autor: Angel + Mitternacht
Prudce zamrkám. Obraz přede mnou se mi rozostřuje. Hrozně mě třeští hlava, asi se za chvíli rozletí na tisíce kousků. Je mi mdlo a nevím, co se se mnou děje. Slyším kolem sebe akorát hlasy. Nemám sílu ani poslouchat, co vlastně říkají. Tohle je jako hodně těžká kocovina, akorát s tím rozdílem, že si nepamatuju, že bych cokoliv pil. Pokouším se pohnout, ale nejde to. Možná je to jen mou slabostí, nevím přesně čím. Pamatuju si akorát na jedno…
Pamatuju si jen, jak na mě sahal. A pak už jsem ležel tady. Nevím, proč se tohle děje, a proč se to vlastně děje mně. Nikomu jsem tady nic neudělal. Nikdy jsem nepochopil nespravedlnost tohohle světa, ale to mi Tom říkal taky… Moje největší chyba je, že jsem na všechny hodnej a čekám od nich naivně to samé. Můžete se znovu zasmát Billu Kaulitzovi, jakej je to ukázkovej trouba. Rozmazené obrazy okolo mě pomalu dostávají tvar. Otevřu oči dokořán a oslepí mě prudké světlo. Postavy, které už předtím byly v místnosti, obstoupí mou postel. Nervózně se zavrtím. Svědí mě nos. Ale to vždycky, když jsem nervní a potřebuju se uklidnit. Automaticky moje ruka vystřelí, abych se mohl podrbat, ale tentokrát to jaksi nejde…
Nevím, co to je. Ale pak si uvědomím, že mě vlastně spoutali. Asi do mě navalili hodně prášků nebo čeho vlastně. Snažím se nepříjemného svědění zbavit, ale když nemám volné ruce, těžko to dokážu. Dál se vrtím. Osoby na mě nevěřícně zírají a kroutí hlavou. Musel jsem takhle spát celý den, za okny se už smráká. Vzpomenu si na to, co mě čeká a kdo v noci přijde. Prošvihl jsem Toma, určitě… Bože, tohle se může stát opravdu jen mně!
„Co… Co se děje,“ zašeptám. Vyslovit tyhle tři slova mi dá obrovskou práci. Asi si budu muset odpočinout.
„Spíš to byste měl říct vy nám…“ řekne postarší lékař. Otočím se k němu, ale jen v rámci mých možností.
„Já… Já nic neudělal…“ odpovím. Pokouším se zahnat slzičky, i když vím, že to jen tak nepůjde. Skousávám si rty, svědění je čím dál nepříjemnější.
„A jak nám vysvětlíte, že jste napadl doktora?“ praví s uštěpačným tónem. Nikomu nebudu nic vysvětlovat. Nikomu nic neřeknu. Jim už vůbec ne. Jedině Tom to má právo vědět.
„On… On první, už jsem to říkal,“ zašeptám co nejtišeji. Doktor se podrbe na bradě a otočí se ke svým kolegům. Něco jim říká, nerozumím jim.
„A nevíte, proč by to dělal?“ odpoví. Tohle nemá cenu. Když jim něco řeknu, stejně mi neuvěří, je to zbytečná snaha. Měl bych šetřit síly. Na tohle jich budu potřebovat opravdu hodně.
„Opravdu nevím…“ špitnu. Po tváři mi tiše stéká slzička. Za chvíli jich je víc. Jedna ze zdravotních sester mi jí setře. Usměju se na ní. Lékař se na ní podívá s opovržlivým výrazem. Udělá jen nějakou grimasu a opět si stoupne po bok doktora. On si jen odkašle a znovu se na mě podívá…
„Tohle bylo poprvé a doufejme i naposledy. Opravdu nechceme problémy. A vy zřejmě taky ne. Jestli vaše projevy agrese budou přetrvávat, nezbyde nám nic jiného, než vás izolovat, doufám, že si to uvědomujete. Pokud ublížíte někomu z personálu, čeká vás to. Nebo vás můžeme převézt do specializovanějšího zařízení, kde na vás budou lépe vybavení. I když se nedivím, že vám to tady nevyhovuje. Kdybyste radši někam do většího komfortu, nemůžeme vám bránit, přece jen… Byly by z toho tahanice už kvůli tomu, kdo jste a to bychom nechtěli, že?“ praví. Loktem dloubne do člověka stojícího vedle něj. Je to ta odporná svině, co tu se mnou má v noci být. Začnu se ještě víc třást. Kdybych se třásl ještě víc, ta pouta snad potrhám.
„Mě to mrzí… Já nechtěl nikomu ublížit…“ zašeptám. Nasucho polknu. „Chci napít… Prosím,“ řeknu ještě tišeji. Zdravotní sestřička akorát pokývá a za chvilku mi nese skleničku vody. Nadzvedne mi hlavu a přiloží sklenku ke rtům. Trošku si cucnu a pak jí opět položí na stolek vedle mojí postele.
„Dobře tedy, ale… Pro dnešek ještě budete takhle, zítra uvidíme, co s vámi,“ řekne doktor a zahloubá se do papírů, které má na klíně. Mlčí.
„Možná to nebude nutné. Udělal to jenom jednou, nemusíme ho tady takhle držet,“ řekla mladá sestřička, která se o mě předtím tak starala. Jen se pro sebe usměju. Přece jen to není tak zlý.
„Hanah… Vy jste vždycky měla slabost pro Tokio Hotel, že?“ zasměje se hlasitě doktor. Hanah se akorát zašklebí a hodí po doktorovi nenávistným pohledem.
„To sem nepatří, jen mi to nepřijde nutné,“ řekla ještě naléhavěji. Zadívala se mi do očí. Bylo v nich tolik úzkosti a lítosti.
„Vidím na vás, že se vám ten chlapec očividně líbí. Ale to nechte plavat. Uvidíme zítra, zatím ho takhle necháme, není se čeho bát, věřte mi, Hanah, dělám to pro jeho dobro. Však vy víte, že já se snažím lidem pomáhat,“ řekl doktor. Zadíval se opět do papírů a něco tiše čmáral.
„Ale úplně všechno ne, nevšiml jste si, že má modřiny?“ řekne Hanah. Lékař se k sestřičce otočí, postaví se těsně k ní. Je k ní úplně blízko nadoraz.
„Primář jsem tu já, tak mě prosím nepoučujte, ano? Já nejlépe vím, co na svém oddělení dělat,“ řekne klidně. Opět se přesune na své místo. Hanah zhluboka vydechne a znova se na mě podívá.
„Ale… Vždyť…“ ještě naposledy Hanah namítne. Ale tentokrát bez povšimnutí. Ležím tam jak hromádka neštěstí a čekám na ortel.
„Zítra uvidíme, co s vámi. Zatím tu s vámi zůstane Hanah,“ řekne doktor a sebere se. Ještě u dveří se otočí…
„A žádné nemravnosti, mám oči všude,“ zasměje se. Zaklapnou za ním dveře. Hanah se posadí na mou postel a hladí mě po ruce. Nemůžu se ani pohnout, jsem ztuhlý. A stejně vím, že dneska večer dojde k něčemu, co se mi rozhodně nebude líbit.
„Já… Já mu nic neudělal… Nikomu… Jen jsem se bránil,“ zašeptám. Hanah pokývá hlavou a na chvíli zavře oči, aby si je mohla protřít.
„Já vím, poslední dobou se to tu děje často. Bohužel. Snažím se na to upozornit, ale nikdo mě tady neposlouchá. A hlavně u… Mám fakt slabost pro TH,“ zazoufá. Podívá se jinam. Vydechuju už trochu klidněji. Skousávám si rty. Většinou jsem dost ukecaný, ale teď nevím, co bych měl říkat.
„Nechci, aby se o mě někdo zajímal jen proto, co jsem…“ zašeptám. Kývla a dál už se na mě nedívala. Hladila mě po paži a jemně mi poodhrnula rukáv. Uviděla výraznou modřinu, výraznější, než všechny ostatní….
„Pane bože… To…“ vyhrkla. Jen jsem bolestně zavřel oči, když jí ukápla slza. Poodešla a opřela se o stěnu. Cosi si pro sebe mumlala, nerozuměl jsem jí. Jenže najednou se rozrazily dveře. A v nich stála moje nejhorší noční můra…
„Můžete jít Hanah, já se o něj postarám… No neslyšela jste, jděte!“ zakřičel na ní. Ještě na mě spiklenecky mávla, ale já jí odpovědět nedokázal. Nemůže odejít, teď ne!
Najednou jsem cítil ty slizké ruce, jak se mi sápou po pažích a dostávají se pomalu pod mé tričko… Dychtivé dlaně mě ohmatávají, ten chlápek se na mě dívá jako na kus masa, s kterým si může dělat naprosto všechno, co chce. Ono se to změní. Až přijde Tom. Takhle to nemůžu nechat! Nemůžu se ani bránit. Moje končetiny jsou připevněný k posteli a já jsem vydán té zrůdě napospas.
Skoro nedýchám a pocit, že se nemůžu bránit, je ještě horší. Cítím v sobě, že dneska se stane něco horšího, než předtím. Dneska skončí veškeré moje naděje. Dneska budu patřit někomu, koho z duše nenávidím… Jeho doteky mě okamžitě rozpláčou, chce se mi křičet, ale nejsem s to se ani nadechnout. Jen držím…
Ten chlápek má divně hrubé ruce. Já hrozně miloval ty Tomovy. Zhrublé od hraní na kytaru, ale jejich dotyk byl vzrušující, vydávaly příjemné teplo. Vyhledával jsem je. Tyhle ruce mi vadí, jsou tak chladné. Tyhle ruce jsou to nejodpornější, co jsem kdy na svém těle cítil. Stávám se děvkou, proti svojí vůli…
„P… Proč?“ zeptám se plačtivě. Skoro to není slyšet. Na chvíli se ode mě odtáhne a zadívá se na mě. Pohladí mě po tváři a odhrne pramen vlasů z mojí tváře. Cítím se tak bezmocně, že více už to asi nejde.
„Ššš maličký, nechci ti ublížit,“ zašeptá. Políbí mě na čelo a setře mi slzičky, které si razí cestu přes moje tváře. Naskočí mi husí kůže, když mi začne kroužit prsty po podbřišku a sjíždí pomalu níž, až do mého rozkroku. Dotýká se nepříjemně, chlípně, agresivně. Výraz v jeho očích značí jen chtíč, uspokojení. Nic jinýho nechce, než mě dostat na kolena. Už si sebou nejsem tak jistej. Už si nemyslím, že všechno zvládnu. Jsem v pasti…. To odporný prase…
Najednou se jeho prsty zaháknou za okraj mých kalhot a stahují je pomalu dolů. Nadzvedává si mě, aby měl lepší přístup… Snažím se křičet, ale on mě pokaždé umlčí. Snažím se vzpouzet, ale pokaždé ucítím dobře mířenou ránu. Nemá cenu se bránit… Teď už není cesty zpátky…
autor: Angel + Mitternacht
betaread: Janule
měje toho Billa neskutečně líto:( to je fakt ústav plnej zvrhlíků tohle:( aspoň ta Hanah je normální, ale stejně mu nepomohla, a ten chlap je pěkně nechutnej:( prej nechci ti ublížit!! a co dělá to pras jedno:P
napsaný samozřejmě krásně:-) plno emocí a všeho co k tomu patří:-) moc hezký:) jako vždycky stejně:-)
konečně pokráčko!!! chudák Billí 🙁 ale stejně si myslím, že tohle je pomsta tý holky, že ty doktory podplatila nebo něco takovýho, nebo pokud je tímhle ten ústav proslulý, tak ho tam nenápadně dostala právě ona… ale to je jenom čistě moje hypotéza, a myslím, že dost mylná 😀 dál, dál, DÁL!!!! prosííím 🙂
Wrrr,useknout to právě teď… Je to opravdu úžasná povídka a plno čtenářů jí zbožňuje,tak hlavně zase,Andílku,nemysli na to,že bys přestal psát. 🙂
nedá mi to a musím sem připsat ještě jednu věc. Andílku, jestli jsi opravdu Anděl, tak mě( a nejenom mě) prosím netrap a pokračuj co nejrychlejiii…. je jedno, jak moc se to bude stupňovat nebo ne, ale pisánkuj, prosííííím 🙂 :-* jinak mě máš na svědomí!!!!
Ježišmarja! nechte ho! Neeee!
Dááááááál!
chudáček maličkeeeej x((
prepana…….to je hrozne to ako neni pravda toto…chudacik Billi ja …ako toto mu nemoze urobit!!!!….nech pada prec od neho….ja asi budem plakat normalne :(((
hej nééé toto nemůřou :'(
to mu nemůžete udělat…to nejde…..ach jo takhle ho mučit…..
néééé to nééééé
prosííííím ….. at k tomu nedojde :////