autor: Jájinka
Co si budeme povídat, asi povyprávím celý můj příběh.
13. prosince – Pátek
Loudal jsem se ze školy a přemýšlel. Nad bratrem. Proč zrovna nad ním? Dneska jsem ho viděl s jeho spolužačkou Alex. Je krásná, to ano, ale ne pro bratra. Šel jsem ulicí domů, boty ve sněhu a ten jsem zlostí odhrnoval. Snášející se vločky mě štípaly do tváře, ale mně to bylo jedno. Pořád jsem v hlavě viděl tu scénu. To blonďaté stvoření líbalo mého bratra. Proč?
Došel jsem konečně domů, líně jsem vystoupal schody a vešel do pokoje. Lehl jsem si do postele a pořád si přemítal v hlavě tu scénu, po tváři mi stékaly slzy. Každá slza obsahovala lásku k mému mladšímu dvojčeti.
,,Tome, můžu?“strčil hlavu do dveří rozzářený Bill.
Utřel jsem slzy a kývl jsem. Bill přicupital a sedl si ke mně na postel.
,,Znáš Alex?“
Kývl jsem a znovu se mi chtělo brečet.
,,Chodíme spolu. Rok jsem do ni byl zamilovaný a teď mi to vyšlo.“
,,Odejdi,“ vypadlo ze mě.
Úplně stejné oči se na mě upřely.
,,Ty nemáš radost, že jsem šťastný??“
,,Chceš pravdu? Ano, jsem šťastný a teď prosím odejdi.“
Bill se zvedl a zavřel dveře – zvenku. Naplno jsem se rozbrečel. Držel jsem Billovu fotku a slzy mi stékaly po tváři a kapaly na obrázek. Vzal jsem svoji kytaru a začal zpívat, složil jsem o Billovi písničku, pláču. Nevidím na struny, mám je mokré a klouže mi to, ale mně je všechno úplně jedno.
Co si budeme povídat. Bill s tou svoji nádherou chodí už čtrnáct dní a pořád s ní chodí domů. Zná ji mamka, Gordon a je tady pořád. Jí naše jídlo, spí v Billově posteli. Kolikrát se s ní člověk srazí v koupelně. Chodí kolem mě a dívá se na mě jako na idiota. A co mám dělat? Běhat za ní jako pes a podlézat jí jako všichni? To ať holka zapomene.
,,Tome, večeře,“ vejde do pokoje Bill.
,,Je tu Alex?“ zeptám se.
Bill se zašklebí.
,,Byla tu včera? Byla.“
,,Aha, takže je tu i dnes… což znamená jediné… raději umřu hladem!!“ vstanu, zatlačím do něj a vyhodím ho z pokoje.
Znova ten nával smutku a záště, v níž se míchá zlost a nenávist. Seděl jsem na židli a nepřítomně hleděl do stolu. Vzal jsem arch papíru a našel staré fotky. Nalepil jsem je na ten papír a kolem nic napsal moje a Billovo jméno, každé zvlášť. Pod to jsem miniaturními písmeny napsal: ,,Ich Liebe Dich und Lass mich Frei“. Na tyto fotky znovu dopadaly moje slzy. Připadal jsem si nemožně, jako troska, ale já se opravdu zamiloval. Vyšel jsem z pokoje a šel dolů.
,,Kam jdeš, Tome??“ zeptala se mamka.
,,Mám bundu… co takhle ven,“ a odešel jsem
Po dlouhém nakupování jsem se vrátil domů a zamkl jsem se v pokoji. Rozsvítil jsem světlo a otevřel okno. Vzal jsem černou základovou barvu a začal jsem sprejovat svoji zeď v pokoji. Psal jsem tu větu. Vybarvil jsem ji. Trvalo mi to asi hodinu a půl. Mohlo být kolem půlnoci, když jsem odešel.
Když si člověk nevšimne, že jste odešli. je to zlé, až když člověk ztratí, co ho zaslepilo, uvědomí si, že existoval člověk, který ho miloval, ale místo něj zbylo jen ,,Ich Liebe Dich und Lass Mich Frei“.
autorka: Jájinka
krasny..
ježiš…to je nádherně napsané!!! takové zvláštní, prostě nádhera!!!!!
To je smutný, ale krásný!
naadherny ..x) moc se ti to povedlo!
divné ale pěkné….
užasný… opravdu…smutny
nádhera nádhera =))
sice je to zvláštní a moc to tam není popsaný ale rozhodně je to hezký… x))
krásný….:))) ale smutný :((
To bylo překrásný,opravdu. Smutný,zamilovaný Tom,který si jenom zoufá,protože jeho láska má ráda někoho jiného-to je neobvyklá role. A je dobře,že to neskončilo happy endem.
vazne zajimavy!
Chudák TOm… Upe mi ho je líto,.. 🙁
Smutne. A kwasne;-)
to je úžasně dokonalý, nádhernýýý!!!! a taak smutný 🙁