autor: B-kay
Tak xD a po dlouhé době můžu říct – tohle je poslední dílek. A není to vtípek :). I když mi tahle povídka bude chybět, musí přeci někdy skončit, a tak jsem se rozhodla, že poslední dílek bude právě tenhle. Myslím, že toho dvojčátka mají za sebou až až a vy také.
Děkuju všem, kteří mě v psaní téhle povídky podpořili svými ohodnoceními a hlavně mé sestře, díky které tahle povídka vlastně vznikla. Kdyby jí nebylo, nedošla bych ani na tenhle název, takže všechen vděk patří jí :). Já jí děkuju za mnoho věcí a to je prosím pěkně mladší než já xD.
Taky bych chtěla jenom poukázat na to, jak snadno se dá vymyslet příběh, ale jak těžce se pak říká sbohem. Nebudu to tady zbytečně prodlužovat, jelikož mě už všichni jistě znáte a víte, že když jednou spustím, nepřestanu xD. Tak ale taková už jsem. Komu se to líbí, stejně jako moje povídky, děkuju :-* a komu ne, nechte si svůj názor prosím pro sebe. Tak tedy doufám, že poslední díl splní vaše očekávání a že to dopadne tak, jak byste si přáli:)
Raději už půjdu.
S láskou vaše B-kay:)…
Andy si znechuceně otírala z tváře zbytky makeupu a rozzlobeně sledovala svůj odraz v zrcadle. Bylo jí špatně… hnusila se sama sobě. Najednou si přišla tak laciná. Dobrovolně se Tomovi předložila na zlatém podnose a on? On ji odmítl a utíkal za bráškou. V očích jí plála zlost a stud. Celý večer stála před zrcadlem, aby vypadala úžasně, přesto si jí ani jeden nevšimnul.
„Copak nejsem hezká?“ ptala se sama sebe, jak prstem přejížděla po chladném povrchu zrcadla a pomalu obkreslovala tvar svých očí, nosu i rtů. I když byla unavená, věděla, že dnes neusne. Nepohodlné oblečení vyměnila za hřejivé pyžamo a vzdala se myšlenky na sex s jedním se svých nevlastních bratrů, kteří o ní očividně nejevili žádný zájem. Pečlivě upravené vlasy konečně uvolnila z pevného culíku a poté se na sebe usmála. Vypadala jako malá holčička. Medvídkové pyžamo a dětský úsměv jí připomněl to, čím byla doopravdy. Nerozuměla, proč si chtěla hrát na něco, čím není. Neublížila by tím jenom sobě, ale i svým nevlastním bratrům, které milovala.
Když se tak nad tím zamyslela, bylo jí najednou až líto, jak se k Tomovi chovala. Ještě naposled se na sebe zadívala a poté vyšla z koupelny. Zakutala se pod peřinu a spokojeně vydechla. Už teď si plánovala zítřejší omluvu pro dvojčata…
Ti však zatím měli jaksi jiné plány. Pokojem se už neozýval zvuk dopadajícího proudu horké vody, dokonce ani hlasité hádky, či nadávky tak, jako tomu bylo ještě nedávno. Teď se Billův pokoj unášel v rytmu vášně a konečně opětovaného chtíče a lásky. Dvojčata se bezcílně válela po posteli a svá nahá těla soustavně třela navzájem. Jejich ruce zběsile bloudily po těle toho druhého, jak se divoce milovali. Všechny peřiny byly skopnuty někde u rohů veliké postele, jak sebou oba dva zmítali.
Tiše sténali a někdy se dokonce zamilovaně usmáli.
Už před sebou nemuseli nic tajit. Všechno to, co je kdysi tížilo, bylo náhle pryč a zůstali jenom oni dva. Nikdo třetí!…
V tichosti a naléhavých polibcích promilovali téměř celou noc. Občas se jenom tak mazlili nebo jemně líbali a pak se do sebe znovu vnořili…
Mohlo být kolem půl šesté, když Tom rozespale zašmátral rukou vedle a zjistil, že druhá půlka postele je prázdná. Zmateně otevřel nejdřív jedno oko, pak druhé, a když ani tehdy bratra neviděl, malinko překvapeně se na posteli obrátil, čímž si málem zlomil páteř.
Bill stál u okna v Tomově triku a spokojeně se díval na vycházející slunce. Bylo to zvláštní, na to, že byly Vánoce, sluníčko vyšlo až moc brzy. Přesto to bylo všechno nádherné. Zhluboka se nadechl a uvolněně přivřel víčka. Vzápětí však ucítil na svých bocích dvě horké dlaně, které si jej k sobě pomalounku přitulily a hladily jej po plochém bříšku.
Bill omámeně stiskl rty a rychle se otočil k bratrovi tváří, jinak by to zvláštní napětí už nevydržel. Zahleděl se mu hluboce do očí a ruce automaticky omotal kolem jeho krku. Tom jej jednou dlaní hladil po zádech a tou druhou směroval k Billově čelisti, kterou něžně pohladil.
„Už nikdy o tebe nechci přijít! Slib mi, že se nám už nikdy nestane to co tehdy,“ zaprosil Tom téměř plačtivě a oddaně Billa políbil.
„Já tě miluju, Tome a nedovolím, aby se to ještě jednou zkazilo. Potřebuju tě,“ horlivě opětoval Tomův vášnivý polibek a na chvilku se přitulil k jeho hrudníku. Poté se k němu však otočil zády, hlavu klidně opřel o bratrův hrudník a spokojeně přivřel víčka.
„Už sem ti někdy řekl, jak krásně vypadáš, když máš na sobě moje věci?“ zasténal mu Tom do ouška, které vzápětí políbil.
Bill se vesele usmál a zakroutil hlavou.
„Moc mě to vzrušuje,“ zavzdychal a políbil Billa o poznání vášnivěji. Bill si lehce skousl rty a otočil se na bratra.
„Co ještě?“ pohladil jej po tváři a malinko od bratra poodstoupil.
„Ještě krásnější jsi, když na sobě nemáš vůbec nic,“ odpověděl Tom téměř bez dechu a nevěřícně sledoval, jak si jeho bratr převlíkl tričko přes hlavu a smyslně našpulil rty. Tom jej chtěl rychle políbit, Bill však jeho nedočkavým rtům unikl a rozběhl se k nočnímu stolku, odkud vytáhl malou věc, kterou si vzápětí nasadil na sebe.
Když se na Toma znovu zadíval, oči mu zdobily přesně ty brýle, které nosil celé dětství. Tehdy vypadal jako malá moucha, ale teď v nich vypadal jako nějaký zázrak. Tom vůbec nevěděl, co říct. Byl nádhernej. I když ty brýle vypadaly příšerně, Billovi najednou slušely.
„Miluju tě, Bille,“ Tom jej k sobě naléhavě přitáhnul a bylo mu úplně jedno, jestli má Bill brýle nebo ne. Hladově jej líbal a poslepu jej pokládal na postel…
„Tome? Tome, kam jsi zase utekl?“ Bill smutně pobíhal po domě a nemohl najít svého brášku, když jej náhle něco chytilo do náruče a on si div nevykřičel hlasivky. „Ty blázne, proč mi to děláš?“ vydechl a naoko naštvaně Toma dloubl do boku.
„Mám pro tebe ten dárek,“ usmál se na něj Tom vesele a chytil jej za ruku. Táhnul jej až do chodby, kde na něj rychle hodil svůj svetr a vzal jej do náruče, aby si nemusel nazouvat boty. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ zašeptal tiše, sladce jej políbil a dlaní ukázal na Billův dárek. Bill zvědavě otočil tvář a nadšeně vypískl a zatleskal, když na příjezdové cestě uviděl zcela nové
autíčko stříbrné barvy, které se zrovna hodilo k jeho čerstvému řidičáku. 🙂
autíčko stříbrné barvy, které se zrovna hodilo k jeho čerstvému řidičáku. 🙂
KONEC
autor: B-kay
betaread: Janule
nádherný.!! tenhle poslední dílek je fakt kouzelnej !!!! MILUJU TVOJE POVÍDKY-!! B-kay!!!:)
Ach.Tak už je tu konec.Vezmu to jaksi stručně a nebudu tu vypisovat,jaká je škoda,že "Need your voice" končí,to by bylo opravdu na dlouho. 😀 Každý díl,každá věta,každé slovo bylo dokonalé a naprosto jsem ho milovala;nedá se tu absolutně nic vytknout.Ty jsi,B-kay,opravdu nejlepší spisovatelka na celém tomhle blogu.Všechny tvé povídky jsou plné lásky a bolesti;jsou nenapodobitelné a nenahraditelné a já se vždy budu divit,jak jen to dokážeš.
♥♥♥♥♥
Já ještě nechciiii koneeec x''( Néé, já budu brečet..
Byla to fakt nádherný, ale je škoda to skončit x''(
to je prostě dokonalé toto… B-kay si upa užasná .. doufám že nepřestaneš psát i zbylé 3 tvé povídky… páč miluju jak píšeš..
to je krásná představa Billa v tomovím tričku !!!
B-Kay jsi opravdu dobrá autorka. Máš supr nápady. Prošku mě mrzí že toskončilo, ale máš pravdu všechno jednou musí skončit. A ty určitě vymyslíš nějakou zbrusu novou, kterou nás zase překvapíš !!!
Krásnej konec.
Potlesk pro tebe B-Kay <333
néééééééééééééé !!!! to byla krásná povídka!! ale chápu tvé slova..věšechno někdy končí.. 🙂 takže to berme pozitivně jak říkaj holky a budem se těšit na další tvé díla!! 🙂 jsi super…
krásný:)
Nevím co říct, nechápu jak někdo může napsat něco tak dokonalýho.. Ty ano! A proto tě obdivuju! Tvoje povídky čtu jedním dechem a nepřestávám se divit nad každým dílem…. Vždycky rozesmejou i rozpláčou.. Umíš popsat věci tak dokonale , že mi příjde jako bych je sama přožívala.. Prostě nemám slov .. Děkuju za tuto povídku! A těším se na další.. Ewul..
Holky já…bych se ted tady nechtěla jaksi rozepsat,ale musím.Možná to bude malinko delší,omlouvám se,ale já už jinak nemůžu.J-já vám strašně moc děkuju za to,jak mě pořád podporujete a jak mi dáváte najevo,že sem se zlepšila.Víta,já sem se s tímhle talentem nenarodila.Jistě ani dvojčata se nenarodila s tím,že hned věděla spívat a hrát na kytaru.Všechno je malinko zložitější,ale když se člověk snaží a chce dokázat druhým,že je v něčím skutečně dobrý a že mu to skutečně jde,snaží se.A možná právě tahle snaha dokázala zrodit tuhle povídku.A věřte mi,psaní je o to snazší,když autor ví,že má pro koho psát.A proto vám strašně moc děkuju.:) ste strašně super holky a věřím,že nejsem jediná,když vám řeknu,že právě díky vaší podpoře dokážou autorky,třeba i jako sem já psát:)děkuju vám.
Možná že nepíšu komenty na tomhle blogu často ale věřte,že i já čtu povídky a taky si všímám ,jak moc ste na mě všechny skvělé:)
Takže ještě jednou děkuju a všem vám poslílám veeeeeeelikánskou pusinu :-*
ježiš to bylo sladky…. taka krasa 🙂 fakt nádhera b-kay
B-kay!!!! Další nádherná, úžasná a promyšlená povídka, která právě skončila……doufám, že nějakou nádhernou zase vymyslíš. Tvůj styl psaní je nenahraditelný a naprosto překrásný! Já si myslim, že ty ses s tímto talentem narodila, jen si ho musela najít.
Bez tvých povídek bych nevydržela!!! Hrozně je miluju…..prostě seš pro mě tou nejúžasnější autorkou, a já myslim, že tě můžu označit spisovatelkou, na blogu! Děkuju za tebe a za tvé povídky!!!!!!
B-kay dokážeš nádherne mučiť. Od Teba sa mi to dokonca páči až tak veľmi, že si túto poviedku určite prečítam viac krát hoci viem, že ju budem prežívať zase tak intenzívne akoby som nevedela aký má krásny koniec. Ďakujem.
Tak nádhernou povídku jsem už dlouho nečetla.