1:14 PM 5. – „Je to 45 hodin, co jsem na tebe křičel.“

Posted on by Janule
autor: Froggy
Komenty anglicky, prosím. J. :o)
Sobota 8:00
„Je to 45 hodin, co jsem na tebe křičel.“
„Zmínil se Bill, že by se setkal s někým neobvyklým? Někým zvenčí?“
Tom opět zavrtěl hlavou a položil lokty na stůl, zatímco obličej schovával v dlaních. „Ne, nikdo neobvyklý. Jen fanoušci a novináři. Tak jako vždycky,“ zamumlal Tom. Byl vyčerpaný a stejné téma probírali už několikrát. Policie konečně našla někoho, kdo mluvil německy, což znamenalo projít znovu všechny otázky, na které již odpovídali s překladatelem. Vyšetřovatelé si chtěli být jisti, že nic nevynechali.
Kvůli šílícím novinářům venku, byli policisté nuceni přetvořit hotel na velitelství. Bylo to jednodušší než se strachovat kvůli převozu pokaždé, když potřebovali mluvit s některým z členů kapely. A navíc to znamenalo mít okamžitý přístup k informacím, jež potřebovali. Celé patro bylo uzavřeno, jednu polovinu okupovali členové kapely a jejich personál, druhou používala policie. Tom byl právě v jedné z policejních místností, posté dotazován na tu samou věc. Na druhé straně místnosti viděl dalšího policejního důstojníka, jenž se zajímal o Billův notebook, prohledávajíce jej kvůli stopám.
„Žádní neobvyklí fanoušci? Jste si jistý, že žádný nevyčuhoval z davu, Tome?“ pokračovaly otázky. Jeho němčina byla fajn, avšak těžký americký přízvuk hrál Tomovi na nervy a připomínal mu, jak daleko jsou od domova.
„V Americe je více mužských fanoušků. To je neobvyklé, ale nic jiného,“ odpověděl Tom. Opravdu čekají, že si bude pamatovat všechny fanoušky, se kterými se kdy setkali? Tom se jen zřídkakdy díval na jejich obličeje. Jen se usmíval a podepisoval cokoliv, co se objevilo před jeho obličejem. Jak mohl vědět, že by měl dávat pozor? Jak mohl vědět, že někdo unese Billa?
„Nějaká neobvyklá pošta od fanoušků? Dárky?“
„Nečteme všechnu poštu od fanoušků,“ odpověděl Tom, tisknoucí kořen nosu mezi prsty, snažící se zahnat migrénu, která se hlásila o slovo. Copak ten idiot neví, jak slavní jsou? Ví vůbec, kolik fan pošty jim chodí?
„A co jiné kontakty? Je tady někdo, s kým by tvůj bratr v poslední době navázal styky? Noví přátelé? Románek? Kdokoliv, s kým by byl Bill zapletený?“
Tom nechal ruce spadnout na stůl. Zíral na policistu, oči červené, podlité krví od vyčerpání. „Máme stěží čas spát. Na tohle není čas. Bill nemá čas být s kýmkoliv zapletený,“ vyštěkl Tom.
„Musíme vyšetřit každou stopu, Tome. Je to naše práce.“
Kvůli tónu, jenž ten policajt použil, měl Tom nutkání vstát a zlomit mu čelist. Byl unavený z neustálého poslouchání keců jako ‚Je to naše práce‘ a ‚Nechte nás se o to postarat‘. Vypadalo to, jako by nikdo nedělal svoji práci. Nehnuli se z místa.
Tom stiskl zuby a přimhouřený pohled zaměřil na vyšetřovatele. “ Co navrhujete?“
„Musíme přijmout možnost, že váš bratr odešel dobr-„
„Jacku, tohle musíš vidět!“ přerušil jej další z policistů, zachraňujíce tak svého partnera od zlomené čelisti způsobené zuřivým kytaristou. Mluvil anglicky, avšak Tom rozuměl dostatečně.
„Našel jsi něco na harddisku?“ zeptal se Jack.
„Ne. Je to e-mail. Bylo to posláno přímo do Billovy e-mailové schránky. Zkouším vystopovat zdroj, ale tohle musíš vidět. S Tomem to dokončíš potom,“ řekl ten druhý vážným tónem.
Jack se otočil zpět k Tomovi, ukazujíc ke dveřím. „Proč si nedáš přestávku, Tome? Měl bys něco sníst. Jakmile něco zjistíme, dáme ti vědět.“
Tom zkoušel protestovat, avšak než stihl říct slovo, byl vystrčen před dveře na hotelovou chodbu, kde čekala jejich vlastní ochranka a dalších pár policistů. Už nebylo bezpečné dokonce ani chodit sám po hotelové chodbě. Tom byl přemístěn z jedné místnosti do druhé, vybral si Georgův pokoj raději než svůj vlastní. Od doby, co je Bill pryč, do něj nevkročil, nedokázal snést tu samotu.
Tom vstoupil a našel Gustava s Georgem přesně tam, kde byli, když je opouštěl. Oba seděli na nepohodlném gauči, zírajíc na zeď před nimi. To bylo jediné, co dělali poslední dva dny. Prostě jen čekali na cokoliv, co se stane; čekali, až jim někdo řekne, co mají dělat. Tom už nemohl čekat, už nemohl žít v nevědomosti.
„Jak to šlo?“ zeptal se Georg, když zaznamenal opětnou Tomovu přítomnost.
„Pořád to samý,“ odpověděl Tom předtím, než se otočil na bubeníka.
„Gustave, potřebuju, abys něco našel na počítači. Udělal bych to sám, ale pořád mají můj notebook a navíc, stejně jsi rychlejší. Vždycky najdeš, co potřebujeme,“ vysvětlil Tom, jako by musel. Georg s Gustavem byli ochotní udělat cokoliv, o co by je Tom požádal, nepotřebovali vysvětlení.
Gustav se postavil a došel pro notebook, ležící na posteli. Policie s ním skončila před několika hodinami, avšak nikdo z nich se jej ještě ani nedotkl. Nikdo nechtěl vědět, co media nebo fanoušci říkají. Bylo to už tak dost špatné, když Jost cítil potřebu je informovat, naštěstí s tím skončil tváří v tvář Tomovi a jeho slzám.
„Co vlastně hledám?“ ptal se Gustav, zatímco najížděl počítač.
„Nevím přesně. Něco na e-mailu, myslím… Mluvili anglicky, ale znělo to jako velká věc. Myslím, že to bylo v Billově mailu. Můžeš zkontrolovat schránku každého z nás?“ Odpověděl Tom, když si sedal na gauč vedle Georga. Byl k smrti vyčerpaný a silná paže, jež jej objala kolem ramen, byla alespoň malou útěchou. Georg se snažil udržet věci pohromadě a dohlédnout na něj, a Tom to oceňoval.
„Dostanu se tam,“ řekl Gustav, přesunul počítač do klína, opírajíc se o čelo postele. Gustav nebyl hacker v pravém slova smyslu. Dokázal se nabourat lidem do účtů, ale nemělo to co dělat se speciálními počítačovými programy. Byl jen neobvykle dobrý v hádání hesel.
Jediným zvukem v místnosti bylo ťukání kláves a občasné kliknutí na touchpad. Do patnácti minut Tom spal s hlavou na Georgově rameni. Byl to jeho první spánek po více jak dvaceti čtyřech hodinách. Tom byl na hranici a zděšenější než byl, když si uvědomil, že je něco špatně, avšak jeho vyčerpanost zvítězila nad strachem.
„Prosím. Prosím, nech mě jít.“ Mdlý hlas vyrušil Toma ze spánku. Pomalu otevřel oči, zjišťujíc, že usnul na Georgově rameni a že zřejmě musel snít. Myslel si, že slyšel Billův hlas. Při pohledu na hodiny zjistil, že spal téměř hodinu.
„O můj Bože,“ zašeptal Gustav z druhé strany místnosti. Tom se otočil po tom zvuku, zírajíc na Gustavův výraz. Byl bílý jako duch, třesoucí se ruka přes ústa, když zíral na monitor svého počítače.
„Ne, prosím. Prosím. Chci jít domů. Prosím, už ne! Už ne!“ Bolestivě známý hlas se ozval z reproduktorů. Pro tentokrát nepotřeboval žádný překlad. Polovina prosících slov byla vyřčena v němčině, avšak Tom stále nedokázal pochopit, co slyší. Gustav horečně hledal tlačítko na vypnutí zvuku nebo zastavení videa, ale ve svém šoku zapomněl, kde jsou.
„Bože, prosím! Už ne! Nech mě jít! Nech mě jít!“ Šepot se změnil ve výkřiky a poslední slovo propíchlo Tomovi srdce. Georgův stisk na jeho rameni byl najednou silnější a Gustav vypadal, že bude zvracet. Nebylo pochyb, co se právě odehrávalo na obrazovce. Skutečnou otázkou bylo proč. Proč bylo tohle posláno na Billův mail?
„Jdi ode mě! Musím to vidět,“ vykřikl Tom, když se snažil osvobodit z Georgova sevření a dostat se k počítači.
„Ne! Tome, ne! Nepotřebuješ to vidět,“ křičel Gustav, sklopil notebook a konečně učinil přítrž výkřikům, linoucím se z repráků.
„Tome, poslouchej Gustava! Tohle nemusíš vidět. Policie už to viděla. Není tu žádný důvod, aby ses na to díval,“ prosil Georg. Tom s ním bojoval urputně, snažil se od něj dostat pryč. Georg jej musel přišpendlit k podlaze, aby jej trošku uklidnil. „Tome, to opravdu nemusíš vidět!“
Tom byl jako šílený. Musel se dostat k tomu počítači. Musel vidět to video ještě předtím, než bude odstraněno, a on věděl, že bude. Policie to tam nenechá dlouho. Pravděpodobně to bylo stále dostupné, protože se to zkoušeli vystopovat. Brzy to může být pryč a Tom promarní svoji šanci. Musí to vidět, než to bude pryč. „Jdi ode mě!“ křičel Tom, když loktem prudce narazil do Georgových žeber a zkoušel jej odkopnout pryč. „Musím to vidět!“
Georg zasténal, avšak odmítl uvolnit sevření. „Proč to chceš vidět? Jak ti může pomoct, když ho takhle uvidíš?“ dožadoval se Georg.
„Musím ho vidět. Je mi to jedno, ale já ho musím vidět,“ brečel Tom, nestyděl se za slzy, kanoucí po jeho tvářích.
Gustav ochranářsky objal notebook a zavrtěl hlavou. „Tome… ty tomu nerozumíš. Oni… on… nemůžeš ho takhle vidět.“
„Je mi to jedno!“ křičel Tom. „Musím ho vidět. Může to být naposled. Může to být moje poslední šance!“
***
Sobota
8:00
„Je to 45 hodin, co na mě Tom křičel.“
„Je to 42 hodin, co mě on poprvé přinutil křičet.“
autor: Froggy
translate: Dania
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11

20 thoughts on “1:14 PM 5. – „Je to 45 hodin, co jsem na tebe křičel.“”

  6. Oh my Gott! I am crying. I regret that Bill and Tom must so permit. I am gorging every world. I am scared. Netx part please!!!:-(

    Odpovědět

  8. ooooohhh….noo:(( Omg….:(( I'm crying :((( Next part please  :)))

    It's soooooo amazing ;)))

    Odpovědět

  13. Oh, God… Whats with Bill? I need know it ! This fan fiction makes me insane …What was in the video? Please ,lets find Bill…

    Please, next part ..Quickly !

    Odpovědět

  14. To je poprvý v životě,kdy lituju,že se místo němčinu neučím angličtinu,protože nemám nejmenší šanci napsat komentář v ájině…

    Z týhle povídky umírám díl od dílu víc,to už se nedá vydržet…Ježiši,já tomu vůbec nerozumim :´-(((((  KDO tomu chudáčkovi ubližuje?????

    Odpovědět

  20. Ježíši, tohle je tak děsivé 😱 Nejdřív jsem doufala, že Billa unesl jen nějaký poblázněný fanoušek, který by mu neublížil. Ale tohle vypadá, že mu někdo opravdu ubližuje a to asi dlouho nevydržím… 😭

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics