autor: Angel + Mitternacht
Dívám se té zrůdě přímo do očí. Svírá mě nepřekonatelný strach. Nevím, jestli se víc třesu uvnitř sebe nebo zvenku. Myslím, že je to jedno. Jednou rukou mě pevně drží za vlasy, jsem úplně přitisknutý ke zdi, nedokážu se zvednout. Dokážu jen vnímat druhou ruku toho chlápka, který si pomalu otvírá poklopec. A kalhoty se sunou mírně dolů… Pevně semknu oči, ale přes příval hořkých slz mi to není nic moc platný. Ruce mám přitisknutý za zády a prostě se nemůžu zvednout. Jakýkoliv pokus o to bránit se, by určitě byl zmařený. Cítím to v kostech.
Opatrně pootevřu oči. Vidím před sebou jen… Do hajzlu, můj bože… Dokonale tvrdé přirození toho chlápka, jak mi ho vehementně rve do pusy. Pevně semknu rty a zuby, vzdorovitě na něj zírám. Na mě si jen tak nepřijde, nejsem snadná kořist! Sice mě zatlačil do kouta, ale já se prostě nedám! Otírá se mi svým penisem o rty. Hluboce se nadechuju a vydechuju. Už teď mám chuť zvracet. Asi bych si něco zažil, kdybych se o něco takovýho pokusil. Najednou na svém těle cítím ještě něčí ruku. Ta ženská je pořád tady. Otvírá mi pusu a má hodně síly, div mi nevykloubí čelist. V další chvíli už cítím jeho přirození v ústech…
Bránit se nemá cenu a já na to stejně nemám vůbec sílu. Snažím se skousnout. Připadá mi to tak odporné. Ty jeho steny, zatímco já tady bojuju s dávením. Tohle kdybych dělal Tomovi, nestěžoval bych si. Ale ten by mě do ničeho nenutil! Jakmile ten slizoun jen trochu vysune z mojí pusy a chystá se opět „dovnitř“, prudce skousnu. Škubne sebou a odskočí.
„Co si o sobě vůbec myslíš, hm? Že tady můžeš odporovat? Pleteš se, chlapečku, ještě jsi neviděl úplně všechno,“ zašeptá ten chlápek. Zapíná si poklopec, což se mi uleví. Dál se tiše krčím v koutě a prudce dýchám. Slzy už nedokážu zadržet. Hrozně se třesu. Teď už opravdu cítím, jak se veškerý obsah mého žaludku dere opět na světlo denní.
„Čum na mě, když s tebou mluvím!“ zařve. Vzdorovitě se mu zadívám do očí. Nejsem zdaleka tak slabá slečinka, jak si možná ta svině myslela. Jen zakývá hlavou a začne přecházet po pokoji. Ta žena sedí v rohu a samolibě se šklebí.
„Budeš poslouchat. Tohle bylo poprvé a naposled, co ses o něco takovýho pokusil, rozumíš? Příště ti to už neprojde. Nedělej ze sebe hrdinu, nebo špatně skončíš,“ řekl. Bla, bla, bla – tohle přesně mi zrovna probíhá hlavou. Ale na druhou stranu se bojím… Ale taky – Tom kdysi řekl, že bych nikdy neměl dát najevo před nepřítelem svojí slabost. Tohle si vážně nechám na jindy.
„Ne,“ stručně odpovím. Chci vidět, co udělá teď. Chci bojovat a nekrčit se v koutě. Chci být jednou v životě silný a taková svině mi to nevezme. Chci se o něco snažit, konečně žít. A ne být v něčí pasti, něčí otrok a už vůbec ne takovýmhle způsobem.
„Ne? No dobrá… Však ty se to naučíš,“ zašeptá. Přistoupí k mému skrčenému, roztřesenému tělu a vší silou mě nakopne do břicha. Vyrazí mi dech. Teď se doopravdy sesunu k zemi. Nemůžu popadnout dech.
„Tak co? Teď už si to uvědomuješ? Zítra večer přijdu k tobě opět. Líbíš se mi, máš jiskru. Jsi rebel. Však já to vzdorování z tebe dostanu. To by bylo, aby ne… Už tolikrát se mi to povedlo. A nemysli si, že ty jsi něco extra,“ řekne uštěpačným tónem. Skoro to nevnímám. Mám černo před očima, držím se za bříško. Když nic jiného, plivnu té svini k nohám. Opět se na mě podívá, tentokrát se však dere ke dveřím. Otvírá je a odchází…
„Tady se přede mnou nikde neschováš, mysli na to,“ řekne, než zaklapne dveře a za ním zmizí i ona ženská, která tomu divadýlku přihlížela.
Když konečně popadnu dech, opět se mi zvedne žaludek. Ta odporná pachuť jeho… Bože můj… Všechno, co jsem ten den snědl, opustilo moje útroby a skončilo to na zemi přímo přede mnou. Schoulil jsem se do klubíčka u zdi a tiše plakal. Zarýval jsem nehty do podlahy a pěstmi bušil do zdi. Pořád dokolečka se mi to odehrává před očima…
Pořád vidím ten jeho samolibý xicht, pořád vidím, jak si vychutnává moje ponížení, jak ho to vysloveně baví a jaké mu to způsobuje potěšení, když mě může srazit až na dno. Ještě nikdy v životě jsem si nezažil takové ponížení. Ještě nikdy se to nikomu nepovedlo natolik, jako té svini. Už netlumím hlasitost a intenzitu mých vzlyků. Kašlu na to… Rozeřvu se na plno. Válím se dál v rohu. Plivu kolem sebe tu pachuť. Je mi zle. Opět se mi zvedne kufr, ale už nemám co zvracet. Už jsem totálně vyprázdněný…
Musím odsud pryč. Musím vypadnout, nebo tady umřu. Dal mi pocítit jeho nadřazenost, já ho nenávidím. Nenávidím tu odpornou zrůdu, která mi tohle udělala! Musím říct Tomovi, aby mě odsud dostal. Já tu nevydržím. Nevydržím to, nedokážu se dlouho bránit. Nemůžu dlouho vzdorovat. Prakticky nemůžu vůbec nic. Můžu se akorát bát toho, co mě čeká. Pořád tomu nemůžu uvěřit, kam jsem se to dostal. Půjdu kamkoliv, klidně třeba někde umrznu, ale tady nebudu! Jak snadno se Bill Kaulitz dá zlomit… Jak snadno se Bill nechá zlikvidovat. Moje bojovnost klesla na nulu. Jakmile ten muž znova přijde, klesne do mínusových hodnot a pak na absolutní nulu. A pak už nebudu mít žádnou sebeúctu…
S Tomem jsem se cítil tak moc v bezpečí, neposlechl jsem ho a tohle mám za to. Zasloužím si to. Ale bojím se. Chci odsud pryč, ale jestli Tomimu řeknu, co přesně se mi stalo, nebude chtít se mnou být. Určitě mu pak přijdu odporný, začne mě nesnášet, i když za to třeba nemůžu. Budu se mu hnusit a toho se hrozně bojím. Nechci o něj přijít, ale… Jestli budu tady, tak se zblázním doopravdy, zešílím a nikdo se tomu nebude divit. Potřebuju odsud pryč! Už vím, proč tady někdo mluvil o peklu na zemi. Zrovna jsem si ho zažil. Ale bojím se, že může dojít ještě k něčemu horšímu.
Léky jsem naštěstí našel na stolku a s odporem je spolkl. S vypětím všech sil jsem se doplazil na postel a položil se do ní. Na nemocniční pyžamo jsem si oblékl Tomovo tričko, abych měl na co vzpomínat. Na naší první noc. Tom byl tak úžasný… Opět se rozbrečím. Ta vzpomínka ve mně vždycky zahýbe emocemi. Tom byl první. A vždycky bude. A jedinej. Nemůžu se nechat zlomit, i když cítím, že to přijde, a že nebude tak snadný se odsud dostat. Jen tak mě napadá, jestli to, co já, prožívá ještě někdo odsud. Jestli jsem to jenom já, nebo se za zdmi tohohle blázince skrývá ještě někdo, kdo se stává terčem toho nejhoršího ponížení…
Zrovna jsem byl… Zneužitej? Odporný slovo. Třesu se a brečím. Sprchovat se mi nechce, zvládnu to ráno. Akorát se bojím, co ráno bude… A nevím, jestli usnu. Kdybych tak moc nechtěl vidět Toma, tak bych si přál umřít ve spánku, abych to měl rychle za sebou. Abych nemusel trpět. Musím to říct Tomovi, jinak se odsud nedostanu. Musím odsud zmizet. Musím zjistit, co se tady vlastně děje a proč se to děje. A proč to všem prochází. Jestli to nezjistím, bude mě to žrát do konce života. A doufejme, že ten je ještě hodně vzdálený…
Nevydržím to a pomalu mi klesnou víčka, až zaberu úplně. Usnu tvrdým spánkem beze snů. Takové to je, když vás uspí prášky a ne něčí náruč. Tolik bych potřeboval obejmout. Tolik bych potřeboval, aby mi někdo řekl, že to bude dobrý. Tolik potřebuju se odsud dostat…
Ráno mě vzbudí silná rána na dveře. Napřímím se do sedu. Mám úplně zalepené oči. Bojím se, koho ve dveřích uvidím. Naštěstí je to krásná, mladá sestřička, která mi pouze oznamuje budíček a snídani. Podívá se do rohu místnosti a zakroutí hlavou.
„Bylo mi zle. Omlouvám se,“ zašeptal jsem. Jen pokývá a usměje se. Jde k mojí posteli a sedne si vedle mě. Chvíli si mě prohlíží a projíždí mi rukou vlasy. Jsou neforemné. Nějak nejsem zvyklý na to, že na hlavě nemám žádný styling.
„Ono se to uklidí. Mezitím si vlezte do sprchy, za půl hodiny si pro vás přijdeme,“ řekne klidně a pomalu se má k odchodu. Ještě, než odejde, vykouzlí na tváři milý úsměv.
Pomalu se dobelhám ke koupelně a věci naházím na zem. Přichystám si osušku a věci na mytí. Pustím sprchu a vlezu si do koutu. Nechávám na sebe dopadat kapky příjemně horké vody v kupodivu celkem dobře zařízené koupelně. Tiše si broukám melodii nějaké pěkné, rytmické písničky. Tolik se mi ulevilo… Tak moc… Jen se usměju, když si vzpomenu na mě a Toma. Všechno bylo tak krásný. Musíme si to vynahradit, až se odsud vyhrabu.
Zírám na hlubokou jizvu na své ruce. To ona mě sem dostala. Tolik se nenávidím za svou slabost…
Napěním šampon na vlasech a poté spláchnu jak vlasy, tak celé svoje tělo. Pečlivě se osuším a navléknu na sebe čistý věci. Můžu poděkovat Bohu nebo Tomovi za to, že mi nepřinesl nic drahýho a značkovýho. No nic, ale byl bych luxusní cvok… Hehe…
Zaklepání na dveře a následný příchod dvou mladých mužů signalizuje jediné. Že mám jít na snídani. Neochotně si nazuju zelené pantoflíky a poslušně jdu s nimi. Něco si mezi sebou šeptají, ale já jim nerozumím. Když dojdu do místnosti na snídani, místo vedle Diany je volné. Uvelebím se naproti ní a zarytě mlčím. Ani nepozdravím. Ona jen svěsí hlavu a tiše vzlykne. Asi ví, co se tu noc odehrávalo…
Rozdají nám jídlo. Čaj, chleba a kousek ovoce a jogurt. Jogurty odjakživa nejím, nevím, proč mi to sem cpou. Jíst to sice nechci, ale taky nechci mít problémy. Problémy jsem si jistý. Pohledem zabloudím do rohu místnosti a tam se na mě úlisně usmívá to odporný prase. Jen se otřepu a pokračuju v jídle, dokud ho se vším sebezapřením nemám všechno v sobě. Ještě mi dají léky.
„Co je?“ zeptám se Diany tiše, když vidím, jak upřeně na mě zírá. Nejspíš něco tuší a ví to.
„Nic Bille, nic… Jen… Líbíš se mu… A toho se bojím… Byl jeden kluk, kterýho si taky tak moc všímal, a…“ řekne Dia, ale zasekne se uprostřed věty. Asi to bude hodně špatný. Hlasitě polknu a zvednu hlavu. Ten hajzl se dál samolibě usmívá. Nesnáším ten jeho pohled. Musím odsud pryč, musím!
Ale jak… Přemýšlel jsem o Tomovi. Kdyby tohle nevyšlo, napadla mě ještě jedna věc. Že bych třeba najednou skončil v nemocnici a odtamtud bych mohl zdrhnout. Ale to by se mi předtím muselo něco stát. Mlácení hlavou o mříže by mi asi neprošlo. Jen kdyby to zašlo moc daleko a ten chlápek by mi nějak výrazněji ublížil. Bojím se toho, ale někde uvnitř sebe si to hrozně přeju. Opravdu moc si to přeju, konečně odsud vypadnout a za každou cenu žít…
„Vím, říkal mi to… A co ten kluk, o kterým jsi mluvila?“ zašeptám. Uhne pohledem a vlasy si zastrčí za ucho.
„Bude lepší, když o tom nebudeme mluvit,“ řekne ještě tišeji. Tentokrát schová tvář do dlaní a vůbec se na mě nedívá. Jen zakroutím hlavou a tiše se vzteknu. Potřebuju to vědět. Příběh toho kluka může být mojí jízdenkou na svobodu. On tu přece ten kluk už není, tak jsem to pochopil.
„Chci to vědět, prosím…“ zažadoním. Konečně se na mě Diana podívá a zabodne svůj pohled do mých očí. Střídavě otvírá a zavírá pusu, váhá.
„Ten kluk… Našli ho… Měl rozbitou hlavu, byl zbídačenej… Odvezli ho do nemocnice. Měl vnitřní krvácení. Druhej den jim tam… umřel… Všichni ví, kdo to udělal, ale nikdo s tím nic nedělá. Všichni se tý svině, nevím proč, bojí. Prsty v tom má i ta ženská, tím jsem si jistá. Hrozně se bojím, co bude s tebou dál. Mám tě ráda, Bille. A nechci, aby se ti něco stalo. Tobě ne… Nesmíš skončit jako Tobi,“ řekne. Ticho. Zavzlyká a zadívá se z okna.
Teď už jsem opravdu ztratil naději. Jestli něco hned neudělám, tak skončím stejně jako ten kluk. Umřu. A nikdo s tím nic nenadělá. Ale kdyby mi třeba jen trošku ublížil a já se odsud dostal a pak bych to někomu řekl… Kurva, taková bezmoc! Nemůžu vůbec nic!
Najednou přichází různí lidé a odvádí vždycky jednoho z pacientů. Pro mě přijde ta sestra, co u mě byla ráno a vzbudila mě.
„Tak jdeme,“ řekla příjemným veselým hlasem. Mírně jsem se třásl, ale bylo mi s ní moc dobře.
„Kam?“ nezapomenu se zeptat. Zastaví se a chvíli se mi dívá do očí. Spíš ale do oka… Jeden pramen vlasů mi oko zakrývá. Odhrne mi ho.
„Na terapii, je to o patro výš. Nebojte se, bude to v pohodě,“ usměje se. Výtahem vyjedeme o to patro výš a ona mě nechá stát před masivními dřevěnými dveřmi s lesklou klikou. Než se stačím rozkoukat, je pryč a dveře se rozletí.
Prvně jsem si myslel, že je to třeba ten hajzl, ale… Ne, je to nějaký doktor, který mě pozve dál. Na stole má nějaké složky. Pokyne mi rukou, abych se posadil na velké křeslo a dlouho si pročítal jeden spis. Asi bude můj.
Sedne si naproti mně a dívá se na mě.
„Co vás sem přivádí, mladý muži?“ zeptá se. Je už starší, tipuju něco málo přes 40. Uhnu mu pohledem. Nevěřím nikomu, kdo tady je.
„Já… Já…“ zakoktám. Nic víc ze sebe nedostanu. Nic víc říct nemůžu. Začnu se nepřekonatelně třást. Je tak blízko u mě a mě tak vadí ta tělesná blízkost. Navíc ta vtíravá vůně, z který se mi zvedá žaludek.
„Ale noták,“ řekne konejšivě. Dá ruku na moje rameno. Snažím se ji setřást, ale druhou ruku už cítím na svém stehně. Nepříjemně mě mačká. Prudce vystřelím z křesla. Běžím ke dveřím. Doktor ale jde za mnou. Přitáhne si mě za ruku k sobě.
Když se mě pokusí natlačit ke zdi, silně ho kousnu a moje noha automaticky vystřelí do jeho rozkroku. Krčí se mi u nohou bolestí. Jeho vlídný pohled se změnil. Dveře jsou zamčené a já se nemám odsud jak dostat. Bože, kde jsem to jen skončil?! Tady je to samej úchyl! Doleze až k telefonu, do kterého něco křičí. Za chvíli se rozrazí dveře a vidím v nich dva silné chlápky.
„Napadl mě! Uklidněte ho!“ zakřičí.
„To není pravda, on první!“ zaječím. Jakmile mě uchopí za obě paže, začnu sebou mrskat jako smyslů zbavený, snažím se jim vymanit, ale oni mají větší sílu. Jeden z nich mnou škubne a málem mi vykloubí ruku. Začnu plakat. Nedokážu to brzdit. Cítím jen vpich a pak… Pak jsem jako hadrová panenka, která o sobě dočista nic neví…
autor: Angel + Mitternacht
betaread: Janule
tam je to fakt plný úchylů!! doufám, že mě nikdy nebudou chtít zavřít na psychárnu:D
ale je mi Billa děsně líto, jako tohle je fakt hnusný. Doufám, že mu nic neudělaj no:( a neskončí jako Tobi:( chci Tomiho, aby mu pomohl:(
jinak je to samozřejmě nádherně napsaný, ostatně jako vždycky:-) moc krásný
sakra…. že má v tomhle chování doktorů prsty Julie? třeba je podplatila nebo jinak "naočkovala", aby mu tohle dělali za to, že dal přednost Tomovi…
Bože tam snad krom te sestřičky není nikdo hodnej 🙁 jako z "personalu"
bože…..ať se odtamtaď dostane…..tam je to příšerný!!!
pane bože…chudák…brečím jako želva…:´´( doufám že se z toho dostane…
Panebože! dál!!! Dál!!!! DÁL!!!!
Bože,já se o něj tak bojím!Billi…kam ses to dostal? :´((( Jak z toho ven?Tomovi to stejně neřekne…A když jo,stejně s tim nebude moct nic udělat!Ale možná by mohla ta doposud milá sestřička…Nenechtě mě moc dlouho čekat na pokračování!
Nádherně napsané,jako vždy
néééééééé :´´(((
kam se to Billí jen dostal? :///
at je od tamtud rychle pryč ://///