autor: Áďa
Bill
Cesta domů se nám nakonec protáhla více, než jsme zamýšleli. Stavili jsme se v naší oblíbené pizzerii, kde jsme si krom lahodné pizzy dali ještě vynikající zmrzlinový pohár, jenž nám alespoň trošku kompenzoval to vedro, které na nás sluníčko vysílalo. Pak jsme ještě zajeli na pokec k Andymu, který nás vlákal do svého velikánského zahradního bazénu, kde jsme všichni tři řádili jako vydry, a krásný den byl zakončený grilovačkou, kterou Andy připravil, když jsme s Tomem ještě blbnuli v bazénu, odkud nás vytáhla až ta nádherná vůně grilovaného masa.
„No nene!“ nasál dychtivě Tom. „Tomu říkám opravdový prázdniny!“
„Že jo?“ zazubil se Andy. „Tak si nechte čvachtat, přátelé.“
Takže ve finále jsme se tedy domů dostali až krátce před půlnocí, a jelikož je jak ježdění na koni, tak následná tajná akcička, tak i dovádění v bazénu poměrně vyčerpávající záležitost, nečekal jsem na Tomovo vrácení mé péče a se zamumláním, že si to vynahradíme zítra, jsem usnul hned, jak se moje hlava dotkla nadýchaného polštáře…
Ležel jsem na boku se zavřenýma očima a prudce jsem lapal po dechu. Moje tělo bylo v jednom ohni a já se nedokázal pohnout ani o milimetr. Bezvládně jsem ležel u Davidových nohou, zcela bezmocný. Jen jsem cítil, jak mi po celém těle stéká moje vlastní horká krev, zatímco jsem se chvěl a tichoulince naříkal…
„Vstávej,“ slyšel jsem někde v dáli nad sebou. Pokusil jsem se pohnout, ale nedokázal jsem to. Podařilo se mi pouze pootevřít víčka, slepená k sobě krví a slzami.
„Neslyšel jsi?“ nesl se vzduchem zlý hlas. „Řekl jsem, vstávej!“
Ucítil jsem, jak mě tvrdá bota nakopla do žeber. Vstát jsem ale nemohl, jenom jsem tedy tiše zakňučel a schoulil se do klubíčka.
„Ty malej, rozmazlenej parchante! Myslíš si, že nebudeš poslouchat, nebo co?“ vjela mi Davidova ruka do vlasů a bolestivě je sevřela. Zakvílel jsem, když mě za ně surově vytáhl na nohy, načež do mě hrubě strčil a já se zhroutil na postel. Netušil jsem, co se kolem mě děje. Přerývaně jsem dýchal a snažil se nevnímat mé hořící rány, zatímco David se svlékl a nalehl na mě. Ani jsem se nehnul a nezmohl jsem se ani na vzdorování mručením či trhání hlavou. Jenom jsem bezmocně ležel na posteli a byl absolutně v jeho moci, psychicky zcela zlomený, neschopný sebemenšího odporu, tak, jak si to vždycky přál.
„Říkal jsem ti, že se pro tebe jednou vrátím,“ zašeptal a rozněžněle se na mě díval. „A teď je to tady… Ach, pomsta je tak nevěřitelně sladká věc… Bude tě to bolet mnohem více, než mě těch dvanáct let za mřížemi, to ti slibuju…“
Trochu jsem zbledl, zatímco on se ke mně opět přitiskl a začal přejíždět svým vlhkým jazykem mou bradu, tváře i čelo. Ačkoliv jsem se kdesi uvnitř otřásal odporem, nadále jsem klidně spočíval v jeho objetí. Věděl jsem, že by jakýkoliv můj boj o svobodu neměl význam. Odevzdaně jsem ležel v jeho rukou, pevně zavřel oči a nechal si od něj proti mé vůli čistit obličej. Když do mě ale bezohledně vnikl, na první příraz až moc hluboko, zasténal jsem. Zalil mě horký pot, když jsem sebou křečovitě trhl a poprvé během dnešního setkání jsem se pokusil vykroutit se z jeho sevření, ale neúspěšně.
„Neee…“ vzlykl jsem tiše a přivíral oči bolestí. „Prosím, přestaň…“
Jediné, čeho jsem ale docílil, bylo to, že naopak zrychlil. Drtil mě pod sebou svou vahou, až se mi chvílemi přestávalo dostávat kyslíku, bál jsem se, že mi svou hrubou silou zláme žebra, když se zkusím jakkoliv pohnout a nelidsky mi kloubil ramena, až mi v nich hrozivě zapraskalo.
„Ne, prosím… prosím, neee,“ naříkal jsem.
„Neboj, Billí, to nic není…“
„Ne… ne… prosím, nech mě…“
„Billí, slyšíš mě? Vzbuď se přece! To se ti jenom něco zdá!“
„Ne…“
„Billí, tak poslouchej mě! Vstávej!“
Davidova ruka mnou prudce cloumala a já se zmítal čím dál víc…
Náhle zmizel. David se nenávratně ztratil a já viděl, jak se nade mnou sklání Tom. Držel mě přesně v těch místech, ve kterých mě držel David a cloumal mnou stejně jako on.
„Ne… prosím,“ vyjekl jsem potichu, zatímco Tomova ruka mě svírala čím dál pevněji.
„Klid, lásko… Byl to jenom sen,“ objal mě Tom.
Sen… Ne, nemohl to být sen! Vždyť to bylo všechno tak opravdové! Třesu se úplně stejně jako tenkrát a z obličeje se mi řine pot smíchaný se slzami. Posléze zjišťuju, že prostěradlo pode mnou je celé mokré a že se do mě dává strašlivá zima, jak se mé silně zpocené tělo dostalo zpod peřiny na pokojový vzduch. Pomalu mi to všechno dochází. Tom měl pravdu. Nebyla to skutečnost, byl to jen sen. Noční můra, která se mi nezdála už dvanáct let. Respektive takhle celá a úplná se mi nezdála takovou dobu. Dodnes se mi o mé minulosti občas zdávalo, ale vždycky to byly jenom střípky a úlomky, které mě jenom na chvíli zastrašily. Ale naposledy jsem měl takovýhle sen v dobách, kdy se mi jeho děj skutečně děl… Roztřeseně jsem skryl obličej do dlaní a rozbrečel jsem se.
„No tak, Billí,“ objímal mě konejšivě Tom, který mi přes záda přehodil svou vlastní peřinu. „Je to jenom vzpomínka na něco, co už je dávno pryč… Už ti neublíží…“
Poslouchal jsem jeho uklidňující slůvka, ale nevnímal jsem je. Ať už se mi to totiž zdálo z jakéhokoliv důvodu, byl jsem si jistý jednou jedinou věcí. Tohle nebyl sen. Bylo to varování.
„To… Tommy,“ hlesl jsem tiše přerývaným hlasem. „Tak… takhle detailně se mi to od té… té doby ještě nikdy ne… nezdálo. To…. Tohle nebyl jen oby… obyčejný sen.“
„Ale broučku,“ namítl. „Já… já vím, jak moc ti tenkrát ublížil! Tak je jasný, že to v tobě zůstane, i když ne tak silně, jako před lety, ale jsou to jenom strašné vzpomínky! Vzpomínky, které se mění v noční můry! Nic jiného!“
Zoufale jsem zavrtěl hlavou. V uších mi pořád zněl ten falešně něžný, přitom však tak výhružný hlas. Říkal jsem ti, že se pro tebe jednou vrátím… A teď je to tady… Bude tě to bolet mnohem více, než mě těch dvanáct let za mřížemi, to ti slibuju… Rozbrečel jsem se ještě víc.
„Billí, lásko moje,“ tiskl mě Tom ke své hrudi. „Prosím, neplakej mi! Nic se neděje, byl to jenom sen…“
Tiše jsem zakvílel.
„Říkal… říkal mi v tom snu… že… že si mě najde…. a že je ten čas už tady! Tommy, to nebyl sen! To byla výstraha!“ zavyl jsem.
Panicky jsem stiskl Toma, jak jenom to šlo, jako bych se do něj mohl vsáknout. Bál jsem se. Byl to přesně tentýž strach, který mnou cloumal před dvanácti lety, kdykoliv se ke mně David přiblížil. Je pravda, že jsem ho za celé ty roky vůbec necítil, a když už, tak jenom slabě a na chvilku, ale poznal jsem to! Kdybych se bál čehokoliv jiného, tak se bojím… no… normálně, nebo jak to mám říct…. Tak nějak jinak. Ne takhle hystericky a zoufale…. Protože jsem věděl, že tenhle typ strachu byl vždycky odůvodněný, tudíž se mi nikdy nevyskytoval jen tak. Něco se blíží, vím to! Něco si pro mě jde…. A dostane mě to hodně brzo…
„No tak,“ šeptal mi Tom do ouška chlácholící slovíčka. „Klid, broučku… klid… Neboj se, jsem přece s tebou a nedovolím, aby ti někdo ublížil, rozumíš? I kdyby tu bylo sto Davidů, tak se tě v mé přítomnosti ani jeden z nich nedotkne, to ti přísahám!“
Zvedl jsem svou uplakanou tvář a zadíval se do jeho hlubokých očí. Zlatavé tečky, poztrácené v té nekonečné hnědi, na mě vysílaly uklidňující vlny. Snažily se mě přesvědčit, že Tom mluví pravdu, že se mi v jeho blízkosti nic nestane. Pokoušely se mě uklidnit, stejně jako Tomovy ruce, které mě hladily a stejně jako ty hebké plné rty, které mě sametově laskaly ve vlasech. Přesto ale trvalo neskutečně dlouhý čas, než jsem se přestal aspoň trochu třást a než se můj puls začal snižovat k normálním hodnotám, tak jako můj zrychlený dech. Úpěnlivě jsem hypnotizoval Tomův pohled, snažil jsem se v něm najít tu oporu, kterou mi tak moc nabízel a kterou jsem viděl, avšak stále odmítal přijmout.
„Tommy… ale on si mě stejně najde… už brzy…“
„Ne, lásko,“ zavrtěl hlavou a přitiskl mě k sobě ještě víc, pokud to snad bylo vůbec ještě možné. „Nenajde. A jestli ano, tak já mu tě nedám, rozumíš? I kdyby vrazil o půlnoci sem do ložnice, tak já tě ochráním! Slyšíš mě? Ochráním! Pokud budu ve tvé blízkosti, tak nebude mít sebemenší šanci se tě dotknout, a pokud ano, tak za to zaplatí, a třeba i životem, když to bude nutné! Rozumíš, Billí? Když u tebe budu já, tak ti nezkřiví ani vlásek!“
Snad to bylo tímhle jeho rozohněním, snad konečně začala zabírat jeho uklidňující slůvka a chování. Ale po téhle jeho řeči se mi začalo náhle dýchat o mnoho volněji. Přestože jsem se pořád hodně bál, vděčně jsem se na Toma skrz slzy usmál.
„Ach Tommy,“ vzdychl jsem poté, co jsem mu věnoval mokrý rozechvělý polibek. „Ještěže tě mám… Miluju tě, lásko…“
Usmál se na mě.
„A věříš mi? Věříš, že tě před tím zmetkem ochráním, ať se bude dít cokoliv?“
„Věřím,“ vydechl jsem. „Věřím ti, broučku…“
Nechal jsem ho, aby mě tlakem svých rukou přinutil opět si lehnout. Přitiskl si mě přitom k sobě, abych nemusel ležet na tom mokrém prostěradle a přikryl nás oba peřinou. Schoulil jsem se pod jeho bradu úplně stejně, jako tenkrát, když mě uklidňoval po mých nočních můrách a hrozných zážitcích. Cítil jsem, jak mě ještě jednou políbil do vlasů a poté jsem se propadl do hlubokého spánku beze snů.
Televizi si za celý den nestihli pustit a noviny nečetli už hezkých pár let. Ačkoliv to oba podvědomě věděli, že se píše již dvanáctý rok od oněch strašlivých událostí, neměl ani jeden z nich tušení, že byl včera k večeru David Jost propuštěn z vězení. Kdyby si byli přečetli předposlední stránku dnešních novin, jimiž Andy podpaloval hranici, možná by si byli všimli miniaturního odstavce, který o tomto faktu informoval a který Andy přehlédl.
Jenže to oni nevěděli. Netušili, že už je David opět na svobodě. A už vůbec by je nenapadlo, že právě teď sleduje zpovzdálí jejich dům a v očích mu plane tvrdá nenávist a touha po pomstě. Nikdo neslyšel větu, která opustila jeho rty těsně předtím, než v autě zařadil rychlost, vrhl na dům poslední vražedný pohled a zmizel ve tmě.
„Za to vězení mi zaplatíš, Kaulitzi. Zaplatíte oba dva. A to už hodně brzy.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Bože,to je síla!Už ve třetím díle!A mě blbý nedošlo,co bude náplní druhý řady!!!Začínám pociťovat stejné svíravé napětí a strach,jako u první řady…To se mnou dokáže jenom "Chaos v duši".Ach,díky za to. 🙂
rádo se stalo 🙂 no přece toho šmejda neodepíšu na fest 😀 jen ať je ještě nějaká legrace :-)))
jů konečně…teda neberte si to osobně, ale tu napínavost v te povídce miluju… Jako byl to má těžky…chudak
tys ho tam ještě stihla přimíchat jo? doufám že ho hodně ryhle vrátíš dovězení a dvojčátka neutrpěj žádnou újmu!
Áďa:Kuwa já ti dám legraci!Vždyť když jsem si těch pár posledních řásku přečetla začala jsem se třepat:-(Aďo plossíííím ať Toma ani Billa nezabije plosíííím
Samara: to se ještě uvidí podle toho, jak budou hodní :-)))
Už se bojím. Já to tušila…
Jednak, že ten strach v podvědomí Bill pořád má a jednak, že do děje Davida nakombinuješ.
Ale měl by si dát David pozor – jak říkám, ty nikdy "nepíšeš" věty jen tak do větru, Tommy bude Billa ochraňovat i kdyby měl sám Davida zabít… Ádi? Tommy zabije Davida??
Líbí se mi, jak Billa zase krásně Tommy konejšil a opečovával…
Krásně píšeš!♥
[7]: A zas jsem zapomněla to nejdůležitější – Bill řekl Tommymu, že mu VĚŘÍ! To muselo Tommyho zahřát u srdíčka. Krásné!!
Ja věděla že to nebude jen tak a David jej nenecha.