autor: Áďa
Billian stála na balkoně a zamyšleně hleděla přes zahradu směrem k vycházejícímu slunci. Mlčky pročesávala hřebenem své do půli zad dlouhé vlasy. Červené světlo slunečních paprsků se nádherně blyštělo v té hebké havraní černi, a i zvesela cvrlikající ptáčci umlkávali nad tou krásou, která z dívky vyzařovala. Ona sama ale byla potichu a půvabnou tvář stínila nejistota a lehký smutek.
Dnes jí bylo patnáct let. Patnáct dlouhých let ji rodiče opečovávali a přísně vychovávali, aby se z ní stal ten největší skvost v celé Francii. A skutečně tomu tak bylo. Jenže dnes dívčino srdce svírala nervozita. Dnes se totiž se svým otcem a matkou měla vydat na dlouhou cestu, až do hrabství de Estélleových, kde se měla setkat se svým budoucím mužem. A z otcových slov pochopila, že krátce po dnešním setkání bude následovat velkolepá svatba nejkrásnější dívky a syna nejmocnějšího válečníka.
Bála se toho setkání. Nikdy toho chlapce neviděla, věděla jenom, že mu je o sedm let více, než jí. Nebyla by ze setkání tak nervózní, kdyby o něm nekolovaly zvěsti, mluvící o krutém mstiteli a bezcitném lovci, jemuž ještě nikdy žádná kořist neodolala.
„Dobré ráno, Bill,“ pozdravila ji hraběnka, která ji právě přicházela vzbudit. „Pospěš! Pomůžu ti s oblékáním, pak tě nalíčím, nechám učesat, nasnídáš se a pojedeme.“
Billian si povzdychla.
„Ano, maminko,“ přikývla hlavou.
Nechala matku, aby jí sešněrovala k zemi dlouhé šaty, černé jako noc, prošívané stříbrnými nitěmi, a nechala se nalíčit. Poté ji komorné učesaly, a to tak pečlivě, že dívka po pohledu do zrcadla oněměla v úžasu. Ještě nikdy neměla vlasy tak slušivě spletené a sčesané. Celý vzhled korunovaly stříbrné droboučké ozdobičky, které jí byly do dlouhých kadeří vpleteny. Přes čelo se táhla tenoulinká třpytivá obroučka a všichni, kdo v tu chvíli dívku spatřili, zůstali stát v šoku nad tou krásou.
Teprve po tomhle zušlechťovacím prostředku se směla jít nasnídat, aby mohli konečně vyrazit. Nebylo toho však mnoho, co do sebe Billian dostala. Jedlo se jí velmi ztěžka, a nebyla to vina těsně staženého korzetu, překrývaného lehoulinkým průsvitným závojem, plnícím roli ozdobného pláště. Hodně se bála dnešního setkání. Navíc měla v hlavě divný pocit, že se dnes stane něco zvláštního, něco, o čem nikdo nemá ani tušení…
Jejich odjezd doprovázel neuvěřitelný chaos. Správně měli odjíždět honosným kočárem, taženým bílým šestispřežím. Jenže hrabě d´Plessis – Belliére chtěl svou dceru uvést v co nejlepším světle, a aby to na mladého bojovníka zapůsobilo co nejvíce. A jak jinak toho docílit, než ji předvést na černém andaluském hřebci?
Zatímco její rodiče nasedli na své oře bez jakýchkoliv komplikací, tak jako nejbližší služebníci, Billian měla se svým hřebcem problémy. Nervózně přešlapoval tak, že se na něj nedalo skoro ani nasednout, a vzteklé pohazování hlavou více než jasně naznačovalo, že se mu stříbrné ozdoby ve spletené hřívě ani trochu nelíbí. Když od zámku vyrazili, byl kůň první, kdo okamžitě přešel do divokého cvalu, a až po několika mílích zběsilého tempa se na něm začala projevovat jakás takás ovladatelnost.
Billian byla vděčná, že součástí jejích šatů jsou i bělostné rukavičky, jinak by měla dlaně rozedřené do krve, jak pevně svírala otěže, aby se na vzpurném zvířeti vůbec udržela. Měla koně sice hodně ráda, tak jako vše živé, nicméně jízda bokem napřed nebyla zrovna nejpohodlnější a dívka se při každém prudším pohybu hřebce vůbec udržela. Své obavy ale nesměla dát najevo, jinak by od rodičů dostala vynadáno.
Jízda pro ni byla hodně náročná nejen svou délkou, která jim zaručovala, že při nejlepší možné vůli dojedou na místo až chvíli před západem slunce. Jenže zatímco ostatní koně šli v klidu, spíše unaveně, hřebec pořád něco vymýšlel. Buď se snažil cválat v tempu kroku, kterým šli ostatní, nebo se s Billian přetahoval o udidlo, nebo si čas od času vyhodil zadníma nohama. Jeho uši byly každou chvíli vztekle přitisknuté až k hlavě a pro ni bylo jeho ovládání tou nejtěžší záležitostí, kterou dosud ve svém životě musela podstoupit.
Na panství hraběte de Estélle nakonec dojeli ve chvíli, kdy se jim nad hlavou rozsvěcely první hvězdy, a k zámku doputovali až před půlnocí. Billian už jízdu stěží vnímala, cestu viděla jenom uzounkou skulinkou mezi dlouhými řasami a dokonce i hřebec šel způsobem, který nesršel žádnými koninami. Nikdo nemluvil, jen občas se ozvalo tiché zívnutí. Jinak vládlo hrobové ticho, rušené jen vrzáním kožených postrojů a tlumeným dusáním trávy unavenými kopyty…
Když konečně dojeli až k zámku, uvítali je služebníci tím, že už byli manželé de Estélleovi velmi unaveni, a že slavnostní setkání bude nahrazeno u velkolepé snídaně. Billian vděčně seskočila, přičemž se jí po dlouhých hodinách v sedle podlomily nohy. Ochotně se nechala odvést do ložnice pro hosty. Ani se nenamáhala rozčesáváním vlasů a zničeně padla do postele. Usnula snad dřív, než se dotkla polštáře. Už ani nevnímala mladou tvář s hlubokou jizvou, která ji od stropu opět pozorovala…
Ráno prošla téměř stejnou zušlechťovací procedurou, jako předchozího dne. Stěží se po dlouhatánské jízdě držela na nohou, v nichž se přes noc ustálila tupá bolest, nicméně její mysl byla odpočatá a Billian se na svého budoucího muže začínala pomalu, ale jistě těšit. Sice se jí pořád nezamlouvalo, že je to nelítostný válečník, ale co s tím nadělá? Nezbývá jí, než se s tím smířit…
Když se všichni slavnostně sešli u snídaně, připadal jí představený Louis de Estélle celkem sympatický. Jeho vlasy byly světle plavé, upravené v loknách stažených do culíku, který móda u vznešených mužů vyžadovala. Jeho oblek působil jednoduše, ale bylo znát, že je šitý z nejdražších látek. Jeho chování bylo vskutku gentlemanské a Billian se jeho celkový dojem líbil, dali se spolu ihned do živé řeči a on ani náhodou nepůsobil jako bezcitný válečník.
Nicméně tento mylný dojem se pokazil krátce poté, co Louis vyzval dívku k procházce zámeckou zahradou. Byla tam totiž klec, ve které podřimoval vzácný sibiřský levhart. Billian vydechla úžasem. Ještě nikdy neviděla, aby tak hrdé divoké zvíře pokorně leželo v zajetí a apaticky si je prohlíželo.
„Ten je nádherný!“ vykřikla a nemohla od levharta odtrhnout oči.
„Líbí se ti?“ zeptal se Louis. „Chceš si ho vzít s sebou?“
Dívka se na něj překvapeně podívala.
„Líbí, moc,“ přikývla hlavou. „Ale jak to myslíš, s sebou?“
„Takhle,“ pokrčil Louis rameny.
Odjistil petlici ze dveří klece a vešel dovnitř. Levhart trhnul hlavou a podíval se na nově příchozího. Narušitel jeho soukromí se mu ani trochu nelíbil. Zavrčel a bleskurychle vyskočil na všechny čtyři, chystajíc se k útoku. Rychlejší než on však byl Louis. Vzduchem zasvištěla jeho ruka, třímající dlouhý ostrý nůž. Ozvalo se bolestné zamňoukání… a levhart se zhroutil bez života k zemi, jen kaluž krve, kanoucí z jeho krční tepny, se neustále zvětšovala, zatímco chlapec čistil svůj nůž a vracel ho za opasek.
„Tady ho máš,“ usmál se vítězně na Billian. „S jeho kůží si můžeš dělat, co chceš. Buď si ji nechat vystavit ve tvé komnatě, nebo si z ní můžeš dát něco ušít, abys ho mohla nosit pořád při sobě.“
Vytřeštila oči. Až doteď si myslela, že řeči o jeho násilí jsou jenom zkreslené závistí. Nebylo však tomu tak. Když viděla, jak surově zabil nevinnou šelmu, zmocnil se jí strach. Najednou už nedokázala setrvat v jeho blízkosti. Místo sympatického šlechtice před sebou viděla démona…
Otočila se na podpatku a utíkala zahradou, až za ní dlouhé šaty vlály. Zběsilým tempem vběhla až na nádvoří, kde zrovna vyváděl jejich podkoní černého hřebce, připraveného k ranní vyjížďce, která ho měla trochu zbavit jeho hyperaktivní energie.
Billian na nic nečekala. Jako blesk se ladně vyšvihla na koně, vytrhla podkonímu z ruky bič a pobídla hřebce do divokého trysku. Nevnímala, jak za ní všichni volají, ať se vrátí. Nevnímala vůbec nic. Před očima měla pořád ten stejný obraz, jak sebou krásný levhart zmítá ve smrtelné křeči. A to jenom kvůli ní. Kdyby nepřiznala, že se jí líbí, Louis by ho zřejmě nechal žít bez mrknutí oka. Po tváři se jí koulely slzy. Věděla, že se k tomu arogantnímu chlapci už nikdy nechce vrátit, přestože neměla na vybranou. Štvala svého hřebce do hlubokých lesů, aby ji nikdo nenašel, až bude plakat. Věděla, že jakožto budoucí hraběnka nesmí dát najevo svou slabost. Tohle však na její patnáctiletou dušičku bylo moc. Příliš.
Zničeně sesedla z koně, když docválala na lesní palouk. Zurčel tu bublající potůček, ptáčkové tu zpívali a slunce hladilo zem svými hřejivými paprsky. Klesla do hebké náruče trávy a teprve teď se rozbrečela ze všech sil…
autor: Áďa
betaread: Janule
To je tak smutný! :´( Ale hrozně krásný! Je to moc zajímavý! Jsem moc zvědavá, jak to bude všechno dál. Hlavně, kdo se vyklube z onoho tajemného hocha s jizvou. 🙂
Užasnáá povídka,….tešim se na další díl
Super ..pome dalej už sa nwm dočkať:,…:DDD
smutný…. x(( je mi Billa hrozně líto… musí dělat pořád jenom to, co se od něj očekává a všem je jedno, jak se cítí nebo co si myslí….x(( ten Louis se mi vůbec nelíbí….. těšim se na to, až se tam objeví tajemný kluk s jizvou…. x)) rychle další dílek, je to hrozně zajímavý…. x)) sice si ten film moc nepamatuju, ale ona vyrůstala v klášteře nebo v něčem takovým a byla nezvladatelná mne?? prostě byla taková divoká že jio?? bo to mám zase z něčeho jinýho a míchám to do sebe..?? jinak krásně napsaný…. x))
jj, ale v tom klášteře byla jen na začátku… a byla hodně paličatá… ale film je jen taková odrazová inspirace, ne hlavní motiv :-)))
chudák levhart…proč každej vždycky zabije kočkovitou šelmu…
je to krásně popsaný, všechno dobře do podrobna, jen tak dál, další díl 🙂
on ho zabil :'(
chudak Bill…
Bill udělal dobře, že utekl…..teď jenom, aby se potkal s Tomem..