autor: Rachel
Kaulitz. Kaulitz? Simone se zatmělo před očima. Těkala pohledem z Toma na Billa, kteří měli ve tvářích naprosto stejné výrazy. Bože, ta podoba. Kaulitz.
Před osmnácti lety si slíbila, že toto jméno už nikdy nechce slyšet. Podvědomě jej zanechala v tom nejzazším koutku svého mozku. Sedm obyčejných písmen se jí postupem času vytratilo z hlavy. Teď tu však byla zase. Blikala jí v hlavě, ozářená červeným světýlkem a dohromady dávala jméno, které jí donutilo vybavit si všechny ty vzpomínky. Znova utkvěla pohledem na Tomovi. Byl to velmi pohledný kluk. Jiný než Bill, a přesto tak podobný. Musel to být on.
„Tome, kdy ses narodil?“ optala se jej a vůbec ji nepřekvapil jeho zmatený výraz.
„Prosím?“ Tom se na ni nechápavě díval a vyměňoval si pohledy s Billem.
„Prvního září 1989,“ odpověděl jí popravdě, nato se však ozval Bill, který byl až do té doby zticha.
„To já taky,“ zmateně pokýval hlavinkou a vyměnili si s Tomem překvapené pohledy.
„My toho tedy máme společnýho,“ usmál se Bill, ale pořád mu nedocházelo, proč je Simone tolik zaražená.
„Máte toho mnohem víc společného.“ Simone se s pohledem upřeným do země sesunula do křesla v obýváku.
„Nebudu se tě ptát, jestli si ho můžu vzít nebo ne, je to moje dítě!!“ muž zdůraznil slovo moje a nervózně přecházel po kuchyni. Vzlyky dvou malých miminek a své manželky vůbec nevnímal. Simone uplakaně vzhlédla ke svému rozčílenému manželovi. Nepočítala, kolikátá je to hádka.
„Jürgene, to nemůžeš. Zůstanou se mnou. Oba. Já jim dám všechno, co potřebují, tak to pochop,“ volala za odcházejícím manželem, který si za pár minut sedl do auta a odjel neznámo kam.
Tiše se sehnula nad postýlkami svých dětí a miminko v zavinovačce, na které bylo vyšito písmenko T, si k sobě přivinula. Věděla, že jsou to poslední chvilky, které s ním stráví.
„Soud, který probíhal za měsíc, rozhodl, že ty zůstaneš u mě a Tom u otce. Nešlo proti tomu nic dělat,“ povzdechla si Simone. Oba chlapci na ni šokovaně hleděli a ani v nejmenším si nechtěli přiznat, že to, co před chvílí slyšeli, je pravda. Bill měl ve tváři výraz nepřítomného a hleděl do prázdna. Jeho mozek se co nejrychleji pokoušel vstřebávat nové a nové informace. Nová a nová zjištění. Bill se zadíval na Toma. I on byl značně vyvedený z míry a naslouchal matčinu hlasu, který říkal, že se k nim může nastěhovat.
Matčinu. To slovo ani nikdy nevyslovil. Za osmnáct let svého života si zvykl na to, že nemá matku jako ostatní. Sice věděl, že někde žije, ale… Zatímco on žil se svým pracovně vytíženým otcem, jeho matka žila s jeho bratrem a zároveň dvojčetem stovky kilometrů od nich. S Billem. Tom zachytil Billův pohled a v jeho oříškových očích zachytil náznak slz a snad i nějakého strachu. To on s ním vyrůstal v mámině bříšku, to on byl první, s kým se jako miminko objímal. To on byl jeho dvojčetem a měl mu být blíž, než kdokoli jiný. A on skutečně byl. I když jejich vztah trval přes čtrnáct dní, představa, že by teď měl vedle Billa žít jako jeho dvojče a zahrnovat jej pouhou bratrskou láskou, jej zabíjela už teď. Ne, ta láska, kterou dennodenně vyznávali jeden druhému, kterou ze sebe ventilovali svými polibky a doteky. Ta měla být podle pravidel morálky a zákonů zavrhnuta.
Ale to přeci nejde. Ano, je to můj bratr, ale jak jej mám přestat milovat? Jak mám vedle něj žít a předstírat, že je mi lhostejný? Že po něm netoužím? Že už ho nemiluji?
Tom si povzdechl a prudce zdvihl hlavu, když Simone začal volat známý a ona to samozřejmě zvedla. Využil situace a prstem přejel po Billově dlani.
„Billí,“ špitl něžně, ale výsledkem bylo, že se mu Bill vytrhl a se slzami v očích utíkal nahoru do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře, lehl si na postel a tichounce se rozplakal. Snažil se tlumit hlasité vzlyky, ale nešlo to. Za ty dva týdny, co byli spolu, toho tolik prožili a teď na to budou muset zapomenout. Teď se budou muset vzdát všech těch něžností, dotyků, pohledů a také lásky, kterou dávali jeden druhému.
Chci být s tebou, Tome. Nechci nic měnit. Nechci tě opouštět, ale… Ty mě asi teď budeš brát jinak.
Bill se znova rozvzlykal a hlavu zabořil do polštáře. Ani neslyšel, jak tiše cvakla klika u dveří. Tom vešel a dveře pro jistotu zavřel. Píchlo jej u srdíčka, když viděl, jak se Billovo křehké tělíčko otřásá ve stále větších a větších vzlycích. Pomalu přecházel k jeho posteli, na kterou se opatrně posadil. Věděl, že teď musí být on ten silnější. V duchu se ještě ujišťoval, že to, co dělá, je správné.
„Billí,“ oslovil jej měkce a pohladil po střapatých vláscích. Bill si setřel slzičky, posadil se naproti Tomovi a upřel na něj svá čokoládová očka. Tom myslel, že omdlí. Motýlci v jeho bříšku začali skotačit a on vztáhnul ruku, aby se mohl alespoň bříšky prstů dotknout té krásy před sebou. I přesto, že Bill plakal, mu přišel dokonalý. A Tom si uvědomil to, co si uvědomil teprve nedávno. Nemůžu bez tebe být, lásko.
Už už se nadechoval, ale zastavil jej Billův prst na jeho rtech.
„Pšššt… já tě chápu, Tome… p-pochopím, když… Kdo by taky chtěl… se svým bratrem,“ při posledním slově se mu z jeho uplakaných oček vyronil další vodopád slz. Skryl si hlavu do dlaní a dál tiše plakal. Tom mu prsty něžně nadzvedl tvář a tím setřel veškeré slzičky, které ulpěly na té dokonalé tváři.
„Žádný zákon mi nemůže zakázat milovat tě, Bille. Je úžasné, že jsem se zamiloval do někoho, kdo je zároveň i můj bráška. Je pro mě jediný na celém světě a tak to také zůstane,“ špital Tom a s drobným úsměvem pozoroval Billova vykulená očka, která naznačovala, že Bill je pěkně zmatený.
„Jak to myslíš, Tome?“ optal se a prohlížel si každý milimetr Tomovy tváře.
Tom si na prst namotal pramínek jeho havraních vlásků.
„Jak? Takhle,“ naklonil se a spojil jejich rty v jedny. Oběma projel tělem elektrický výboj. Líbali se už hodněkrát, ale toto ani jeden z nich necítil. Bill měl v hlavě pořádný zmatek. Sice spolupracoval, ale myšlenkami byl úplně někde jinde. Nejdřív zjistí, že jsou dvojčata a potom se tady líbají. Odpojil se od Toma a v jeho očích se snažil alespoň něco vyčíst. Tom pochopil.
„Už víš, jak jsem to myslel?“ Zálibně si prohlížel Billův zamyšlený výraz. Jsi pro mě jediný na celém světě a tak to taky zůstane. Tomův drobný úsměv se začal rozšiřovat a za okamžik už mohl Bill zahlédnout jeho bílé perličky. Došel mu význam Tomových slov.
„Tomi, já… miluju tě, broučku. Neuvěřitelně moc tě miluju, a kdybys chtěl, tak…“ Nedopověděl, protože se mu Tom vpil do rtů. Vychutnával si ten polibek, ve kterém byla cítit všechna láska a zamilovanost, která vycházela přímo z jejich srdíček. Vznášeli se v sedmém nebi, jako by zapomněli na okolní svět a byli tu jen oni dva.
Tom pohladil Billa po tváři a líbnul jej na nosík. „Rád bych tu s tebou a s mamkou bydlel, ale… nevím, jestli mě budeš chtít,“ šeptnul a kousek se od Billa odsunul. Bill se krásně usmál, povalil Toma do peřin a sklonil se nad jeho tváří.
„Neuvěřitelně moc tě chci, Tome. Chci, abys tu bydlel, aby jsme byli pořád spolu a abych tě mohl milovat nejenom jako brášku, ale i jako svou lásku. Lásku, kterou nadevšechno miluju a nikdy ji neopustím. Nikdo a nic nás nerozdělí, Tomi,“ slíbil mu, ale to už se jeho tričko ocitlo někde na druhé straně pokoje a on byl svalen na záda a zasypán tunou Tomových polibků.
„Lásko, už bychom měli jít dolů,“ připomněl Bill Tomovi a očima se začal shánět po tričku. Přeci jen už byli nahoře přes půl hodiny a nato, že dole byla jejich mamka a dveře byly odemčené, si dovolili opravdu hodně. Tom se od něj nechtěně odtrhl, ale neodpustil si ještě políbení na ouško. Začali se oblékat a pořád se na sebe zářivě usmívali. Bill myslel, že snad sní. To všechno, všechno, co se stalo, bylo neuvěřitelné. A taky nádherné.
Vyšli z Billova pokoje a zamířili po schodech dolů. Simone seděla v obýváku, hlavu v dlaních a vůbec si nevšimla, že si k ní Tom přisedl. Až když ji pohladil po vlasech, vzhlédla k němu. Chápala, že jí teď možná bude vyčítat zničené dětství, ale…
„Mami, můžu se sem nastěhovat?“ zeptal se a v duchu se modlil, jestli si to Simone nerozmyslela. Simonin zoufalý výraz nahradil šťastný úsměv.
„Samozřejmě, že můžeš,“ ujistila ho a po těch dlouhých letech ho konečně objala. Z očí se jí vyhrnuly slzy, a když uviděla Billa, který stál kousek opodál a usmíval se, ukázala na něj prstem a za malou chviličku svírala v náručí obě své děti. Teď si opravdu připadala jako správná matka.
„Konečně vás budu mít oba dva u sebe,“ tiskla si je k sobě. Hned Tomovi dala klíče od domu, aby se mohl kdykoli nastěhovat. A Tom chtěl co nejdřív. Po ničem jiném netoužil, než po tom, aby byl se svou láskou. Už se stmívalo, když od Billa odcházel. Pospíchal, aby byl co nejdřív u sebe. Měl ještě spoustu práce, pokud to chtěl stihnout do zítřka.
Večer Bill uléhal s krásným nadlehčujícím pocitem u srdíčka. Dnes se oba přesvědčili o lásce toho druhého. A Bill už teď věděl, že bude čím dál tím víc silnější.
autor: Rachel
betaread: Helushka
jůů to je krásný.-)rychle dál
Rachel, ty jsi mi ale dalaxD Od posledního dílu jsem byla napnutá, jak to bude pokračovat. Sice jsou spolu, ale já mám pořád strach, že se to všechno nějak pokazí:( Snad ale nee, pohádka bude pokračovat dál a princátka budou žít šťastně až do smrti. Už se těším na pokráčko, takže honem honem x)
Tomův… teda jejich otec si ani nevšimne že Tom není doma ne?…
bála sem se jak to vemou, ale naštěstí to dopadlo tak, jak sem si přála…. x)) moc hezky napsaný… x)) těšim se na další dílek….. x)) sem zvědavá, jestli si tatínek vůbec všimne, že něco nebo spíš někoho postrádá…. mno uvidíme…. x))
ježiši to je nádheraa. jako vždycky úžasný díl, a ještě tak krásný.. ale myslím že všechno to nekončí. co na to jejich otčím?? ´=oO honem dále!
Mno,tak to si teda netroufám tipnout příští zápletku,když už zjistili,že jsou dvojčata a ani jednomu to nevadí…
Fuj no tys mi,ale dala.Sem ráda,že to tak dopadlo.Miluju tvoje povídky a tahle je tvoje nejlepší.Jedna věc mě ale pálí na jezyku.Kdy se s polu vyspí?
teda ja som sa bala ze co bue ked zistia ze su bratia, ze to bue problem, ale ty si aj to dokazala zmenit na nieco tak krasne ze sa to ani neda popisat 😀
Děkuju moc za komenty, ale Tom přece bydlí sám a ne s otcem, takže….děkuju vám moc za podporu a za to, že to čtete, Rachel vás nezklame, slibujůů:-D
Zatím papa a vydržte do dalšího dílu:-D
nádhera!!!!
Až doteraz to je úplne nádherná poviedka plná lásky. Dúfam, že sa to nezmení, ale mám strach, že čo bude po tom zistení 🙁 Všetky kapitoly doteraz som doslova hltala. Milujem poviedky, kde nemusím trpieť 🙂