autor: Fabiana
~Bill~
Stéká mi to po ruce. Od žil na zápěstí až k lokti. Je to temně rudé a lepkavé. Jo, je to šampon, no a? Poslední dobou, když se sprchuji, sedávám v rohu sprchového koutu a hraji si se šamponem. Přitom se snažím představit si na jeho místě svoji krev. Jak moc to bolí? Je to horší než zlomené srdce? Z úvah mě vyruší zaklepání. Vlastně spíš vzteklé zabušení na dveře koupelny.
„Okamžitě vylez nebo tam vlezu a jednu ti vrazím! Sedíš tam už skoro hodinu!“ Mimoděk zabloudím pohledem k nástěnným hodinám, velká ručička oznamuje, že od doby, kdy jsem vstoupil do koupelny, uplynulo sotva deset minut. Smývám si šampon z rukou.
„Už jdu!“ Vypínám vodu. Rychle se utřu, kolem beder si omotám ručník, oblečení jen popadnu do ruky, abych nezdržoval… otvírám dveře.
„Konečně.“ Sykneš. Sklopím hlavu.
„Promiň.“ Špitnu.
„Jsi hajzl.“ Ujistíš mě. Hm… Odstrčíš mě, blokuji ti dveře. Zavřeš se v koupelně. Pomalu se odšourám do pokoje. Co jsem vlastně udělal, že se ke mně chováš takhle? Proč mě tolik nesnášíš? Pomalu si natáhnu boxerky. Můžu za to já? Ublížil jsem ti?
„Bille!“ Matka mě volá do kuchyně. Ani ona se ke mně nechová nějak extra hezky… Povětšinou mě ignoruje, a mluví se mnou, jen když po mně něco chce. Zvykl jsem si, ale… je to těžké… Trvá to už hodně dlouho, asi pět, možná šest let. Jednou, když mi uklízela pokoj, našla mi deník. Pak jsem si ho přestal psát, ale tehdy jsem si tam vylíval srdce. Nedalo jí to a nakoukla dovnitř. To, co přečetla, ji tak nějak… poznamenalo. Mohla deník otevřít na kterékoli straně, nedalo se to přehlédnout.
Na každou stránku jsem kreslil srdíčka, sem tam jsem do některého vepsal to jméno, tvoje jméno. Tom… Zjistila, že tě miluji. Myslela, že to ze mě vytřese, řvala na mě, bila mě, ale nepomohlo to. Dala mi domácí vězení, nedávala mi ani najíst. Pak to asi po dvou měsících vzdala, ale ujistila mě, že na tebe nesáhnu. Nikomu to tenkrát neřekla a nejspíš doufala, že mě to přejde, přece jen, bylo mi dvanáct. Ale nepřešlo.
Chovala se ke mně chladně a zůstávala nepřístupná. Ty ses od ní nejspíš nakazil. Později. Už po tři roky se ke mně chováš stejně, ne-li hůř. Už se mnou ani nemluvíš. Omezuješ se jen na křik a nadávky. Nemluví se mnou už vůbec nikdo, takže nezbývá, než si znovu psát deník. Pohledem sklouznu k malé černé knížce na polici. Můžu ji nechat jen tak válet, jednak je mi jedno, kdo se tohle dozví a jednak sem nikdo nechodí. Chybí mi táta… teď víc než kdy dřív. Měl jsem ho moc rád. Mohl jsem mu říct úplně všechno, vždycky mi poradil a nikomu nic neřekl. Pamatuji se i na jeho motorku. Vždycky mě na ní vozil. Matka to nesnášela, ale on byl diskrétní… Hrál si se mnou, když jsem byl menší, a kdykoli jsem byl smutný, šel jsem za ním. Ale pak… máma ho podváděla a on na to přišel. Najednou bylo doma dusno, pořád jen hádky, facky a křik. Rozvedli se. Bylo mi osm. Táta chtěl, abych zůstal s ním. Souhlasil jsem, ale matka to nedovolila. A táta se odstěhoval. Odjel a už jsem o něm nikdy neslyšel. Od té doby žijeme s Gordonem, tou stupidní náhražkou otce, který se válí na gauči u televize, kouří a pije. Ale ten se nemůže počítat, je to takový příživník. Ani práci nemá.
„Bille!“ Sakra! Zamyslel jsem se a úplně zapomněl, že mě matka volá.
Rychle jsem si navlíkl triko a seběhl schody.
„Ano?“
„Konečně. Jdeme s Gordonem na večírek, tak udělej večeři.“ Prohlédl jsem si ji. Měla na sobě splývavé jedovatě zelené šaty a na krku perlový náhrdelník. „Jak vypadám?“ Zeptala se a ohmatala si vyčesaný drdol.
„Skvěle.“ Zalhal jsem. Pak se z předsíně ozval Gordon.
„Miláčku, přijdeme pozdě!“
„Ne abys něco připálil.“ Milé rozloučení. Odchází. Domovní dveře se zabouchnou. Myslím, že udělám vajíčka. Nakouknu do lednice. Ták, vajíčka NEUDĚLÁM. Hm. Aspoň, že máme chleba. Jestli ho teda máme. Jo, naštěstí tu je. Trochu tvrdý, ale co se dá dělat. Gordon nikdy nezavírá sáček. Pak se diví, že chleba se nedá jíst. Namažu pár krajíců pro Toma, nechám mu je na stole. Nemám hlad. Chvíli jen tak stojím a poslouchám. Ticho narušuje jen tlumený zvuk tekoucí vody. Budeš se sprchovat dlouho, vždycky to děláš. Vrátím se do pokoje. Co mám teď dělat? Ty máš vlastní počítač, televizi… další důkaz toho, že tě má matka radši. Nestěžuji si, má důvod. Milovat vlastního bratra je špatné… ach…
Natáhnu se na postel a zahledím se do stropu. Nepokouším se usnout, stejně bych to nedokázal. Poslední dobou špatně spím. A když se mi konečně podaří usnout, mívám noční můry. Mění se po pár dnech, ale smysl je vždycky stejný. Vidím tebe, stojíš přede mnou a díváš se mi do očí. Pak se vždycky objeví nějaké zvíře a zabije tě. Vypadá to důvěryhodně, když je to tygr, ale včera to byl hlemýžď… jak tě zabil nevím… pokaždé chci zvíře odehnat, ale najednou se nemůžu hýbat. Pak se tam objeví matka a vypije tvoji krev. Potom přiskočí ke mně, škrtí mně a křičí, že jsem tě zabil, že jsem zlosyn a pitomý spratek. Pak klesnu k zemi, a najednou jsem v kostele. Lavice jsou plné lidí a před nimi leží dvě černé rakve. Zahledím se do první řady. Sedí tam matka vedle policisty, rukou je k němu připoutaná želízky. Po tvářích jí stékají slzy a křičí, že zabila oba své syny. Pak tam sedí Gordon s lahví v ruce a cigaretou, jen tak tupě čumí. Mám chuť mu jednu vrazit, jako pokaždé, když ho vidím. Ale vedle něj…
„Tati!“ Vykřiknu. Nikdo si ničeho nevšiml. Otvírám oči. Sakra! Usnul jsem. Vybavil jsem si ten sen a pak jsem usnul. Slyším bouchnutí dveří pokoje vedle mého. Jdeš spát… Kéž bych mohl pozorovat, jak si oblékáš pyžamo, jak se přikrýváš dekou, jak zavíráš oči… chtěl bych být u tebe. Ale nejde to…
Bouchání. Zase další bouchání.
„Už jdu!“ Vyjeknu a posadím se. Uff… nejsem v koupelně! Ale někdo bouchá na dveře. Vstanu z postele a dopotácím se ke dveřím. Kliku popadnu až na třetí pokus, otevřu dveře. Tvoje ruka, zrovna jsi klepal, sklouzla po mojí hrudi.
„Eh, sorry, volá tě máma.“
„Jo, jo…“ Otočíš se a chceš odejít, ale pak se ještě obrátíš. „Jo a… doporučuji ti něco si obléct.“ Jejda, nevšiml jsem si… no nic… Odcházíš.
„Tome?“ Otočíš se. Mám? „Eh… v-vlastně nic…“ Zmizíš v pokoji. Zase jsem to neudělal, zase jsem ti to neřekl… A teď jsi měl dokonce dobrou náladu, byl jsi ochotný se se mnou normálně bavit… Vejdu zpět do pokoje. Ani nevím, proč jsem spal v boxerkách. Ještěže jsem nebyl nahý. Rychle se obléknu a seběhnu schody.
„Ahoj mami,“ Pozdravím.
„Vyvenči psa.“ Já?
„Ale není náhodou na řadě Tom?“
„Vyvenči psa.“
„Dobře…“ Pokrčím rameny. Zajímavé. Vyjdu před dům. „Ahoj, Scotty!“ Připnu mu vodítko a už otvírám branku. Rád chodím ven se Scottym, vždycky do parku. „Dneska tě měl venčit Tom, víš to?“ Nic neříká. Ah, psi vlastně nemluví, že? Zapomněl jsem. „Asi se mu nechce. Je to zajímavé, vždycky tě venčil rád…“
Byl jsem v parku skoro dvě hodiny, pak jsem Scottyho zakotvil na zahradě. V obýváku se na gauči válel Gordon.
„Kde je Tom?“ Zeptal jsem se.
„Má tam nějakou kočku,“ Zavrčel. Aha, tady je důvod. Chudák pes. Vyběhnu schody a zahučím do pokoje. Je tu ticho. Přes tenkou stěnu zaslechnu tiché vzdechy. Ne… Nevydržím to! Tohle nezvládám, u toho nechci být… Přitisknu si přes uši polštář. Nechci, nechci to slyšet! Ruce mi pomalu poklesnou a polštář dopadne na podlahu. Vzdychnu. Vzdechy vedle ustaly. Slyšel jsem třísknutí dveří. Opatrně jsem z pokoje vystrčil hlavu. Uprostřed schodiště jsem uviděl kštici tmavých vlasů s bílými, růžovými, zelenými a zářivě modrými melíry. Takhle vypadá jen jeden člověk.
„Stacy?“ Otočí se.
„Teď ne.“ A utíká pryč. Zároveň odvedle vyběhneš ty.
„Stacy!“ Křikneš, pak ale slyšíš bouchnutí domovních dveří. Podíváš se na mě. „Nečum.“ Sejdeš do poloviny schodů, a otočíš se. „Řekl jsem, nečum na mě.“ Stále se na tebe dívám. Přiběhneš ke mně. „Nečum na mě, ty zkurvený hovado!“ Zařveš a vrazíš mi facku. Pak seběhneš schody a jsi pryč. Narovnám se. Zdřevěněla mi noha. Au. Zavřu dveře. Aspoň že je Stacy pryč. Zajímalo by mě, co budeš dělat, až tady nebudou žádné holky, se kterými jsi ještě nespal. Podívám se do zrcadla. Na tváři mám slabý otisk ruky. Zajímavé. Nalíčím se, abych to zamaskoval. Matka už volá na oběd. Pomalu sejdu schody a vejdu do kuchyně. Gordon sedí za stolem a žere. Matka něco hledá v lednici a ty si nabíráš špagety. Stoupnu si za tebe a čekám, až mě pustíš. Otočíš se. Naše pohledy se setkají. Vidím v tvých očích smutek. Ale… zdá se mi to, nebo… nebo je v nich snad trochu… lásky? Ten pohled mi vyrazil dech, stejné pocity se zrcadlily v mých očích. Zírali jsme na sebe. Pak jsem zaslechl nějaký řinkot. Tomovi vyklouzl z ruky talíř. Probralo mě to.
„Co to děláš?“ Vykřikla matka. Otřepeš se.
„Za to může Bill! Strčil do mě!“
„Cože?“ Vypadlo ze mě.
„Je to pravda?“ Zavrčí matka a popadne mě za vlasy.
„Aaau! Ne! Já jsem ne…“
„Udělal to!“ Křikneš.
„Vypadni.“ Řekne suše matka. Podívám se na tebe. Neunikne mi tvůj vítězný škleb. Takhle se tváříš vždy, když se ti podaří na někoho něco shodit. Konkrétně na mě. „Hned!“ Zařve matka a vrazí mi facku. Utíkám pryč. Zabouchnu se v pokoji. Po tváři mi opět stékají slzy, když otvírám zásuvku a vytahuji papírový obal. Ne prázdný… pořád tu je, schovává se v něm stejně jako loni, jako předloni. Strčím si ji do kapsy. Do ruky vezmu malou knížečku v černém obalu. Deník. Namátkou jej otevřu. Stránka je popsána černým písmem a počmárána rudými srdíčky. Tiše otevřu dveře. Ze spodu je slyšet cinkání příborů a tlumený hovor. Svírá se mi srdce. Po špičkách se vydám do koupelny. Zavřu dveře, nemají zámek. Podívám se do zrcadla. To, co vidím, mě nijak nenadchne. Ach… Deník položím na zem a vytáhnu žiletku. Mám? Už nemůžu… Mám pocit, že vybuchnu, ten pocit musí někudy ven. Slzy mi stékají po tvářích a kapou na podlahu. Jsem zoufalý… Už to nevydržím! Musím… pryč… Jemně přiložím žiletku k žilám na zápěstí. Jednou krátce říznu. Chvíli se nic neděje, pak začne pomalu vytékat krev. Nebolí to. Říznu víc, krev už stříká docela dost… „Zasviním stěny…“ Zamumlám. Zbláznil jsem se. Cítím se… tak slabý. Z posledních sil namočím do krve prst a přiložím jej k zrcadlu. Jedno, dvě, deset, dvanáct písmen. Krátký vzkaz… Neudržím se na nohou. Klesnu na kolena. Za chvíli jen ležím a prudce vydechuji. Neudržím oči otevřené, zavírají se… oblečení mám nasáklé krví… Zavírám oči… poslední výdech… život ze mě vyprchal jako vůně z osvěžovače vzduchu…
„Vypadni z té koupelny nebo tam vlítnu a rozbiju ti hubu!“ Křičíš, ale nikdo se neozývá. Dnes ne. A ty čekáš, čekáš minutu, čekáš dvě minuty. Ale na tvůj vkus je to moc dlouho. „Jdu dovnitř, a pak si mě nepřej!“ Z tvého hlasu zaznívá zloba. Další minuta je pryč, ale tobě už se nechce čekat. Rozrazíš dveře a vzápětí vyděšeně vykřikneš. Tvůj pohled sklouzne na zrcadlo, na němž se skví dvanáct krví psaných písmen…
MILUJI TĚ, TOME…
autor: Fabiana
betaread: Janule
to je nádherný!!! naprosto úžasně napsaný…nádherně popsaný city…..krása!!!
velmi emocionální..úžasný
:-o!!!!!!!Pnaebože!Tom ho beztak tay miloval alenechtěl si ot přiznat….:-(
krásný, jako Tom je takovej hajzl..xD ale jenom v povídce..xD
Takovéhle povídky nemám moc ráda, ale je to opravdu emocionálně protkané… A je tam toho hodně.
Krása…
Miluju povídky tohoto typu!
Tahle konkrétně byla příjemně obsáhlá,hodně emocionální,moc mě bolelo,jak Billi trpěl…A potom,co se setkali v kuchyni a Bill COSI spatřil v jeho očích,měla jsem prchavou radost.Prchavou…Přesto byl ten konec nádhernej a jsem ráda,že mebyl happy end…
Krásné! Mohlas napsat jak reagoval, ale to už je jednoo 🙂
cože? cože? podle začátku jsem si myslela že to bude taková obyčejná oddechovka, jenomže potom se to jaksi zvrhlo v drama. navíc teď mám velkou depku, takže mě to rozbrečelo..kráásnýý =´)
Ou je krásně napsaný…..líbí se mi to děsně moooc
Mě je tu do breku … xD ale je to nádherný… tyhle ff miluju x)
Jen tak dál x))
Martíí, to je krásnéé, ej….se pořád zlepšuješ……fakt…..úžasná povídka
dokonalý…jako a nevadí ti,že se mi právě asi utopila klávesnice??..dneska mám takovej divnej den uplně mě to rozbrečelo!fakt krásné!!
jn jak reagoval Tom a i jejich mamka napiš nám to sem pls x)
*fňuk* já nemůžu psát X'(((((((((((((
krásný smutny
Ach božé..
To je dokonalé.. vážně…
krasne, krasne, nadherne no jednoducho uzasne sa mi normalne chcelo plakat…….aje uz nepis take smutne poviedky pls………..ale inak vazne no genialne ………XD
je to nádhernééé, opravdu nádherné, ale ták smutnééé, chudák bill, chudááček!!! ale brala bych ještě takový pidi pokráčko, jak se pak cítil tom, jestli ho měl rád, nebo tak…:)
Krásná ff…takovou jsem ještě nečetla 🙂
ah sakra….miluji povídky co končí takhle….úžasně povedená práce, všechna čest..úžasné..docházejí mi slova..
T-T smrk, smutne :-/ dikobraz chcip 🙁
do poslední chvilky sem čekala, že se tom nějak umoudří :'( krasa!
:´( to je smutnýýý….ale opravdu nádhernýýýýý….
kraasa .. moc se mi to libilo x) važně super! ..
Krasný ale chudák Billi takovej život si nezasloži :))
Máš krásnej, osobitej styl psaní, který mě vážně oslovil. Děj a stylizace, celý krásný. Moc chválim 🙂 luxus ^^
Bolo to ,, ach… Chcela by som vedieť , čo na to Tom a matka…
Emocionální, nádherný, dokonalý…vážně nevím, co na to říct..je to úžasný, ale hodně smutný…:(♥♥
Já nemám slov… čekala jsem happy end, ale tak to bylo krásné, působivé… A líbil se mi styl psaní v 1. osobě… Tak živé…