autor: Áďa
„A mám ho!“ zavýskl radostně Tom, když viděl, jak jeho kuše srazila k zemi zajíce.
Rozeběhl se k němu a využil situace, kdy se Billian hřála u ohníčku a ušáka rychle vykuchal a stáhl z kůže. I on už měl obrovský hlad, ale na noblesnější jídlo si budou muset počkat až do jeho panství. Teď si museli poradit s tím, co jim příroda nabízela a jahody či ostružiny je nemohly živit několik dní v kuse.
Vrátil se s nařezanými kousky masa a položil je na rozpálené kameny. Billian jen odvrátila hlavu, když viděla, jak z masa odkapává pár kapiček krve, nicméně i ona za chvíli lačně nasála vůni opékaného masa. Připadala si jako v neuvěřitelném snu, dosud se nikdy nesměla ocitnout ve společnosti někoho, kdo dělá tak „podřadnou“ práci, jako je třeba rozdělání ohně a připravení zaječího masa. Její otec by nikdy nedopustil, aby seděla jen tak v trávě a kdyby její matka věděla, že se právě nachází ve společnosti někoho od Peyraců, tak by pravděpodobně upadla do mdlob.
Billian však byla šťastná. Poprvé ve svém životě cítila, že je volná a svobodná, že nemusí dělat přesně to, co se jí nařídí nebo to, co se od ní očekává. Proto se dokázala radovat z každé maličkosti.
Nadšeně ukazovala na každé poupátko, které objevila, zářila, když zpívali ptáčci a dokonce se i rozesmála, když se Tomovi pečlivě připravovaná hranice při podpalu sesula na jednu nevzhlednou hromádku. Sama ihned přiskočila a pomohla ji narovnat zpět do původní podoby a vůbec jí nevadilo, že jí pod nehty zajíždí špína. Tom jí tenhle škodolibý smích oplatil v momentu, kdy nedočkavě sáhla po prvním propečeném kousku masa a zjistila, že pálí. Čekal, že ji tím pozlobí, že se naoko urazí nebo něco podobného. Ona se však jenom ušklíbla, sehnula se k potůčku, nabrala do hrsti vodu, postříkala mu s ní obličej a loukou se opět nesl její zvonivý smích.
Tom šťastně sledoval její radost, prožíval to s ní a přitom vzpomínal na své vlastní pocity, když získal svou první svobodu. Sám se cítil tak neuvěřitelně volný poté, co zasvětil do umů panování jeho nejlepšího přítele, Andrease Moneta, a vyrazil se svou klisnou na své toulky celým světem. Úplně živě si vybavoval, když poprvé přeplul vlny oceánu a stanul na pobřeží Francie. Jak chvíli vdechoval slaný mořský vzduch a pak pobídl svou klisnu do trysku. Bylo to dokonalé…
„Pojď si to sníst, nebo ti to vystydne!“ zavolal na Billian, která si zatím tancovala na louce, až kolem ní bílé šaty vířily do všech stran.
Bylo vidět, že nohu má pořád zraněnou, protože při tanci značně pokulhávala, ale chladivý zábal ztlumil tu nejsilnější bolest a dovoloval dívce vypustit trochu té radosti a energie do svého okolí.
„Ano,“ odpověděla a poslušně k němu docupitala ladnými krůčky.
Bylo vidět, že jsou v ní silné pozůstatky přísné výchovy, poznal to v okamžiku, kdy na ni zavolal. Ihned ustala v pohybu a v jejím „Ano“ byl stále poslušný tón. Pousmál se nad tím vším a radši to neřešil, věděl, že za pár dnů se Billian určitě osmělí a poněkud ze svých návyků upustí, doufal v to. Bylo sice skvělé, že má dvorní vychování, ale Tom měl radši spíš pohodu a nespoutanost, než kožené návyky a násilím vštípenou poslušnost.
Když dojedli, pokračovali v cestě. Využili denního světla a Tom pobídl klisnu do klidného volného cvalu. Věděl, že když cval bude pomalý, urazí tak větší vzdálenost, aniž by se zvíře unavilo tolik, jako po rychlém tempu. Po chvíli zaznamenal, že mu Billian opět usnula na hrudi. Byl rád, do přístavu při troše dobré vůle dorazí někdy pozdě v noci a jí se tím aspoň trošku zkrátí cesta, když jí kus zaspí. Mlčky pokračoval ve svém směru dál a dál…
Do jeho panství se nakonec dostali až dopoledne následujícího dne. Moře dělalo poněkud problémy, bylo příliš divoké, proto museli několik hodin počkat, než se uklidní natolik, aby bylo bezpečné na něj vplout jeho galerou. Nakonec se to však povedlo a oni teď stáli na krásném ostrově a Tom věděl, že už za chvíli budou doma. Poslal z přístavu do zámku rychlého posla, aby se připravilo něco k jídlu, než dojedou, a volným krokem se vydali ke středu ostrova.
Teprve tady se Tom cítil opravdu bezpečně. Sesedl z koně a vedl jej na otěži za sebou, zatímco unavená Billian se už v sedle stěží držela. Věděl, jak náročná to pro ni musela být cesta. Byl ale rád, že už to mají za sebou. Pár dní si tu odpočinou a on si dojede vyřídit se svými muži de Estélleovu drzost za to, že chtěl nechat Billian bezdůvodně upálit. Tom sice nebyl vrah, ale na tuhle krevní mstu se těšil. Chtěl, aby ten bezcitný staroch trpěl a on mu to utrpení s radostí dopřeje…
Když dojeli až na zámek, čekal je na nádvoří Andreas, který se okamžitě rozzářil radostí nad tím, že je skutečný pán této země zpátky doma. Měl svého přítele moc rád a vždy, když byl Tom pryč, Andreas se o svého kamaráda z dětství bál. Ne snad proto, že by správu panství nezvládal. Ale proto, že nechtěl, aby se Tomovi něco stalo, od toho dne, kdy mu mladý Peyrac zachránil život při nájezdu loupežné bandy, mu byl Monet nadosmrti zavázán životem i smrtí.
Padli si navzájem do náruče a přátelsky se objali.
„Vítej doma,“ zářil Andreas.
„Díky, příteli,“ odpověděl Tom s úsměvem a rozhlédl se kolem sebe. „Koukám, že panství pod tvou rukou skutečně vzkvétá!“
Andreas se šťastně usmál, byl vždycky radostí bez sebe, když ho Tom za něco pochválil. Bylo tomu tak již v dětství, a nejinak tomu bylo i nyní.
„Přece ti to tu nenechám zvlčet,“ zamrkal.
Teprve teď si všiml sličné dívky, sedící na Tomově klisně. Najednou ze sebe nedokázal vydat ani hlásku, nikdy ve svém mladém životě neviděl někoho tak nádherného, přestože většina Billianiny krásy byla zahalena těžkou únavou.
„Kdo to je?“ zeptal se tiše.
„Moje princezna,“ odvětil Tom.
Opatrně stáhnul Billian z koně, jehož se ihned ujali stájníci, a pevně ji uchopil do náruče. Usmál se, když viděl tu nepatrnou skulinku mezi řasami, kterou na něj dívka hleděla. Byla tak krásná i přes vyčerpání, které z ní vyzařovalo. Nejistě stočila oči směrem k zámku.
„Vítej doma,“ zašeptal jí Tom do ucha a políbil ji na čelo. „Odvedu tě do tvé komnaty, ano? Tam se najíš a budeš si moct odpočinout.“
Tiše zakývala hlavou a potlačila v sobě zívnutí. Ačkoliv byla zvědavá, jak to na tomhle zámku, který teď pravděpodobně bude jejím domovem, vypadá, opřela hlavu Tomovi o rameno a nechala se unášet do svého pokoje. Zámek si přece bude smět určitě prohlédnout jindy.
Byla tak unavená, že dokonce ani nejedla, když jí do pokoje přinesli stravu. Pouze svlažila rty v pohárku s čistou chladivou vodou a vyčerpaně klesla do peřin. Usnula snad dříve, než se její hlava dotkla polštáře. To, že ji usmívající se Tom přikryl, ani nevěděla… Ani Tom nezůstal pozadu, poté, co odešel do své ložnice, se zmohl akorát na to, aby si od opasku odepnul kord a položil jej vedle své postele, načež se svalil do nadýchaných peřin a usnul hlubokým spánkem.
Ani jeden z nich neměl tušení, že touhle dobou se zklamaní vojáci monseigneura de Estéllea vrací do zámku s nepořízenou a se zprávou, že po té čarodějnici se slehla zem. Starý muž to ale nechtěl akceptovat. Proto se rozhodl, že zburcuje všechny své muže v celé zemi a přesně za tři dny vytáhnou do panství hraběte d´ Plessis – Belliére, aby krutě pomstili tu smělost, že jim do země nastrčil prokletou čarodějnici. Monseigneur měl z budoucího válečného tažení docela i radost. Myslel, že se sňatkem jejich země usmíří, ale také věděl, že v nadcházející bitvě bude mít ohromnou přesilu. Podrobí si d´Plessis – Belliéreovu zemi a stane se tak hned po králi nejmocnějším pánem celé Francie. A tu bídnou čarodějnici najde, ať se skrývá kdekoliv, a upálení ji nemine, o to už se osobně postará. Stejný trest stihne i její rodiče a všechny obyvatele zámku. Věděl to a už se na svou budoucí moc těšil, jako snad na nic jiného v životě…
autor: Áďa
betaread: Janule
Andreas Monet?Mám dost. xDDD Doufám, že Tom dá de Estélleaovii, bo jak se to píše pořádně za uši! Nádherný!:-))
moc hezký…. x)) sem ráda, že už sou v bezpečí…. x)) upřímně mi není Billových rodičů vůbec líto…. těch lidí z panství jio, ty by zabíjet nemuseli přece za nic nemůžou, ale ty rodiče si to zasloužej, zvlášť ten jeho milující tatínek…. Andreas Monet? koukám, že ani Andrease tahle povídka neminula… x)) myslela sem si, že ten jeho přítel bude buďvo Andreas nebo jeden z Géček… x)) těšim se na další dílek, je to hrozně zajímavý…. x))
jo ja taky nemůžu z těch jmen povidku čtu už od prvního dílku moc se mi líbí píšeš moc hezky a originálně jen tak dál tvůj obdivovatel adam
jo a úplně mě nejvíc dostává Tom de Peyrac a Billian
Jsem zvědavá jak to dopadne,až Tom de Peyrac dozví,že Billian je kluk.
*nezadržitelný smích*
No nic už se těším na další dílek.
Musím souhlasyt :th tohle je opravdu originální povídka.
Teda Áďo, ten Andy mě dostal xDD Nebo takový Georg Monet xD To by bylo fakt hustý. Tak kdy už to Tom zjistí? Jsem hrozná, já vim 😀
Já chci pokračování!!!!
hej ne 🙁 já neci aby upalili její rodiče… teda maminku jejího tajíka nemám rada… :-/
super povídka!!!
takový vraždy se tam chystaj…..
nebojte nebojte, už brzy se to Tom dozví, jak se věci mají, ale ještě to tak kapitolku dvě bude trvat 🙂 mocky děkuji za komentíky, všecky je poctivě čtu a mám z nich radost :-* 🙂 no věrný Andreas nemůže chybět, jen doufám, že mě duch pana Moneta nezabije, až zjistí, že jeho jméno zde nosí Andy 🙂 ale jeho malířský schopnosti mu asi nedám :-)))
Teri.K : a kdy budou ti Popeláři, co? :-))))
Áďa: Až dopíšu Polevu, abych nezanedbala jedno nebo druhy xD Ale tesim se uz na to taky
taaak to je dobře, tak rychle pisánkuj :-)))
Áďa: Neboj,Monetův duch tě určitě nezabije-Andy mu nedělá ostudu… 🙂
no to sice ne, ale Lekníny nebo Impresi by asi nenamaloval 😀