autor: Áďa
Tom
Když jsem se ráno, přesněji řečeno dopoledne probudil, plný síly a energie, zjistil jsem, že Bill ještě spí. Ležel na břiše, ruce měl podivně zkroucené pod pobledlým obličejem. Ačkoliv byly jeho oči pevně zavřené, bylo vidět, že jsou ještě trochu opuchlé z nočního pláče a řasy byly slepeny zaschlými slzami. Do obličeje mu spadaly pramínky vlasů a polštář pod ním byl hodně zmuchlaný. Peřina se válela až někde u jeho hubeného pasu a bělostná kůže byla tak studená… Uchopil jsem peřinu a natáhl ji až k bráškovu krku. Smutně jsem se na něj podíval. Vypadal tak ztraceně, bezradně, zoufale.
„Neboj se, lásko,“ zašeptal jsem potichu. „Nikdo ti neublíží, přísahám.“
Lehce jsem jej políbil na čelo a pohladil hebké vlasy. Bill sebou zavrtěl a tiše zakňoural, ale neprobudil se, jenom se zavrtal ještě hlouběji do polštáře a s hlubokým zachrčením pokračoval ve spánku. Vzdychnul jsem si. Naposledy jsem se na svého malého brášku lítostivě podíval a zamířil potichu do kuchyně chystat snídani…
Mlčky jsem pokládal koblihy na čistý talíř a zaléval šálky vroucí vodou, až vzduchem začala proudit povzbudivá vůně kávy. Odnesl jsem lákavě vypadající snídani ke stolu, načež jsem klesl na židli a svraštil obočí. Vůbec se mi nelíbilo, že se Billovi tenhle sen vrátil po dvanácti letech tak silný a procítěný, jakoby se vše stalo teprve včera. Co když má můj bráška pravdu a bylo to varování? Zamyslel jsem se. Když jsem si tak dával dvě a dvě dohromady, uvědomil jsem si, že je to vlastně opravdu už dlouhých dvanáct let, co Davida odsoudili za znásilnění a ublížení na zdraví. To ale znamená, že pokud se nic nezměnilo, měl by se letos opět dostat na svobodu. Co když už venku je? Měl snad Bill pravdu? Chystá David pomstu?
Ruce se mi zaťaly v pěst. Ne! I kdyby byl David na svobodě už několik měsíců, zatím se k nám nepřiblížil. A pokud se znovu pokusí mému malému bratříčkovi ublížit, ať se těší! Nedovolím, aby se Billovi něco stalo. Ubránil jsem ho už jednou a udělám to klidně podruhé, ba i posté, pokud to bude zapotřebí…
Z toku myšlenek mě vytrhl zvuk blížících se kroků. Pohlédl jsem ke dveřím a viděl v nich rozespalého brášku. Zacukalo mi v koutcích, jak byl sladký a rozkošný. Ačkoliv byl už oblečený, každý by na něm poznal, že se před pěti minutami vykulil z pelíšku. Vlasy měl bez ladu a skladu rozčepýřené do všech světových stran. Na pravé tváři se mu zřetelně rýsovaly otisky od polštáře a jeho zarudlá očička byla ještě napůl zalepená. Vláčným krokem došel až ke mně a sesul se na židli.
„Dobré ráno, pane,“ usmál jsem se na něj.
Odpovědí mi bylo sice snaživé, přesto však velmi chabé zakňučení a plachý úsměv, načež začal zase nepřítomně zírat na stůl před sebe. Teprve po chvíli se rozhodl konečně si nalít do kávy mléko a nasypat cukr, ale když jsem viděl, jak se pro to natahuje jeho roztřesená ručka, dochutil jsem mu nápoj sám, čímž jsem si vysloužil další úsměv. Jenže i tak po celou dobu snídaně zarytě mlčel a jeho smutný pohled mě trápil víc, než cokoliv jiného. Nějak mu musím vrátit dobrou náladu…
Bill
Přestože jsem se během snídaně poněkud probral, mou tvář stále zatemňovaly chmury, cítil jsem, jak to ze mě vyzařuje. A viděl jsem, že to Toma hodně trápí. Jenomže já se před ním nedokážu přetvařovat. I kdybych to uměl, bráška by vždycky poznal, že něco není v pořádku. Proto jsem mlčky ukusoval z koblihy mravenčí sousta a duševně se utápěl v tom snu…
„Bille, slyšíš?“ drcnul mi Tom do loktu.
„Co… cože?“ probral jsem se z přemítání.
„Že bychom se mohli dnes zajet podívat na Sillyho, jsem ti teď říkal. Co ty na to?“
Trošku jsem se zamračil, jak mi Tomův dotaz přišel absurdní. Jako nápad to nebyl špatný, ale odkdy chce zrovna Tom vidět Sillyho? Že by mu za ten skoro rok, co ho mám, konečně přirostl k srdci?
flashback
„Tommy, kam mě to vedeš?“
„Neptej se, za chvíli uvidíš.“
Řídil mě svýma rukama, neměl jsem tušení, kam mě to vede. Oči jsem měl zavázané jeho černým šátkem a jediné, co jsem věděl bezpečně, že jsme mimo dům, podle závanu teplého, ale svěžího vzduchu. Tom mě schválně každou chvíli několikrát zamotal, až se mu povedlo absolutně dokonale zamotat můj orientační smysl, neměl jsem vůbec ponětí, kde to jsme. Nevěděl jsem, proč dělá takové cavyky, to mi ten narozeninový dárek nemohl dát normálně? Vždyť já jsem mu dnes ráno ty vyhřívané potahy do auta pro zpříjemnění dlouhých služebních cest, v nichž se sedělo absolutně dokonale, taky dal bez nějakého většího divadla a nechal se ho z nich radovat v klidu, tak kam mě to táhne? Znovu mnou začal točit kolem dokola a já měl dojem, že mi snad upadne hlava…
„Taaak… dobrý, můžeš se podívat!“
Sundal mi šátek z očí. Přimhouřil jsem je, protože mě první záblesk světla skoro oslepil. Jakmile jsem ale slunečnímu svitu přivykl, poklesla mi čelist. Stáli jsme na louce, poblíž našeho domu. Kromě nás tu byl ještě Gustav, který…
…držel za otěže nádherného hřebce. Ihned jsem poznal, že se jedná o anglického plnokrevníka, protože jsem s touhle ušlechtilou rasou pracoval skoro denně, ale dosud jsem žádného nevlastnil. Nedokázal jsem se ani pohnout. Štíhlé tělo na dlouhých silných nohách bylo bílé se šedým grošováním, které vytvářelo neuvěřitelnou barvu. Ač se kůň na první pohled jevil jako šedý, záď měl od šedých skvrn skoro až černou, zatímco hlava byla krom nozder sněhobílá. Jeho havraní hřívu sem tam protínal našedlý až bělavý pramínek, taktéž to bylo i s tmavým ocasem. Rovněž nohy, které byly v místech spojení s tělem bělostné jako padlý sníh, byly nad kopyty černé jako uhel. V životě jsem takovéhle zbarvení neviděl…
„Všechno nejlepší, bráško,“ vtiskl mi Tom polibek na čelo a radostně sledoval můj šokovaný výraz.
Nebyl jsem schopný kloudné věty.
„To… to… to…“
„Ano, tohle je tvůj dárek,“ zamrkal na mě Tom. „Vždyť je přece na hlavu, abys pořád jezdil na cizích koních a neměl ani jednoho vlastního! Tak jsem zjistil, na jakým plemeni to vlastně pořád lítáš a Gustav mi pomohl hledat, až jsme objevili tohohle. Taky ho jako správný veterinář zkontroloval. Je v tý nejlepší možný kondici, tak snad se ti na něm bude dobře jezdit.“
Se slzami dojetí jsem mu padl kolem krku. Tom, který koně tak nemá rád jen kvůli tomu, že si na nich můžu ublížit, že mi jednoho koupil? Rozechvěle jsem se podíval do chovného průkazu, který mi předal. A vytřeštil jsem oči ještě víc. Hřebcova krevní linie vedla přes Eclipse, koně, kterého nikdy nikdo neporazil, až k samotnému zakladateli linie těchto plnokrevníků, Darley Arabianovi. Zhluboka jsem dýchal. Nedokázal jsem si ani představit, jak nehoráznou sumu za něj Tom musel dát, vždyť je to jeden z největších skvostů současnosti, který, až se dostane na dráhu, má ty nejlepší možné předpoklady k vítězství! Vždyť za něj by byl leckterý znalec tohoto plemene ochoten obětovat vše, co má, jen aby s ním mohl pracovat!
Najednou jsem zjistil, že sedím na zemi a pláču dojetím, nohy mi vypověděly službu, tak jako city. Ne, tohle nemůže být pravda. Tohle je jenom neuvěřitelný sen a já se bojím vůbec se pohnout, abych ho nezaplašil…
konec flashbacku
Ten nádherný sen se ale nerozplynul, setrval. Jen Tom teda po prvních minutách mého nevěřícného úsměvu ten svůj shodil. Prohlásil, že krom darování nechce mít s tímhle zvířetem vůbec nic společného a že to nic nemění na jeho názoru, že se k těmhle zvířatům nehodím. Dokonce zkrátil hřebcovo krásné, dokonale padnoucí jméno Silver shine of darkness na Silly, neustále přitom poukazujíc na to, co tohle slovo v překladu znamená. Zlobil mě tím, hodně moc, ale nic jsem nenamítal, vždyť to byl on, kdo mi hřebce koupil. A koneckonců, Silly nezní tak špatně, stačí si jen odmyslet význam tohoto slova a je všechno v pořádku. Tom věděl, že mě tím štve, ale přesto si jízlivé poznámky na Sillyho adresu jen málokdy odpustil… Proto mě tak překvapilo, že chce za ním jet.
„Ty za ním opravdu chceš jet?“ zeptal jsem se pro jistotu se zdviženým obočím.
„Jo, dlouho jsme ho neviděli,“ odpověděl mi. „Krom toho, i když tu herku nemám rád, není to to nejhorší, co tě mohlo potkat. Stejně s tím nic nenadělám, a když budu toho saláma pořád urážet, tak to stejně tvůj názor nezmění… aspoň nám ubydou hádky kvůli němu,“ mrkl na mě.
To byla pravda. Tomovy nadávky na Sillyho adresu byly někdy tak silné, že jsme se kvůli tomu zhádali, protože jsem si svůj dáreček přirozeně hájil.
„Tak pojď,“ položil na stůl prázdný hrnek od kafe a hmátnul do kapsy pro klíčky od auta.
Ukázalo se, že je to výborný nápad. Dopolední sluníčko pohladilo mou smutnou tvář hned, jakmile jsme vyšli ze dveří, a když jsme dorazili k pastvinám a já v tom čtyřnohém stádu spatřil světloučkou skvrnu, zaplesalo mi srdce. Vjeli jsme na nádvoří u stájí, kde jsme zaparkovali a já se okamžitě rozběhl za svým čtyřnohým miláčkem.
„Silly!“ zavolal jsem a zaznamenal, jak se okamžitě bílá hlava zvedla do vzduchu a zbystřila. „No pojď ke mně, čumáčku!“
Skutečně netrvalo dlouho a Silly ladným klusem doběhl k dřevěné ohradě, o níž jsme se opírali. Podrbal jsem ho na čele, načež jsem pohladil jeho dlouhou hřívu… a ke svému úžasu jsem zaznamenal, že Tom ho pohladil taky.
„Nazdar, ty mrcho,“ škrábal ho na hřívě a usmíval se přitom, když viděl, jak kůň spokojeně zafuněl.
„Tommy! Já jsem to slyšel!“ šlehl jsem po něm naoko rozzlobeným pohledem.
„Já vím,“ mrkl na mě. „To máš za toho tvýho caparta, abys věděl.“
No to snad ne! Může mít kromě mě někdo za bráchu takový kvítko, jako je Tom? Radši jsem se rozhodl to neřešit. Vylezl jsem na ohradu, z níž jsem opatrně přelezl na Sillyho neosedlaný hřbet. Zpozorněl, když na svém těle ucítil mou váhu, ale nechal jsem ho, ať se zase v klidu pase.
„Tommy, pojď ke mně,“ natáhl jsem k bráškovi ruce jako malé dítě.
„Ne,“ zavrtěl zamítavě hlavou. „Nepotřebuju být placatej, kdyby se ta potvora najednou někam rozběhla.“
„Ale Tommy,“ zakňoural jsem prosebně. „On nikam nepoběží, když se může pást… No tak, pojď ke mně… Dostaneš pusinku, a hodně velikou!“
„Vážně?“ zbystřil Tom. „Ale já nevím…“
Chvíli nerozhodně přešlapoval, nakonec se ale rozhodl. Ačkoliv se mu ve tváři zračily obavy, vylezl na dřevěné hrazení a nechal mě, abych mu pomohl za sebe. Silly se ani nehnul, nadále se v klidu věnoval zelené trávě.
„No vidíš, že to nic není,“ přitiskl jsem se k bráškovi poté, co mě rukama objal kolem pasu.
Radostně jsem k němu zvedl hlavu. Napřed jsem se nepatrně, velmi zlehka, dotknul jeho plných rtů, načež jsem se od něj oddálil. Pak jsem se ale k němu znovu přiblížil. Tentokrát jsem jeho pusinku obkroužil svým jazykem a pečlivě jsem jím prozkoumal stříbrné kuličky, zdobící ret. Nato jsem se pomalu, něžně a s láskou vpil do jeho úst. Dotýkal jsem se jeho jazyku a zbožně jsem s ním ten svůj proplétal až do doby, než jsme se oba potřebovali nadechnout.
„Miluju tě,“ vydechl jsem.
„Já tebe taky,“ odpověděl mi stejně šťastně, jak jsem se cítil. „Dokonce i tuhle obludu mám rád,“ pousmál se a popleskal Sillyho po zadku. „Pojedeš v sobotu na něm?“
Trošku jsem sklopil hlavu.
„Ještě nevím,“ přiznal jsem se. „Při tréninkách je vždycky nejlepší. Ale tohle by byl jeho první závod a já se bojím… aby se tam něco nestalo.“
Tom mi nadzvedl bradu. Chvíli mi hleděl do očí, než promluvil.
„A koho úspěšně donese do cíle jako prvního, když ne tebe?“ zeptal se potichu. „Uznávám, že se o tebe pořád bojím, to asi nikdy nepřestanu. Ale měl bys na něm jet. Vím, že je pod tvým dohledem dokonale připravený a že ty na něm vyhraješ.“
Zaskočila mě jeho důvěra a to, že mě dokonce přemlouval, ať na Sillym jedu. Co se mu stalo?
„Když já nevím… bude závodit poprvé…“
„Všechno je jednou poprvé,“ namítl Tom. „Jeď na něm, lásko… Věřím, že to zvládnete. Věřím vám oběma.“
Dojatě jsem na něj pohlédl. Jeho oči říkaly, že to myslí upřímně.
„Dobře,“ kývl jsem hlavou. „Ale ty nás budeš povzbuzovat, jasný?“
Ani nemusel odpovídat. Jeho úsměv mluvil za vše. Znovu jsem se přitiskl k jeho hrudi a užívali jsme si společně ty krásné okamžiky blížícího se babího léta.
autor: Áďa
betaread: Janule
moc krásný iž se těšim na pokrčko.ani david už by tam nemusel dělat dusno…D
jééé náfhera ale zítra at je tu další dílek:-)
Já vím,že jsem řekla že koně nemám rada…ale víc nemám rada když jim někdo ubližuje…Bojím se že David Sillymu něco uděla 🙁
no…..pěknééé…….ale jako ten David mě docela začíná ehm řekněme slušně štvát…
Tak tu máme nového hrdinu – krasavce Sillyho. Panejo, to musí být vznešený hřebec… Ani se nedivím, že se Bill rozplakal dojetím, když mu jej Tommy daroval. Tommy se vždy tváří, ale mouše by neublížil. To bylo jak s Daimonem. Na oko ho nechtěl a jen zastavil na křižovatce, už ho hladil. Sillyho má taky rád…
Nejvíc se mi líbilo – mrcha za caparta:)))
Nejvíc jsem si užívala, když byli oba kluci na Sillyho hřbetě.
Jak to, že Sillyho Bill dlouho neviděl? Je to jeho kůň… Jsem zas nějak mimo. Jak často trénuje??
Pohodovej díl doufám že David ještě nebude na obzoru.