Náš osud 19.

autor: Janule

„Pane Kaulitzi, vstávejte,“ slyším naléhavý hlas. „Něco se vám zdá, křičíte ze spaní,“ lomcuje kdosi mým ramenem. „Vzbuďte se,“ naléhá, když nejsem schopen přestat kňučet. Už to slyším i sám, nemůžu přestat, cítím na sobě Billovy dopadající pěsti, slyším jeho křik, hysterický křik, kterým mi nadává, že jsem ho zradil. „No tak!“ zahučí mi ten hlas přímo u ucha, až sebou leknutím škubnu. „No konečně,“ přivítá mě doktor, když otevřu oči. „Křičel jste, jako by vás někdo vraždil,“ vysvětluje mi znovu trpělivě, proč mě tak náhle vzbudil. Posadím se a zamžourám do denního světla v ordinaci.

„Kolik je hodin?“ zašeptám a protírám si oči. Vůbec nemám pocit, že bych byl vyspalý, ale venku je světlo, nejspíš odpolední, takže jsem tu chrněl asi dlouho.

„Budou tři, spal jste sedm hodin,“ ukáže doktor na hodiny, visící nade dveřmi.

„Jak je na tom Bill?“ vzpomenu si, že to všechno byl jen sen… můj bráška leží na jipce a spí… doufám, že jen spí. „Žije, viďte?“ ujišťuju se rychle a sleduju doktorův pohled.

„Nemějte obavy, jeho životní funkce jsou stabilizované, dokonce už i sám dýchá, takže ho můžeme odpojit a odvést na normální pokoj se zvýšenou péčí,“ sdělí mi a já si oddechnu. „Měl obrovské štěstí. Nicméně, stále se ještě neprobral a kdy to bude, nikdo nedokáže určit,“ dodá, aby můj optimismus srazil zase k zemi. „Z jipky ho vrátí zpátky na naše oddělení, takže pokud budete chtít, můžete být u něj. Samozřejmě nesmíte překážet sestrám v práci, to je vám doufám jasné,“ ujistí se, že nebudu dělat potíže.

„Samozřejmě, moc vám děkuju,“ chytím ho za ruku a div mu ji vděčností nepolíbím, jak jsem šťastný. Budu moct být s Billem. Doufám, že se probudí a všechno bude v pořádku. Doktor mě poplácá po rameni a pomůže mi vstát.

„Podle toho, že sám dýchá, usuzujeme, že k poškození mozku nedošlo, ale rozsah následků zatím nedokážeme určit, to ukáže až čas. Pojďte, půjdeme se najíst a až bude váš bratr na oddělení, můžete za ním jít,“ otevře dveře a čeká, až se vydám za ním. Jsem celý zmuchlaný, ale je mi to jedno, na tom teď nezáleží. Trošku si upravím čepici, a vydám se za doktorem.

Konečně. Doktor Neumann, jak se ten fajn chlápek jmenuje, mi dovolil jít k Billovi. Nejdřív mi ale zaplatil oběd, protože jak jsem bez rozmyslu skočil do auta, zapomněl jsem doma peníze. Pak dohlížel na to, abych všechno snědl a vypil, i když jsem neměl vůbec chuť. Vydíral mě, že když to nesním, nepustí mě k Billovi… splnil jsem jeho přání, i když jsem už myslel, že prasknu. Vůbec jsem na jídlo neměl chuť, natož aby mi to chutnalo jako jemu. Ale pro brášku udělám všechno na světě…

Konečně můžu být s ním, a dívat se na jeho krásnou bledou tvář bez dýchací masky.

Pohladím ho po černých hladkých vlasech, sestry si daly záležet, aby mu to slušelo… vypadá jako Sněhurka, co snědla otrávené jablko… jen ta skleněná rakev tu naštěstí chybí. Kdyby tu byla, vím, co bych udělal. Sundal bych její víko, políbil bych ho bez váhání na červené rty, jež ztratily nafialovělý nádech z dnešního rána a teď rudě září na jeho bledém obličeji. A on by se po mém polibku probral, usmál by se na mě jako na svého prince… a miloval by mě… ale to je jen pohádka… jak to bude ve skutečnosti? Mám strach… obrovský strach, co bude v těch očích, až se otevřou… můj sen mi napovídal, že to nebude tak jednoduché…

„Ahoj, Billi,“ oslovím ho potichu, když se nad něj nakloním a líbnu ho na čelo. Už není tak studený, mám sto chutí dodat ještě něžné oslovení, kterým jsem si poslední dobou zvykl mu říkat, když jsem předstíral, že ho miluju… ale teď už bych to slovo řekl upřímně a rád. Sednu si vedle postele, držím ho za ruku, hraju si s jeho dlouhými prsty, z nichž černý lak už dávno oprýskal, jen sem tam ještě zbývají malinké ostrůvky jako důkazy zašlé slávy. Lásko… tak bych ho nejradši oslovil, ale je tu spousta cizích uší, které mi to nedovolí. Lásko… Zní to krásně, Bill mě tak oslovoval, kdykoliv měl příležitost a byli jsme sami. Tenkrát jsem si připadal trapně, když mi tak říkal, věděl jsem, že na to nemám právo, že já nejsem ten, kdo ho miluje, kdo je jeho láska… jak hluboce jsem se mýlil… Já mu tak říkal jen, když jsem měl pocit, že to ode mě očekává. A teď tady sedím, čekám, až se probudí a vynese nad námi ortel. Teď bych dal všechno na světě jen za to, aby otevřel oči, podíval se na mě, usmál se a řekl: „Tomi, lásko moje.“

„Pane Kaulitzi,“ osloví mě sestra asi po hodině, „jdu teď na chvíli na vedlejší pokoj, tak kdyby se cokoliv dělo, zmáčkněte tady tenhle červený spínač, hned někdo přiběhne, ano?“ Přikývnu, že rozumím.

„Jak dlouho budete pryč?“ zeptám se.

„Tak deset minutek, víc to nebude, musím pomoct s jedním ležákem, ale nebojte se, snad se za tu krátkou dobu nic nestane,“ ujistí mě a za chvíli za ní zapadnou dveře. Zůstali jsme sami. Já a Bill. Deset minut. Deset dlouhých minut, které máme pro sebe. Vstanu, políbím jeho ruku, kterou celou dobu žmoulám v té své a položím mu ji na hrudník. Opatrně se nakloním nad jeho tvář a hypnotizuju růžové rty. Ještě nikdy jsem je nepolíbil dobrovolně. Vždycky to chtěl Bill, já se jen podřizoval. Teď poprvé toužím se jich dotknout, aniž bych se přitom cítil provinilý. Tenhle polibek nelže, lásko… přitisknu se svými rty na jeho měkká ústa, hladím ho po tváři a slzy mi tečou proudem. „Jsem tady, Billí, jsem u tebe,“ šeptám a líbám ho všude po tvářích. „Už nikdy nebudeš muset zůstat sám… nikdy… až se probudíš, budu tady a budu tě opatrovat jako oko v hlavě. Budu tě milovat, dělat všechno, co budeš chtít, jen abys měl radost ze života, o který ses málem dobrovolně připravil, ty moje malý pako,“ usmívám se přes slzy. Musím ho obejmout, ale jde to špatně. Opatrně se položím na krajíček Billovy postele a přitáhnu si ho k sobě. Mazlím se s jeho ústy, hladím a tisknu jeho tělo na své, abych ho zahřál a přivedl zpátky k životu. Šeptám mu, snad mě slyší… „Až tě odtud pustí, je jedno, za jak dlouho to bude, zůstaneme už navždycky spolu. Budeme spolu bydlet, budeme si vařit, pamatuješ, jak jsme se u toho vždycky nasmáli, budeme hrát s naší skupinou, ty budeš zase zpívat a házet na mě zamilovaný pohledy a já ti je budu vracet a budu šťastný, že se směješ a všechno je zase v pořádku.“

„Pane Kaulitzi,“ leknu se mužského hlasu za sebou v místnosti, až málem spadnu z kraje postele. Sakra! Doktor Neumann. S tím jsem nepočítal. Rychle slezu a způsobně si sednu zpátky na židli. „Omlouvám se, že vás ruším, ale přišel jsem vašeho bratra zkontrolovat. Kde je sestra?“ rozhlíží se kolem a tázavě se na mě zadívá.

„Já… totiž… ona šla něco pomoct vedle, za chvíli se má vrátit… já, omlouvám se, chtěl jsem být bráškovi co nejblíž,“ tvářím se kajícně, abych omluvil, že jsem se válel v Billově posteli.

„Nevadí, nevadí, hlavní je, aby to vašemu bratrovi pomohlo,“ usmívá se a poslouchá Billovy plíce. „Vypadá to dobře…“ pokývá hlavou. „Já vám rozumím, mám dcery dvojčata,“ vševědoucně se zasměje. „Mají mezi sebou taky pevný vztah, jedna bez druhé nedají ani ránu a cítí, když je s tou druhou něco v nepořádku,“ vysvětluje, že mě chápe. „Když chtěla vrchní sestra volat na policii, aby vás sehnali a oznámili vám, co se dnes ráno stalo, řekl jsem jí, ať počká, že jste do hodiny tady… a měl jsem pravdu,“ zašklebil se doktor. „Klidně si k bratrovi zase lehněte, jestli máte pocit, že by mu to mohlo pomoct, sestra snad nebude mít námitky, když si zujete boty. Kdyby se probral, nechte mě zavolat,“ řekne a za chvíli za ním zapadnou dveře.

Uff. Jsem rád, že to pochopil. Opatrně se zase vrátím zpátky k Billovi, ale už si k němu radši nelehám. Obávám se, že sestra by nemusela být tak shovívavá jako on, ani kdybych se svlíkl do andělíčka. Naposledy tu svou Sněhurku ještě políbím, znovu chytnu jeho ruku a spořádaně si sednu vedle postele na židli.

Venku za okny se setmělo, a mě pomalu začínají bolet záda z toho, jak křivě sedím. Nechci pustit Billovu ruku, je to jediné naše spojení. Vždycky, když sestra na chvíli zmizí, mluvím s ním, povídám mu všechno možné, co mě napadne, hlavně aby tu nebylo to tíživé ticho. Zvednu se a na okamžik musím brášku pustit, abych si upravil židli. Musím si ji dát tak, abych seděl rovně, jinak se zítra ráno nepohnu. Trhnu sebou, když kovové nohy židličky nahlas falešně zavrzají o podlahu z dlaždic. Sakra! „Promiň, Billí, to jsem nechtěl,“ automaticky se šeptem omlouvám, i když vím, že mě nemůže slyšet. Upravím židli, a když si znovu sedám, zvednu pohled a zarazím se. Z postele na mě zírají dvě obrovské hnědé oči…

autor: Janule