autor: Áďa
„Copak?“ zeptala se starostlivě její matka. „Překvapilo tě to snad? Vím, že jsi s Peyracovými nikdy nemohla přijít do kontaktu, ale snad jsi o nich slyšet musela, jak nebezpečný je to rod!“
Billian sklopila oči ke stolu.
„Ne, neslyšela jsem o nich,“ špitla tiše.
„To je dobře,“ přikývla hlavou hraběnka. „Vyhýbej se jim na sto honů! Jsou to chátra a verbež, kteří si neváží vlastní čisté a urozené krve!“
Dívka jen poslušně kývla hlavou. Její mysl se ale toulala u Toma. Ne. Ať si její matka říkala, co chtěla, Tom de Peyrac nebyl zlý. Byl to něžný a milý člověk. Pod stolem si nenápadně dala ruce k pasu a sevřela v jemných prstech jeho kapesníček, držící za ozdobným páskem…
„A připrav se na to, že za týden touhle dobou z tebe bude hraběnka de Estélleová,“ usmála se na ni maminka.
Billian zděšeně vykřikla, načež poplašeně hleděla do matčina obličeje, jestli je to skutečně pravda. I když, jak by to mohla být lež, hraběnka si nikdy z ničeho nedělala legraci. Jen to dívce přišlo brzy. Až příliš brzy…
„Už tak brzy?“ zeptala se nejistě.
„Ano, drahá, už tak brzy,“ potvrdila hraběnka její odpověď.
Billian vstoupily slzy do očí. Nechtěla mít za muže toho egoistického člověka, který byl zahleděný jen sám do sebe a do vlastní moci. Chtěla jenom lásku, kterou by mohla opětovat, a tu může najít jen u jednoho jediného člověka. Jenže copak se může vzepřít vůli rodičů? Vstala od stolu a beze slova se rozeběhla do své komnaty. Tam si lehla na postel a až v tu chvíli se rozbrečela naplno. Proč? Proč zrovna ona musí být tou vyvolenou, která přinese její zemi mír? Proč musí být s tím arogantním válečníkem, který v sobě nemá špetku lítosti nebo soucitu? Proč nemůže být s Tomem de Peyracem?
Pro něj by udělala cokoliv. Zřekla by se všeho. Své krásy, svého jména, své urozené aristokracie. Oděna v prostý venkovský šat by s ním jezdila po lesích a nic by ji netrápilo. Protože by byla s ním. S tím nádherným tajuplným člověkem, který vstoupil do jejího srdce a dobyl jej tak hluboce, jako to nikdo jiný nikdy nemohl, a ani nebude moct. Protože Tom v té rozechvěle bijící pevnosti zůstane uzamčen až do skonání jejího života…
Netušila, že zatímco její myšlenky se toulají u mladého de Peyraca, tak že o patro níž v kuchyni její rodiče vedou vážný rozhovor. Už dávno usnula, zatímco konverzace v kuchyni nabírala stále ostřejší obrátky, jež hrozily hádkou.
„Ne!“ třískl dívčin otec pěstí do stolu. „Říkal jsem ti už od začátku, že s tou věcí nechci mít nic společného!“
Hraběnka smutně sklopila oči. V tu chvíli byl její obličej od Billianina skoro k nerozeznání.
„Jenže já s ním nedokážu mluvit o… o těch vašich mužských záležitostech,“ hlesla. „Já to neznám, takže mu to nemohu vysvětlit, až se bude ptát! Bude z toho hodně v šoku, až mu povíme, že je ve skutečnosti chlapec! A já mu to sama asi nedokážu vysvětlit…“
„V tom případě jsi mě měla nechat, abych toho nevěčného parchanta utopil, dokud byl ještě mimino!“ odsekl její manžel.
Hraběnka pokorně svěsila hlavu.
„V tom případě… Co navrhuješ, drahý?“
„Coby?“ podíval se na ni. „Nic! Sice jsem ho jako své dítě akceptoval, ale ve skutečnosti jsem se toho spratka zřekl už v první vteřině jeho života, kdy se zjistilo, že je to, co je! Takže já se do toho míchat nebudu. Jsem rád, že vypadne z domu. A jestli tobě dělá problém mu to říct, pak mu nic neříkej. Nech ho, ať si to vyřeší sám, až bude muset. Tou dobou už bude po sňatku a my už si budeme jenom užívat klid a mír. Rozumíš?“
Odvrátila se od něj. Bylo jí jejího syna líto. Nechtěla, aby se ocitl sám na cizím panství a zjistil tam, že ve skutečnosti není dívka, jak mu patnáct dlouhých let namlouvali. Tolik mu chtěla pomoci. Jenže jak mu to může říct, když tomu sama nerozumí? Co když něco poplete? Navíc nechtěla vidět ten šok v jeho očích. Její manžel má asi pravdu. Billian to bude muset vyřešit sama ve svém novém domově…
Týden uplynul jako voda. Billian se posmutněle rozhlížela po svém pokoji, když ho opouštěla, aby se sem již nikdy nemohla vrátit. Měla pocit, jako by svůj vlastní domov nikdy v životě ještě pořádně neviděla. Pečlivě se kolem sebe rozhlížela a nic neuniklo jejímu tklivému pohledu. Obrazy ve zlatých rámech… Chrliče a jiné ozdobné sochy… Do nejvyššího lesku vyblýskaná dlažba, pokrytá na některých místech karmínovými koberci… Vázy s vonícími květinami, utrženými přímo v její milované zahradě…
„No pospěš si!“ volala na ni matka. „Už tady na tebe čekám snad celou věčnost!“
Poslušně vešla do hraběnčiny ložnice, kde byla zbavena svých šatů a její matka vzápětí nechala přinést šaty jiné. Z lesklé bělostné látky, protkávané stříbrem a perlami, s mnoha dlouhými závoji. Svatební šaty. Nadýchané jako obláček, přitom však lehké jako peříčko. Než jí je matka přetáhla přes hlavu, na chvíli se zarazila. Smutně se zadívala do obličeje svého syna, který před ní pokorně stál jen ve spodním prádle. Viděla, jak jeho rysy trošku zmužněly, přestože byly stále neuvěřitelně jemné. Na tvářích se sem tam objevovala jemná, téměř neviditelná chmýříčka budoucích vousů. A pod tenkou látkou, jedinou, která halila bledé tělíčko, bylo tušit něco, co by žádná dívka neměla mít…
Povzdechla si a rozhodně přetáhla Billian svatební šaty přes hlavu. Nedokázala jí nic říct, nebo aspoň naznačit, i když by to udělala tak ráda. Nenašla k tomu odvahu. Jen přepečlivě upravovala spodničku dlouhé sukně a šněrovala jemný, ale pevný korzet, aby nesklouzl z toho hubeného těla, když už tam nebylo nic, co by jej správně mělo držet na místě. Poté Billian nalíčila. Věděla, že je to naposledy, co se smí dotýkat svého dítěte, proto si dávala velice záležet a soustředila se, aby líčení bylo hezčí, než kdykoliv předtím. K její úlevě dokázal silný nános pudru zamaskovat chmýříčka vousků. Oči zvýraznila zlatými a tyrkysovými stíny a uhlově černými linkami, přísně vedenými do efektu kočičích očí. Rty přejela nevtíravou, přesto však jasně viditelnou růžovou a jala se pročesávat dlouhé hebké vlasy předtím, než je komorné spoutají do slušivého svatebního drdolu. V očích se jí nápadně lesklo, ale nemohla dát svou lítost najevo. Učila přeci svého syna hrdosti, tak se před ním sama neponíží! Povolala služebné, aby začaly tvořit velkolepý účes, zdobící půvabnou hlavu…
Když Billian v doprovodu svých rodičů vyšla ven, všechno služebnictvo oněmělo úžasem. I když byli zvyklí na to, že mají tu čest denně vídat tu nejkrásnější dívku v zemi, nikdy z ní nevyzařoval takový půvab jako dnes. Havraní vlasy byly stočené v působivém drdolu, s mnoha zlatými doplňky, a přes čelo se jí táhla zlatá čelenka. Sněhobílé šaty zářily v poledním slunci do všech stran a průsvitné závoje, jimiž byly zdobené, zvolna povlávaly, ač bylo téměř bezvětří. Hluboké oči byly zvýrazněny tyrkysovo zlatým líčením, jež krásně doplňovalo ozdoby v účesu a zlatý náhrdelník, obemykající útlou šíji.
Přesto však něco nebylo v pořádku. Místo toho, aby dívka zářila štěstím, se její růžové rtíky stáčely do podkovičky směrem k zemi a nechybělo mnoho, aby husté černé brvy zdobily diamantové krůpěje slz. Všichni to ale přičítali tomu, že odchází z rodného domova, proto to nijak zvlášť neřešili.
Jen Billian věděla, pro koho je ten smutek a beznaděj, které v sobě dusila. Existoval jediný člověk na tomto světě, pro něhož by byla nevěstou i se zářivým úsměvem. Jenže ten člověk byl pryč. Nenávratně pryč. Povzdychla si, když nasedala do kočáru taženého šestispřežím běloušů a nechala se unášet do země, kde Toma poznala. Srdce jí bilo čím dál bolestněji, když se blížili do míst, kde se s ním sešla. Existuje vůbec ještě nějaká možnost, aby se někdy v životě ještě potkali? Bude smět do jeho sametových očí pohlédnout i jindy, než ve snech a teskných vzpomínkách?
Kočár se kodrcal loukami a lesy čím dál blíž ke svému cíli. Bělouši zvolna klusali, co chvíli si některý z nich tiše odfrknul. Hrabě tiše podřimoval, její matka zamyšleně koukala z okénka kočáru ven, na krajinu zalitou sluncem a tak jako její dcera se utápěla v nejistotě. Až bude po obřadu, spolu se svým chotěm odjedou zpět domů a ona o svém dítěti bude vědět jenom z dopisů nebo od poslů. Věděla totiž, že její muž nebude chtít de Estélleovo panství navštěvovat a že naopak bude rád, že má od syna pokoj. Ona sama však s dítětem poněkud soucítila. Jak si jenom poradí, až zjistí pravdu? Co s ním bude dál? Nebude to snad důvod k válce, které se tímto sňatkem snažili zabránit?
Povzdychla si a upírala oči na louky, které začínaly zalévat krvavě rudé paprsky slunce, odcházejícího za horizont, aby jim nadále mohl na cestu svítit stříbřitý půlměsíc. Jak tohle celé vlastně dopadne?
Tutéž otázku si v duchu pokládala i Billian. Jen téma jejích otázek bylo jiné, a jen její srdce a mysl věděla jaké…
autor: Áďa
betaread: Janule
hlavně ať to dopadne dobře a oni dva se nevemou!
hej ne 🙁 on(a) si ho nemůže vzít :'(
doufám, že se nevezmou…. jinak přesně tomuhle se říká milující rodiče… x/ zvláště tatínek ho miluje nadevše…. x(( chudáček malej… x(( mu zavařej a pak ho nechaj, aby si to vyřešil sám… je to normální?? není… x(( ten má teda život…. žije celou dobu ve lži a aspoň pro mě v brutální výchově a pak mu ještě podkopnou nohy…. za jeho neschopnost to dítě musí trpět… copak ten chudák může za to, že jeho tatínek si neumí udělat holku..??!! mno ale to už se tady moc rozkecávám… x)) úžasně napsaný…. x)) těšim se na další dílek, je to hrozně zajímavý… x))
Ale ať si toho hajzla nevezmě a ať se setká ještě s Tomem.A lejsem zvědavá jak to vyřešíš s tou lží,že je kluk a ne holka.A jak to vyřešíš a Tomem až se to taky dozví.Mno já se tu taky moc vykecávám.A tak ti říkám,že jsem natěšená na novej dílek.:-* 🙂 hezky napsaná povídka.
🙁 fňuk, mě je ho tak líto!!!Ou jak to celé dopadne? Ten jeho otec je pěknej debil jako!! Jsem na něj naštvaná a zároveň bulím,protože ho chudáčka nemá vůbec rád 🙁 a co on jako jak to bude?Doufám, že jim někdo tu svatbu překazí!! Už se těším strašně na další díleček, neboť je to moc krásný, smutný a napínavý!!!
Uzasny rodice, fakt! Pry at si to vyresi sam, oni za to muzou, oni ho klamou a ted ho v tom nechaji potopit? Hnus! Hlavne ten otec. At jim to Tom prekazi a utecou spolu nekam, kde je nebudou hledat a budou sami. Jen Tom a Bill, zadna Billian.
Hezky dilek 😉
Sakra,lámu si hlavu,jestli si ho teda vezme nebo nevezme… Jak to bylo ve filmu? Billův táta je pěknej hajzl,když to řeknu na plnou…ehm,pusu. Bych mu přála zažít stejnou situaci. A aspoň matka to Billovi měla říct-takhle bude tak strašně vyděšenej a šokovanej… Bože,já snad nebudu číst další díl! :'( Fantastická povídka.
No ja doufam,ze uz to bude v pristim dile, ale pochybuju.
Jezis, predstavte si az se pred nim ten hajzl svlikne a Bill uvidi, ze ma to sami mezi nohama. Urcite mu rekne, ze je holka a ten blb mu da nakladacku.
A nebo to bude opacne.. Nebo se to Bill dozvi sam bez dalsich oci a nebo to bude uplne jinak
Chudáček Billís, takovej pocit úzkosti jakej musí mít… 🙁 Snad ho Tomík přijede zachránit, zastaví jejich kočár a Billíska uloupí, když je teda takovej zloděj, jak tvrdí jeho milující rodiče. A taky mě zajímá, jak to bude až Tomm i Bill zjistí, že je vlastně kluk. Krásnej dílek, krásná povídka! :-))