autor: Bajik
Čus twincesťáci… Už tu zas straším… Byla sem celej tejden nemocnáá, takže sem byla velice plodnej spisovateel… S tím dlašíím twincestem sem se ocitla na mrtvýým bodě (naprosto nečekaně) už na začáátku, takže to nevidíím nějak slavně… Pfí, taky sem si konečně stáhla z youtube celýý dývko Zimmer 483… jetěě sem ale neměla čas se na to kouknoout, taky plánuju new wideejko… Akorát mě štve, že mi nejdou pustit epizody. To jako fakt moc pokakinkali!!! Mno nic… Doufáám, že se vám to bude lííbit, ale nefím, kdy bude další, páč leháro končí… škoda…
Tož čus u dalšího dílu
Láskujuu váás!!!
Ps: a pište komenty!
Když po druhé hodině odpolední vyšli ze školy, bylo už teplo jak v peci.
„Vole, kde jako jsme? Na Kanárech nebo co?“ zaklel Tom a sundal si tričko. Při pohledu na jeho bříško se Billovi zatemnilo před očima, protože mu došlo, že Tom hodlá jejich hru dohrát. Naštěstí však před školou stál Sebastian ve svém terénním mercedesu. Bill si automaticky sednul dopředu, aby vzadu nemusel čelit Tomovi a jeho lesknoucímu se bříšku. Tentokrát už by to nemusel vydržet.
„Tak jakej byl první den v nový škole, Bille?“ zeptal se Seb, když startoval auto.
„Fajn. Není na co si stěžovat.“ Akorát na toho troubu, co sedí vzadu, domyslel si. Nastala krátká odmlka, při které se dojelo až na křižovatku. Červená.
„To jsem rád, že se ti tam líbí. Akorát sis zapomněl doma peníze na svačinu.“
„Já vím, ale Tom se rozdělil.“
„Rozdělil? Než jsem stihl něco říct, zbyla už jen folie,“ práskl na něj Tom.
„Nesnídal jsem,“ omlouval Bill svou nenažranost.
„Hm, a já taky ne. Takže jsem byl celý dopoledne o hladu,“ řekl Tom tónem, jako by byl úplný chudáček, kterýmu nedají najíst.
„Kluci, přece se tu nebudete hádat. Mimo to, Tome, pokud vím, tak jsi to vždycky ty, co chodí pozdě v noci do ledničky a ráno není pak nic k snídani,“ práskl Sebastian. „Každopádně, Bille, máš si ještě co užít,“ dodal Seb a rozjel se.
„Tak to mi povídej,“ řekl Bill nepříliš nadšeně.
„Takže my naložíme zbytek věcí a budem čekat za rohem, jo?“
„Dobře,“ přikývl Bill a vystoupil z auta. Kdyby dneska neměl dostat peníze, ani by tam nešel. Nenápadně vklouzl dovnitř a chopil se hadru.
Když byly záchody umytý, postele ustlaný a popelníky vysypaný, dodal si odvahy a šel za majitelem.
„To jseš ty, ty budižkničemu?! Kde si jako myslíš, že jseš?! Tohle není holubník, sem si nepřiletíš jednou za pár dnů! Jednou jsem tě zaměstnal, tak můžeš být rád! Co chceš?!“
„Dneska… Je druhý pátek v měsíci…“
„Tak pro prachy sis došel?! A víš, že si nic nezasloužíš, kdyžs tady nebyl skoro celej týden?!“
„Zvracel jsem…“
„A to seš jako v jiným stavu nebo co?! Já ti ukážu!“ Chytl Billa za vlasy, jako by byl nějaká děvka, a táhnul ho do zadní místnosti, ve které byla děsná zima a která byla celá okachlíkovaná.
„Lizo? Pojď sem, ty děvko!“ zavolal na dívčinu, která se mihla okolo dveří. Zrzka vstoupila a zavřela za sebou dveře. „Budeš tady stát, a když jen kuňkne, tak mi řekneš! Ne že ho budeš krýt!“ Liza pokývala hlavou na souhlas, že rozumí a věnovala Billovi soucitný pohled. Ani ona sama nemohla uvěřit, že by něčemu tak křehkému mohl ublížit.
Prudce s Billem praštil o stěnu. Pevně chytl jeho bradičku do své pařáty a řekl hrubě: „Ty se teď otočíš, a jestli jen kuňkneš nebo zasyčíš, jseš jasnej. Nedostaneš žádný prachy a dostaneš ještě víc. Rozumíš?!“ Bill zakýval a poslušně zvednul ruce, aby mu majitel mohl sundat tričko. Otočil ho čelem ke stěně, a z krabice vedle vytáhnul bič. „Stůj si, kleč si, klidně se i válej po zemi, ale jestli kuňkneš, dostaneš přidáno, je ti to jasný?!“ zdůraznil ještě jednou a mrskl bičem přes Billova záda.
Podlomila se mu kolena a do očí se vlily slzy. Tak moc chtěl zakřičet! Druhá rána. Třetí, čtvrtá… Napočítal jich rovných sedmnáct. Sedmnáct ran – sedmnáct krvavých šrámů. Bill sjel na zem.
„Můžeš být rád, že jsem ti jich nedal tolik, jako ve kterým roce ses narodil! Až se sesbíráš, dojdi si dopředu pro prachy. A to si piš, že tam na tebe nebudu čekat věčně!“ a odešel. „Lízo! Pojď sem!“ zavolal na děvku, když viděl, jak se k němu sehnula. Bill tam ještě chvilku ležel a potom si řekl, že by měl raději jít, jestli chce vůbec něco dostat. Otřel si ubrečené tváře a pokoušel se vyškrábat na nohy. Záda ho pálila, štípala, vháněla do očí další a další slzy. Ale neřekl ani ň, zarytě mlčel. Doplazil se až k židli, která tam byla, a za „její pomoci“ vstal. Opatrně si oblíknul tričko; nemohl přece vylézt ven jen tak. Když se tričko dotklo rány, zasyčel bolestí jako klubíčko háďat. Dobelhal se do kanceláře za majitelem, který mu do ruky vrazil obálku se sto osmdesáti eury se slovy: „Už tě tu dneska nechci vidět!“ Však mě už neuvidíš, pomyslel si Bill a otočil se k odchodu. Teď už ho nic nezastavilo.
Ztěžka otevřel dveře a vyšel na ostré slunce. Tričko se mu lepilo na záda. Už ani nevnímal, že brečí. Když zašel za roh a viděl polonahého Toma, snad by se v normální situaci i rozjásal.
Když Tom uviděl své dvojče ubrečené, skleslé, sevřelo se mu srdce. Vyhodil špejli od nanuku, kterou měl schovanou na provokaci, a šel mu naproti.
„Tomí,“ zaskučel Bill a pověsil se Tomovi okolo krku. Podlomily se mu nohy, a tak stáhl Toma za sebou na trávník na dětském hřišti, u kterého Sebastian zastavil.
Usedavě brečel na jeho rameni.
„Billí, co se stalo? Proč brečíš?“ Konejšivě ho hladil po jeho havraních vlasech. Bill vzlyknul.
„Můžu ti to říct až doma?“
„Dobře… Ale teď už neplač, ano?“ Bill pokýval hlavou na souhlas.
„Pojď, Seb na nás nebude čekat celej den.“ Vstal a podal mu ruku. Bill se postavil se značnou námahou. „Mám tě odnést k autu?“
„Ne, dojdu to po svých,“ odmítl jeho nabídku, ale jeho ruku stále ještě nepustil. Dokonce si s ním propletl prsty. Bože, to budou zase kecy, řekl si Tom při pomyšlení, jak si z nich bude Seb utahovat.
Došli ruku v ruce až k autu. „Můžu jít dozadu? Chtěl bych si lehnout…“
„Jo, klidně,“ odpověděl mu trošku roztěkaně Tom. Zajímalo ho, proč plakal. Proč je tak zničený. Proč chce, ke všem čertům, ležet v autě.
Jakmile Sebastian viděl, že kluci mluvit nebudou, sám se do hovoru necpal a raději pustil rádio. A klimatizaci. „Netáhne na tebe, Bille?“ zeptal se starostlivě Seb.
„Ne, ten chládek je příjemnej,“ vypadlo z něj jenom.
Za pár minut byli doma. Tom pomohl Billovi vstát a slíbil mu, že jakmile odnosí věci, tak za ním dojde. Bill posmrkl a vešel do domu. Vyšlapal několik schodů do patra a otevřel dveře do Tomova pokoje. Teď už vlastně do jejich pokoje. S tichým zaklapnutím zavřel dveře a poté sebou flákl do postele. Rozbrečel se ještě intenzivněji. Proč tam vlastně jen lezl?, vyčítal si v duchu, dokud se neotevřely dveře, ve kterých stál Tom. Bill se na něj uplakaně podíval.
„Já vím, slíbil jsem, že už nebudu bulet… Jsem jak malá holka.“
„Pššt,“ vydal ze sebe Tom a položil mu ukazováček na rty. „To jsi řekl ty…“ A pohladil Billa po vlasech. Hlavu si položil na postel a sledoval jeho slzičky. „No tak, neplač,“ řekl jemně a líbnul ho na tvář. Odhrnul mu vlasy za ucho a šeptnul: „Mám tě rád, ale nelíbí se mi, když pláčeš…“ a dal mu pusinku těsně pod ouško. Slíbnul mu pár slz z tváře a políbil ho na kousek rtů. Když viděl, že to Billův pláč pomalu uklidňuje, vlezl si do postele za ním a stáhnul Billa na sebe. Tom zůstal jen u něžných polibků. Sám ale nevěděl, kde se v něm bere tolik něhy.
Na okamžik se od Billova obličeje odtáhnul. „Prozradíš mi, proč jsi brečel?“
„Já…“ Bill byl naprosto mimo. Nevěděl, jak mu to má říct. Vlastně mu to ani říct nechtěl. Ale nic jinýho mu nezbývalo.
„Chceš namasírovat záda? Uvolníš se,“ navrhnul mu Tom a pohladil ho po zádech.
„Au,“ zaskučel Bill a do očí se mu zase vlily slzy.
Tom se mu na okamžik podíval do očí a pochopil, že masáž chtít nebude. Lehce se vysoukal zpod něj a sednul si vedle. Stačilo mu jen trošku vyhrnout tričko a v Tomovi by se krve nedořezal. Už věděl, proč brečel. Kdyby tohle bylo na jeho zádech, brečel by asi taky.
„To ti udělal on?“ Ozval se jen přidušený souhlas.
Vyhrnul mu tričko až ke krku a zalapal po dechu. Jak mu mohl udělat něco takovýho?! Během chvilky leželo tričko na zemi. „Proč?“
„Kvůli tomu, že jsem tam dlouho nebyl… Nesměl jsem ani zasyčet bolestí. Vydat ze sebe jedinou hlásku, nebo bych dostal víc než jen sedmnáct ran.“
„Sedmnáct? Panebože, Bille, už ti někdy udělal něco podobnýho?“
„Ne, akorát mě párkrát zmlátil, ale nikdy nezbičoval.“
„Ten chlap není člověk! Kdyby byl normální, přece by ti neudělal tohle…“ Tom tomu pořád nějak nemohl uvěřit. Vždyť dopoledne bylo všechno tak… dokonalý. Proč se něco vždycky musí posrat?
Simone akorát došla domů, když Sebastian zavíral garáž.
„Ahoj, kde jsou kluci?“
„Asi u sebe.“
„Díky,“ řekla ještě spěšně a vešla do dveří. Vyzula si žabky a vyběhla schody. Bez zaklepání otevřela dveře do pokoje. „Mám tu práci,“ řekla nadšeně a zarazila se. „Billí, co se ti stalo? Kdo ti to udělal, zlatíčko?“ zhrozila se nad krvavými šrámy na jeho zádech.
„Byl… TAM,“ odpověděl Tom za něj.
„Bille, říkala jsem ti, abys tam vůbec nechodil! Proč jsi tam šel?“
„Pro peníze, co mi dlužil za minulej měsíc…“ Simone si sedla na zem a pohladila Billa po hlavě.
„Jsi hlupáček, Billí. Musel jsi čekat, že ti napráská.“
„To jo, ale ne bičem…“
„Tomí, dones mi mokrej ubrousek nebo něco, prosím.“
Tom odešel do kuchyně, kde utrhl značný kus papírové utěrky a namočil ho. Když došel do pokoje, Simone seděla vedle ležícího Billa a čekala. Tom jí mokrý ubrousek podal.
„Bude to bolet, Billí. Ale jen se podívám, jak moc je to hluboký.“ Bill zatnul zuby. Tom si sednul na zem a sledoval ho.
„Tady už můžeš křičet,“ upozornil ho, když viděl, jak zatíná zuby, a chytnul ho za ruku. Simone se dotkla jednoho ze spousty šrámů, které pokrývaly celá jeho záda. Bill zapištěl bolestí, Tomovi div nepolámal ruku a zakopal nohama ve vzduchu.
„Je to jen povrchový. Mohlo to být horší, Billí,“ řekla a pohladila ho po vlasech. „Bude se to muset ale umýt a vydezinfikovat. Skočím do lékárny ještě pro jednu mastičku na odřeniny.“ Vyhoupla se na nohy a ještě se ve dveřích otočila. „Eh, Tome, je mi to trapný, ale mohl bys…“
„Klidně.“
„Děkuju,“ poděkovala mu ještě a její plavá hříva odvlála i s ní.
„Co jestli bys mohl?“ zeptal se Bill zvědavě.
„No, přece ti umýt ty záda…“
Za chvíli už stáli ve sprchovém koutu. Bill v promočených boxerkách, protože nemohl najít plavky a nahatej tam ve svém zájmu jít nechtěl. A Tom v plavkách… Byl by si vzal pláštěnku, ale nemohl ji ani za nic najít.
„Mohl bys sebou přestat šít? Jseš horší než Oggy, když ho koupu,“ napomínal ho Tom už poněkolikáté.
„Až tě někdo takhle zřídí, tak si budeme moct popovídat, proč sebou tak šiju,“ odpověděl mu Bill nakrkle s bolestným podtónem.
„Dobře, už mlčím, řekl uraženě Tom a měkkou houbičkou otřel šrám nad lemem boxerek. Slyšel akorát zasyčení. Opláchl houbičku a začal záda umývat znovu. Pěkně odvrchu.
„Jednou to nestačilo?“zeptal se Bill.
„Já nevím, ale raději dvakrát než jednou, ne?“
Když skončil, odhodil houbičku a plácl ho po zadku.
„Co děláš?“ zeptal se Bill vyjeveně.
„A co přesně bych měl dělat?“ zeptal se a otočil ho čelem k sobě.
„Může sem kdykoliv vejít máma,“ upozornilo ho mladší dvojče.
„Nepřijde, protože neví, jestli náhodou nejsme nazí… A to není špatná představa,“ řekl mu a políbil ho na krk. Billovy ručky ho však odstrčily.
„Tomí, celý tělo mě bolí.“ Slovo celý zdůraznil.
„Tak mi ukaž, kde tě to…“ Ani to nestačil doříct a jeho rty byly na těch nejsladších, které kdy mohl ochutnat.
Bill měl vždycky pocit, jako by se s ním točil celý svět. Jako by oba dva byli střed vesmíru a vše se točilo jenom okolo nich. Když přestal, lehce se od něj odtáhl a zastavil vodu.
„Víš, říkal jsem si, že to, co se dělo ve škole… Za chvíli by si říkali, že spolu flirtujem nebo tak něco. Bylo to moc okatý, jak jsme po sobě jeli, a možná… měli bychom začít od začátku…“
„Jak jako od začátku?“
„No… úplně. Tome, nikdy jsem s nikým nechodil, a když už směřuju do pekla, tak ať aspoň vím, jaký to je… A to, co se odehrálo během dvou týdnů, mi přijde docela dost rychlý. Potřebujem se ještě víc poznat, mě nestačí vyjít s tím, co málo o tobě vím. Chci znát tvoje tajemství, sny… Všechno.“ Podíval se na Toma, kterej se díval mimo a netvářil se přímo nadšeně.
„Já vím, je to dost staromódní, ale když už jsem se dočista vzdal holek, tak ať to s tebou stojí za to.“ Když viděl, že Tom svůj pohled nezměnil, sklopil hlavu a vylezl ze sprchy. Vzal si bílý ručník určený pro něj a byl na odchodu.
„Bille, já neřekl ne.“
autor: Bajik
betaread: Janule
Není to staromódní x) je to docela normální x) Sem zvedava jestli se na Tomíka dozvíme neco zajimavyho x) rychůe dál
To jo… LOL xD dáááll!!
super povídka..akorát mi neni moc jasný,že Simone vychovávala jen Billa a pak se prostě k nim nastěhujou a ona se ani Tomovi třeba neomluví,že ho dala pryč,nebo jak to má být já to mco nechápu?kdyžtak díky za vysvětlenou.-)
Supeeeeeeer!Rýýýchlo dalej bo to nevydržííím…xD mno…juj a čo bude potom ked toto povedal???jajaj
Chuďátko Billísek, ten majitel je pěknej parchant, taky by mu to mohl Tom nějakým hooodně nešetrným způsobem vrátit. Jinak super dílek. 🙂
Super díl…CHudák Bill..Já myslím ,že to Tom nenechá jen tak a tomu majiteli něco udělá
holka kdyz nebude dalsi dilek do tydnu,ja te najdu a uskrtim!! 😀 je to upa bozi
ale ani neřekl ano…chudak Bill to musí upe bolet 🙁
mno to sice ne, ale neřekl si ani ano…. x(( chudáček Billí…. x(( Tom se hold nechce vzdát holek a nechce mít vážnej vztah, ale ten názor se určo brzo změní… x)) ten majitel je taky pěknej kretén… se divim, že mu ty prachy vůbec dal…. sem hrozně zvědavá na pokráčko, je to zajímavý…. x))
bomba……honem dáááál!
kks.. to bolo super…heh..