1:14 PM 11. – „Je to 1 hodina, co se ke mně vrátil.“

Posted on by Janule
autor: Froggy
Neděle 13:00
„Je to 1 hodina, co se ke mně vrátil.“
Celou hodinu Tom seděl na nepohodlné židli vedle Billovy postele, čekajíc a modlíc se, aby se Bill vzpamatoval. Doktorka přišla, zkontrolovala Billa a zase je nechala o samotě. Občas Tom zkusil znovu promluvit na své dvojče. Držel svůj hlas nízko a potichu, avšak stále mu odpovídalo jen Billovo vystrašené kňučení. Vypadalo to, že byl Bill ztracen ve svých nočních můrách, neschopen si uvědomit, že už není připoután v temném utrpení sklepa. Tomovo srdce se zlomilo pokaždé, když slyšel Billa šeptat stejná slova, která křičel v tom hrůzostrašném videu. Dokonce i teď, když je Bill zpět u něj, nedokáže zastavit utrpení svého bratra. Neustále to zkoušel, odmítal to vzdát. Nezáleželo na tom, že pokaždé, když se k němu pokusil přiblížit, Bill se zděšeně odtáhl.
„Prosím, Bille… Prosím, jen se na mě podívej. Jen… jen mi dej vědět, že jsi pořád tam,“ opět zašeptal, neočekávaje odpověď, avšak neschopen to vzdát.
Jako obvykle, Bill zakňučel a zatřásl se pod pokrývkami, když slyšel jeho hlas. „Ne. Nejsi skutečný,“ zamumlal. Bill tiskl obličej do matrace. Tom se divil, jak je možné, že všechny jeho senzory a infuze zůstaly na místě, když byl tak skrčený.
„Ano, jsem skutečný. To jsem já. Tom,“ odpověděl, hlas se zlomil pod námahou, jež ho stála vyslovit tato slova. Jeho dvojče nedokázalo rozpoznat jeho hlas.
„Tomi?“ Bill zašeptal. Ten zvuk byl tak slabý, až na chvíli Tom myslel, že si to jen představoval. Billova slova byla nejblíže rozpoznání jeho přítomnosti za poslední hodinu. Tom zadržel dech, když se pokrývka pomalu posunula dolů a vykoukly na něj dvě medové oči, stejně červené a podlité krví od pláče, jako ty jeho.
Tom sklouzl ze židle a padl na kolena vedle postele, opatrně se natahujíc po Billovi. Nové slzy začaly kanout z jeho očí, když viděl bratra schoulit a odtáhnout se. „Bille, to jsem já, Tomi,“ zašeptal chraplavě.
„Skutečný?“ Zeptal se Bill nevěřícně.
Tom zamrkal, nejdříve nechápal. Potom si všiml způsobu, jakým na něj Bill zíral, jako by se snažil posoudit, jestli to není jen výplod jeho představivosti. „Jsem skutečný. Jsem to já,“ zašeptal, když opět natáhnul ruku, tentokrát opatrněji.
Bill se k němu natáhnul, konečky prstů se sotva dotkly, když se opět odtáhnul. Stálo to ještě druhý a třetí pokus, než Bill popadl Tomovu ruku a usoudil, že je to skutečně on. Jemný vzlyk opustil jeho rty a slzy začaly kanout po tvářích.
Bill lpěl na Tomově ruce jako na záchranném laně, táhnul jej k sobě. Najednou byl Tom opět na nohách, šplhajíce za bratrem na nemocniční postel. Měl sotva čas se usadit na matraci, když mu Bill vylezl do klína a přimkl se k němu. Tom zabořil obličej do Billových vlasů, vdechoval jeho vůni a ubezpečoval se, že je Bill taktéž skutečný. Ani nezaregistroval slzy, jež mu stékaly po tvářích a smáčely Billovy zašmodrchané vlasy.
Vypadalo to, že Billův trans byl zlomen ve chvíli, kdy byl zpět v Tomově náruči. Vzdálený pohled z jeho očí zmizel a Tom jej mohl opět cítit, skutečně cítit.
Kupodivu to byl Bill, kdo našel svůj hlas jako první. „Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl mezi přerývavými nádechy a tichými vzlyky.
Tom držel svého bratra pevně, proplétal prsty skrz jeho vlasy a tiskl křehké tělo k svému. Bill byl vždycky příliš štíhlý, ale teď vypadal nebezpečně křehce. Jeho pokožka byla bledá, stále pokrytá podlitinami. Tom doufal, že nemocniční košile nezakrývala více zranění. „Teď jsem tu,“ zašeptal.
Billovi unikl další přidušený vzlyk a přitiskl svou tvář do prostoru mezi Tomovým krkem a ramenem. „Tomi… on… on…“ Bill nedokázal dokončit větu a Tom cítil, jak se mu sevřela hruď. Věděl, že je to dobrý signál, že Bill se snažil o tom mluvit, ale Tom si nebyl jistý, jestli byl připraven to slyšet.
„Já vím… já vím… už to bude dobré,“ zašeptal Tom, lehce hladíc Billa po vlasech a stírajíc jeho slzy. Na chvíli vzhlédl, zachytil pohled ustarané lékařky u dveří. Dívala se na něj, pohledem se ptala, jestli je všechno pod kontrolou. Odpověděl malým přikývnutím. Bill nezaznamenal její přítomnost, dokud neodešla, aby jim poskytla soukromí. Už Billovi zabezpečili fyzické zdraví, teď už se jednalo jen o uzdravení emocionálních ran.
Bill sevřel v prstech Tomovy dredy, když se třásl opět probuzenými vzpomínkami. Tiskl se k Tomovi jako by byl ta jediná stabilní věc na zemi. Ještě jednou se třaslavě nadechl a pokusil se opět vyjádřit hrůzu, jež jej stravovala. „Tomi, on… on -„
„On už nic neudělá. Už ti nikdy znova neublíží,“ přerušil jej Tom, sevřel bratra pevněji. Třásl se svým vlastním potlačovaným vztekem. „Je mrtvý. Zastřelil policajta, tak oni zastřelili jeho.“ Tom cítil, jak Bill klesl více do objetí, napnuté svaly povolily vlivem té zprávy. Bylo to během jejich cesty z LA do Salinas, když se Tom dozvěděl o únoscově smrti. A Tom byl zklamaný, že nedostal šanci donutit toho muže trpět před tím, než zemře. Stačilo by mu deset minut s ním o samotě.
„Chci jít domů,“ zafňukal Bill, vytrhnuvší Toma z jeho násilných představ.
„Půjdeme domů brzy. Jen co budeš připravený,“ slíbil mu. Tom přemýšlel, jak dlouho bude muset zůstat v nemocnici. Možná nebyli připraveni na letiště, ale chtěl Billa co nejdříve dostat zpět do hotelu, pryč od pachu dezinfekce a nemocí.
Bill byl v Tomových rukách čím dál uvolněnější. Zjistil, že pokaždé, když promluvil, Billovo napětí polevilo. Možná to byl zvuk jeho hlasu, co pomáhalo. „Mamka, taťka a Gordon jsou v letadle, aby se sem dostali. Byli by tu už dříve, ale nastaly nějaké problémy s papírováním nebo tak něco. Georg, Gustav a skoro celá naše posádka jsou venku v čekárně,“ řekl Tom tiše, jeho prsty pokračovaly v hlazení Billových vlasů.
„Jak dlouho to bylo? Byly tam hodiny na zdi, ale po chvíli jsem si to přestal pamatovat,“ zeptal se Bill. Zněl více jako on sám, více ve styku s realitou. I když stále příliš malý, příliš křehký.
„Tři dny,“ odpověděl Tom, bylo to stěží uvěřitelné. Připadalo mu to jako celý život.
„Připadalo mi to delší. Tři je příliš málo na to, kolik mi to připadalo,“ zamručel Bill. Bill jen vyřkl Tomovy myšlenky nahlas.
„Bylo to sedmdesát dvě hodiny,“ odpověděl Tom. Počítal každou hodinu, která uběhla, a pravděpodobně by pokračoval v počítání po zbytek svého života, kdyby se k němu Bill nevrátil. Ačkoli Tomův život by netrval o moc déle, bez Billa.
„Bylo to příliš dlouho,“ Bill zamumlal do Tomova trika.
„Bylo to příliš dlouho,“ souhlasil Tom.
***
Neděle
13:00
„Je to 1 hodina, co jsem se k němu vrátil.“
Opět komentujte prosím anglicky, už to znáte. :o) J.
autor: Froggy
translate: Dania
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22

19 thoughts on “1:14 PM 11. – „Je to 1 hodina, co se ke mně vrátil.“”

  9. Im am crying, really , Im am happy, Tom a Bill are together..;)) very very nice and beautiful story..:*

    Odpovědět

  18. I cried the whole story … very sad but very beautiful … I am happy that it was a happy ending .. thank you for this story … I have no words ..
    I apologize for my English …

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics