autor: Áďa
Bill už jenom s vypětím všech zbytečků sil držel oči otevřené. Neměl ponětí, kolik je hodin ani jaká část noci je, jestli už je půlnoc nebo nad ránem. Ve hvězdách se nevyznal, aby podle polohy jednotlivých souhvězdí našel odpovědi na svou otázku, a kde je, nevěděl už vůbec. Již značnou dobu nechal hnědáka, ať si jde směrem, kterým chce, tohle ho doma učili již odmala, že kdyby se náhodou na koni někde ztratil, ať mu povolí otěže a nechá ho jít, kam chce. Takhle putoval nekonečnou tmou, halíc své drobné tělo do dlouhého černého pláště a přesto se nepatrně chvěl zimou…
Najednou zaslechl vzdálený zvuk. Zastavil koně, který teď také špicoval uši směrem dopředu, a naslouchal. Zdálo se mu, jakoby slyšel lidské hlasy a slyšel zvuk kovu o kov. Jakoby se blížil k bitevnímu poli! Popojel směrem k okraji lesa…
…a zastavilo se mu srdce. Naskytl se mu výhled na noční krajinu ozářenou plameny. Na krajinu, kterou znal… Na krajinu, kde vyrůstal… Všude se tam nyní rojilo množství bojujících postav. Všichni křičeli, zbraně řinčely a lačné plameny polykaly vše, co jim stálo v cestě…
Bill byl jako v transu. Nemohl odtrhnout od toho hrůzného divadla oči. Vzdychl si a trpce zalitoval, že od Toma a jeho družiny tak narychlo ujel. Zmůže on sám vůbec něco mezi tolika lidmi? Vždyť jich je tolik! Zabijí ho hned v prvních vteřinách, při troše štěstí až v prvních minutách. Dokáže takhle vůbec svým rodičům pomoci?
Nyní však již bylo pozdě pomýšlet na návrat zpět za Tomem. Nevěděl ani, kde je. Bohužel, tuhle cestu si zvolil sám, tudíž se bude muset nějak poprat s jejím trnitým povrchem a od nikoho nemůže očekávat pomoc…
Přetáhl si přes hlavu kápi, aby mu spadala hluboko do obličeje a pobídl koně do volného kroku. Měl dojem, jakoby nenadálá akce v hnědákovi zaplašila veškerou únavu. Došlapoval jen na špičky kopyt, hlavu s nastraženýma ušima ani na okamžik nestočil jiným směrem, než bylo to peklo před ním, jeho tělem pulsovalo citelné napětí a Bill měl co dělat, aby ho vůbec silou otěží udržel v kroku.
Musel si napřed promyslet, kudy se dostane do zámku, k němuž se blížily plameny. Rozhodně totiž nehodlal padnout hned v prvním okamžiku, když už se sem takhle hnal, tak chtěl alespoň vidět své rodiče, i kdyby to bylo naposledy. Chtěl je vidět, toužil je oba obejmout. Byl si sice vědom všech věcí a psychických ztrát, jichž se na něm dopustili, ale i přesto to byli jeho maminka a tatínek, které miloval. A přestože jej opustili na svatbě již tak brzy, měl Bill pocit, že alespoň matce se po něm trošku stýská. Tolik je chtěl obejmout a říct jim, že se na ně nezlobí a že jim to všechno odpouští, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá…
Ještěže byla taková tma. Přestože skrze mraky občas zlověstně pableskoval měsíc, černý plášť a tmavý kůň způsobili, že se Bill nenápadně přesouval několik set metrů od bitevní vřavy, aniž by jej kdokoliv spatřil. Měl v úmyslu dostat se co nejblíže k hradebním zdem a proklouznout zadní zahradou. Snad tam bude méně nebezpečí…
Ukázalo se však, že se hluboce mýlil, bitva zuřila kolem zámku ze všech stran. Bill si povzdychl a nervózně vytáhl svůj meč. Vypadá to, že nebude mít na výběr a bude muset spoléhat na to, že se hnědák v plném cvalu prožene hemžícími se těly skrz bránu. To byl jeho prvotní plán. Pak už je to celé v rukou všemocného osudu. Naposledy se toužebně otočil ke směru, z něhož přijel, jestli tam náhodou neuvidí Toma. Když se tak však nestalo, stiskl pevně otěže, zaťal útlé prsty pravé ruky do jemně tepané rukojeti, naposledy pohlédl na měsíc, který právě vykoukl zpod mraku a pobídl koně, aby vyrazil…
Hřebec se na jeho pobídku postavil na zadní a divoce zaržál. Jeho záklon byl tak hluboký, že Billovi málem spadla kápě. Podkovy na předních nohou se stříbřitě zaleskly, jak zachytily měsíční svit, tak jako dlouhý kord a Billovy oči. Teď, když udělal tenhle definitivní krok a věděl, že není cesty zpátky, zmocnila se ho nečekaná posedlost a bojechtivost. Snad to způsobila láska k místům, v nichž vyrůstal, když se však řítil s planoucím pohledem do bitvy, neměl v hlavě nic jiného než touhu zničit každého, kdo by mu snad odporoval v cestě za rodiči.
Naslouchal, jak mohutná kopyta dusají po zválené trávě, sem tam pokryté zbraněmi, pozůstatky válečných stanů či mrtvými těly. Otěže přehodil do levé ruky, věděl, že pravou bude muset bojovat. Nebyl si jistý, zda zvládne temperamentního hřebce jenom levačkou, ale neměl na vybranou, nějak to musí dopadnout. Když už byli válečníci jenom kousek od něj, zavřel na okamžik pevně oči…
Když je otevřel, trošku ho zaskočilo, že si ho zatím nikdo z bojujících ani nevšiml, všichni měli oči jenom pro své soupeře a postavu v černém plášti, míhající se kolem nich na bujném oři, nikdo z nich nepostřehl. Nebo možná postřehl, ale v té tmě bylo těžké rozpoznat vůbec pěší protivníky, aby nedošlo k úhoně ve vlastních řadách, a na jezdce, kterých mnoho nebylo, se moc nehledělo.
Bill byl velice překvapen, že téměř až k bráně nemusel svou zbraň použít. Jenomže přímo před vjezdem do zámku byla obrovitá skupina, kterou musel prorazit, jelikož se evidentně nemínili uhnout. A Billovi se náhle nechtělo brát lidské životy…
„S dovolením!“ zavolal, jak nejhlasitěji mohl, když se blížil. „Smím tudy projet?“
Nikdo si ale jeho hlasu nevšímal. Neměl tedy na vybranou… Kůň prudce přitiskl uši ke krku a chňapnul kolem sebe zuby, když ve svižném cvalu vrazil přímo do skupiny lidí. A to se již nedalo hovořit o tom, že by si Billa nikdo nevšimnul. Naopak, viděl, jak se asi tři lidi stáčí jeho směrem, třímajíc přitom výhružně své zbraně…
„Ne!“ vykřikl vylekaně, když viděl, že ho střetnutí nemine. Uchopil svůj meč, odvrátil hlavu a naslepo sekl…
Bolestný výkřik cizího člověka nenechal mladého chlapce na pochybách. Věděl, že soupeře úspěšně zasáhnul, neměl ale odvahu podívat se, co po něm zbylo. Rychle máchl mečem párkrát do vzduchu, několikrát narazil na zbraň protivníků, uslyšel pár výkřiků, ale zároveň před sebou spatřil mezeru vhodnou k úniku do nádvoří. Neváhal a pobídl koně k rychlejšímu tempu…
Na okamžik si oddechl, když projel do rozlehlého nádvoří. Tam ale spatřil další skupinu bojujících lidí… a mezi nimi i svého otce! Ten kulhavým krokem ustupoval směrem k zámku, z čela mu tekla krev a bránilo ho jenom pár nejvěrnějších…
„Tatínku!“
Starý d´Plessis – Belliére se překvapeně otočil. Zdálo se mu, že slyšel hlas svého potomka! Ale to nemohla být pravda, vždyť přece dostal od posla z de Estéllova panství zprávu, že je jeho dítě po smrti! Pak ale spatřil, jak se k němu na vysokém koni řítí zahalená postava v temném plášti.
„Tatínku!“ vykřikl Bill radostí.
Aniž by koně zastavil, seskočil za plného cvalu ze sedla a nevnímajíc lehce zaskočené soupeře, vrhl se svému otci kolem krku. Byl tak šťastný! Jenomže tohle všechno trvalo záblesk vteřiny, útočníci se k nim opět nebezpečně přiblížili a starý hrabě v jejich očích četl svou smrt…
„Nechte ho na pokoji!“ zařval Bill a výhružně se jim zadíval do očí, načež pozdvihl svůj meč.
Zmocnila se jej zuřivá nenávist. Oni chtěli jeho otce zabít! Ale tohle jim jen tak neprojde, ne, dokud je tady on, Bill d´Plessis – Belliére, který svou rodinu ochrání životem i smrtí! Zuřivě zařval a mocným skokem se vrhnul soupeřům naproti. Nezajímalo jej, že je v jejich klubku náhle sám, že ho vřava odnesla pryč od otce, hluboko mezi jejich zmítající se těla. Oháněl se kordem na všechny strany, neřešil, zda někoho jenom zraní, nebo zabije. Měl tedy dost co dělat, aby vykryl všechny útoky, podnikané proti němu, ale přitom stíhal rozdávat své silné rány. Nářky zasažených a jejich tekoucí horká krev ho ještě více burcovala k ještě šílenějším výpadům. Nepostřehl, že obloha pomalu, ale jistě bledne a že každou chvíli za kopcem vysvitnou paprsky probouzejícího se slunce…
Vtom ale vzdáleně zaslechl roh. Trhl sebou a na okamžik jakoby zkameněl, stejně jako všichni kolem něj. Tohle nebyl roh ani jedné ze soupeřících stran. Čí tedy může být? Do srdcí de Estélleových mužů se vkradl strach, do srdcí mužů d´Plessis – Belliérea nečekaná naděje…
…a Bill spatřil, jak se na vrcholku kopce na pozadí rudozlatého úsvitu objevilo mnoho mužů na koních. Byli sice několik set metrů vzdáleni a nikdo nevěděl, čí jsou to lidé, Billovi však zaplesalo srdce a zatajil se dech, když mezi černými, hnědými a rezatými koňskými těly poznal i bílou klisnu, stavící se na zadní…
„Tome!“ vydechl šťastně, načež se rychle otočil na dosud překvapené soupeře.
„BOOOOOOOOJ!“ zařval, jak nejhlasitěji dovedl a vrhl se zpátky do bitvy.
Snad ani v noci při jeho prvním přívalovém útoku neměl tolik energie a větší sílu, než teď, když viděl, jak se jim Tomova družina žene plným tryskem na pomoc. Rval se jako nikdy v životě. Teď jej nepoháněla jenom láska k rodičům, ale i k blížícímu se Tomovi. Chtěl, aby na něj byl hnědovlasý chlapec pyšný…
„Aaaaaach!“ zavřel bolestivě oči, když ucítil prudké říznutí, které mu zezadu rozervalo snad celé lýtko.
Otočil se za sebe a viděl, jak se jeden z posledních přeživších soupeřů vítězně usmívá. Bill klesl na kolena, zraněná noha ho již déle neudržela a meč mu z ruky vypadl a přistál daleko od něj. Přitom mu z hlavy spadla kápě…
„No tohle!“ vykřikl ten, kdo Billa zranil. „Vždyť tohle je ona! Tohle je ta čarodějnice! Za tvé zabití se mi dostane od pána poct, jako nikomu jinému!“
Bill se náhle nedokázal bránit. Odevzdaně a jaksi smířeně hleděl do nelítostných očí a sledoval, jak se k němu blíží ostrá čepel, aby ukončila jeho život…
autor: Áďa
betaread: Janule
Nééé!Tomi zachraň Billa!Áďo to je naprosto skvělí!Zírám na to otevřenou pusou a uvažuju nad tím jak někdo může tak dobře psát:-)Tak a šupky další díl ať už vím jak to s chudáčkem Billem dopadne…a neříkalas že princezna bude trochu klidnější?:-D
Nééé fakt je to naprosto úžasný
Doufám, že aspoň v téhle povídce budeš schovívavá a nenecháš Billa umřít…když už si ho nechala, aby ho kdosi seknul….
páni…. xO sem zvědavá jak tohle dopadne… x)) ale Tomi ho určitě zachrání nebo ten člověk, kterej si říká jeho otec…. x)) upřímně sem byla vyděšená, že se Bill vydal bez Toma a bez mužů, ale přece jenom i přes to, co mu udělali jsou to jeho rodiče… a navíc se tady ukázalo, že Billi je přece jenom muž nebo alespoň chlapec nejen tělem, ale taky duší…. x)) těšim se na další dílek, je to zajímavý… x))
né, Tom ho zachrání.
Tak sakra, kde se ten Tom fláká, to asi nestihne, i když si to žene plným tryskem. Nebo jo? No jen aby to nebyla ta chyba v Matrixu 🙂
Bojovně naladěný Bill si vedl úžasně, jeho 's dovolením' jsem přešla pouze úsměvem, ovšem tedy ten bojový pokřik, no to už jsem se opravdu bavila. Ale nemyslím to nijak zle, jen jsem si představila Billa, jak neohroženě mává mečem 🙂 Co taky s člověkem udělá láska, že 🙂
Tyjo, ja vzdycky, kdyz se tam objevi Tom, tak mam takovy zvlastne hezky pocit. Zatroubi se na roh a tam se vynori Tom :-* 😉 Ted uz snad nebudou na nej nadavat, jak je spatny, kdyz jim pomuze.
Hezky, Ado 🙂
toš tome děleeej!
jed taaam!!
rychle dáál xD
Já vím jak to sdopadne.Bill bude na pokraji sil odevzdaně a jaksi smířeně hleděl do nelítostných očí a sledoval, jak se k němu blíží ostrá čepel, aby ukončila jeho život…A až tu bude skroro u něj tam přijede Tom a zachráního.
no jo, Bill nám už poněkud mužnatí, tak se podle toho musí taky patřičně chovat 🙂 a hyperaktivní až šílené reakce k tomu neodmyslitelně patří 🙂 moc děkuji za komentování :-*
Sauriel: Copak já jsem už někdy nechala Billa umřít? :-O 🙂
Áďa: ne..jen tě varuju abys na to ani nemyslela xD…dost na tom, že si mu tady málem ufikla nohu….x)
tak měl by aspoň amputaci grátis, což by se mu v době finanční krize hodilo 😀
no tak pokud měl v té noze zánět, který v jeho době neuměli ošetřit tak to beru…ale víš jak to musí bolet? Ty normálně píšeš samý krváky a vždycky to odnese Bill xDDD
Sauriel máš svatou pravdu:-D
no dobře, tak aby vám to nebylo líto, tak v další povídce odvezu OBĚ dvojčátka na osamělý ostrov kdesi v Karibiku, budou tam mít romantiku jako blázen a najednou tam dopadne americká jaderná raketa, takže to budou mít z krku OBA, ok? 🙂
xDDD jako já už myslela, že fakt popíšeš krásnou romantiku a ty tam najednou hodíš bombu….ty opravdu nemáš city..xD jako uplná romantika to bejt nemusí ale žádný krváky, znásilňování, pokusy o vraždu a mučení…jinak si s nima dělej co chceš…xD
ale to víš, že mám city, jen počkej, až přijde jaro, až se bude zelenat travička, kvést první kytičky, bzučet včelky, svítit sluníčko… to budou mít broučkové romantiku! ted je to takhle depkoidní, protože je zima beze sněhu, pouze s mokrým deštěm, víš? 🙂
jako jestli máš zimu bez sněhu a nemůžeš psát krásně o zimě tak ti pošlu fotky jak to vypadá u nás a můžeš z toho udělat krásnou zimní jednodílovku xDDD my máme sněhu, že nestačíme odhazovat xD ale dobře beru tě za slovo a až bude hezké jaro tak napíšeš krásnou romantickou povídku….
dobře 🙂
hodná….xDDD
jo hodná..:-)
nééééé
stihne to tom? nebo otec?….musí on musí žít!
To je úplně skvělý…dech se mo zatajil, srdce pokleslo :)) .No vážně.. ten dílek je táák dlouhý a v tom nejnapínavějším to skončí, krucíš..! :)) Ale když tady čtu ty komentáře..u nás je jen taky hnusný, depkoidní déšť :)). Takže tě taky beru ta slovo :)) a těším se na nějakou tvou jarní povídku..určitě bude fantastická ;))
ou sakra 😀 to jsem si s tou romantikou naběhla :-))) ale jo, tak já něco sesmolím, ale až bude hezky 🙂