autor: Áďa
Byla už hluboká noc, když se jejich kočár dokodrcal na sousední panství, a i tak je ještě čekal značný kus cesty. Nikdo neodolal uspávající černi, která se všude kolem plížila jako neprůhledná mlha, a všichni v kočáru postupně upadali do hlubokého spánku. Byli dlouhou jízdou velmi zmoženi, proto jim usnutí nedělalo sebemenší problém.
Billian se však náhle vzbudila. Nevěděla ani proč. Pohladil ji snad po tváři měsíční paprsek? Ucítila lehký závan větru, který svým chladem donutil její mysl k procitnutí? Netušila. Přesto se jí ale zmocnil velmi zvláštní pocit. Jako by ji někdo pozoroval. Začala se rozhlížet všude kolem sebe, nikoho, kromě spících rodičů však nespatřila. Až ji napadlo zaklonit hlavu a zvednout oči ke stropu…
„Tome!“ zašeptala téměř nehlasně.
Od té doby, co se s ním poznala, ji vidiny jeho přízračně se vznášející tváře nadobro opustily a ona svého milého vídávala jen ve vzpomínkách nebo ve snech. Teď ale viděla, úplně stejně jako předtím, jak se jeho tvář vznáší jen kousek nad ní!
Usmála se na něj a tvář jí úsměv oplatila. Dokonce i hluboká jizva jakoby se usmívala. Billian se rozbušilo srdce. Byl tak blízko! Na pouhý dosah ruky! Pomalu k němu vztáhla svou chvějící se paži, aby se ho dotkla. Její ruka však tou tváří proplula, jakoby nic, a k dívčině hrůze se Tomův obličej začal ztrácet a ztrácet, až zmizel docela.
Zůstala sedět, s rukou nataženou do vzduchu a smutek, dopadající do jejího srdce, byl tíživější, než kdykoliv předtím. Tolik chtěla, aby s Tomem směla ještě jednou promluvit! A teď se jí nadobro ztratil. Se slzami v očích opřela hlavu o sametové polstrování sedačky a smutně koukala na noční krajinu. Neviděla, jak se v dálce na kopci objevil v měsíčním světle jezdec na bílém koni, který kočár chvíli sledoval a pak se pomalu vydal za ním…
Po bezesné noci, strávené od půlnoci v jejím novém domově, prošla Billian stejnou zušlechťovací procedurou, jako předchozího dne. Opět ji matka úzkostlivě líčila. Znovu byly její vlasy pečlivě vyčesávány do skvostného drdolu a její čelo opět obemykala zlatá obroučka. Když bylo všechno hotové, odevzdaně kráčela za svými rodiči na nádvoří zámku, kde se měl za pár okamžiků začít slavnostní ceremoniál.
Neměla sebemenší tušení, že zvěsti o svatbě se donesly až k uším toho, koho ve skutečnosti tolik milovala, a že ten někdo bleskurychle otočil koně a ujel desítky, snad i stovky mil, aby teď mohl na zámek hledět zdálky, skrytý ve stínu stromů, pod nimiž se onehdy loučili. Kdyby o něm byla jenom trošku tušila, srdce by jí zaplesalo radostí a snad by i poprvé v životě nesplnila přání rodičů. Utekla by do stájí, naskočila by na koně a rozjela se za ním, mávajíc mu vstříc jeho krajkovým kapesníčkem. A byla by s ním šťastná. Takhle však vůbec nevěděla, že Tom de Peyrac tiskne její prstýnek, drží svého koně v bezpečném úkrytu šera stromů a jenom teskně hledí směrem, kde svou vyvolenou tušil…
Smutně stála pod krásným altánkem po boku svého snoubence. Koutkem oka na něj pohlédla. Tvářil se nejpyšněji, jak jenom dovedl, a v jeho pohledu nebylo ani stopy po trošce pouhé obyčejné lásky. Byla tam jenom ješitnost, dominance a pýcha nad tím, že on má tu čest mít za ženu právě ji. Povzdechla si a mlčky trpěla celý obřad. Věděla, že nemá na vybranou. Kněze ani nevnímala, a aby z jejích úst vyšlo ono očekávané „Ano“, musel do ní Louis drcnout. Kněz jim požehnal, všichni začali provolávat slávu a mušketýři vypustili ze svých zbraní čestnou salvu. Poté se všichni vydali vstříc velkolepé hostině…
Billian po nějaké době lítostivě zaznamenala, že se s ní rodiče narychlo rozloučili. Byla smutná, že se oba zmohli jenom na kratičké rychlé objetí, čekala, že alespoň maminka se s ní rozloučí trošku víc, než jenom letmým obejmutím a téměř neznatelným polibkem na obě líce. Když viděla, jak kvapně nasedli do kočáru, teskně za nimi hleděla a bylo jí do breku. Zůstala tu tak sama…
Když jí kočár zmizel z dohledu, pomalu se vracela ke svatebnímu stolu. Mnozí hosté už byli velmi bujaří díky mnoha džbánům plných lahodného vína a medoviny a Billian ke své hrůze zjistila, že v čele těch, kdo nejvíc dováděli poté, co jejich myšlení ovlivnil alkohol, je její manžel. Předváděl se v chumlu svých obdivovatelů a právě se holedbal tím, jak je jeho novomanželka krásná.
„Vidíte?“ vykřikoval. „Já jsem…“ škyt. „Já jsem vám to říkal, že ta…“ škyt. „Ta nádherná holka bude…“ škyt. „Bude navždycky…. Navždycky moje! Pojď ke…“ škyt. „Pojď ke mně, má milá!“
Billian o krok ucouvla, když zjistila, že mluví o ní. Už ale bylo pozdě.
„Řekl jsem pojď ke mně!“ zbrunátněl Louis zlostí nad tím, že ho neposlechla na první slovo tak, jako ti, kteří se bojí jeho síly.
Prudce uchopil dívku za nadloktí a vlekl ji do středu kruhu. Jeho gesto bylo doprovázeno hlučným výbuchem smíchu a obdivnými hvízdnutími. Billian vystrašeně sledovala, jak se ti opilci smějí její bezmoci.
„A teď si dáme…“ škyt. „Novomanželský polibek!“ zaburácel Louis.
Pustil její ruku, ale vzápětí se svými silnými prsty zabořil do jejích vlasů a drtivým tlakem na hlavu si k sobě Billian přimáčkl. Nešťastně vyjekla. Už se však pomalu šeřilo a ostatní hosté nádvoří opustili. Byla tu sama, mezi těmi, kteří nevěděli, co dělají, a kteří do sebe obraceli vrchovaté číše medoviny tak rychle, jako by to byla jenom voda…
Louis postřehl, že se bojí. I když její strach chápal, nemohl teď přestat. Kdyby tu nikdo nebyl, trávili by spolu krásné chvíle plné romantiky. On však byl značně posílený alkoholem a navíc v kruhu těch, kteří ho vždycky bezmezně obdivovali jako mocného lovce. Před nimi se nemohl ztrapnit kvůli takové prkotině, jako je romantika. Silně si k sobě Billian přitiskl… a lačně se vrhl na její nevinná ústa.
Billian zděšeně vyjekla, nevěděla, co to dělá. Nikdy se s takovým chováním nesetkala, netušila, jak má reagovat. Roztřásla se strachy a snažila se svou hlavou ucuknout někam jinam. Její droboučké tělíčko však Louisovým svalům nedokázalo odolat. Silně stiskával její rty, občas ji do nich hryznul, až jí vhrkly do očí slzy bolesti. Mačkal k sobě její hlavu víc a víc, a drsně si svým jazykem vybojoval přístup do jejích úst. Plakala, nevěděla, co má dělat. Cítila jeho jazyk až v krku, a jeho pohyby, které zpočátku byly volnější a pomalejší, se za hlasitého povzbuzování přihlížejících Louisových kamarádů stávaly čím dál divočejšími a bezcitnějšími. Přitom cítila, jak jeho ruce šmátrají přes šaty po celém jejím těle a postupně klesají níž a níž…
Najednou se zastavily a Louis ji přestal líbat. Zaskočeně na ni hleděl. Billian jeho pohled nechápala. Proč na ni najednou kouká tak překvapeně, skoro až zle? Pořád si ji pevně držel za záda, aby mu nemohla utéct, a jeho ruka zkoumala silnými stisky látku šatů v místech, kde se dívčiny nohy spojovaly… Náhle se rychle sklonil a začal jí vyhrnovat bohatě zdobené sukně jejích šatů.
„Louisi… co to děláš?“ zeptala se ho, úplně vyvedená z míry tím, jak se k ní posledních několik minut choval.
On však neodpovídal. Vyhrnoval její sukně čím dál výš a ona stála jako zparalyzovaná, nedokázala se pohnout. Cítila, že ji zbavuje poslední vrstvy oděvu, která chránila její nahou kůži…
Nevěřícně se na ni podíval.
„To není možné,“ zašeptal a zatvářil se na vteřinku vystrašeně. Pak se ale rychle narovnal a udeřil ji pěstí tak silně, že upadla na zem. Divoce vytasil svůj kord a přitiskl jej k jemné kůži na jejím krku.
„Stráže! Stráže!“ volal a jeho hlas se rozléhal po celém nádvoří. Když ozbrojení hlídači přiběhli, mírně třesoucí se rukou na ni ukázal.
„Je to ča… čarodějnice,“ vykoktal ze sebe hlasem, z něhož byl cítit strach. „Je to čarodějnice posedlá ďáblem… Podívejte se!“
Bleskurychle se k ní sklonil a štítivě vyhrnul její oblečení až k pasu. Billianiny tváře se zalily ruměncem, vždyť na sobě náhle neměla skoro žádné oblečení a všichni ti přítomní opilci i stráže si ji mohli dosyta prohlédnout od pasu až ke špičkám bot. Nevěděla, co na ní vidí a proč ji Louis tak moc udeřil a nechal zavolat stráže. Ale hodně se bála. Z jeho výrazu šel strach a ona měla matný dojem, že ona je tou děsící příčinou…
„Vidíte to?“ zařval Louis. „Odveďte ji! Odveďte ji do cely, co nemá dveře ani okna, aby se nemohla proměnit v ptáka nebo hada a nemohla utéct! Zbavte se jí nebo zničí celé naše panství! Zničte tu čarodějnici!“
Se strachem utekl kamsi do zámku a jeho družina ho následovala. U Billian zůstala jen stráž. Utřela si krev, která se jí řinula z nosu.
„Co… co se děje?“ hlesla tiše.
To ale neměla dělat. Zatímco ji ostatní strážci drsně zvedali na nohy, další ji kopl do hlavy.
„Zmlkni, ty zaklínačko!“ obořil se na ni, načež jí do úst vrazil roubík. „To máš proto, abys nás nemohla uřknout, ty babice jedovatá!“
Ucítila, jak jí za zády svazují ruce pevnými provazy. Po tváři jí stékaly slzy, vůbec nevěděla, co se děje. Proč ji označují jako čarodějnici? Co udělala tak špatného, že jí takhle ubližují? Pokusila se jim postavit na odpor, když ji vlekli směrem ke sklepení. Jeden z mužů ji však udeřil do spánku a ona ztratila vědomí…
autor: Áďa
betaread: Janule
chudak!!!
To je teda debííl! Ja ho nemam rada. Jako chapu,ze se leknul,ale davat mu pesti… Chudak Bill vubec nic nechape. A rodice zdrhnou a nechaji ho tam at si to vyresi,jsou fakt hnusny. Jinak ja uz mela takovou radost,ze tam je Tom. Ve me to uplne poskocilo. Ja chci Tomaa! Hezky dilej xD
Hm,úžasný. :-/ Ubohej Bill…Ale kdy se dozví to,že je ve skutečnosti kluk?Od stráží nebo až ho osvobodí Tom? 😀
To je nusný.Chudák Bill.To bych pochopila,že ho zavře,ale že jí uděří to je brutal
Ach neee!! banebože! Chuďátko BIllí!! Je mi jí/ho tak strašně moc líto!! 🙁 úplně to prožívám živě, když jsem to četla, chudáček!!Ona ani neví , že je kluk a co jí proboha udělájí? 😮 doufám, že nic! prosím,prosím, aby ji přišel nějak Tom zachránit!!! Já už se tak těším na další díl..já už to prostě nevydržím 🙂 je to moc kráásný
takhle mu ubližovat…..ach jo……to se nedělá…x)
to neee že ji Tom zachraní? *fňuk*… Škoda, že neexistovali noviny to by se aspoň její rodiče dozvěděli
Naprosto, ale vážně naprosto tu povídku baštim…O____o Chci další díl!OKAMŽITĚ! Je mi jedno, že tu bude nejspíš později než teď, ale chci ho…^^ Někdy tu fakt umírám smíchy, to je tak dokonaléééé! Další z mála povídek, která mě dostává, Áďo, takže v takovém psaní hezky hodně rychle pokračuj…
A jap, naprosto dokonalý, to BILLIAN… O___o To je fakt krásný jméno, sakra *scratch*
naprosto skvělý…. x)) doufám, že ho Tom zachrání…. chudák ani nevěděl co se děje…. x(( a ještě ho praští debil…. ty jeho rodiče bych pozabíjela fakt že jio… mu zavařej a pak zdrhnou…. x(( Billa mi je neuvěřitelně líto… úplně to prožívám s nim…. x(( sem strašně zvědavá na pokráčko, je to hrozně zajímavý…. x))
Áďa: Mě je 18 😉 No, já myslela VNS – velký narozeninový sraz TH xDD Jo, doufám, že neva, když píšu sem
neva, v poho 😀 no tak tenhle pojem neznám, TH znám totiž něco málo přes rok, takže takovýhle akce mi zatím trošku unikají 😀 takže odtamtud se určitě neznáme :-))))
Tak se třeba někdy uvidíme xDD Já byla 2x na srazu. A doporucuju! Super lidi ;-D
jooo, to já na takovýhle akcičky nemám zdroje 😀 mně pokud to někdo vyloženě nepísne mailem nebo mi neřekne, co, kdy a kde, tak mi to jaksi utíká 😀
Tak te budu informovat. Kdyz mi hodis maila, tak si muzem psat, jestli chces 😉 😀
ok, thh4ever@centrum.cz :-))) co by ne, můžem 🙂 tak nezapomínej informovat :-)))
jejj, sorry, na začátku jsou dvě t 😀 jsem taky už vůl… tthh4ever@centrum.cz 😀
už zjistil 6e Billian je Bill? xDDDDDDDDDDDDD