autor: Áďa
Tom
Bill se zotavoval jenom ztěžka. Hlava ho po pár dnech ani nebolela a na pravidelné masáže ramene si taky zvykl. Sice ho to první dva dny pořád bolelo, ze rtů mu unikaly tiché steny a tvář mu křivily bolestné grimasy, ale potom už to přijímal celkem v klidu. Ale děsilo mě, jak se od toho pádu změnil povahově. Doufal jsem, že to bude jenom truchlením pro Sillyho, jinak budu muset rázně zasáhnout!
Poté, co se totiž bráška začal alespoň trošku vzpamatovávat z fyzické bolesti, začala jej svírat bolest psychická. Zničehonic začal koně bytostně nenávidět. Jakmile někde uviděl cokoliv, co by koně připomínalo, okamžitě to ničil a likvidoval. Choval se přitom úplně jako psychopat! To, co vždycky měl tak rád, teď pohřbíval bez sebemenšího soucitu a se záchvatem vzteku. Co se to s ním stalo? Je to snad jeho způsob vyrovnání se se ztrátou milovaného hřebce? Ať už byla příčina jakákoliv, svým chováním mě tížil…
Bill
Ani sám netuším, co to do mě najednou vjelo. Poté, co mě aspoň trošku přestala bolet hlava i rameno, tak se ve mně vzedmulo něco šíleného. Netuším, co to bylo, koně jsem přece tak moc miloval, tak proč jsem je najednou začal nenávidět? Proč každý obrázek, mající cokoliv společného s koňmi, okamžitě začmárávám a ničím? Proč jsem své jezdecké oblečení najednou roztrhal na ty nejmenší možné kousíčky, které jsem ihned spálil v krbu? Z foťáku poctivě mažu všechny Sillyho fotky, strhávám ze zdí diplomy, třískám poháry o zem tak dlouho, dokud mě nezačne bolet levá paže…
Vidím na Tomovi, jak ho moje chování trápí. Bojí se o mě, má obavy, jestli jsem v pořádku. Jsem, samozřejmě, že ano! Jenže když se vám stane něco takového, jako před pár dny mně, tak je těžké zapomenout. Dalšího koně bych nemohl mít, příliš bych se bál, že se bude minulost opakovat. Proto jsem se rozhodl pro pro mě nejpřijatelnější řešení. Na celý svět koní dočista zapomenout…
Tom není doma, odjel na nákup, protože třídenní pobyt doma v blízkosti naší lednice znamenal pro to chladící zařízení naprostou ztrátu veškerého obsahu. Já jsem zůstal doma, nechtělo se mi jet a ani jsem se na to necítil. Zato když za bratrem zapadly dveře, opět se mě zmocnila destruktivní aktivita…
Vytáhl jsem z peněženky svou jezdeckou licenci a upřeně se na ni zadíval. Náhle se mi ten lesklý, ve folii zalitý průkaz začal v prstech třást. Dosedl jsem do křesla a zabořil obličej do dlaní. Z očí mi tekly slzy a tiše jsem štkal. Proč se to muselo stát zrovna mně? Co jsem komu udělal, že jsem musel přijít o tak úžasné zvíře, jako byl Silly? Kdo tam nastražil ten drát a proč? Byla to náhoda, že jsem to schytal já se svým koněm? Nebo to byl záměr?
Vidouce všechno kolem sebe rozmazaně, uchopil jsem do rozechvělých rukou nůžky a rozhodně jsem střihl do své licence. Stříhal jsem ji na malinké kousky. Na tak malé, aby je už nikdo nikdy nedal dohromady. Měl jsem z toho všeho obrovskou depresi…
Deprese. Nenávidím ten stav. Cítím se vždycky tak bezmocný, když se ta zrůda kolem mě stáhne jako oko, které se stahuje kolem vyklepaného zajíce. Hystericky jsem popotáhl a zalovil v kapse pro kapesník a pláč se mi ještě více zesílil.
Ani si nevybavuju, kdy jsem naposledy takhle šíleně brečel. Jo! Vlastně vybavuju! Tehdy, jak jsem se před lety pořezal tou růží na Valentýna… a ještě předtím, když mě Tom zachránil ze spárů Davida. To jsem se mu pověsil kolem krku, absolutně rozklepaný a vynervovaný a brečel jsem strašně dlouhou dobu, než se mi podařilo se ztišit. Přesněji řečeno, než se Tomovi povedlo mě uklidnit a ujistit, že už jsem v bezpečí. Že už se mi nikdy nic strašného nestane. Že až do smrti bude stát po mém boku. Že už na mě David nikdy, nikdy nesáhne…
Z pochmurných myšlenek mě vytrhly čísi kroky. Zaraženě jsem se zasekl a zamračil. Tohle nejsou Tomovy kroky! Jeho chůzi znám a zvuk jeho nohou má zcela jiný dopad! Krom toho, z nákupu se ještě vrátit nemohl. Bylo totiž zapotřebí nákup větších rozměrů, než jen základní věci, což mu vždycky zabere minimálně hodinu, a on odjel teprve před deseti minutami. Teď mohl akorát tak parkovat u obchoďáku, ale rozhodně nemohl být zpátky! Nebo mi už jenom straší ve věži? To už mám ze Sillyho smrti halucinace, že slyším, jak se na mě žene stádo koní? To snad ne…
„Ahoj Billíšku,“ ozval se za mnou chraplavý hlas.
Vykřikl jsem a nadskočil, ani jsem nevnímal, jak mi nůžky vypadly z rukou. Ten hlas totiž znám. Znám jej moc dobře, ač jsem ho už dvanáct let neslyšel. Chvějíce se od hlavy až k patě, pomalu se otočím…
…a hledím do tváře Davida, kterou roztahuje zlý úsměv!
„Ale ale! Copak tady děláš tak krásně sám?“ zachraplal David, přičemž schválně zdůraznil poslední slovo a udělal krok ke mně. „Kdepak máš toho tvého milovaného bodyguarda, svého drahého bratříčka?“
Přestalo se mi dostávat dechu. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Cítil jsem, že se mi z tváře ztrácí veškerá barva. S hrůzou rozšířenýma očima jsem couval a couval, až jsem zády narazil na zeď. David se ke mně blížil, šel pomalu, jakoby si vychutnával můj strach. Vyžíval se v každém zvednutí nohy a posunutí se blíž ke mně…
Bezděčně jsem se svezl po zdi na kolena.
„Co… co tady chceš?“ vyloudil jsem ze sebe sotva slyšitelně.
„Copak tady chci?“ zopakoval po mně a zatvářil se, že usilovně přemýšlí, ale bylo vidět, že myšlenkové pochody jenom předstírá, že cíl mu je jasný. „Chci tebe.“
Zděšeně jsem vypískl. Ani jsem nezaznamenal, kdy jsem se schoulil do co nejtěsnějšího klubíčka, vzhlížejíc k Davidovi zoufale prosebným pohledem. Srdce mi bilo jako na poplach, snad ani tehdy jsem necítil jeho bolestivé údery tak mocně, jako teď.
„Ne, prosím,“ hlesl jsem. „Nech mě být!“
Děsivě pomaloučku došel až těsně ke mně. Chvíli na mě shlížel ze své výšky, načež se začal sklánět. Vykřikl jsem, když se mě dotkly jeho ruce, které mi vyvracely obličej směrem k němu.
„Kdepak máš bratříčka, Billí?“ zašeptal jízlivě.
Jenom jsem prudce lapal po dechu a třeštil jsem na něj oči plné strachu.
„No kde ho máš?“ opakoval. „Je pryč, že ano?“
Přitáhl si můj obličej k sobě tak blízko, až jsem cítil jeho odporně páchnoucí dech.
„Odešel si pryč a tebe tady nechal, viď?“ zasmál se mi do ucha. „Škoda…. Hodně veliká škoda pro tebe, co říkáš?“
Nečekal na odpověď a znenadání se prudce vrhl na moje rty. Tahal mě za ně, hryzal je, až mi z nich tekla krev. Drtil je a agresivně se dobýval svým jazykem do mých úst. Palci vnikl mezi mé čelisti a silou mi je roztáhl od sebe, abych se nemohl bránit kousáním. Přitom si mě přidržoval koleny, abych se mu nemohl bránit…
Tome! Tommy, pomoc! POMOC! Tommy, pomoz mi! křičel jsem zoufale v duchu. Bráško, prosím! Prosím, kde jsi? Pomoc! POMOC!
Žádná pomoc však odnikud nepřicházela. V celém domě jsem byl jenom já a David, který mi tvrdě plenil ústa a rval je, až mi tekly slzy. Nedokázal jsem se však hýbat, byl jsem zcela v jeho moci. Mohl jsem jenom poslušně držet…
Najednou mě jednou rukou pustil. Co má v úmyslu teď? Prosím, to ne! Modlil jsem se, aby nepřišlo to, co si myslím, že přijde. Proto je přece David tady, aby to udělal, ne?
Nic takového však nepřišlo. Místo toho jsem ucítil, jak mě něco bolestivě štíplo. Vypískl jsem, ale pozdě. Koutkem oka jsem spatřil, jak do mě obratně vyprazdňuje injekční stříkačku. Zděsil jsem se. Co to je? Co to do mě píchnul? Vystrašeně jsem mu hleděl do nelítostných očí, a ve tváři jsem měl vepsanou otázku…
„Neboj se,“ pohladil mě s nechutným úsměvem po tváři. „Není to nic, co by ti nějak výrazněji ublížilo. Jenom teď budeš trošinku dýl spinkat, abys mi nedělal problémy, víš?“
Měl pravdu. Cítil jsem, jak se mě začíná zmocňovat prudká únava. Snažil jsem se udržet otevřené oči, ale nešlo to, víčka se sama zavírala. Tommy, kde jsi? Přijď a zachraň mě! Zachraň mě… Zachraň mě…
Tom
Vztekle jsem bubnoval prsty do volantu. Nenávidím dopravní zácpy! Už snad dvacet minut tvrdnu v tomhle šíleným provozu a pořád ještě nejsem u toho krámu! Až teprve teď se pomalu, hlemýždím tempem, začal objevovat v mém zorném poli. Do toho všeho se mě začal zmocňovat divný pocit. Jakoby něco nebylo tak, jak být má… Nesmysl, to jsou určitě jen nervy z tý zácpy, která se ale konečně kupodivu dala do pohybu! S úlevou jsem zaparkoval v podzemní garáži, chňapnul jsem veliký nakupovací koš a vrhnul se mezi ten dav, abych ukořistil něco k večeři a pro další dny…
No konečně. Do auta jsem se dostal se dvěma plnými taškami až po hodině a půl. Brrr! Nesnáším nákupy! Asi na ně zase začnu posílat Billa. Nejspíš ho to nebude bavit tak, jako nakupování oblečení, nicméně nákup jako nákup, ne? Nebude si zvykat na nějaké flákání, hned, jakmile se mu ta ruka uzdraví, tak ho zase vtáhnu do normálního života. Aspoň přestane myslet na to, co se stalo při dostihu…
Když jsem se konečně prokličkoval k našemu domu, poněkud jsem zpozorněl. Před domem totiž stála černá dodávka, kterou jsem ještě jaktěživ neviděl. Co to je??? Kdo si to dovolil zaparkovat přímo před příjezdovou cestou, jako jak se teďka dostanu ke garáži? Tohle je už prostě vrchol, nějaký lidi fakt neznají meze. No jo, asi mi nezbyde nic jinýho, než vzít ty dvě tašky a trošku se s nima projít, no…
Uchopil jsem je do rukou, zamknul své auto a zamířil jsem k domu. Jenže v tu chvíli se mě zase zmocnil ten divný pocit, který jsem měl cestou do krámu. Sakra, co to je? Co se děje, to mám nějakou migrénu nebo co? Vztekle jsem vešel do dveří.
„Ahoj broučku, už jsem doma!“ zahlaholil jsem nahlas. „Všechno v pohodě?“
Žádná odpověď. To mě zarazilo. Proč mi Bill neodpovídá? Že by si šel na chvíli zdřímnout? Upřímně řečeno, po tom jeho šíleným záchvatu bych se tomu nedivil. Jenže něco mi říkalo, že tohle nebude ten pravý důvod, proč bráška mlčí. Bude v tom něco jinýho, a to něco je hodně blízko…
V tu chvíli mě něco bolestivě bodlo zezadu do ramene.
„Jau!“ zařval jsem. Nenávidím vosy! Ještěže bodla mě, a ne Billího…
Prudce jsem se otočil, abych se po tý mrše ohnal… a spatřil jsem před sebou… ne. To není možný, abych viděl Davida a ještě k tomu u nás! To je nějaká vidina, která je určitě výplodem všech těch událostí poslední doby. David by se k nám přece těžko dostal, vždyť nemá ani klíče. Jenže stejně mám pocit, že padám do jeho náruče, přičemž se mi všechno ztrácí před očima…
autor: Áďa
betaread: Janule
David..hajzl jeden…..Áďo, jak si nám to mohla udělat?
Áďo a jak můžeš o mně říct že píšu morbidní povídky:-DNé sranda:-DNádhera jako vždycky ty jsi prostě jedna s nejlepších spisovatelek na tomto blogu a to jako vážně
jak morbidní??? na téhle kapitole zatím nic moc morbidního ještě není 😀 ne, dobře, nebudu vás strašit, nebude to o moc horší, než první řada 🙂
Samara: ale to snad zas až tak ne…. 🙂 skoro se i začínám červenat 😀
Sauriel: to ne já! já nic neudělala, to David!!! 🙂
Než první řada?Ty voe ted sebou seknu na zem:-DTak rychle další dílky,už se nemůžu dočkat!
Áďa: já ti dám David….dvojčátka si nalákala do pasti a nijak jim nepomohla a nezabránila tomu….x)
nenééé, to on 🙂 to on je nemá rád, copak bych JÁÁÁ mohla našim mucikovním twinsátkům zkřivit vlásek? 🙂
Áďa:Nééé my všichi víme že tobě chybí jenom křidýlka a svatozář a byl by stebe anděl:-DJste normální jak by Áďa mohla dvojčákům ublížit?:-D:-D odpověď:snadno
tak tu "odpověď" jsem decentně a taktně přehlédla, ale zbytek by se možná mohl pravdě přiblížit 😀
Áďa: no vlásků už si jim zkřivila dost xD. a teď jim chceš křivit další. Jako ty všechno svádíš na Davida….ale že ty seš prakticky jeho maminka ti nevadí….máš ho blbě vychovanýho..zlobí a chce ublížit dvojčátkům…tvejm dalším dětem…xD
a doprčic… tomuhle se říká útok na psychiku, jako 😀 no dobře, přiznám se, to, že mi Davídek chodil za školu a kouřil trávu už od čtvrtý třídy základky, jsem se dozvěděla až ted po letech, kdy se mi k tomu v opilosti přiznal, tak co já jako s tím ted nadělám? známky nosil výborný, takže jsem nevěděla, že se z něj stane takový grázl… už s ním nic nenadělám, holt jeho kostky jsou vrženy…. a záleží, na jakou dopadnou stranu 🙂
jako měla by sis ho pořádně vychovat! normálně ho profackuj i teď! jako aby se ti vraždili děti..to přece není normální!! to jako matka musíš zakročit! Já sem Davida dokonce viděla brát heroin. Prostě tohle chce opatření a ty ho musíš prevetivně fackovat, aby se vzpamatoval! takhle to dál nepůjde….asi na tebe pošlu sociálku! xD
sakra, tak teď jsi mě dostala do úzkých!!! no já bych ho dovychovala, ale přece víš, že plevel jen tak nezajde… no, musím doufat, že moji mladší broučkové spolčí síly a překonají to, nerada bych jim šla na pohřeb… ale jak jsem říkala, osud už je určen… a je jen na něm, ke komu skloní svou laskavou tvář, zda k prvorozenému Davidovi… nebo k mladším dvojčátkům…
já tě varuju, že jestli tu laskavou tvář nakloní k tomu tvýmu Davídkovi tak mu ta jeho prvorozená koruna bude na nic! On by měl své dva mladší bratříčky chránit a ne je chtít zabít!!! Jako to se v normálních rodinách nedělá! Dvojčátka jsou slabší takže by měl osud chtít, aby vyvázli bez sebemenšího škrábnutí. A ty bys to měla chtít taky, protože když jim ublížíš tak na tebe budu pěkně naštvaná! A tomu tvému Davídkovi nakopu tu jeho prvorozenou prdýlku xDDDD
teeeda, ty seš na broučka Davííího tak zlá….. nj, je trošku podlý, fotr si ho po rozvodu vzal k sobě, nechal mi Billa s Tomem, ale co jsem tak měla zprávy o Davídkovi, tak ho ten hajzl fotr nechával pařit na kompu samý ty střílečky typu GTA a podobně, tak se nesmíme bohužel divit, co z mého nejstaršího sluníčka vyrostlo, no 🙁 ujištuju tě, že jsem i Davida chtěla vychovávat více než ob týden střídavou péčí stejně dobře, jako twinsátka, ale fotr měl dobrýho právníka, který mi to znemožnil a ještě mě finančně zruinovaltakže je to tak, jak je, no… a já jdu pro dnešek už spát, tak se měj famfárově a dobrou :-)))
no to je teda sluníčko! Pěknej mrak ten tvůj Davídek! Ale to jak ti jeho fotřík ublížil mě mrzí no…..tak pevně doufám, že ho zpacifikuješ a neublížíš dvojčátkům…klidně Davídkovi řekni, že udělám všechno, jen aby neubližoval dvojčátkům! tak dobrou nocku!
Vy dvě dohadovačky, já na vás asi pošlu sociálku na obě… jedna je tejrá, to si ještě dáte, to vám garantuju… tyhlety výmluvy na střídavou péči jsou jenom na oko, rochní si v tom jak je může mučit, saďourka jedna a Davida zkazila schválně, aby pak měla co psát do povídky 😀 já jí znám 😀 😀 A druhá, ta ty svoje dětičky zanebává úplně… přestala se o ně starat, a rozvíjet jejich ducha a budoucnosti… asi na tebe podám žalobu za zanedbání péče, Sauri. :o) Takže konec dohadování, co kdo zavinil a starat se o svý haranty, matky jedny nezvedený 😀 Pište, nebo uvidíte 😀 Pa J. :o)
no…. a máme utrum 😀 teda Jani… takhle to na mě prásknout… to se nedělá! jako tímhle prozrazením jsi mě uvedla do těžké deprese, je ti to jasný? 😀
no vidíš, Sauri? taky bys je měla vychovávat a ne mě obviňovat z toho, jak zkazil můj bejvalej Davídka 😛 😀 a já mizím do školy, tak se tu mějte :-*
Teda tady se ta výchova nějak rozjela..to abysme si opravdy začali ty naše spratky nevychovaný hlídat:-D
Tak já se po dlouhém přemlouvání odhodlám podívat, co moje oblíbená spisovatelka provádí strašného se svými svěřenci, vidím spoustu komentářů a říkám, že to tedy asi bude pěkný masakr a tady se řeší střídavá péče!!!!! :)))))
Teda Áďo, ty sadistická autorko, ty mi to děláš schválně!!! Já ten Chaos nechci číst, fakt ne, ale když ono je to tak napínavý :))))
jako já se musim přiznat, že sem právě včera dovychovala své děti a hodlám pokračování jejich příběhu poslat na blog!
A navíc jako přídavek o svejch dětech píšu jednodílovku….já sem se včera jako matka probrala xDDD ale musim říct, že mu ta jejich výchova dala pěkně zabrat…xDDD
Byla si prozrazena Áďo! Tys Davida vychovala pro mučení, týrání dvojčátek…no počkej…xDDD
no do háje, tak to nakonec prasklo se vším všudy 😀 ok, ok, vzdávám se, tak já to do budoucna (pokud nějaké bude) zkusím napravit 🙂
no napravuj! jinak ti to neodpustim! nějakou hezkou, něžnou a milou povídku bys mohla napsat a né takový drasťáky..xDDD
Romantika a Áďa?Promiň Sauriel ale to nejde jaksi dohromady:-D:-D
tssssssss….. jen počkejte, obě dvě, až budu mít na romantiku náladu, to se budete divit :-)))
Áďa:Tak to se těším..:-D to by chtělo titulek do novin:Twc!Áďa jak ji neznáte!:-D
NO už to začíná být zase tak napínavý a dechberoucí jako první řada… ty jo mám fakt strach a ne malej….
Takhle to ten ubožák udělal. To je hrdinství píchnout Tommymu zřejmě zezadu uspávací injekci. Jsem si říkala, že by normálně neměl proti Tommymu šanci. No, alespoň, že budou kluci v maléru spolu.
Jinak je mi Billa moc líto, ta jeho deprese. Trápí sebe i Tommyho.
Znovu jsi krásně popsala to dvojčecí pouto, Tommy cítil, že není něco v pořádku. Oh, oh – tohle vůbec nevypadá dobře.
Co jim ten uchyl zase vyvede.Snad je necha aspoň spolu.
To je hajzl!!! Jsem z toho na nervy. Dokud to nedočtu, nebudu mít klid…