi byly příjemné jako vždycky, byl jsem dnes poněkud napjatější a nervóznější. Můžou za to údery času, které mě vrací do toku minulosti? Netuším. Přestože jsem se však bál, chtěl jsem být Tomovi co nejblíž. Blíž, než kdykoliv dosud… Pevně jsem se k němu přitiskl.
„Tommy,“ šeptl jsem mu do ucha, zatímco on zasypával můj krk něžnými polibky. „Vím, že ses na to vždycky tak těšil, že jsi v to doufal…“
„V co jsem doufal?“ nechápal. „Na co jsem se těšil?“
„Na to… až budu celý jenom tvůj…“
„Vždyť ale to už jsi, nebo ne?“ ptal se mě zaskočeně.
„Dodneška ne,“ odpověděl jsem. „Vím, jak moc jsi po tom vždycky toužil… Cítil jsem to… už můžeš.“
„Co můžu?“ nepobíral mě, pak se ale zasekl a pochopil. Oči se mu rozšířily překvapením. „Bille? To myslíš… to myslíš vážně?“
„Ano,“ vydechl jsem. „Zasloužíš si to. Už jsi čekal dost dlouho…“
Chvíli mi upřeně hleděl do očí. V těch jeho se zrcadlila ustaranost.
„Bille, určitě to tak chceš? Můžeme ještě počkat! Víš, že na tebe nespěchám, hlavně dneska, když…“
„Tommy, já to myslím vážně,“ kývl jsem hlavou. „Ale asi,“ vzdychl jsem si. „Asi musíš ubrat z té tvé ohleduplnosti. Asi se budu podvědomě pořád bránit…“
Položil mi prst na rty.
„Ne, Billí,“ zavrtěl hlavou. „Já ze své ohleduplnosti ubírat nebudu ani omylem. Jestli to takhle opravdu chceš, pak to spolu zvládneme v klidu a bez bolesti! Nebudeš mít ani potřebu se bránit,“ mrkl na mě.
„Myslíš?“ zeptal jsem se ho nejistě. „Já nevím… bylo to… hrozný…“
„Tak dneska uvidíš, že to hrozný nebude,“ políbil mě Tom na čelo. „Dneska ne. Po dnešku už se toho nebudeš muset nikdy bát, to ti slibuju.“
Ještě jednou mě políbil a naposledy mi tázavě pohlédl do očí. Bylo na něm vidět, že jsem ho hodně zaskočil, že to nečekal. Kývl jsem na něj, a ačkoliv mou mysl opět svíral bezděčný strach, usmál jsem se na něj a ještě jednou přikývl.
Když se vpil svými rty do těch mých, cítil jsem, jak jeho ruce začaly hladit mé boky. I když jsem byl trošku napjatý, držel jsem. Vždyť takhle mě hladil už tolikrát přece… Dokonce se mi povedlo neuhýbat, když jedna jeho ruka sklouzla až k podbřišku, načež něžně pomazlila můj penis. Jakmile se však jeho druhá ruka dostala na můj zadek a já cítil, jak jeho prsty citlivě hladí kůži u mého vstupu, kníkl jsem a prohnul se v zádech.
„Ššššššt,“ zašeptal mi Tom do ucha. „Nic to není, neboj.“
Zatímco jeho prsty setrvávaly ve svých pozicích, opatrně mi druhou rukou hladil bříško, abych se uklidnil a postupně se zase celý dotýkal postele. Začal jsem zrychleně dýchat, když se mu to povedlo a já v sobě ucítil jeden jeho prst. Srdce mi bilo jako na poplach…
„No tak,“ broukal Tom. „Seš šikulka… Vydržíš to… Klid broučku… Víš, že bych ti nikdy neublížil.“
Jemně prstem zapohyboval. Křečovitě jsem zavřel oči, když přidal i druhý prst.
„Klid… ššššššt, Billí… nic se neděje. Uvolni se,“ našeptával mi bráška. „Nenene, neprohýbej se… uvolni se… zhluboka dýchej, nic to není. To je ono, výborně…“
Nechal mi čas, abych si na jeho prsty ve mně zvykl. A i když to zezačátku bylo nepříjemné, poté, co jsem poslechl Tomovy rady, to bylo lepší. Nevyndal je ze mě a nepřestal v utěšujícím šeptání, dokud jsem, i přes svůj zrychlený dech, nespočinul nehybně v jeho náruči.
„No vidíš,“ usmál se na mě a vytáhl prsty ven. „Vidíš, že jsi to zvládnul!“
Na chvíli jsem otevřel oči a úsměv mu slabě oplatil. Když jsem ale pocítil, jak se mě lehce dotkl jeho připravený penis, ustrašeně jsem vyjekl.
„Šššššššt, broučku,“ konejšil mě a hladil mě oběma rukama po spáncích, ze kterých se mi teď začal řinout pot.
Kulil jsem na něj oči plné strachu.
„Tommy,“ hlesl jsem stěží slyšitelně.
„Neboj,“ polaskal mě svými rty. „Jsem tu s tebou… Nic se ti nestane, slibuju…“
Bříšky prstů mi kroužil ve vlasech a utěšoval mou vystrašenou tvář něžnými polibky. Zoufale jsem se vpíjel do jeho hlubokých očí, nedokázal jsem se od nich odtrhnout a snažil jsem se v nich najít pomoc od toho, co mě teď čekalo. I když jsem věděl, že mi bráška neublíží, trauma bylo silnější.
„Tome,“ zasténal jsem. „Tome, prosím… ach!“
Prudce jsem mu zaryl nehty do boků a pevně stiskl víčka, když jsem ucítil, jak do mě vnikl. Bezmocně jsem kopnul nohou a začal se zmítat.
„Klid, Billí, klid!“ držel mě Tom pevně za tváře a nenápadně mě tak nutil hypnotizovat jeho oči. „Dobrý, broučku… je to dobrý…“
Divoce jsem lapal po dechu a třeštil na něj své oči, než se mi povedlo aspoň trošku se uklidnit. Respektive než se povedlo Tomovi ztlumit můj strach. Teprve pak jsem zaznamenal, že je ve mně teprve špičkou. Váhavě jsem se na něj podíval.
„Ššššššt, mucí,“ uklidňoval mě svým hřejivým hlasem. „Bude to dobrý… uvolni se… uvolni se, lásko…“
Nehnul se ani o milimetr, dokud jsem si na jeho přítomnost v mém těle aspoň trošku nezvykl. Teprve pak se pohnul o kousíček dál. Přestože mnou zmítala panika, ačkoliv jsem nehty do jeho boků vrýval čím dál hlouběji, zběsile jsem zavrtěl hlavou, když se mě zeptal, jestli má přestat. Chtěl jsem mu dopřát to, na co se v nejtajnější hloubi své duše tak těšil. A že mě to děsilo nebo bolelo? Za to už si můžu sám, neměl jsem k sobě ten večer Davida vůbec pouštět. To mám za to a nesmím dopustit, aby Tom trpěl mým komplexem. Zvlášť, když se ke mně choval tak citlivě…
Byl neuvěřitelný. Měl se mnou svatou trpělivost. Každičký milimetr, kterým se dostával hlouběji do mě, mi nahrazoval několika dlouhými chvílemi, během nichž jsem si na jeho chloubu ve svém těle pomalinku zvykal. Každičký posun, při němž jsem podvědomě sykl nebo zasténal, byl následován mazlivým hlazením, láskyplnými polibky a něžnými pohledy, které říkaly více, než tisíc slov. Věděl, jak můj strach utlumit, když už ho ze mě nemohl dostat úplně pryč, nikdy se ve mně nehnul dříve, než jsem opět klidně spočinul v jeho kouzelné podmanivé moci. A jeho konejšivý hlas byl tak vřelý… I když jsem byl pořád ještě vystrašený a nervózní, oddaně jsem se na něj podíval.
„Miluju tě, Tommy,“ zašeptal jsem a jemně ho políbil na krku. „Milu… auuu!“ zasténal jsem, když jsem ucítil, jak se ve mně opět poposunul. Sevřel mě pevně kolem ramen a radostně se na mě usmál.
„No vidíš! Už jsem v tobě až nadoraz!“
„Cože?“ vydechl jsem překvapeně.
Úplně mi to uniklo, že se do mě dostal až takhle hluboko! Věděl prostě, jak odvést mou pozornost. A i když jsem se dosud jemně chvěl strachy a můj puls se pořád ještě nesnížil k normálním hodnotám, měl jsem z toho všeho přitom radost. Konečně jsem dokázal Tomovi dát to, po čem vskrytu toužil ze všeho nejvíc. Sebe.
„Nelekni se,“ upozornil mě tiše.
Lehce ho povytáhl ven a opatrně, hodně zvolna do mě přirazil. Sykl jsem a zavřel oči. Když však tenhle pohyb párkrát zopakoval, trošku jsem se uklidnil… a po chvíli jsem dokonce zůstal poddajně ležet bez jediného křečovitého záchvěvu! Překvapeně jsem vykulil oči. Zjistil jsem, že mě najednou všechny pochybnosti, nervozita i špatné vzpomínky zcela opustily! Už jsem necítil zvýšený puls a lehké záchvěvy strachu. Vnímal jsem jen Tomovy citlivé pohyby a jeho lásku ke mně, která z něj přímo sálala.
„Tommy? Tommy! Už je to pryč!“ vydechl jsem. „Já už… už se nebojím, já už…“
Rozzářily se mu oči.
„A líbí se ti to?“
Místo odpovědi jsem na svých rtech vykouzlil ten nejšťastnější úsměv plný úlevy, radosti a vděku, kterého jsem byl schopný. Měl pravdu! Pod jeho vedením to nebyla žádná muka, ale strmá cesta, vedoucí mě do nebe. Konečně jsem povolil stisk svých nehtů a opět jsem poddajně spočinul v jeho náruči, tentokrát ale zcela uvolněný, bez jediného záchvěvu, a oči jsem nepřivíral bolestí, ale slastí. Jeho pohyby byly absolutně dokonalé, a ani mi nevadilo, že posléze začal zrychlovat. Dokonce jsem ve svém klíně začal pociťovat vzrušení, plynoucí z té magické euforie, do níž mě Tom každým přírazem vtahoval hlouběji a hlouběji…
Oba jsme táhle vyjekli, když se naše těla vzepjala jako splašení koně v té nejdivočejší extázi. Pocítil jsem v sobě příjemné teplo, které mi proudilo do těla, a sám jsem zaznamenal, jak Tomovo břicho zvlhlo poté, co jsem jej obdařil svou nadílkou. Pak na mě bráška rozechvěle ulehl, a vyčerpaně spočíval na mé hrudi. Taky jsem se celý třásl znavením, přesto jsem rukou nahmatal peřinu a dal ji přes nás. Pak jsem začal Toma hladit po zpocených zádech a jemně se dotýkal svými rty jeho dredů.
Teprve po několika minutách našel energii potřebnou k tomu, aby ze mě vystoupil. Zaskočeně jsem se zachvěl. I když ležel těsně vedle mě, přišel mi najednou vzdálenější, než kdy jindy! Schoulil jsem se do jeho náruče, jak nejtěsněji to šlo.
„Tommy,“ zašeptal jsem. „To… to bylo úžasný… Tommy… děkuju…“
„Já děkuju tobě,“ skočil mi tiše do řeči a usmíval se na mě. V očích mu zářily hvězdičky, když mě rozněžněle sledoval. „Líbilo se ti to?“
„Ano,“ vydechl jsem.
„Ale zezačátku ses pěkně bál, viď?“
„To jo,“ kývl jsem hlavou. „Ale tys… tys ty vzpomínky dokázal zahnat, tys… mě odnaučil ten strach… na konci jsem se nebál ani trošku…“
Nevěděl jsem, jak pokračovat dál. Když jsme se ale navzájem zahleděli do očí, nebylo zapotřebí slov. Rozuměli jsme si i bez nich, stačilo hypnotizovat ty droboučké hvězdičky, které nám oběma zářily pod závojem černých řas. Tahle chvíle byla snad tou nejkouzelnější v mém životě. Zbožně jsem se vpíjel do těch dvou sametových hlubin, načež jsem dojatě vzdychl.
„Miluju tě, lásko,“ zašeptal jsem.
„Já tebe taky, broučku,“ odpověděl.
Nechal mě, ať se stulím do své typické polohy. Přitiskl jsem se co nejblíže k jeho bříšku a hrudi. Ještě mě naposledy políbil do vlasů, než svou bradou jemně přitiskl mou hlavu k jeho krku. Objal mě oběma rukama a lehce přese mě položil jednu nohu. Ano, takhle přitulený ke svému bráškovi, naslouchajíc pravidelným úderům jeho srdce, jsem se cítil na tomhle světě nejbezpečněji. Ještě jsem párkrát dýchl na jeho hruď, než jsem se propadl do říše snů, v nichž bylo jen zlaté slunce, azurový oceán, nekonečná pláž a my dva.
autor: Áďa
betaread: Janule
překrásný…. x)) ani nevíš jak sem ráda, že se přestal bát a takhle se Tomovi odevzdal…. x)) když sem to začínala číst a došla k tomu jedenáctýho, tak sem si říkala, že to dopadne hodně špatně, ale dopadlo to úplně skvěle…. sem zvědavá na pokráčko, tak honem další díleček… x)) umíš nádherně psát…. x))
bože to je nádhernééé!!! tak moc krááásné!!!
to bylo naprosto užasny…jak byl ohleduplnej…toto bych od toma vážně nečekala…naprosta dokonalost 🙂
Taková nádhera…O tomhle jsem tolikrát snila,jak jejich první milování asi ztvárníš,ale skutečnost předčila všechna očekávání…
To je tak nádherný díl, že nemá vůbec smysl něco psát do komentu.
Už to, jak se Bill stulil do Tommyho náruče během bouřky, bylo dojemné a pak…
Když Tommy Billa během milování utěšoval, jak mu radil OMG!♥
Opět ta magická věta: "Jsem tu s tebou…" to říká naprosto vše.
Billovi se musí krásně spát, když poslouchá údery Tommyho srdíčka… *rozplývá se a závidí Billovi* :)))
Je to krásne jak Tom dokázal že se Bill konečně dostal z te hruzi co prožil.