autor: Áďa
Vzlykala tak dlouho, dokud samým vyčerpáním neusnula. Její drobné tělíčko se pomaloučku přestávalo zmítat pod nápory přerývaného pláče a posléze klidně spočinulo v dlouhých stéblech trávy. Usnula tak tvrdě, že nevnímala vůbec nic kolem sebe. Neslyšela ani tiché, varovné zařehtání svého hřebce, který se najednou přestal popásat a s nastraženýma ušima sledoval cizí postavu, vcházející na louku a blížící se ke spící dívce.
„Madam, jste v pořádku?“
Unaveně otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Kam se to jen dostala? Louku a stromy kolem sebe vůbec nepoznávala. Kdo jí teď napoví, kudy se musí dát, aby se vrátila zpět na zámek, kde už o ni mají jistě velikou starost? Zamrkala a pohlédla na toho, kdo se nad ní skláněl…
„AAAAAAAAAAA!“
Hrůzou zařvala na celé kolo a zalil ji horký pot, zatímco se roztřásla strachy. Nad ní se skláněl chlapec, jehož tvář se jí po nocích zjevovala! Smrtelně zbledla, když viděla na vlastní oči hluboce rozšklebenou jizvu, která se táhla přes celou jeho levou tvář. Ten obličej ji tak děsil…
„No tak, nebojte se,“ promluvil chlapec a opatrně stáhl pryč ruce, jimiž si Billian zakrývala obě oči.
Ačkoliv se ho bála, podřídila se jeho dotekům a nechala si stáhnout ruce, které jí bránily ve výhledu na tu strašlivou jizvu. S největším sebeovládáním od ní odtrhla oči a zahleděla se do očí toho chlapce. Viděla, jak k ní natahoval ruku.
„Tom de Peyrac, madam,“ uklonil se hlavou, sklonil se k dívčině ruce a jemně políbil hřbet její dlaně.
„Billi… Billian d´Plessis – Belliére,“ zakoktala.
Překvapeně na Toma koukala. To něžné gesto při představení v ní potlačilo strach, linoucí se z jeho znetvořeného obličeje. Velmi ji zaujaly jeho oči. Byly temně hnědé, tak jako její. Měli dokonce i stejně tvarované rty.
„Co tady vůbec děláte?“ zeptal se Tom. „Podle Vašeho zevnějšku bych soudil, že Vás najdu kdekoliv jinde, než uprostřed hlubokého lesa plného dravých šelem.“
Jeho slova jí připomněla, proč sem vlastně tak nakvap utekla. Do krásných očí se jí opět vrátily slzy. Chvíli mlčela a snažila se to v sobě všechno potlačit. Pak ale propukla v nespoutaný pláč. Nedbajíc na to, že chlapce vůbec nezná, přitulila se k němu, jak jenom to šlo, obemkla své bílé paže kolem jeho útlé šíje a štkala na jeho rameni.
Toma to úplně vyvedlo z míry. Nedokázal pochopit, co tak ušlechtilá dívka dělá sama po lese, oděná, jako by se chystala na slavnostní večeři, a už vůbec nepobíral, co se mohlo stát, že to Billian, která byla podle všeho velmi zámožná a šťastná, takhle rozplakalo.
O chvíli později si však ze slov, unikajících mezi jednotlivými vzlyky, dovedl udělat celkem jasnou představu o tom, co se jí přihodilo. Vůbec se nedivil, že je z toho tak špatná. Kdyby jeho někdo nutil, aby se oženil s někým cizím jen proto, že si to rodiče kdysi dávno slíbili…
„No tak,“ hladil ji jemně po zádech. „Už neplakejte…“
Pomalu se pod jeho jemnými dotyky začínala uklidňovat. Po chvíli zvedla uplakaný obličejík z jeho ramene a beznadějně se zadívala do jeho tváře. Nabídl jí krajkovaný kapesníček, kterým jí otřel slzy a poopravil rozteklé oční linky. Přijala jej. Ještě jednou si s ním otřela tvář a chtěla mu ho vrátit, on však její ruku od sebe odstrčil.
„Nechte si ho,“ mrknul na ni. „Potřebujete ho víc, než já.“
„Děkuji,“ hlesla, načež se smutně zadívala do ztracena. Věděla, že se musí vrátit, i když tolik nechtěla. A také věděla, že tomuhle cizímu chlapci náhle věří víc, než komukoliv jinému na tomhle světě…
„Nechci se tam vrátit,“ zašeptala. „Ale musím…“
„Tak utečte!“ navrhl jí Tom. „Jestli chcete, můžete utéct se mnou na můj zámek! Tam Vás nikdo hledat nebude.“
Billian se na něj překvapeně podívala. Je vůbec možné, aby měl zámek? Pak se ale na něj zahleděla pečlivěji. A v tu chvíli dokázala rozeznat, že ač byl oděný ve skromné, čistě bílé košili a tmavých kalhotách, tak to není oblek chudiny, ale je šitý z drahých látek. Posléze spatřila, že jeho tvář skutečně značí aristokratické rysy, a ačkoliv zřejmě nikdy neviděl hřeben, o čemž svědčily jeho hustě zcuchané vlasy, zamotané v mnoha silnějších pramenech, jeho chování naznačovalo, že je navyklý dvorním způsobům. Rukojeť kordu, zastrčeného za obyčejným koženým opaskem, byla z jemně tepaného zlata, a když hvízdl a na louku vklusal nádherný bělouš, poznala v něm bujnou povahu ušlechtilých plnokrevníků.
V tu chvíli její srdce plně zatoužilo nasednout na černého hřebce a následovat Toma de Peyraca třeba i do horoucích pekel na konci světa. Zoufale chtělo bít současně s tím jeho. Billian ale věděla, že její otec by si ji našel a ztrestal by ji za její neposlušnost.
„Nemohu,“ sklopila své dlouhé řasy k zemi. „Musím… musím se tam vrátit. Dala jsem otci slib, že se provdám za toho, koho mi určil za muže ještě před mým narozením, aby se tak zajistil mír naší zemi. Ale vězte, že bych tisícekrát raději jela s Vámi, pane Peyracu…“
Pousmál se. I když mu bylo líto, že jej dívka nemůže následovat až do jeho panství, v němž by se zajisté cítila lépe, než tady, nadzvedl jí jemně obličej.
„Třeba se ještě někdy potkáme,“ zamrkal na ni povzbudivě. „Nepochybuji, že Vy to zvládnete. Poperete se s manželovou povahou, ale zato pak budete až do smrti šťastná…“
Ta slova, když je vyslovoval, ho bodala v srdci jako ten nejostřejší kord. Věděl však z vlastní zkušenosti, že hraběcí slovo nelze porušit. Jednou to totiž udělal, krátce poté, co v jedenácti letech osiřel a začal se sám starat o své panství… a připomínkou toho dne, kdy své slovo nedodržel, byla dlouhá hluboká jizva, hyzdící jinak sametově hebkou tvář. A on nemohl dopustit, aby podobně skončila i Billian, ačkoliv mu pro ni zahořelo srdce a on věděl, že už nikdy nikoho nebude milovat tak, jako tuhle dívku, kterou dnes viděl jednou, a pravděpodobně naposledy ve svém životě. Chtěl jen, aby byla šťastná, aby radost ještě více podtrhovala její nekonečnou krásu. Jak by ona mohla taky žít s někým, kdo je zohyzděný tak, jako on sám, když je hezčí, než anděl?
„Pojďte, měla byste se vrátit, ať Vás nehledají.“
Pomohl jí na nohy, a poté jí pomohl i nasednout na hřebce. Sám se elegantně vyhoupl na svoji klisnu a vedl dívku, jedoucí za ním, tou nejbezpečnější cestou, vedoucí zpět k zámku. Celou cestu ani jeden z nich nepromluvil. Když se však po značné době před nimi objevil zámek de Estélleových, zůstali stát, nikým neviděni, ve stínech posledních stromů.
„Dál už musíte jet sama,“ řekl Tom. „Nemáme se s panem hrabětem příliš v lásce…“
Billian vstoupily do očí slzy, když pohlédla do jeho tváře. Ošklivá jizva jí už dávnou chvíli nenaháněla strach, a ona se bála, že už chlapce nikdy v životě neuvidí.
„Tome,“ vzdychla. „Kdy se zase uvidíme? Nechci Vás ztratit.“
Smutně se na ni zadíval.
„Nejspíš už se nikdy neuvidíme,“ řekl tiše. „Bude to tak lepší. Vy budete šťastně zasnoubená. Ano, šťastně. Protože si za pár dní na svého muže zvyknete a budete žít šťastně až do smrti a budete mít hodně krásných dětí, tak krásných, jako jste Vy. A já budu žít, jako do dnešního dne, jen s krásnou vzpomínkou na Vaši sličnou tvář.“
Teď se už nesnažila pláč zadržet. Protože viděla, že už Tom stáčí svou klisnu k odchodu, vykřikla.
„Počkejte!“
Dojela až k němu.
„Vezměte si tohle,“ natáhla k němu svou dlaň, v níž se třpytil nádherný prsten. „Na památku a pro štěstí…“
Tom na ni dojatě pohlédl.
„Děkuji,“ zašeptal a políbil jí hřbet ruky. „Rád jsem Vás poznal.“
Protože i on začínal v očích cítit slzy, rozhodl se loučení dále neprotahovat. Aniž by se na Billian podíval, kopnul svou klisnu do slabin a rychlým cvalem se během pár vteřin ztratil mezi hustými stromy.
Dívka ještě dlouho setrvala na témže místě. Po tváři jí tekly slzy, které stírala jeho kapesníčkem, a doufala, že ho mezi stromy uvidí, jak se k ní vrací. Když se však na krajinu začal snášet soumrak a Tom se neobjevoval, pochopila konečně, ač nerada, že je už pryč a ona jej již nikdy v životě neuvidí. Zhluboka se nadechla, pobídla hřebce do kroku a s velikým smutkem v srdci se vracela k zámku…
autor: Áďa
betaread: Janule
tak to jo Tom de Peyrac:DxD malej lolec jsem chytla
Ale jinak užasnáá povídka
juj.. jakoo honem piš dáál:).. do je tak.. uííí:)
škoda že v tý době neexistovali mobily xD….ale zase takhle to má svoji krásu!!!
chjo…měl(a) jet s ním
Sauriel: xD to by bylo moc jednoduchý…. x)) jinak povídka naprosto dokonalá…. x)) Billiho je mi hrozně líto…. musí dělat co se mu řekne a když řekne ne, div ho nezabijou….. x(( a Toma vlastně taky… chudák se o celý panství musí starat sám… sem zvědavá jak tohle všechno dopadne…. x)) doufám, že se Billi s Tomim uvidí co nejdřív…. prostě celkově úžasný… x))
Krásný! Kam se hrabe Angelika. xDD
Je To Skvělý!!x)) <33 ^^
No tohle je prostě dokolý!!Jejda..jak tohle to dopadne.., je to tak nehorázně napínavý,krucíš! Děsím se okamžiku, kdy zjistí,chudáček, že je kluk..no dovedu si to představit..takový trauma z toho mám už teď.. 🙂 .Chci, aby se s Tomem co nejdříve setkali!! Je to nádherný ,krásně napsaný, prostě úžasné-úžasné!!
Tom de Peyrac,já se picnu xD xD xD!!!