autor: Majka
Celým Berlínem se proháněl studený podzimní vítr a lidé venku na ulicích se choulili do svých kabátů a bund. Z oblohy se pozvolna snášely drobné bílé vločky. Letos přišel první sníh opravdu brzy…
Jedna něžná nezbednice upředená z ledové krajky se uličnicky zhoupla v dalším náporu vzduchu a přistála na chladném okenním skle. Prostorný hotelový pokoj za ním se topil v šeru, dalo chvilku práce rozeznat vysokou nehybnou postavu stojící hned u okna.
Mladý černovlasý muž stál se sklopenou hlavou, ruce bezvládně spuštěné podél štíhlého těla, u jeho nohou ležel arch bílého, z půlky popsaného papíru. Nedíval se na něj. Jeho oči byly sice otevřené a směřovaly tím směrem, ale nebyly schopné vnímat. A když mladík po několika nekonečně dlouhých minutách zvedl pomalu svou hlavu, jeho pohled byl vyhaslý a prázdný. Bez lesku, bez sebemenší jiskřičky zájmu o cokoliv… jako bez života.
Hleděl před sebe a neviděl, dýchal, ale jeho srdce jako by přestávalo bít. Myslí mu zlověstně proplouvaly jednotlivé věty z právě přečteného dopisu a s každým dalším řádkem v něm umíraly všechny jeho pocity a on se propadal do stále většího prázdna a temnoty… Jak někdo může být tak krutý?
„Dávám vám na výběr – buď dobrovolně a navždy ukončíte svůj nelegální, neetický a naprosto nepřípustný incestní vztah, který udržujete se svým dvojčetem, nebo se o vás dozví celá veřejnost, přátelé, rodina a hlavně policie, které rád poskytnu veškeré důkazy včetně obrazového materiálu!“
Poslední věta… tak dlouhá, tak definitivní… Zařízla se mu do žil, zapíchla do srdce, spalovala celé jeho nitro… Nebyl schopný se pořádně nadechnout, ve spáncích mu tepalo a krev v žilách nekontrolovatelně zhoustla a nemohla proudit… Po mrtvolně bledých tvářích mu stékaly slzy, které necítil. Nevnímal ani jemný třes svého těla.
Na druhé straně pokoje, za jeho zády, se potichu otevřely a zase zavřely hotelové dveře. Cvakl zámek a tichý šelest přicházejících kroků dával znát přítomnost někoho dalšího. Někoho, koho už neměl milovat. Někoho, kdo už neměl milovat jeho. Někoho, jemuž se měly během příštích okamžiků zhroutit sny stejně jako se teď hroutí Billovi…
„Lásko? Hledal jsem tě…“
Něžný dotek bratrovy dlaně, jeho horký dech na krku, láskyplná slova… To vše donutilo Billa bolestně zavřít oči. „Tome… já nemůžu… nemůžu ti to říct… ne teď… ještě ne!“
„Billí? Vždyť se celý klepeš! Je ti zima?“
Jemné tření, kterým se Tom snažil zahřát bráškovy paže, bylo tak příjemné. „Chci ještě alespoň naposledy cítit tvé rty… tebe…“
„Pojď, zahřeju tě…“ Lehounký polibek do vlasů, Tomovo tělo přitisklé na jeho, jak se snažil předat svému dvojčeti trochu ze svého vlastního tepla.
„Tak moc tě miluju… tak strašně moc…“ „Tome… miluju tě… strašně moc!“
Konečně se Bill otočil k bratrovi, pevně ho obejmul, tvář zabořil do jeho ramene. Ani na okamžik nenechal Toma nahlédnout do svých očí, uzamkl jejich zoufalý výraz za pevně zavřená víčka. Přesto… nebo možná právě proto… Tom vycítil prázdnotu, která prostupovala celou Billovu duši.
Chtěl se zeptat… ale bál se odpovědi.
Sklonil hlavu a neslyšně nasál vůni Billových vlasů… důvěrně známou… omamující… ale ani ta jej nedokázala uklidnit. Zřetelně cítil, jak se mu do srdce vkrádá temný stín strachu, krůček po krůčku, stále rychleji s tím, jak se Bill v jeho náručí stále víc a víc chvěl.
Nevydržel to… dlaněmi jemně uchopil bratrovu tvář a zvedl ji.
„Bille… otevři oči.“
„Nechtěj to, Tome! Nemůžu ti dát přečíst všechnu tu bolest, která mě zabíjí! To, že je vše ztraceno, že my jsme ztracení… to, že je konec…“ Dlouhé, ebenově černé vlasy se slabě zavlnily, jak Bill sotva znatelně, s bolestně zachmuřeným obočím, zavrtěl hlavou.
„Lásko… prosím!“ V Tomově naléhavé prosbě zaznělo zoufalství. Slova z jeho úst vyšla automaticky, tón jeho hlasu však patřil nevyřčeným myšlenkám, které prosily o opak… „Lásko… prosím, neotvírej oči! Tolik se bojím toho, co v nich uvidím…“
Nekonečně dlouho hleděl na Billovu tvář, tak neuvěřitelně bledou a pod jeho rukama nepřirozeně chladnou. Na jeho zavřená chvějící se víčka… Měl strach, že se najednou otevřou… a měl strach, že se neotevřou už nikdy…
Při pohledu na dvě jak krystaly třpytivé slzy putující po bratrových lících, zanechávajíc za sebou dlouhou úzkou cestičku až k bradě, ucítil i on sám palčivou bolest ve svých čokoládových očích.
Odrhl svůj zrak od Billa a rychle zamrkal. Nepomohlo to. Slaná kapička si prosadila svou a svéhlavě opustila svůj dosavadní bezpečný úkryt za tmavými řasami v koutku Tomova oka.
„Sakra, Bille…“ Tomovi se zlomil hlas, bratrovo jméno už jen zašeptal.
A z Billova hrdla se ozval tichý vzlyk, který už nedokázal zadržet. „Tomí… lásko… tohle já nezvládnu… nedokážu se tě vzdát… to by mě zabilo!“
Billovy rty se na nepatrný okamžik pootevřely, jakoby chtěl něco říct, a pak se s úpěnlivou naléhavostí přitiskly na Tomovy. Prudce, tvrdě… jako by žádaly o trochu jeho dechu… jako by prosily o život.
Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho takhle stáli. Mlčky a téměř bez pohnutí ve vzájemném objetí, ústa na ústech, tělo na těle. Tak pevně přitisklí, tak pevně spojení… láskou. Čas kolem nich tiše plynul a vyvolával zdání, že existují jen oni dva, že celý svět utichl… navždy?
Myšlenky – Billovy, které už věděly, i Tomovy, které teprve tušily, byly odneseny pryč. Zbyli jen dva lidé, kteří kdysi dávno byli jedním, než je příroda násilně rozdělila a každému z nich dala vlastní srdce. Neptala se, jestli to tak chtějí. Jen konala… Kdo by se tedy divil, že hnáni svým vlastním já, svou existencí, svým bytím, toužili opět po vzájemném spojení… které už ale bylo posuzováno zcela jinými zákony, než těmi přírodními.
Tyhle zákony vymysleli lidé – síla mocnější než sama příroda. A lidé také čekali na sebemenší chybu, aby mohli trestat. Jak supi kroužili nad těmi, kdo by se snad opovážili porušit pravidla. Třeba něčím tak směšným jako je… láska.
Venku znovu prudce zafoukal vítr a okno v místnosti se zatřáslo pod jeho náporem. Tom otevřel oči a setkal se s pohledem svého dvojčete. Věděl to. Věděl to hned, jak spatřil tu mrtvou temnotu za jeho víčky. Dohnali je. Zabili to poslední, co zbylo v Billovi. A zabíjejí to poslední, co je v Tomovi. Lásku. Jejich lásku… jejich sen… jejich život…
Jako by oba zkameněli, stáli naproti sobě, hledíc si navzájem prázdnýma očima do srdcí. Zdálo se, že ani nevnímají zvuk tříštícího se skla, jak okenní rám nevydržel tlak stále sílícího větru… a přece – v jediném okamžiku se oba jako na povel podívali vstříc běsnícím živlům venku. Vstříc přírodě a jejím zákonům…
autor: Majka
betaread: Helushka
nádherná povídka… ještě k tomu podle jedné z mých nejoblíbenějších TH písniček…. krásně napsané…
to je tak moc nádhernééé!!! nemám slov!
Hodně dobré! Umíš používat slova, máš pro to cit. Líbí se mi to. Díky za ten zážitek. Super!!
Krásné….:))))
Vzdycky, kdyz posloucham "Totgeliebt", tak premyslim nad tim, kde vzal Bill duvod napsat takova sklicujici slova. Takto by se to dalo taky pochopit. Hezky napsano, pekna slova
nádhera…uplná krasa… nemám slov :'(
překrásný… x)) ale strašně smutný…. x((
Děkuju, lidičky, opravdu moc 🙂
Dokonalost…..
A je to přesně tak!Všechny tyhle pitomý zákony a nařízení vymyslel bezpochyby někdo,kdo to nikdy neprožil! :´-(
to je úžasný, tak nádherně napsané!!! překrásné!
dokonalost .. krásně napsany,vážně hrozně moc povedeny! x)
Dokonalé, Majko. Moc se ti to povedlo 🙂