autor: Áďa
Poté, co v průběhu slunečného dne zaslechl palbu z mušket na počest novomanželů, přitáhl Tom své klisně otěže a otočil ji směrem do hlubin lesa. Svěsil hlavu a odjížděl. Už se sem nechtěl nikdy vrátit. S úlevou vytáhl nohy ze třmenů, zakroužil jimi, potěšeně zaznamenal úlevné zapraskání kostí v kotnících a pokračoval v jízdě, aniž by nohy vrátil zpět do kožené opory. Jel plouživým krokem, takže to vůbec nevadilo, a i kdyby musel změnit tempo v rychlý cval, bez problémů by se udržel i na neosedlaném koni bez uzdy. Byl hodně dobrý jezdec. Z toho celodenního pozorování zámku se mu klížily oči, proto se rozhodl pro odpočinek. Konce otěží omotal kolem hrušky sedla, aby nespadly, a s rukama založenýma na hrudi se položil hlavou na mohutný koňský zadek. Nemusel mít starosti, jeho klisna věděla, kudy má jít. Od jejích ostrovních stájí ji dělily desítky mil, protože se tam však vracela po každém takovémhle potulování, šla domů s naprostou jistotou. U pobřeží je bude čekat loď, která je naloží a převeze domů…
Tom se cítil hodně sklesle, a přitom i podivně zklamaně. Nechápal proč. Vždyť to byl přece hlavně on, kdo chtěl, aby se Billian dobře provdala, právě proto, že ji tak bezmezně miloval, aniž by jí to stihl říct. Chtěl jenom, aby byla šťastná a aby nikdy nemohla poznat temnější stránky života těch, kdo nemají mnoho peněz.
On mezi tuhle vrstvu obyvatel nepatřil, ale rád se za ni vydával. Na svém zámku za sebe nechával vládnout svého nejlepšího přítele z dětství, který mu kdysi zachránil život, a Tom místo smrti získal pouze tu rozšklebenou jizvu. Vladařina a nošení honosných šatů ho nikdy moc nelákalo. Proto si z těch drahých látek nechal ušít jenom jednoduchý šat, a místo spravování svého panství radši opouštěl ten krásný ostrov a žil volným nespoutaným životem. Bezcílně se potuloval celou Francií. Sem tam minul její hranice. Když neměl jídlo, políčil si na zajíce či jelena. Pokud se stalo, že se ocitl v nějaké vřavě, vždy se přidával na stranu slabších, a díky jeho vychytralosti a vzdělanosti jeho strana pokaždé zvítězila. To pak několik dní přespával v domech vítězů, dosyta jedl, pil, dokonce se i miloval se ženami těch, kteří před jeho vmíšením se do akce prohrávající straně veleli. Po několika dnech ale vždycky nasedl na svou věrnou klisnu a pokračoval cestou necestou rovnou za nosem.
Nedokázal si vůbec představit, že by se to všechno obrátilo a Billian by onoho dne skutečně šla s ním. Samozřejmě by ji odvedl do bezpečí na svůj zámek, ale copak by se k ní hodil? Vždyť vedle ní vypadal jako odraný poutník a navíc ho hyzdila ta prokletá jizva. Jak by zrovna on mohl stát po jejím boku?
Neuklidňovala ho ani vize, ve které by se dívka k jeho životu přidala. Ano, to by bylo senzační, dokonalé, teprve pak by byl skutečně šťastný. Jenže copak by se slušelo, aby byla oděna v něčem jednoduchém? Ani tak by její krása neumlkávala, naopak by se ještě více podtrhla. Ale Tomovi přišel obraz Billian, sedící na koni v prostých šatech a lovící jelena, naprosto absurdní, tak jako představa, že by tak jako on i ona dokázala usnout ve trávě ojíněné rosou. Něco takového se prostě k takové elegantní slečně nehodilo, i když nepochyboval, že by to zvládla, oheň v jejích očích naznačoval, že když si něco vezme do hlavy, tak toho dříve či později docílí…
A dost! okřikl v duchu sám sebe. Už na ni nesmím myslet. Byl to jenom nádherný sen, po kterém následovalo probuzení. Ona je teď pár hodin šťastně vdaná a určitě ji čeká příjemnější život, než život někoho, kdo hledá před deštěm ochranu pod hustými stromy nebo skalními převisy. Určitě by ji vyděsilo, kdyby viděla, jak se po její paži šine mraveneček po noci strávené ve studené trávě…
Zhluboka si povzdychl a zavřel oči. Pohupování koňského zadku, na němž ležel, ho ukolébávalo ke spánku. Klisna kráčela s jistotou k pobřeží a byla ráda, že může jít klidným volným krokem. Občas sehnula svou dlouhou šíji, aby si mohla uždibnout trs trávy, který pak spokojeně přežvykovala v hubě. Zvuk chroupání lesní zeleně, mísící se s vrzáním hryzaného udidla, Toma uspával ještě více, jediné, co ho ještě drželo vzhůru, byly chvíle, kdy se klisna při pasení zastavila. To ji lehkým stiskem kotníků musel naznačit, že na delší pasení ještě není čas a že se musí spokojit jen s letmým uždibováním během chůze. Pokračoval tak v jízdě dál a dál a zámek nechával předaleko za sebou…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Billian otevřela oči. Neměla nejmenší tušení, kde je. Kolem ní vládla naprostá tma. Teprve po pár minutách, kdy si její velké oči na přítmí zvykly, zjistila, že leží v malé místnosti bez oken. Nedokázala hýbat rukama, měla je zkroucené za zády a silným provazem těsně připoutané k vlastnímu tělu. A její ústa byla uvězněna roubíkem…
Neměla ani ponětí, proč se tady ocitla. Z toho, jak se k ní stráže chovaly, usoudila, že se jim na ní něco nelíbilo. Ale co? Vždyť copak Louis netoužil mít ji po svém boku, aby svým půvabem podtrhovala jeho moc? Co udělala tak špatného, že ji srazil k zemi a na hrdlo jí přitiskl ostří svého kordu? Co s tím měl společný pohled pod její šaty? Vždyť tam přece nemá nic neobvyklého, na to své tělo znala příliš dobře, než aby se bála, že našli nějakou čarodějnickou skvrnu…
Čarodějnice. To slovo jí nahánělo hrůzu. Slyšela, co se stane tomu, koho inkvizice z čarodějnictví obviní. Sama jednou musela na rozkaz svého otce přihlížet jednomu upálení zaživa a jednomu oběšení. Dodnes si pamatovala, jak ti chudáci prosili o milost, jak sténali bolestí, než je umlčely plameny nebo zardousil provaz, a při té vzpomínce se jí zježily vlasy v zátylku a její čelo zalil pot. Přece ji teď nechtějí zabít! Ničím se přece neprovinila! Třásla se strachy, zatímco se choulila na studenou podlahu temné místnosti. Venku na věži odbíjela půlnoc a Billian stále nemohla zavřít oči. Byla jí zima, měla hlad a hodně se bála…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Tom sebou prudce škubnul a doširoka otevřel oči. Překvapeně se narovnal do sedu, a teprve pak si uvědomil, že celou dobu tvrdě spal, ležíce přitom na zádech své klisny. Ta už dávno nepokračovala cestou vpřed. Jakmile vycítila, že ji pán už nenutí kotníky k pohybu, využila příležitosti a spokojeně nyní využívala toho, že se může už dvě, možná tři hodiny pást, aniž by byla jakkoliv rušena.
Tom se protáhl, opřel se o sedlo a prokřupnul si kotníky, ramena, krk i páteř, hezky obratel po obratli, a začal přemýšlet. Zdál se mu velice děsivý sen, ale vůbec si ho nevybavoval. Měl však podezření, že to úzce souviselo s Billian. Jakoby se snad dostala do problémů, jakoby jí hrozilo nebezpečí. Svraštil čelo. Je něco takového vůbec možné? Vždyť se přece provdala ke dvoru, mezi lidi, kteří mají slušné a vzdělané vychování! Jak tam by jí mohlo něco hrozit?
Měl velice silné nutkání otočit koně a vydat se rychle zpět k zámku, aby zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Představa, že by jeho Billian jakkoliv trpěla, byť sebemíň, ho silně traumatizovala. Neměl ponětí, co by se jí mohlo stát, a od zámku byl již na dvanáct hodin cesty vzdálený. Jenže pocit vzrůstajícího napětí a nervozity byl čím dál tím silnější, a on postupně přitáhl klisně otěže, zasunul nohy do třmenů a pobídl ji do lehkého klusu. Kopyta jemně dusala mech a Tomovi se zdálo, že měsíc, který mu svítí na cestu, je dnes nějaký zlověstný. Nelíbilo se mu to a obavy o Billian ještě vzrostly…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Hodiny na věži odbíjely půl hodiny před polednem, když se dveře Billianiny kobky konečně otevřely. Nejistě vzhlédla ke dvěma mužům, kteří na ni chladně shlíželi. Vypadalo to, že pohled na bezbrannou uplakanou dívku, jež se třásla strachy a zimou, je nechává naprosto chladnými. Aniž by řekli jedno jediné slovo, pevně ji uchopili, každý za jedno rameno, a vedli ji malou chodbou na nádvoří. Prošli kolem pozlacené fontány a vydali se směrem za zámek, kde byla cesta, vedoucí na blízké náměstí…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Tom se cvalem prohnal přes mýtinu, na níž se s Billian poznali. Oči mu na okamžik ulpěly na místě, kde ji našel ležet, nešťastnou a uplakanou, a pocit toho, že je dívka v nebezpečí, ještě více zesílil. Uchopil konec otěží a švihl jím svou již značně unavenou klisnu přes plec, aby zrychlila. A ta, ač už byla velmi vyčerpaná, poslušně podlehla vůli svého pána, a i když sem tam klopýtla, hnala se vytrvale dál a dál, zatímco Tomovým tělem pulsovala hrůza, která se skok od skoku směrem k zámku stupňovala víc a víc.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Už značnou část cesty zaplňoval dav zvědavých lidí, kteří upírali své pohledy na nešťastnou a nic nechápající Billian. Někdo na ni občas zasyčel, jiní jí pod nohy plivali nebo po ní hodili kus shnilého ovoce či kameny. Škubla sebou pokaždé, když ji něco z toho zasáhlo, a z očí jí začaly téct slzy. Co jí to dělají? Nikdo se k vysvětlení neměl a ona vůbec ničemu nerozuměla…
Když ji však muži dovedli až na náměstí, kde se tyčila gigantická hranice s obrovským kůlem uprostřed, konečně pochopila. Z nějakého důvodu ji museli obvinit z čarodějnictví, to už si stihla domyslet během noci. Jenomže netušila, že to má skončit takhle. Že má skončit tady a před zraky desítek lidí ztratit svůj nevinný život.
„Ne,“ hlesla.
Nikdo ji však neslyšel. Její sten pohltil roubík. Všichni si na ni ukazovali, syčeli přitom nadávky a nikdo nepostřehl, jak se její sametově hnědé oči protáčí v sloup. Pozornost upoutala až ve chvíli, kdy si všechno plně uvědomila a klesla v mdlobách na zem…
autor: Áďa
betaread: Janule
Řekal jsem Ti, že tu povídku baštim? =D Naprosto dokonalá…O___o Už aby byl další díl… Já se tu furt plavim nad Billian… To je fakt tak pěkný jméno, že nechápu, proč se tak nejmenuju i já…
A jen tak mimochodem Ti zde píšu, že jsi mě něčím zavirovala, protože já můžu dělat cokoli, KOUKAT na cokoli a stejně je mám před očima… Billian a Toma… fakt mě tahle povídka dostává… Zařazuju ji mezi ty nejlepší pro mě, protože já už teď čtu jen dobrý povídky a ne ty laciný napodobeniny všech ostatních… Pardon… Ale tahle mě dostává… Má v sobě naprosto dokonalý kouzlo, naprostou originalitu nevím… je úžasná… Ukládám si každý díl do wordu, jako všechny moje oblíbený povídky… ♥ Pokračuj…;)
Ahoj jak už řekla Sajuš:je to fakt skvělá povídka.Není to ten klasickej twincestíček a to se mi na tom líbí.Jen tak dálDoufám,že to Tom stihne a Billian zachrání.Já jsem tak nedočkavá.
jej, děkuji, asi se začnu červenat 🙂 tak to jsem ráda, že se vám to líbí, aspoň to nevymýšlím zbytečně 🙂
Sajuš: tak doufám, že to je jen ten pozitivní virus a žádný negativní s vedlejšími důsledky :-)))
snad přijede včas
doufám, že to Tom stihne… je to naprosto úžasný… x)) tak jiný než ostatní povídky a to tomu dodává na kráse…. x)) Billa je mi strašně líto… chudák ani neví, co se stalo a oni ho vedou k upálení…. x(( mno myslim, že po tomhle se tý válce stejně nevyhnou…. spíš ty jeho rodiče by si zasloužili jít na hranice k upálení… mě to tak vytáčí!!! hrozně se těšim na další dílek, je to strašně zajímavý… x))
Tak to je brutalita, to nemyskej snad vazne! Tome,mazej rychle za Billem! Jsem zvedava na pokracovani
no opovaž se jí zabít!!! to nemůžeš udělat!
Ufff,už jsem se lekla,že se Tom nevrátí,ale naštěstí tu svojí kobču otočil zpátky. 🙂