autor: Áďa
Jsem venku v hluboké temné noci. Oslnivý třpyt nekonečného množství hvězd se odráží od silné zamrzlé vrstvy sněhu a prozařuje půlnoční čerň stříbřitým světlem, velice podobným pableskujícímu ledu, jenž je skoro všude kolem mě. Sníh tichoulince křupe, když putuju mrazivou tmou, zcela sám. Dech se mi sráží v hustou páru, ale já stále pokračuju dál a dál. Samoty se nebojím, vím, že v téhle jiskřivé noci nejsem tak moc opuštěný, jak to vypadá.
Najednou tě uvidím. Stojíš v měsíčním svitu a nad tebou se třepotá polární zář. Až na okamžik přestávám dýchat nad tou neskonalou nádherou, která z tebe vyzařuje. Usmíváš se na mě a kyneš mi, abych se k tobě přiblížil. Váhavým krokem opatrně našlapuju na sněhovou pokrývku, bojím se, aby zakřupání té namrzlé hmoty nezpůsobilo tvé náhlé zmizení. Nejistě, přitom však naplněn hřejivým pocitem, ti pohlédnu do očí. Jsou temně hnědé, skoro až do černa, jako ty moje. Odráží se v nich hvězdný třpyt, když se na mě usměješ a dovolíš mi, abych se tě dotkl.
Jemně, velice zlehka se svou tlapkou dotknu té tvé, načež přitulím svůj obličej k tvému krku. Tvůj dech mě příjemně hřeje, slyším, jak ti buší srdíčko úplně stejně, jako mně. Dotýkáš se mě svým vlhkým čumáčkem. Polární záře jako by náhle zesílila a z hvězd, jako by se staly oslepující reflektory. Motá se mi hlava štěstím a zavírám oči, aby mě ta euforie a skvostnost mrazivé noci neoslepila…
Otevřu oči a ihned si je musím packou zaclonit. Zpoza mraku totiž vyšlehlo slunce, které nenávratně zapudilo můj sen o nás dvou na věčně zasněžených pláních Arktidy a já jsem na okamžik úplně zmatený. Nevím, kde jsem, nevím, co se děje. Nejistě se protáhnu a narazím na něco velikého a měkkého. Teprve teď se znovu odvažuju otevřít oči, abych konečně prozkoumal situaci, ve které se nacházím.
To něco velikého se po mně otočí a konejšivě to přejede svým pečujícím jazýčkem po mé zmatené hlavičce. Jasně, to bude maminka. Ale kde jsi ty? Nikde tě nevidím! Polekaně se vyškrábu na všechny čtyři a rozhlížím se kolem sebe.
Ano, už tě konečně vidím! Vychutnáváš si paprsky svěžího jara na břehu našeho bazénku. Spokojeně hajáš na sluníčkem vyhřátých kamenech a chrupkáš. Hustý bílý kožíšek je tak nadýchaný, že vypadá jako obláček. Protáhnu se jako kočka a vydávám se k tobě.
Tomi! Tomi, vstávej! šťouchnu do tebe svým čumáčkem. Nespinkej a pojď si se mnou hrát!
Otevíráš očička a vidím, jak se tvoje tlamička zhoupla do úsměvu. Ti lidi, co na nás zeshora koukají a fotí nás, ani nepostřehli, ale já ho postřehl moc dobře. Vím, že tvůj úsměv patří jenom mně. Ospale zívneš a na chvilku zase zavřeš očka.
No ale tohle teda ne! zlobím se. To jsme si spolu, bráško, nedomluvili!
Trošku ucouvnu, načež se k tobě opět připlížím… a svými mohutnými tlapičkami, které se zdají v poměru k tělu neuvěřitelně velikánské a krátké, tak jako hlavička, tě překulím. Tak. Spokojeně se usadím na místě, kde jsi ještě před pár vteřinami podřimoval, a vítězně sleduju, jak ses během kotrmelce do vody zakuckal. Plácáš tam sebou jako lapená rybička a děláš na mě výhružné grimasy. Já však vím, že se jich bát nemusím, že to myslíš z legrace… a z lásky.
Přesto, když vidím, jak se neohrabaně sápeš z bazénu, radši rychle vyhopkám nahoru na skály. Slyším, jak mě lidi povzbuzujou a jak na mě volají nějaké nesrozumitelné „ťuťu ňuňůůů“. Okázale je však ignoruju, mám oči jenom pro tebe. Z kožíšku ti crčí proudy vody, ani ses neoklepal, a už si to pelášíš za mnou. Snažím se ti naoko utéct, ale nakonec tě stejně nechám, abys mě doběhl. Pak se chvíli packujeme předními tlapkami. Sem tam si do kožíšků zaryjeme i naše jehličkovité zoubky. Nebolí nás to, my víme, že to myslíme jen tak z legrace. Ale uznávám, že já občas skousnu trošku víc. Ty se hrdinně držíš, přesto však tiše zakňučíš, což sem vždycky přiláká maminku, aby zkontrolovala, co se děje. Vždycky se z poklidného ležení přiřítí rychlostí blesku a výhružně zavrčí a vycení své veliké zuby. Dá svou mohutnou tlapu mezi nás, a zatímco na mě rozzlobeně vrkne, tebe si dá mezi své přední packy a celého tě oblíže. Nicméně pak se otočí i na mě a je vidět, že už se nezlobí a i já si pak užiju její příjemné opečovávání. Pak se napijeme jejího sladkého mlíčka a s plnými bříšky se stulíme jeden vedle druhého, opírajíc se přitom o spokojenou maminku, a usneme.
Skoro ani nevnímáme, jak rosteme jako z vody. Naše tlapky trošku zeštíhlí a prodlouží se, tak jako hlavy. Jehličkovité zoubky jsme již dávno ztratili a nahradili jsme je mohutnými tesáky. Už si ani nevzpomeneme na to, jak chutnalo maminčino mlíčko, když nás kojila, vynikající chuť ryb a hovězího masa, prosáklého poměrně čerstvou, byť dávno vychladlou krví, předčívá vše. Naše síla se zvětšila, už dávno nedáváme do našich bratrských šarvátek celá svá srdíčka, jako dřív. Teď už se musíme prát opatrně, abychom si navzájem neublížili.
Nic z toho však nemění mé city k tobě a vím, že ani tvá láska neochabla, že stále koluje v tvých žilách, horká jako tvoje vlastní krev. Lidi, kteří nás snad každý den pozorují, ty už jsme se naučili ignorovat a nevšímat si jich. Oni si myslí, jak je naše časté tulení se k sobě nějak úžasně roztomilé. Jenomže v tomhle s nimi nemůžu souhlasit. Není to roztomilé. Je to to nejúžasnější, co může existovat. Nikdy nejsem šťastnější než ve chvílích, kdy se přestaneme prát a navzájem si olizujeme pocuchané chloupky, načež sebou plácneme na kameny, rozpálené od pozdně letního sluníčka. Vždycky si o tebe opírám hlavu, zatímco ty se ke mně tulíš celou svou vahou. Maminka si o naše zdraví už dávno přestala dělat starosti, takže konečně můžeme své šarvátky ukončit po svém. Miluju tě, Tomi a ve tvých očích čtu, že ty mě miluješ taky…
Sluníčko pomalu chladlo a chladlo a bylo vidět čím dál tím míň. Listy okolo stojících stromů se zbarvovaly do zářivých odstínů a zvolna klesaly do našeho výběhu. Bavilo mě pozorovat tě, jak po nich radostně chňapáš, občas jsem se k tobě i připojil. Jenomže brzy byly stromy holé a dny byly temnější a temnější….
Až do doby, kdy napadl sníh. Náš první sníh v životě! Tolikrát jsme o něm poslouchali vyprávět maminku! Vždycky nám líčila, že je to pro nás lední medvídky to nejkrásnější roční období, že tou dobou míváme nejblíže k našim divokým kořenům. Líčila nám, jak se naše babička proháněla po těch nezměrných volných dálavách, a my jsme jí s úžasem naslouchali. Znělo to všechno tak krásně! V takových chvílích jsme si vždycky s bráškou vyměnili toužebné pohledy. Kéž bychom takovou volnost směli zažít i my dva!
Jenomže to všechno znělo příliš fantasticky na to, aby se naše přání mohlo splnit. Museli jsme si vystačit se sněhem, který napadl tady. Ale i to stálo za to! Řádili jsme v té nádherné studené pokrývce jako tornáda, až nás kolikrát maminka musela s úsměvem napomenout.
Podívej, bráško! Lovím tuleně jako babička! volám radostně a upustím svůj žlutý míček do veliké díry v ledu. Vrhnu se za ním, vytáhnu ho a hrdě jej držím v tlamičce a ukazuju Tomovi.
Jsi šikulka, usměje se na mě Tom a přijde ke mně. Můj milovaný šikulka.
Očumáčkujeme si obličeje a svalíme se do sněhu. Chvíli se ještě jen tak packujeme, než se k sobě schoulíme do jednoho velikého hřejivého klubíčka.
Bráško můj milovaný… chci s tebou zůstat napořád, upřu na něj svá kukadla.
On mi pohled plný něhy oplatí.
Já s tebou taky, bratříčku.
Jenže jednoho dne se stalo něco neznámého. Ráno nás nepustili z brlohu ven do výběhu! Zmateně jsme se podívali jeden na druhého a pak na maminku. Co se to děje? Najednou ale maminka zavrčela, načež si lehla na zem… a usnula. Jak to, že usnula? Vždyť se před chvílí probudila! Co se děje? V tu chvíli vidím, jak se ke mně blíží něco cizího, něco pevného a na pohled hodně studeného. Vyděšeně se tisknu ke zdi. Tomi, pomoc! Co to je, co se děje? Strachy zavřu oči a napětím ani nedýchám…
Když uslyším blízko sebe podivné zacvaknutí, přeci jen se odhodlám otevřít oči. Zmateně sebou trhnu. Ne, to snad ne! Já jsem v kleci! V kleci, ve které se můžu akorát tak otočit kolem dokola! Ne, co se to děje? Proč mě zavřeli? Já chci ven, pusťte mě na svobodu! Zoufale zaškrábu packami o mříže a z hrdla se mi vydá teskné zamručení… Najednou vidím, že Tom je taky v kleci, stejně zmatený a vyděšený, jako já. Jsme jenom kousek od sebe.
Tomi, co se to s námi děje? A kde je maminka? ptám se ho a nešťastně škrábu pacinkou o železné mříže. Třeba se nade mnou někdo smiluje a osvobodí mě, osvobodí nás oba! Ale zatím to vypadá, že si dělám marné naděje…
Nevím, Billí, nemám tušení, co to všechno může znamenat a proč nás zavřeli, odpoví mi a smutně na mě kouká. Ten pohled je zničující, nemůžu ho ani pohladit packou!
Najednou poplašeně vyjeknu. Vidím, že Tomovu klec zvedá nějaká veliká nestvůra a dává ji pryč ode mě! Tom se plaší. Bojí se, hodně moc se bojí.
Tomi, drž se! volám na něj. Bráško, nesmíš mě opustit!
V tu chvíli uslyším lidský hlas, tak silný a výrazný, že mu dokonce i rozumím.
„Tak, Tome, přejeme ti, aby se ti v nové zoologické zahradě líbilo tak, jako tady u nás. Šťastnou cestu!“
Úplně ztuhnu a vidím, že i Tom se vyděsil. Oni ho vezou jinam? Ne, to přece nemůžou! Já bez něj nepřežiju! Proč ho vezou pryč ode mě? Chci brášku, chci svého brášku, kterého miluju, prosím! Nevozte ho pryč! Zaznamenávám jeho teskný pohled mým směrem a pozvednutou tlapinku, když se ozve podivný chrchlavý zvuk a Tomova klec se dá do pohybu.
Sbohem, Billí, volá na mě. Nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě!
Strnule, neschopen slova, hledím jeho směrem dlouhou dobu poté, co mi zmizel z očí. Dav shromážděných lidí se začíná rozcházet, nastává klid. Strašlivý klid. Není tu nikdo, kdo by jej přerušil. Ani maminka, ani Tom. Jenom z pochmurně šedých oblaků začínají neslyšně padat sněhové vločky. Nevnímám je. S nešťastným povzdechem se ve svém vězení schoulím do klubíčka a zavřu oči. Bojím se. Proč Toma odvezli pryč? Mám strašlivý pocit, že už ho nikdy v životě neuvidím. Co naše láska, co naše hraní si ve sněhu na Arktidu?
To všechno je pryč. Teskním, jako nikdy v životě. Hluboko v srdci však vím, že život jde dál. Měli nás tady příliš rádi na to, aby dopustili, aby se komukoliv z nás dvou něco stalo. Asi pro naše rozdělení museli mít pádný důvod, který nešel obejít jinak. O něco později mě taky naložili do něčeho tmavého. Hodně dlouho jsem slyšel jednolité brumlání, které mě uspávalo, a když jsem se probudil a nějakou dobu pobyl v absolutně neznámém prostředí, otevřely se dveře a já jsem zjistil, že jsem v úplně cizím výběhu. Proč? Najednou mi ale poskočí srdce. Vidím dalšího bílého chlupáče, jen několik metrů ode mě. Tomi!
Není to Tom. Je to velice půvabná medvědí slečna Lara. Soucitně se na mě podívá a po krátkém seznámení mě provede celým výběhem. Je ke mně hodně trpělivá, asi se jí líbím. Mám dojem, že je to jediná duše na tomhle světě, která chápe moje utrpení, pramenící z toho, že jsem byl od brášky tak násilně odtržen. Ale Lara mi pomáhá postupně tu bolest překonat. A já až teď začínám být schopný vrátit bráškovi větu na rozloučenou, ačkoliv vím, že ji určitě neuslyší. Ale pozná můj hlas, i kdyby byl na opačném konci světa. Pozná jej v srdci.
Sbohem, Tomi! Nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě.
autor: Áďa
betaread: Janule
jejda..budu plakat..kláááása
to je nádherné!! tak úžasný! chudáčci, ježiš, to je tak nádhernej nápad! fakt dokonalý!
To je smutny :'(
Nemám rada když je rozdělují ať už jsou medvědi psy myši nebo lidi…
Samaro:já už pláču chudáčci.
Milá Áďo, ty jsi rozhodně osoba s fantazií 🙂 A docela jsi mě zmátla, já si zrovna říkala, jak to uděláš, abys je dostala k sobě a až pak jsem si všimla, že pokráčko nebude 🙂 Škoda, ale věřím, že kdyby ses fakt snažila, tak ty nebohé, rozdělené medvídky dáš znovu dohromady, třeba zrovna na té vysněné Arktidě. Ale to by pak mohlo dopadnout jak s tučňáky z Madagaskaru, lepší bude nic neměnit :))))))
*fňuk* panebože..to je tvá nejlepší povídka, mě by tohle nikdy nenapadlo..teda, už dávno jsem si myslela, že bych něco takového mohla vyzkoušet, ale nikdy jsem to ještě neuskutečnila =) původně to mělo být na to samé téma, jenomže tys mě předběhla, takže nejspíš už tu povídku ani nenapíšu. tebe bych stejně nepředčila, proto by to bylo úplně zbytečné psát. =)
myslela jsem si, že se ještě dostanou k sobě, jenomže bohužel je to povídka z jednoho dílu, takže moje doufání je pryč. =( ale to nevadí, tady tahle povídka je úplně nádherná… a bohužel (zároveň i bohudík) musím konstatovat, že v provedení medvíďat je to ještě roztomilejší než v lidském životě. =) dokonale popsané a prostě krásné. určitě bys měla napsat něco dalšího, ať už chceš nebo ne. =) krása.
Jááááj. takl to je nejkrásnější FFka, kterou sem kdy četla *béééé* chce se mi z toho brečet :'-( Jen tak dál Ádo !___<33
Nádherný a smutný ='(
paráda sedím tady s otevrenou hubou a slzy mi samovolně tečou, je to opravdu nádhera, opravdu, takhle me dokázalo rozplakat oprvadu jen pár povídek, když si představím, že tohle opravdu prožili, to, ze od sebe byli odloučeni, je to tak krutý, oni si ani nemuzu vybrat, zvířata jsou pro všechny opravdu jen věci, jinak se to ani nedá říct, vím že ti co je mají rádi pro ně chcou to nejlepší, ale proč tak krutě, je to hrozný..achjo, na tohle téma bych tu mphla napsat opravdu hodně dlouhou slohovku,,xD takže se du vysmrkat a ještě jednou chválím mocinky..:*
Kattys, LoFinQa*TWC: nemusíte se obávat, další pokráčko téhle jednorázovky nebude 🙂 což o to, teoreticky by to šlo nějak zakomponovat a vymyslet, ale jak správně říká Kattys, mohlo by to skončit jako s tučňáky z Madagaskaru… a hlavně, jsou to zvířata, takže se obávám, že by tam něco více než sladké láskyplné myšlenky a jemné čumáčkování nemohlo ani proběhnout :-)))
LoFinQa*TWC: tak to mi je líto, že jsem ti vyfoukla nápad, promiň 🙂
a všem děkuji za komentáře, mám z nich radost, ať z pozitivních či negativních 🙂 :-*
no snad tohle naši chlupáčci neprožívali….i když i tak to muselo být utrpení…
to je strašné já se upe rozbrečela když jsem jen viděla ten článek že oddělí medvíďata a teď tahle povídka.. krácná ale smutná x'(
OMG nádherný =* nejlepší co sem kdy četla :-*
roztomiloučký:)
Je fakt,že když jsem zaslechla o jejich rozdělení,taky mě napadlo,jak z toho napsat povídku.I když bych jí stejně neuveřejnila…
Ale je to hrozný!Zastávám názor,že jak lidský,tak zvířecí dvojčata mají k sobě hrozně moc blízko a rozhodně se mi nelíbí,že je takhle rozdělili! :´-(
wau.. smutny 🙁 .. doufam že takhle to ti naši medvidci neproživali …ale bylo to fakt dobře napsany x)
No, tak konečně jsem si musela přečíst něco od tebe a musím říct, že touhle povídkou jsem začala a jsem nadšená. To by mě vůbec nenapadlo.
Bylo to trošku smutné, ale jinak je to super nápad a hned jdu na nějakou další povídečku. 🙂