autor: illyrias
Tom
Vím, že to, co jsem udělal, bylo ode mě hnusný a bezcitný, ale sám si o to řekl.
Pořád ho miluju, to nemůžu sám sobě zapřít.
Ale on musí pikat, prožít si to, jaký to je.
„Cože?“ Kouká na mě a hrnou se mu do očí slzy. Asi se opravdu změnil a chce být se mnou.
„Slyšel jsi, támhle jsou dveře.“ Ukážu na dveře, zavřu sprchový kout a pustím na sebe vodu.
Pak už jen uslyším klapnutí dveří, odešel.
Rychle se osprchuju, zabalím se do ručníku, vyčistím zuby a jdu do svého pokoje. Tam na mě už čeká Bella.
Leží svůdně na posteli v sexy pyžamku, musím uznat, že je hodně sexy a doslova mě svádí.
Usměje se na mě a usměv jí oplatím, vypustím z hlavy Billa, teď je tady Bella. Bella moje holka, která mi pomáhá postupem času zapomenout na minulou bolestivou lásku s Billem.
Má tak krásný jméno, podobný Billovi, má hnědé oči jako Bill, ale něco v nich jen chybí, ta jeho jiskra.
Vlasy má sice hnědé, ale to jí na kráse neubírá, krásně vykrojený rty. Prostě můj typ.
Dříve to byly sice blondýnky, ale poznal jsem, že i jiný holky než bloncky jsou krásné, jedna z nich byla právě Bella.
Přijdu pomalu k ní, lehnu si k ní a ona mi sundá ručník.
„Zdržel ses.“ Kouká na mě svádivě a dotkne se mého kámoše, potichu vydechnu.
Nic neříkám, nakloní se ke mně a laská mi krk.
„Chceš mě?“ Šeptne mi do ucha a skousne ušní lalůček.
„Tebe vždycky, kočko.“ Konečně promluvím a začnu jí líbat.
***
Bill
Lehnu si k sobě do postele a rozbrečím se jak holka, on mě jen využil, no využil, to není to slovo, můžu si za to sám, vždyť jsem se mu sám nabídl a jemu asi chyběl jen sex.
Ta Bella mu asi moc nedává. Teď už vím, že mě nemiluje. Tohle jsem totálně sjel.
Seru na to, seru na Toma i tu jeho Bellu, odkopl mě ze svého života, přece se mu nebudu vtírat, ne to rozhodně ne.
Za chvíli uslyším kroky, dobře poznám, že je to Tom, mám ho vyčteného a dupe jak slon, to se nedá ani přeslechnout.
Už se vysprchoval, čekám, kdy se u mě otevřou dveře a vkročí sem, omluví se a budeme spolu.
No tak to je blbost, klaply právě jeho dveře od pokoje.
No jo, je to logický, raději půjdu spát, nebo ještě za chvíli uslyším vzdechy těch dvou, co se budou určitě milovat.
Ale budou se milovat? Vždyť to před chvílí napral do mě.
Ještě chvíli takhle uvažuju, dokud neuslyším opravdu vzdychy z vedlejšího pokoje, bolestivě přivřu víčka, ách né, tak přece jen, to tak bolí.
Asi jsem ho už nedokázal uspokojit, tohle nemám za potřebí poslouchat.
Dám si na hlavu polštář, bože, ať už přestanou! Jenže místo toho, aby přestali, vzdychaj víc nahlas, proklínám ty tenký stěny a co rodiče? Ti to snad neslyší? Vždyť by to probudilo i mrtvého!
No jo, jenže jestli si matka vzala prážky na spaní, tak to se není čemu divit, protože táta chrápe jak traktor a spí celou noc jak dřevo.
„Ách bože.“ Vydechnu, vstanu z postele, otevřu okno, steny nepřestávaj, vlítnout na ně a říct, ať se ztluměj, je blbost.
Natáhnu na sebe džíny, tričko, vezmu si svoji koženou bundičku a jdu pryč z pokoje a nakonec z domu.
Nedal jsem si vůbec záležet, abych byl co nejtišejc, právě naopak, aby je to probralo. O tom ale stejně pochybuju.
Jdu k nedalekému rybníku a sednu si k němu do vlhké až studené trávy, přesto, že je léto, noc dneska je poněkud moc chladná, spíš jak na podzim je zima.
Koukám na rybník, jak je klidný, odráží se na něj měsíc, působí tak klidně, kdyby to bylo všechno tak lehký a klidný jako tady.
O tom si můžu nechat zdát.
Dlouhou dobu tam jen tak sedím a sním, ale ta zima mě probere, zvednu se a jdu k domu, cestou si utrhnu kopretinu, sednu si na chvíli v parku na lavičku.
„Miluje mě, nemiluje mě, miluje mě, nemiluje mě.“ Počítám okvětí, je mi líto to totiž trhat, už takhle je mi jí líto, že jsem jí utrhl a teď, když jí někam zahodím, zahyne.
„Miluje mě.“ Vyjde mi nakonec.
„Kéž by to byla pravda, kopretinko.“ Zašeptám a zvednu se, i s kopretinou kráčím domů, přece jí nazabiju, už takhle má díky mě zkrácenou životnost.
Dojdu domů, natočím si do malé vázičky vodu a dám tam kopretinu, jdu do svého pokoje, když jdu kolem Tomova, bylo tam ticho, tak asi přestali, to je dobře, aspoň se vyspím.
Vejdu k sobě do pokoje, rozsvítím malou lampičku a vázičku s kopretinkou položím na svůj stoleček.
„Odpustíš mi někdy, že jsem ti zkazil život?“ Vydechnu.
Zdá se mi být smutná, vytrhl jsem jí od rodiny, přátel, života, zkazil jsem jí ho tím, když jsem ji utrhl, když jsem se jí dotkl, když jsem se na ní podíval a napadlo mě sečíst okvětí.
Být chytřejší, tak jí netrhám, sehnu se a počítám na ní, ale netrhal, udělal jsem chybu které lituju, ona teď určitě pláče, bolí jí to.
Ježiš, srovnávám Toma s kopretinou! Já jsem fakt už magor.
Musím jít spát, nebo bych pořád čuměl na tu kopretinu a litoval jí.
Vysvlíknu se do boxerek a lehnu si do postele, netrvá dlouho a propadnu do říše snu.
***
Tom
Druhý den se vzbudím poměrně brzo ráno, Bella ještě vedle mě leží a klidně oddechuje.
Včera večer byla skvělá, to se musí nechat, snad nejlepší sex po celou dobu, co jsem s ní.
Zvednu se a jdu se osprchovat, na snídani nemám vůbec chuť, počkám si na oběd, aspoň toho pak víc sním.
Když jdu na zpět, zastavím se u Billova pokoje, chvíli váhám, ale nakonec vejdu, pomalu přejdu k posteli.
Ještě spí, kleknu si před postel a pohladím ho po vlasech.
Vím, že mu teď hodně ubližuju, ale nemůžu mu jen tak zapomenout na všechno a začít zase s ním. Je tu Bella a taky mám strach.
Strach z toho, že na začátku to zas bude krásný a pak se zase bude chovat jako dřív, bez citu, i když jsem se tak včera choval já k němu.
Bylo to hodně hnusný, to vím, jak jsem ho pak zas odkop, jen jsem si užil a pokračuju dál s Bellou.
Všimnu si zaschlých slz a vlhkýho polštáře, brečel, on brečel.
Tak jako já kdysi potají brečel, když se ke mně tak choval.
„Vidíš, jaké to je?“ Šeptnu do ticha a pohladím ho po tváři.
Bolí mě to mu ubližovat, přece jen nejsem z kusu ledu, nevím, co mám dělat.
Vím jistě, že se jednou k němu chci vrátit a pokračovat, ale nevím jak, jak? Toť otázka, na kterou neznám odpověď.
Co řeknu Belle??? Že mě omrzela? To je hnusný. Jenže, co když to nechám s Bellovu zajít tak daleko, že už nebude cesty zpět?
Budu se pak jen ohlížet za sebou, kolik chyb jsem nadělal, že právě teď jsem mohl třeba Billa probudit, poprosit ho o odpuštění a začít s ním znova.
Vím jistě, že by mě neodmítl, vím, že mě miluje tak jako já jeho.
Ale nevím, opravdu ne, mám špatný pocit z toho, že to špatně skončí.
Doufám, že se pletu a to hodně pletu.
Dám Billovi na rty malou pusu.
„Miluju tě, lásko.“ Šeptnu a vstanu, odkráčím z Billova pokoje.
autor: illyrias
betaread: Janule
kéžby to Bill slyšel….no ale jinak krásně napsaný…..
tak u té scénky s kopretinou jsem si vzpomněla na Ať žijí duchové: "Stěžuju si svému stínu, kdo mi podá kopretinu? Kdo mi srdce zahřeje, když mám na něm závěje? Dumky žalky, a co já? Dumky žalky, a co já?" další díl, jsem zvědavá, jestli Bill opravdu chrněl, nebo jestli Toma vnímal 🙂
snad to slyšel…