Už vím, co k tobě cítím 16.

autor: Pajule

„Uch, dneska je přeci ten Silvestr, Billi. Měli bychom to pořádně oslavit, co?“ pobrukoval si dredatý klučina a skákal okolo plotny, kde právě smažil na pánvičce kuřecí maso se zeleninou.

„Hm…“zamručelo černovlasé stvořeníčko, které si právě dosedalo k jídelnímu stolu se sklenicí džusu v jedné ruce, s časopisem druhé ruce. Bill se právě začetl do nějakého článku o Egyptě. Jindy ho to moc nezajímalo, ale dnes měl podivnou náladu. Tušil, že se stane něco špatného. Ono i jeho dvojče nebylo v nejlepší náladě. Od jejich vylezení z vyhřátých pelíšků kolem polední hodiny byla atmosféra na krájení.

„Billí?“ otázal se Tom s dvěma talíři v rukou. Bill ani nějak nezareagoval na to, že Tom už oběd dovařil a že nad ním už dobrých pár minut stojí s talířem jídla.

„Jo, dík,“ špitl černovlasý chlapec a nenasytně začal hltat jedno sousto za druhým. Přitom chvílemi nechutně mlaskal.

„Mohl bys prosím jíst alespoň trochu jako člověk?“ neudržel se už Tom a třískl s vidličkou o talíř.

„Tak pardón, že mám hlad. Omlouvám se!“ zaječel Bill. Už ani on se neudržel.

„Já tě chápu, že máš hlad, to já také. Ale nejím jako… jako…“ začal koktat Tom a okolo sebe začal máchat rukama na všechny strany.

„Jako co? Tak to řekni!“ zaječel opět Bill svým pisklavým hláskem a smírně červeným obličejíkem se zvedl ze židle. Opřenýma rukama o stůl hleděl vražedně na svého brášku a netrpělivě čekal na odpověď.

„Jako prase,“ sykl Tom mezi zuby a udělal to samé, jako před malou chvílí. Vstal ze židle a Billův časopis o Egyptě roztrhl napůl a dvě poloviny rozhodil stranou. Každá dopadla na opačný kraj místnosti. Bill se naštval ještě více a jeho hlava začínala připomínat červený balónek s nakresleným obličejem a vlasy nějakou bezcennou lihovou fixou.

„Jo tak prase?! Fifleno!“ odprsknul Bill a tentokrát neudělal stejně jako Tom něco s něčím bezcenným. Škubl za okraj ubrusu na stole a tím poshazoval všechno nádobí, které se na stole rozprostíralo. Teď už však bylo rozděleno na tisíce kousků, které se už nadaly pospojovat. Podlaha společně s kobercem byla zamazána od zbytků jejich jídla a sklenice s nedopitým džusem se vylila po skoro celé ploše podlahy.

„Fifleno? Kdo je tady pro tebe fiflena, ty namyšlená princezničko? Nenechám se tady urážet nějakým spratkem!“ zakřičel z plných plic dredatý chlapec a teď už i on vypadal jako směšný červený balónek. Přistoupil k bratrovi o dva kroky. On instinktivně udělal to samé.

„Princeznička, spratek? Co si to dovoluješ, ty nicko? V životě jsi nic nedokázal! Kapela je slavná jen díky mně! Je mi z tebe na blití, hajzle!“ spustil Bill, ale v tu chvíli ucítil velkou bolest na své tváři. Tom se rozpřáhl, protože už to nevydržel, a vlepil mu jednu facku. Po jeho ruce zůstal jen silně viditelný obtisk jeho ruky na Billově tváři. Klučina s havranově černými vlasy se na bratra jen nevěřícně podíval a s rukou přiloženou na tvář ho téměř propíchl pohledem.

„C-co si to dovoluješ?! Tak tohle si, panáčku, pěkně vypiješ!“ zakřičel Bill a se slzami v očích se zavřel na dva západy do svého pokoje na konci chodby.

……………

„Au…“ zakňučel jsem, když jsem si s dlaní přiloženou na své bolavé tváři. Slzy se mi valily z očí, a i když jsem se snažil, nešly zastavit. Neměl jsem sílu je zastavit. Kutálela se jedna za druhou po mých tvářích a hledala si svou cestičku. Když ji našla, přehoupla se přes okraj mého obličeje a téměř neslyšně dopadla na můj fialový polštář, do kterého se vsákla. Vsákla se a už tam navždy zůstane. Nebo alespoň zůstane v mých myšlenkách. Ublížil mi, moc mi ublížil. Ale mohu si za to sám. To já jsem se k němu nechoval pěkně. Vlastně za to můžeme oba dva. Miluji ho, ale tohle mu rozhodně jen tak neodpustím. Uhodil mě. Mohl se udržet, ale neudržel. Jestli si to u mě chce vyžehlit, prosím. Jen… jsem teď trochu na rozpacích. Miluje mě? Nevím, ale rád bych se to dozvěděl. Teď za ním ale nepůjdu! Nepůjdu za ním první. Já ho neuhodil, on mě ano. Radši si půjdu dát studenou sprchu. Třeba mě ty studené kapičky na mém těle zbaví alespoň těch otravných a slaných slz. Pročistím si hlavu.

……………

Vyhublý kluk s vrabčím hnízdem potichu odemkl svůj pokoj a bosky, po špičkách, se začal blížit ke kuchyni. Všude byla tma a až nepříjemné ticho. I venku už zhasly světélka z protějších oken. Do očí ho náhle udeřilo oslepující světlo ze zářivky v kuchyni. Nikdo zde však nebyl. Chlapec prohledal celý dům a když došel do předsíně, zjistil, že tu jedny boty chybí. I když se ti dva před pár hodinami pohádali, černovlasý chlapec začínal mít strach. Na display svého mobilního telefonu totiž právě zjistil, že už je půldvanáctá hodina noční. Nervózně tedy bosky doťapkal až k lednici, kde si vzal kousek salámu. K tomu přibral rohlík, který se povaloval v igelitovém sáčku kousek od lednice na kredenci. Do sklenice nalil trochu džusu a vše to pobral do svým velkých, ale zároveň malých rukou. Když se otočil, že zhasne rozsvícené světlo, spatřil ten svinčík, který tu s Tomem natropili. Byl to opravdový nepořádek, ale chlapcovi v tenkém župánku s jídlem, které nesl, se to opravdu uklízet nechtělo. Proto zhasl a po paměti obešel nepořádek. Po pár schodech vyšel nahoru a na konci chodby veplul do svého útulně zařízeného pokoje. Tam se dosyta najedl a únavou usnul tak, jak si tam předtím lehl. V županu, s nevyčištěnými zuby, rozcuchanými vlasy, časopisem na hlavě a okolo něj se povalovala prázdná sklenice společně s talířem, na kterém zůstalo ještě pár drobků.

autor: Pajule

betaread: Janule