autor: Geheimnis
Tak. Tuhle povídku jsem psala v den, kdy se mi můj přítel přiznal, že se líbal s jinou… Ranilo mě to, hrozně moc. Cítím se tak nějak stejně jako Bill v téhle povídce. Takže Bill jsem vlastně já a Tom je můj přítel. Jen nevím, jestli… To dopadne stejně… Dost okecávek, dejte se do čtení. 😉
„Podvedl mě,“ zakňoural Bill.
„Normálně… mi zlomil srdce!“ Jeho hlas se rozplynul v chladných stěnách pokoje. Seděl před zrcadlem a snažil se přemýšlet. Přemýšlet o budoucnosti. Kladl si otázku, která mu zněla v hlavě tak dlouho, až z ní blbnul. Ptal se sám sebe před zrcadlem: Co bude dál?
„Fajn, dobře… Řekněme, že za to nemůže. Prostě se jen opil a ztratil sebekontrolu a… Ne, to je blbost,“ uvažoval nahlas a díval se na odraz zrcadla. Odrážela se v něm úzkost. Černá řasenka, stíny a tužka se rozpíjely v horkých slzách. Stékaly po povadlé tváři a nakonec se zabořily do koberce, kde během pár minut jedna po druhé vysychaly.
„Zradil mě,“ zašeptal.
„Proč mi to říkal?“ zvedl pohled od podlahy, kde svou cestu zakončovaly důkazy bolesti v podobě slz, a podíval se do svých očí. Možná, že v nich hledal odpověď na otázku, která ho trápila a soužila už druhý den. Snad kvůli šetrnému světlu, které v místnosti existovalo jen díky malé vonné svíčce, nebo kvůli rozmazanému zraku od slz, neviděl odpověď. Nebo tam prostě jen nebyla.
„Je sobec on nebo já?“ přivřel oči. „Proč by to měl být on? Protože… Ho to bolelo, sralo a nechtěl, aby ho to uvnitř sežralo zaživa. Chtěl svou bolest předat dál. Chtěl, abych umíral na lásku stejně jako on,“ analyzoval bratrův prohřešek. Setřel si slzy a snažil se, opravdu moc se snažil, aby další už na povrch nevzešly. Ale… Proč by se měl snažit. Nikdo tu není. Nikdo, kdo by se na něho díval, jak se zošklivuje pláčem. Nikdo, kdo by mu řekl, že slzy pálí a bolí, že mu od smutku neodlehčí. Nikdo, kdo by ho pohladil a řekl ta slavná slova: „Všechno bude zase dobré, Billí.“
Napustil si vanu horké vody. Už měl pokrk svého zjevu. Už se déle nedokázal dívat na svůj uplakaný obličej. Musí přece přijít na jiné myšlenky. A u zrcadla se mu to příliš nedařilo…
Zabořil se celým tělem do vroucí vody ve vaně a přičichával k voňavé pěně. V reklamě tvrdili, že má uvolnit tělo i mysl. Marně se snažil uvěřit, že to je pravda. Marně doufal, že aroma mu pomůže aspoň na minutu zapomenout, aspoň na minutu mu dovolit zase žít, aspoň na minutu přestat cítit bolest.
Ležel ve vaně dlouho, velmi dlouho. Teplo vody se vypařilo spolu s vůní a nezůstalo po ní nic jiného, než studená, bezvonná kapalina. Zvedl se a osušil mokré tělo do měkké osušky, která visela na věšáku hned vedle Tomovy. Chvilku na ní visel pohledem, ale musel ji přestat hypnotizovat. Vyvolávalo to v něm vzpomínky na předešlých mnoho let, které prožil se svým bráškou. Leč nebyl to jen jeho bratr, jeho opora a jeho přítel. Byl to někdo víc. Bylo by to tak i teď, možná by z vany nyní vylézali společně ve vroucném objetí a s několika vášnivými a nezkrotnými polibky.
Ale všechno je jinak. A viníkem je právě Tom…
Odebral se do kuchyně a rozsvítil malé světýlko nad kredencem, aby si mohl udělat jahodový čaj. A pořádně si ho osladit. Zapnul varnou konvici, připravil si hrníček s pytlíkem čaje a vyndal cukřenku ze skříňky. Mezitím si sedl na židli a vyčkával, až konvice cvakne. Bylo ticho. Depresivní. Bláznivé. Hrozné. Pak se konvice začala ozývat tichým ohříváním vody. Bill seděl jako tělo bez duše a naslouchal, jak voda přichází k varu. Ale zvuk mu šel jedním uchem dovnitř a tím druhým ven. Seděl a hleděl někam do prázdna.
Cvak.
Voda je připravena k přípravě čaje. Bill s leknutím nadskočil a zvedl se ze židle, aby zalil hrnek. Chytl konvici a naklonil ji nad šálek. Neukápla z ní však ani kapka, protože se tichým bytem rozlehl zvonek. Někdo je za dveřmi. Bill se opět zalekl. Netušil, kdo by to mohl být, kdo by za ním chodil v deset hodin večer. Položil konvici zpátky a pomalými, nejistými kroky, došel až na chodbičku. Došel až ke dveřím a s třesoucíma se rukama se přilepil na dveře. Chvilku poslouchal, jestli něco uslyší, ale když byl za dveřmi klid, nasucho polkl a podíval se do kukátka. Nevěřil vlastním očím. Tom…
Nedočkavě přešlapoval za dveřmi a čekal, jestli mu Bill otevře. Už začínal být nervózní. Bill se ale přemohl a roztřesenou rukou sáhl na klíč v zámku. Pomalu s ním jednou otočil. Tom zpozorněl.
„Bille,“ řekl tichým hlasem, aby náhodou nevzbudil sousedy. Bill se zasekl. Stál jako opařený. Tomův hlas ho rozhodil.
„Neboj se, to jsem já, Tom. Otevři mi, prosím,“ žadonil. Jeho hlas byl mírný a nesmělý. Nevěděl, jestli má ještě něco říct. Když ale uslyšel druhé odemknutí, zůstal stát, tiše.
Dveře se otevřely. Bill stál, hleděl do země a mlčel. Tom se díval na své dvojče s prosbou o odpuštění v očích. Bill mu posunkem ruky naznačil, že může jít dál. Na nic nečekal a vešel.
„Jak se máš?“ snažil se začít zlehka rozhovor, který lehkým rozhodně nebude. Na to Bill neodpověděl, jen se na něho podíval. Nebylo třeba slov, jeho zarmoucený pohled mluvil za vše.
„Omlouvám se, lásko,“ dodal Tom. Napřáhl ruku a chtěl se Billa dotknout, ale ucuknul mu. Otočil se a zamířil zpátky do kuchyně. Mlčel. Tom ho tiše následoval a jeho pronásledoval pocit viny. Ne, nebyl to jen pocit viny. Tohle byla vina sama.
„Byl’s u ní?“ promluvil konečně Bill. Usrkl oslazeného čaje a sedl si zpátky na židli. Tom si sedl naproti němu a propletl si prsty u rukou. Chvilku si s nima hrál, než odpověděl.
„Jo,“ přiznal se. Další rána pro Billa. Výborně, Tome, dva nula pro tebe. Už jsi ho dvakrát odrovnal. Bill si jen tiše odkašlal a čekal, až se mu Tom zodpoví.
„Nevěděl jsem, kam mám jít. Bál jsem se jít sem, bál jsem se, že…“ odmlčel se a podíval se na Billa. Ten se ale díval do svého hrnečku s čajem.
„Jsem idiot,“ řekl. Bill k němu pozvedl pohled, ale stále mlčel. Tom tedy pokračoval.
„Zranil jsem tě. Zlomil jsem tvé city, já to vím, Bille, já to všecko vím! Cítím se… Jako ten nejhorší provinilec.“
„Na to máš právo,“ řekl Bill.
„Hmm,“ zabručel Tom. „Lásko, já si nepřeju nic jiného, než aby všechno bylo jako dřív. Ona… Byl to jeden velký omyl! Neměl jsem tolik pít. Ne, neměl jsem pít vůbec! Lásko, já… Já ti přísahám, že… Ne, lásko, víš, co já udělám? Já ti tady slibuju, čestně slibuju, že nikdy se nedotknu alkoholu. Lásko, já přestanu kouřit, přestanu se vším, co budeš chtít. Jen mě prosím, vezmi zpátky. Miluju tě a vždycky budu. Lásko, prosím, odpusť mi to,“ klekl si na zem vedle Billa a sepjal ruce v modlitbu, jako by Bill byl jeho bůh. Bill začal plakat. Uvnitř jeho duše, uvnitř jeho srdce se odehrával souboj. Byl zmatený. Zmatený Tomem a zmatený především sám sebou a jeho city.
„Tome,“ špitl. „Miluju tě,“ dodal a vstal ze židle. Klekl si k němu a chytl se jeho rukou. Políbil jeho prsty a nepřestával plakat. Tom se mu podíval do očí a nevěděl, jestli to je pravda nebo ne.
„Odpouštíš mi?“ zeptal se nesměle.
„Dej mi čas, prosím,“ pronesl Bill, vstal a šel do pokoje. Zastavil se ale ve dveřích a dodal: „Čas všechno zahojí.“
autor: Geheimnis
betaread: Janule
krasne!!Doufam,ze i ty budes mit stesti a vsechno se urovna..!Drzim palce;-)
krásný.. přeju aby ti to dopadlo bře:)
je to nádherná povídka! vážně nádherná, ale je vidět, že sis to prožila, je to v tom cítit a to je smutné 🙁
takže budou spolu.. a budou a já si to domyslím a budou a budou a budou-… ju?
Um, stalo se mi něco… podobného…
Vím, jak moc něco takového bolí a taky vím, že čas všechno "zahojí" neo spíš jen otupí tu bolest, ale s postupem času je všechno lepší^^
Um a jinak, je to hezky napsané a držím palce, ať to dopadne dobře a když ne, tak ať najdeš štěstí jinde =o*
Ten konec jsi po*****.
Ale jinak super!
chtělo by to pokračko :'( ale ja věřím že mu odpustil 🙂
moc hezký… x)) nevím, jestli bych mu odpustila… doufám, že i ty budeš mít štěstí a vyříkate si to… x)) držim palečky… x))
moc pěkné
dokonaly x)
Taky bych chtěla chlapa, který by se kvůli mě vzdal alkoholu a cigaret x) Hezký, moc hezký. A doufám, že jste to s tvým chlapcem vyřešili:)