autor: Ainikki
„Všechny milé duše, které se věnujete čtení téhle povídky. Stále tak nějak sleduji vaše komentáře a pak hlavně rozhořčené a nenávistné reakce na „nebohou“ Leti. Nejdřív jsem si myslela, že se do toho nebudu vměšovat a nechám vás si o ní myslet, co chcete, ale po posledním díle mi to nedá… :o)
Opravdu není důvod na ni zahlížet nějak negativně. Spíš bychom jí měli děkovat, protože nebýt jí, tak mezi dvojčaty se nic hlubšího neodehraje. Takže žádné, že Billa oblbla a nebýt jí, tak Bill začne Toma milovat mnohem dřív… Prdlačky. Kdyby mezi ně nezasáhla, tak si nejspíš ani Tom nikdy neuvědomí, že je do brášky už dlouho zamilovaný. Tom musel začít žárlit, aby se to celé mezi nimi někam posunulo. Nebýt našich sázkařek, tak si spolu chlapci jen nezávazně užívají, hledajíc dál možnost naplnění v úplně jiné náruči.
Tím vás teď samozřejmě nenabádám, abyste začali mít Leti rádi, nesympatická vám může zůstat pořád, jen poskytuji jiný úhel pohledu, a jak s ním naložíte, už je jen na vás. ;o)
Jinak přeji hezké čtení. Blížíme se k cílové pásce, takže si to užívejte.“
Bill
Slabé paprsky zimního slunce se mi začaly ráno prodírat do pokoje a svými nenechavými tenoulinkými prstíčky mě šimraly pod nosem. Rozhořčeně jsem ho nakrčil a jen velice neochotně jsem od sebe rozlepil víčka. Párkrát jsem mrknul a protřel si oči, pokoušeje se zaostřit na tvář, jež se nade mnou skláněla. Tom. Nejspíš jsem se stále ještě neprobudil a tohle je jen sen. Pomyslel jsem si. Klečel u mé postele, lokty se opíral o pelest a soustředěně si mě prohlížel. Když si všiml, že jsem se probral k životu, pusa se mu roztáhla do slabého, přesto potěšeného úsměvu a tence zašeptal.
„Ahoj, konečně jsi vzhůru, ospalče… Přeju krásné ráno.“ A potom následoval letmý polibek na čelo. Naprosto mě to ochromilo. Nebyl jsem schopen vůbec žádné reakce. Musel se zbláznit. To bylo jediné vysvětlení, které mě napadalo. Vzhledem k tomu, co jsem si včera zase nedrobil, bych spíše očekával tvrdou ignoraci, nebo možná i něco horšího, ale rozhodně ne takováhle něžná gesta. Po polibku totiž následovala další podivnost. Jeho ruka mi s největší opatrností odhrnula neposedný pramen vlasů spadající mi do obličeje a po pár nešikovných pokusech mi ho zastrčila za ucho. Následně mě pohladil po tváři a ještě zářivěji se na mě usmál.
Nevycházel jsem z úžasu a ještě stále se mi nedostávalo slov. Tom je po mně ale evidentně nevyžadoval.
„Máma udělala snídani. Vafle s čokoládou. Chceš to přinést sem, nebo vylezeš z postele?“ Bezděky jsem na něj vykulil oči a div, že mi neklesla i čelist. Kdo tohle, kruci, je? A co udělal s mým bratrem? „Proč nic neříkáš? Je to fakt dobrota. Nebo nemáš chuť?“
„Eee… já…“ Vyrážel jsem ze sebe poměrně nesrozumitelně. Tom jen povytáhl obočí a čekal, až se vymáčknu.
„Asi… asi… není třeba. Já… si dojdu do kuchyně.“ Vyhrknul jsem ze sebe nakonec překotně a na důkaz svých slov jsem se začal zvedat z postele.
„Máš už na dnešek nějaký program? Mohli bychom podniknout něco spolu.“ Pokračoval Tom v nenucené konverzaci, zatímco já jsem se soukal do trička a tepláků.
„Nechápu…“ Vylítlo ze mě bezprostředně, ale větu jsem nedokončil. Cosi mi v tom zabránilo. Něco uvnitř mě. Nabádalo mě to, abych se nepídil po důvodu bratrova přátelského a vřelého chování a jednoduše to přijal, nic nekomentoval a jen se přizpůsobil. „Teda chtěl jsem říct, proč ne. Máš už nějakou představu o tom, co bys chtěl dělat?“
Tom jen pokrčil rameny a podrbal se na hlavě.
„Nevím. Určitě ne nic náročnýho. Naši nebudou zase celej den doma a Gordon tam má nějaký nový filmy. Můžem čučet na telku a jen tak si vegetit, a ještě bychom se mohli jít na chvilku cournout ven. Přes noc napadl sníh, ale teď už vylezlo slunce. Je tam docela hezky.“
Seznamoval mě s možnostmi, kterak zaplnit náš volný čas. Já ovšem zbystřil nad informací, že venku začala skutečná bílá zima. Nadšeně jsem přiskočil k oknu a poodhrnul záclonu.
„Júúú… to je nádhera.“ Rozplýval jsem se a nadšeně zatleskal rukama. Všiml jsem si, že Toma to mé dětinské gesto pobavilo.
„Takže souhlasíš?“ Zeptal se na ujištěnou a ve tváři mu hrál úsměv.
„Jasně že jo. Půjdeme ven a vezmeme Scottyho.“ Přitakal jsem a potvrdil mu, že na jeho plánu neshledávám nic, co by bylo potřeba měnit a energicky jsem vyběhnul ze svého pokoje. Na chodbě jsem se ale zarazil, otočil se na patě a nakoukl zpět do místnosti. „Ehm… Tomi, já jdu na tu snídani, jo?“ Vysvětlil jsem důvod svého zbrklého jednání. Přílišná radost z toho, že Tom se na mě evidentně nezlobí, mi nedovolovala chovat se rozvážně a vyvolávala ve mně touhu být infantilní a potřeštěný. Chtělo se mi poskakovat, vznášet se, zpívat si, smát se jako blázen a nejlépe všechno dohromady. Největší chuť jsem měl ale vrhnout se tomu srdečnému a laskavému stvoření do náruče, objímat ho a nepouštět. Zvláštní. Ještě včera jsem byl rozhořčen z toho, že ode mě odešel. Dnes po tom vzteku nezůstalo ani památky.
Ovšem příležitostí k tomu, kterak ho umačkat ve svém objetí, bude ještě dost. Teď byl na řadě můj žaludek. Dosedl jsem na židli u jídelního stolu a přitáhl si blíž k sobě již připravený talířek plně naložený vonícími vaflemi. Hladově jsem se do té pochoutky zakousl a blaženě jsem u toho pomlaskával. Tom měl pravdu. Byla to vážně pochoutka.
„Půjdem ven ještě teď před polednem, nebo až po obědě?“ Upřesňoval si ještě bráška, nakouknuvší do jídelny.
„Phůjdheme hneu.“ Mumlal jsem s plnými tvářemi a držel si při tom ruku před ústy, abych neprskal drobky všude kolem sebe. Nakonec se mi to velké sousto povedlo spolknout a dodal jsem. „Vydrž. Jenom to dojím.“
„V klidu. Nespěchej. Já nemyslel, že se teď na povel zvedneš a naklušeš před dům.“ Mrknul na mě, šklebíce se od ucha k uchu a zase se vytratil. Slyšel jsem jen jeho spěšné kroky, které dupaly po schodech do patra a pak jen bouchnutí dveří od jeho pokoje. V rychlosti jsem do sebe naházel zbytek snídaně, pohladil jsem si bříško nacpané k prasknutí, které mi komicky nafukovalo tričko a odfukujíc, jsem se zvedl a odnesl prázdný talíř do kuchyňského dřezu.
Špinavé nádobí nikam neuteče, tudíž jsem se neobtěžoval s jeho mytím a po vzoru Toma jsem se i já přesunul do horních prostor našeho domu a zaplul jsem k sobě na pokoj. Ihned jsem otevřel šatní skříň a neuvažujíc nad tím jestli budu zrovinka dneska vypadat jako podle poslední módy, jsem vytáhl ty nejteplejší kusy, které by mi měly zajistit, že venku neumrznu.
„Jsem hotov. Můžeme jít?“ Ťuknul jsem na bratrovy dveře a nesměle nakoukl dovnitř. Tom si akorát na hlavu posazoval svoji kšiltovku.
„Páni, to je rychlost. Nestačím se divit.“ Neodpustil si upozornit na to, že se tu právě odehrál menší zázrak, když já, Bill Kaulitz, se stihl vypravit za tak krátkou dobu.
„Ccc…“ Upustil jsem naoko uraženě a založil jsem si ruce na prsou. Neubránil jsem se ovšem pobavenému cukání koutků úst. Nešlo si udržet kamennou tvář, když se na mě jeho oči tak jiskrně a hřejivě usmívaly.
„Tak pojď, ty moje bublino.“ Cvrknul mě rozverně do nosu a čapnuvše mě za ruku, táhl mě ke vchodovým dveřím. V předsíni ještě hmátl na věšák, kde viselo Scottyho vodítko a hned na to jsme se nechali vtáhnout do světa zahaleného lehkou zářivě bílou peřinkou. Vypadalo to krásně. Sníh celý svět očišťoval. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vtáhl do sebe svěžest, jež proplouvala vzduchem.
Nejspíš jsem to neměl dělat. Opojné zasnění bylo velice záhy ztrestáno Scottym, který byl z té sněhové nadílky ještě nadšenější než kterékoli dítě. Rozdováděně se proháněl po zahradě, boříc co chvíli čenich do závějí a v nestřeženém okamžiku se mi předníma tlapama pověsil na ramena a oblízl mi celý obličej. Nečekal jsem to a zavrávoral. Tom, který byl ale našemu psisku v patách, protože od chvíle, kdy jsme vyšli před dům, se ho snažil dohnat a nasadit mu obojek, ke mně duchapřítomně přiskočil a zabránil té těžkopádné obludě, aby mě vyválela ve sněhu.
„Sníš, či bdíš? Měl jsi dávat pozor. Víš, že je jak utrženej ze řetězu, když vidí sníh.“ Smál se mi Tom a oprašoval ze mě trošku té bílé hmoty, jež ulpěla ze Scottyho ataku na mém oblečení.
„To je dobrý. Nechej to. Vždyť jsou to jen starý hadry.“ Jeho blízkost a další projev péče mě rozechvívala. Cítil jsem se nesvůj, a proto jsem raději před ním a před svými rozpaky utekl k brance. Otevřel jsem ji a přes rameno jsem se na něj ohlédl. Svým postojem jsem mu dával najevo, že čekám a ať už sebou hlavně pohne. Tomovi se konečně to naše tele povedlo přikurtovat na vodítko a loudavou chůzí jsme se vzdalovali od domu.
Brouzdali jsme se po louce na okraji lesa. Hlavně co možná nejdále od lidí. Ani jednoho z nás nenapadlo byť na sebemenší chvilku, že bychom se vydali na opačnou stranu a vystavovali se tak všem očím téhle malé vesnice. Lidi nás tu stejně nikdy neměli rádi ani jako děti, natožpak teď, když se nám povedlo něčeho dosáhnout a splnili jsme si sen, kterému se tak rádi posmívali. Navíc jsme podvědomě spolu chtěli být sami. Nikým nerušeni. Užíval jsem si teplo jeho dlaně, do kterého schoval moji ruku téměř ihned, jak se za kopečkem schovala okna posledního domu, na který bylo možno dohlédnout. Ruku v ruce jsme se tiše courali dál. Jak netypické pro dva lidi, kteří jsou zvyklí mluvit téměř nepřetržitě. Ani jeden však necítil potřebu cokoli říkat. A spící zmrzlý kraj to ticho jen umocňoval. Jediné, co bylo občas slyšet, bylo štěknutí Scottyho, který prozkoumával a očichával každé zákoutí. Tady byl volný. Nebylo potřeba ho mít uvázaného a omezovat ho v pohybu. Nebyl tu nikdo, kdo by remcal, že si tak velkého psa nedržíme na vodítku, nikdo, komu by nahnal strach.
„Promiň.“ Ukončil jsem to mlčení.
„Cože?“ Tom se zastavil a tázavě se na mě zadíval.
„Za ten včerejšek… za všechno… já… chci se omluvit… dlužím ti to.“ Konečně jsem se odhodlal k tomu, co už jsem měl udělat dávno a klopíce oči do země, jsem pokračoval v kajícnosti. „Ani nevíš, jak moc mě to mrzí… já…“
„Pššt. To je v pořádku. Nemusíš to říkat.“ Tom mi jemně položil ukazovák na rty.
„Nene, nepřerušuj mě a nechej mě to, prosím, doříct.“ Jeho prstík, který mě příjemně zašimral, jsem setřásl a nenechaje se odradit, jsem pokračoval. Musel jsem to ze sebe dostat. Zasloužil si to slyšet. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Věř mi. Znamenáš pro mě tak moc… chci… chci, aby si věděl, že toho lituju. Udělal jsem hodně chyb. Teď už to vím. Jedině ty jsi důležitý. A jestli toužíš po tom, abychom my dva… ehm… my dva byli… spolu… tak… tak budeme…“ Víc jsem toho vyslovit nestihl. Tom mě prudce uvěznil ve svém náručí a nechával mi jen malinkatý prostor pro to, abych mohl alespoň dýchat, tak pevně mě k sobě tiskl.
„Ach… já už nedoufal.“ Zafuněl mi do vlasů sotva slyšitelně.
„Mám tě rád. Slyšíš? Už napořád.“
„Bože… ty blbče! Konečně ti to došlo.“ Úlevně vydechl a oči se mu zaleskly dojetím. „Líbej mě.“ Naposledy tiše zazněl jeho hlas v něžné naléhavosti. Tak neskonale rád jsem mu vyhověl. Bylo to tolik jiné, než kterýkoli dřívější polibek. Byl jako předzvěst něčeho nového, neznámého, křehkého, přesto tolik lákavého a nevyhnutelného. Dál už jsme se nebránili. Ani jeden z nás. Nechtěli jsme. Zrodila se před námi nová cesta. Křehká, nejistá, s mlhavou budoucností. Byla ale elektrizující, a tak moc lákavá a hlavně byla jenom naše.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Cítím se jako Bill po probuzení, taky nevycházím z úžasu. Tomu tedy říkám obrat. Nevěřícně zírám na monitor, ale pak mi dojde, že se jedná o to avizované Tomovo rozehříváníčko. Pěkná práce, Tome, zabralo to. Ale řekla bych, že rozehřívaný byl od posledka už trošku nalomený, takže rozehřívatel měl snazší práci. Ovšem taktiku zvolil náramnou, to se mu nedá upřít. Ještě teď se nemůžu vzpamatovat 🙂
Pro jistotu jsem si svůj komentář po sobě několikrát přečetla, nerada bych narazila a naštvala autorku, sotva jsem si ji stačila oblíbit. Fakt jsem si oddechla, že je mi dopřáno, myslet si o postavách v její povídce, co je mi libo. Teda doufám. Nevím, jestli je tohle vhodný okamžik, lobbovat za druhou řadu, ale jestli by tu byla ta možnost a já bych se za ni velice přimlouvala, předpokládám, že bychom se s naší "oblíbenou" Leti setkávali i nadále, pamatuji si, že jí, v některém z předchozích dílů, bylo podezřele nedobře 🙂 Pak bych měla možnost projevit své antipatie naplno 😉 Což se po přečtení tohoto dílu nehodí, protože se právě veselím, jásám a chystám se slavit 🙂
Kattys: 😀 😀 😀 Vskutku super komentář. Rozesmála si mě a hlavně mi udělala radost. Na Leti klidně nadávej (bílá lilie to zrovinka není), myslím, že to přežiju já i ona.
A k té druhé řadě… Už se pomalu rýsuje kostra příběhu, jen mám teď rozdělanou jednu heteráckou záležitost, takže až bude z krku ta, tak se vrátím k našemu rozehřívačoj a studenýmu rampouchoj.
Jo a měla jsi pravdu. Tom tu práci měl skutečně hodně usnadněnou. Myslím, že ani sám nepočítal s takhle příznivým a rychlím vývojem situace ve svůj prospěch. :o)
Ainikki: Jééééé!!! Druhá řada!!!! No to je skvělá zpráva!!! Já do tebe jen tak rejpala, to je totiž moje oblíbená zábava, trefovat se do nebohých, nevinných autorů a tys mi zatím udělala takovou radost 🙂 Já jsem z tvé povídky opravdu nadšená, možná i proto, že jsem se k ní dostávala poměrně dost pracně. Musela jsem překonat averzi k těm dvěma dívenkám alespoň natolik, abych vůbec mohla pokračovat ve čtení. Jakmile jsem totiž o nich našla v textu zmínku, s velkým úsilím jsem rozevírala zaťaté pěsti, abych mohla pohybovat myší 🙂 Nejsem žádný literární kritik, ale mám pocit, že právě tyhle dvě dívčí postavy se ti povedly dokonale. Vzbuzují tolik emocí. Chápu, že v příběhu fungují jako katalyzátor, ale ani to mi nezabrání, abych je z duše nesnášela. Myslím, že se to děje právě proto, že jsou obě tak skvěle napsané. Srdce mi říká, že si žádný soucit nezaslouží, ani kvůli tomu, čím si obě musely projít, ale rozum mi přikazuje se jim obdivovat, jak dokonalou hru (třebaže ji odsuzuji) dokázaly sehrát. Abych to zkrátila, oceňuji, jak dokážeš do daného schématu Bill + Tom zapojit své vlastní postavy a vdechnout jim život natolik, že vzbuzují tak vášnivé diskuze. Dvojnásob mě proto mrzí, že zatím nejsem schopná číst hetero povídky, když píšeš, že na jedné takové právě pracuješ. Já nevím čím to je, ale prostě mi to nějak nejde. Takže se hrozně moc těším, až si splníš své "povinnosti" a dostaneš se zase k Billovi a Tomovi tak, jak je chci vidět já, prostě navždy spolu 🙂
Ale já Leti fakt měla ráda… Já mám ráda zaporňaky xD xD Jako a Ainikk dá se Leti s Arianou zase dohromady? To je smtny, že se tak rozešli :'( vždyť se taky milovali… Jako ke Kaulitzům… To bylo nějaky rychý… Jako Tom je chvilku hodnej a toto… to se mi nějako nezda v tom něco bude ne?…
A ja Leti mit rada nebudu. Proste je to mrcha, sice si neco zazila taky, ale je to mrcha xD Me nastvala v tom bazenu a pri rozchodu nejvic. Jinak ja tuhle povidku zeru. Konecne je Bill normalni
Omlouvám se, že dávám komentář až teď, ale začala jsem tuhle povídku číst včera a naprosto mě uchvátila… Dokonalej nápad, skvělý zpracování a úžasné po slohové stránce… 🙂 Už dlouho jsem nečetla twincest, a tahle povídka mě vážně uchvátila. Twincest, femslash a het dohromady, pro mě dokonalá kombinace 🙂 Vážně skvělá povídka, hodně se mi líbí její promyšlení… A btw Leti mi ani nevadí… Je sice víceméně záporná postava, ale taky si prožila svoje, no, asi to dělá i to, že nejsem zvyklá na femslash v kombinaci s twc, a doufám, že se její příběh vyřeší pokud možno kladně… Vážně to chválím 🙂
To je tou zimou a snehom, že sú takí úžasní 😀
A ja Letitiu nemám rada, ľutujem ju ale v podstate ma jej osud nezaujíma 🙂 je mi jedno čo je s ňou. Zaujímajú ma Bill a Tom a možno aj Géčka, trochu mi tu chýbajú.