Need your voice 21.

autor: B-kay

Bill se sklíčeně posadil a uplakaným pohledem prolétl bratrův pokoj. Smutně sledoval bratrovy věci, jak leží rozházené po podlaze, ale nevadilo mu to. Tom byl už jako malej kluk hezkej bordelář a nikdy si nic neuklízel. A když jim mamka přikázala uklidit pokoje, nikdy její příkaz nesplnil. Tehdy se vymlouval, že pořádný chlap musí mít taky pořádný nepořádek. Člověk by si možná myslel, že jako devatenáctiletý konečně dospěl, ale jenom Bill mohl vědět pravdu. Jeho bratr byl jako veliké dítě ukryté za neprůhlednou maskou dospělého. Skrýval své city, nikdy o nich s nikým nemluvil, dokonce ani s Billem ne. Tvářil se jako dospělý… všechno chtěl řešit tak, aby se nic v jeho životě nezměnilo… Jenomže Bill byl ránou, se kterou nepočítal…

Možná nemělo smysl plakat, ale Bill to jinak nedokázal. Vždy byl citlivější, než jeho bratr a o to víc, když se to týkalo právě jich dvou. Ještě naposled tiše vzlykl, otřel si drobné slzy, jež ulpěly na jeho tváři a snažil se hrdě a se vztyčenou hlavou opustit bratrův pokoj. Sotva však udělal jeden krok, uviděl na zemi Tomovo šedé triko. Už zase jej v očích tlačily slzy, jak se k němu pomalu skláněl a jemně jej vzal do dlaní. Roztřeseně přivřel víčka a zlehka nasál jeho vůni. Vonělo přesně jako jeho bratr… neovladatelně divokou vůní, přesto však zvláštně jedinečnou a jinou… Přesně tuhle vůni cítil tehdy v tourbusu. Cítil ji celou tu dobu, co se zuřivě milovali… jenomže teď už bylo všechno pryč. Jeho bratr nedokáže milovat. Nezná cit jako láska, a proto by mu ji nikdy nedokázal opětovat. Bylo by zbytečné čekat na něco, co v něm ještě nikdo neobjevil a zřejmě tak snadno ani neobjeví…

Zatímco se Bill v Tomově pokoji snažil zapomenout na všechno, co se mezi nima stalo v opojení vášně a touhy, jeho bratr na to zapomenout nechtěl. Seděl v obýváku a smutně sledoval vánoční stromeček, který jako jediný osvětloval ztmavlý pokoj. Tvář měl ukrytou v dlaních a stromeček sledoval jenom skrz škvírky mezi prsty. Připadal si jako idiot. A nejenom si tak připadal, on se tak dokonce i choval. Zasloužil by si pár facek. Jak to vlastně mohl říct?! A ještě k tomu tak arogantním hlasem… Bill se mu několikrát oddal. Dovolil mu vzít si jeho tělo a vyrvat mu z těla zbytky hrdosti, kterou v sobě ještě skrýval. Ponížil jej, hloupě jej urazil a pak jej divoce políbil… Dává to vlastně logiku??

Nerozuměl už vůbec ničemu… stalo se s ním něco, čeho se bál nejvíc na světě, přesto mu to však dodávalo zvláštní štěstí a touhu. Chtěl být s ním. Tak moc si přál vrátit se do svého pokoje, vzít jej kolem pasu a líbat jej celé hodiny, protože jenom to by si Bill zasloužil… Jenomže čeho se od něj dočkal?? Jenom pohrdání a přímo surového odstrčení.

„Hmm, já… já nevěděl, že jsi tady. Raději si půjdu lehnout,“ Bill, který tiše vešel do pokoje a zahlédl u stromečku shrbeného bratra, se rychle otočil a vyšel ze dveří.

„Ne, Bille, prosím počkej,“ zavolal za ním Tom, ale bratr jej nevnímal. Odhodlaně šlapal nahoru po schodech do svého pokoje, a když uslyšel, jak se Tom rozběhl za ním, začal utíkat taky. Nechtěl s ním být. Nedokázal by se na něj ani podívat po tom všem. Přišel si neskutečně ponížený a hloupý. Všechno, co se mezi nima stalo, bylo jenom jednou velikou chybou, která se nikdy neměla opakovat. A byl to právě on, kdo dovolil, aby se to stalo znovu.

„Bille, prosím, počkej,“ Tom za ním utíkal, jak nejrychleji mohl, jenomže Bill byl rychlejší. Bezmocně vběhl do svého pokoje, třískl dveřma přesně Tomovi před obličejem a zamknul se.

Zhluboka dýchajíc se uplakaně zahleděl na dveře, na které Tom nepřetržitě bušil. „Bille, prosím tě, otevři. Musím ti něco říct. J-já se ti omlouvám. Bylo to ode mě hnusný, já vím… ale jinak to prostě nedokážu,“ snažil se omluvit své chování, ale Bill jenom popošel ke dveřím a svezl se po celé jejich délce až k podlaze.

„Jdi pryč,“ vzlykl a brečící tvář ponořil do dlaní.

„Bille, prosím. Potřebuju s tebou mluvit, prosím,“ naléhal, a kdyby Bill otevřel dveře, našel by svého bratra s uplakanou tváří a zničeným pohledem. Udělal velikou chybu. Znovu mu ublížil a moc dobře věděl, že to bolelo mnohem víc, než obyčejná facka. Tahle bolest jenom tak nepřebolí. Bude ještě dlouho zarytá hluboce v Billově zklamaném srdci, stejně jako i zakázaná láska k bratrovi.

„Tome, vypadni pryč! Odejdi, prosím… já s tebou mluvit nechci,“ Bill bolestivě přivřel víčka a zklamaně stiskl rty. Tak moc jej chtěl mít u sebe.

„Bille, prosím…“ Tom to zkusil, ještě naposled… jenomže už bez klepání. Poraženě sklonil tvář a chystal se odejít. Najednou však cvakl zámek a Bill nesměle otevřel. Tom k němu okamžitě zvedl své oči, a když uviděl tu bolest a zklamání v těch Billových, cítil se ještě hůř. Bill se na něj díval skrz menší škvírku a beze slova vyčkával. Horké slzy mu přistávaly na pootevřených rtech a jeho dech se při pohledu na Toma ještě více prohloubil. Jejich mluvení probíhalo jenom prostřednictvím očí toho druhého.

„Prosím, odejdi… chci být sám,“ Bill smutně odvrátil tvář, vzápětí však šokovaně vykřikl, jenomže to mu nebylo nic platné, protože se jeho výkřik ztratil v bratrových ústech…

autor: B-kay

betaread: Janule