autor: Janule
„Musíme jít,“ poklepe mi zezadu na rameno doktor.
„Ještě chvíli…“ zkouším to, ale nemám šanci. Chytne mě za loket a táhne ke dveřím. Zoufale se snažím udržet ještě chvilku bráškovu ruku ve své, ještě ho jednou pohladit, ale prosklené dveře se zavřely a já ani nevnímám, že ze mě sestřička svlíkla plášť a gumové galoše.
„Dovolil jsem vám to jen na chvíli, nejsem teď jeho ošetřující lékař,“ vysvětluje mi cestou zpět do své ordinace. „Kdyby se dozvěděl primář jipky, že jsem vás tam pustil, schytáme to oba.“ Němě přikývnu… rozumím mu. Všude jsou pravidla… na všechno jsou pitomá pravidla. Na to, kdo s kým smí kdy mluvit, kdo s kým smí žít, kdo koho může a nemůže milovat. Jděte už všichni se svýma pravidlama do hajzlu! Kašlu na ně! Chci být s Billem!
„Chápu vás, pane Kaulitzi,“ mluví na mě doktor, jako by věděl, co se mi právě honí hlavou. Nahlas ale neříkám nic. Tak statečný ještě nejsem, abych se mu vytrhl a běžel zpátky za svým bráškou… „Pouto mezi vámi a vaším bratrem je určitě silné, jako mezi všemi dvojčaty, ale teď musíte chvíli vydržet. Posaďte se, prosím,“ nabídne mi to samé křeslo jako minule. Zhroutím se do měkké sedačky a hlavu schovám v dlaních. „Dáte si kafe?“ zeptá se, když točí vodu do varné konvice. Jen němě přikývnu a nepřítomně sleduju jeho ruce, jak sypou hnědý prášek do připravených hrnků. Během chvilinky místností zavoní čerstvě zalitá káva a doktor se posadí zpátky za svůj stůl.
„Jak se mu to… jak to udělal?“ zeptám se potichu, když míchám kafe a nedočkavě natahuju do nosu jeho vůni. Potřebuju ji, abych přežil. Únavou se mi klíží oči, ale teď nemůžu spát…
„Léky… předávkování prášky na spaní,“ omluvně se na mě zadívá doktor. „Bohužel… je to naše chyba, neměl se k nim nikdy dostat,“ přizná, a když mlčím, pokračuje. „Váš bratr nebyl vzhledem k diagnóze na uzavřeném pokoji. Mohl se volně pohybovat po celém oddělení. Stav, ve kterém jsme ho přijali, byl do druhého dne o hodně lepší a do dvou dnů se celkem vzpamatoval z prodělaného nervového zhroucení. První, co bylo, že se sháněl po vás. Neměli jsme na vás bohužel žádné spojení, a on nám ho odmítl poskytnout. Nechápali jsme to, ale stejně tak nám neřekl ani spojení na rodiče. Vzhledem k tomu, že jste slavní, bylo nám jasné, že když se někde zeptáme na oficiálních místech, rozkřikne se, že váš bratr leží na naší klinice a seběhnou se sem davy vašich obdivovatelek a novinářů. To samozřejmě nebylo v zájmu pacienta, tak jsme se rozhodli počkat, až přijdete sám, a doufali, že to bude brzy,“ vzhlédl ke mně a já nemohl nic jiného, než sklopit oči. Styděl jsem se… správný bratr by tu byl hned druhý den ráno, místo toho, aby vyspával po rychlém sexu s neznámou štětkou. A našim jsem to ještě neřekl… na to prostě nemám sílu.
„Neobviňuji vás, musel jste být v šoku z toho, co se vašemu bratrovi stalo,“ omlouval mě doktor a já zbaběle mlčel. Ano, byl jsem v šoku, ale z toho, do jakého stavu se dostal díky mně. Nemusí mě ani obviňovat, zvládnu to sám… „Váš bratr s námi odmítal dál mluvit. Nechtěl nám říct ani slovo o tom, co se stalo a my se po poradě s kolegy rozhodli ho prozatím nechat a do ničeho nenutit. Čekali jsme, až přijde sám. Jediný člověk, s kterým byl ochoten mluvit, byla sestra Carol. Je tady nová, jen o málo starší než vy, má vašeho bratra ráda a my byli šťastní, že mluví alespoň s někým, tak jsme ho nechali, aby ji navštěvoval na sesterně a doufali, že se jí s něčím svěří. Byla to bohužel chyba… sestra Carol ještě není moc zkušená, na psychiatrii pracovala krátce, a neví, co někteří pacienti dokážou, aby dosáhli svého cíle. Občas, když musela odběhnout k akutnímu případu, kradl váš bratr léky ze skříňky na opiáty. Byla to nedbalost všech sester, ta skříňka má být vždycky zamčena a klíče schované, jenže sestry jsou pohodlné a mají zvyk, nechávat klíč v zámku a jen jím otočit.“
„Chápu,“ reaguju na jeho tázavý pohled. Nevím, co mu k tomu říct. Bill je tvrdohlavý, a jestliže se rozhodl skoncovat se životem, našel by si jinou cestu, kdyby to takhle nešlo, natolik už ho znám.
„Za tři dny se mu povedlo nashromáždit dostatečné množství léků na to, aby se mu podařilo jimi zabít, ale naštěstí měl všímavého spolupacienta. Pán, který měl postel vedle něho, špatně spí a kolem páté ráno si všiml, že váš bratr leží v divné poloze. Když zjistil, že nedýchá, zavolal okamžitě sestru. Pak už šlo všechno rychle, kolem šesté hodiny se nám ho konečně podařilo skoro zázrakem oživit a teď ho udržujeme v umělém spánku,“ vyprávěl mi a mně to konečně došlo…
Už vím, kdo byla ta snová bytost, která se mi minulou noc zjevovala a děsila mě. V době, kdy já se bavil s tou dívkou v baru, on umíral a přišel se nejspíš rozloučit. Volal o pomoc a snažil se se mnou ještě naposledy promluvit a donutit mě k tomu, abych si uvědomil, jak to všechno je. Přiznej si to, přiznej si to, přiznej si to!… ta slova bytosti s Billovýma očima, jsem slyšel snad tisíckrát, bolela mě, donutila mě brečet a nakonec mě přiměla to skutečně udělat. Cítil jsem slabost, měl jsem pocit, že umírám… byli jsme v tu chvíli spojeni a já cítil totéž, co můj umírající bratr. Když jsem konečně vyslovil nahlas: „Bille, miluju tě,“ bylo přibližně kolem šesté… neuvěřitelné… on mě přivolal, abych ho zachránil a vrátil ho zpátky…
„Ještě nevíme, kdy se probudí, jestli vůbec,“ pokračoval doktor, sotva jsem byl schopen ho vnímat, „ale určitě bude mít nějaké zdravotní následky. Pokud nebude poškozen mozek, játra budou poškozena zcela určitě,“ soucitně mi sděloval, co jsem všechno zavinil. Bill už nikdy nebude zdravý… Kvůli mojí zabedněnosti a blbosti! Sakra! Slzy mi tečou proudem, konečně jsem schopen plakat. Poprvé od té doby, co mi řekl o Billově sebevraždě.
„Tohle měl v ruce, když jsme ho našli, tiskl to pevně,“ vyndá ze šuplíku červenou mašličku a na ní uvázané moje první trsátko. Natáhnu ruku a nechám si spustit talisman do dlaně. Celou dobu, co umíral, měl u sebe talisman ode mě… to trsátko bylo přece pro štěstí… Slzy mi tečou proudem, a nic mi nezabrání přitisknout tu malou placatou věcičku ke rtům. Děkuju… pane bože, děkuju…
„Teď je čas na odpočinek,“ ukáže doktor na gauč, kde nejspíš přespávají doktoři na noční. Zavrtím nesouhlasně hlavou.
„Ne… to nemůžu, musím být vzhůru, až se Billí probudí…“ namítnu chabě, ale on mě nenechá už dál nic říct.
„K Billovi nesmíte, to už jsem vám říkal. Nebyl byste tam nic platný, musíte si odpočinout, je na vás až příliš vidět, že jste celou noc nespal a takhle budete Billovi k ničemu. Až se jeho stav zlepší, pak za ním budete moci jít. Stejně byste u něj nakonec usnul,“ přesvědčuje mě. Rezignovaně přikývnu, protože cítím, že má pravdu. Jsem slabý, nepoužitelný, na nic…
„Ještě bych vás chtěl poprosit o kontakt na vaše rodiče, měli bychom jim dát vědět, jak je na tom jejich syn,“ chce po mně. Proboha! Co jim řeknu? Budou se ptát, jak se to stalo, proč to Bill udělal… copak jim můžu říct pravdu? Ne… to se nesmí nikdy dozvědět. Plácnu hned první věc, co mě napadne, abych se z toho dostal.
„Naši jsou momentálně v zahraničí, jeli na dovolenou do Thajska, myslím, že bude lepší jim to říct, až se vrátí,“ přesvědčuju ho. Snažím se oddálit ten okamžik, kdy budu muset pohlédnout mámě do očí a přiznat jí, že jsem to nedokázal… neuhlídal jsem Billa. Když nám dovolila po dobu nahrávání bydlet samostatně, musel jsem jí odpřísáhnout, že dám na brášku pozor… selhal jsem na celé čáře.
„Dobře, tak to nechám na vás, sdělíte jim to, až se vrátí. Budeme mít v té době alespoň víc informací,“ pokývá a je vidět, že mi věří. Nejspíš cítí vinu za nemocnici, tak se mi snaží vyhovět, aby to nějak zmírnil…
„Nestalo se té sestře nic, že ne?“ ujišťuju se ještě. Ona za nic nemohla, Bill ji oklamal, je v tom moc dobrý, to vím sám. Umí se přetvařovat, bůhví jak dlouho skrýval, že mě miluje, než mi to řekl. Ona mu věřila, nejspíš ho milovala, jako všechny holky, které se jednou zadívají do jeho laních očí… nezasloužila si to.
„Dostala výpověď, to je standardní postup… vrchní sestra přijde o půlroční prémie a ostatní sestry dostaly důtku za nedodržování bezpečnostních pravidel v nakládání s opiáty. Nedá se nic dělat, musí si to zapamatovat.“ Vidí na mě, že chci protestovat, ale nepustí mě ke slovu. „Nebojte se, s Carol jsme rozvázali pracovní poměr dohodou, nebude to mít v záznamech, myslím, že bude poučená na celý život,“ usmál se a současně vyndal ze šuplíku plato prášků. „Tohle si vemte, za chvíli budete spát jako batole,“ podá mi přes stůl bílý prášek a sklenici vody. Poslušně ho zapiju, už nemám sílu protestovat, a natáhnu se na nabízenou doktorskou pohovku. Ještě cítím, jak mě někdo přikrývá, ale pak už nevím vůbec nic…
„Podívej, bráško,“ usmívá se na mě Bill. Stojí na konci dlouhé nemocniční chodby, oblečený jen v bílém županu a ve zdvižené ruce drží červenou mašličku s trsátkem. „Pořád ho mám u sebe,“ září jako sluníčko, „nikdy bych se ho nevzdal, je od mé lásky pro štěstí.“
„Bille, ty ses probudil?“ rozběhnu se radostně k němu chodbou v naději, že ho budu moci zase obejmout, ale těsně předtím, než k němu doběhnu, zmizí jako lusknutím prstů.
„Tady jsem,“ ozve se za mými zády. Otočím se, ale jeho pohled je najednou přísný a srší z něj blesky hněvu. Bojím se jeho zlých očí, začínám před ním couvat. „Co tady chceš!?“ štěkne na mě najednou můj bráška. „Co po mně ještě chceš?“ začíná hystericky křičet a z očí mu tečou krvavé slzy. „Proč mě nenecháš na pokoji? Myslíš si, že se chci vrátit k někomu, kdo mě zradil? Koho jsem miloval a kdo mi vyrval srdce z těla?“ ukazuje mi pod županem černou díru ve tvaru srdce. Panebože… Bille…
„Ale já…“ snažím se mu říct, že už to tak není… ale nenechá mě domluvit.
„Nechci se vrátit k tomu, kdo mě nemiluje a kdo mi lhal! Kdo mě zneužil! Kdo mi vzal jediný smysl života!“ křičí na mě, najednou je přímo přede mnou a buší do mě svými zaťatými pěstmi. Nechávám ho, držím a nechám se bít… vím, že si to zasloužím.
„Promiň, Bille, prosím tě promiň,“ jsem schopen jen šeptat, než pod jeho pěstmi upadnu na zem a stočím se do klubíčka… promiň… já tě přece miluju…
autor: Janule
krvavy slzy? ty jo já bych se takovyho snu uplně bala…br mám husinu
teda ten konec je krásně depresivní…to se mi líbí…
Je to strašně krásně napsaný! Ten konec je sice hóóódně dpresivní, přesto se mi líbí. Jak tohle dopadne…
Ten závěr byl hodně emotivní,strašidelnej a nádhernej. Moc se těšim na pokračování. Snad mu Bill odpustí :'(
Krásnýýý, jenom ať to dobře dopadne..
Asi takhle. Pro dnešek mám depresivních povídek až nad hlavu, dala bych si něco veselého, lehce optimistického, těžce kýčovitého, no prostě něco… nejlépe, aby to končilo… a jestli neumřeli, žijí tam spolu šťastně dodnes :))) Ne, nebudu si sama nic dopisovat, ani si nepůjdu číst jinou povídku, tahle prostě dopadně dobře a basta :-)))
Ach jo, já už z toho čtení blbnu 🙂 Tohle byl přece tak krásný díleček. Jen aby nebylo pozdě a Bill uvěřil, že jeho jediný smysl života to myslí s tím prozřením opravdu vážně…