autor: Áďa
Tom
Ticho. Tma. Zima. Tupá bolest hlavy. Zdá se mi snad nějaký sen, nějaká klaustrofobní noční můra? Nic kolem sebe nevidím, jenom cítím, jak ze studené země čiší silný chlad, který se bezcitně vpíjí do mé kůže. V hlavě mi podivně pulzuje. Připadám si jako po prohýřelé noci, ale nevybavuju si, že bych v posledních hodinách přišel do styku s alkoholem. Zkusím se pohnout. Jde to, takže jsem asi jen nějak blbě usnul. Jenže co ten smrad plísně? Kde by se u nás doma vzala plíseň a taková divná vlhkost? Vždyť si připadám úplně jako ve sklepě. Je to vůbec možné?
Otevřu oči. Nad sebou vidím jenom kamenný strop, potažený tím zelinkavým smrdutým hnusem. Zhluboka se nadechnu a otřesu se odporem. Bože, ta vlhkost a zatuchlost se nedá vydržet! Já se tu snad udusím. Ale jak jsem se sem vlastně dostal? Tohle musí být nějaký hodně podivný sen, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Otočím hlavou a šokem pootevřu pusu. Kolem mě jsou mříže! Jak to, co dělám za mřížemi? Nic špatného jsem snad neudělal, aby mě zatkli! Navíc, ve kterým vězení by se používaly cely hodný historických filmů?
Všechno mi začne docvakávat, když za mřížemi spatřím Davida, jak sedí na starší posteli, jejíž čelo tvořily železné propleteniny. Vytřeštím oči a čelist mi poklesne ještě více. Jak se ke mně dostal? Nemělo by to být obráceně, neměl by snad za tím propleteným železem sedět on? Nechápavě svraštím obočí, zatímco jeho tvář hyzdí pokřivený úsměv.
„Dobré ráno, pane,“ zavrní a nadále mě sleduje potměšilým pohledem.
Pomalu mi to všechno začíná docházet. Sakra, že to píchnutí nebyla vosa, ale nějaké uspávací sérum? To by pak odpovídalo i to, že jsem měl celou dobu strach o brášku a že se cítím takhle zmátoženě…
„Co je?“ prskl jsem vztekle. „Co po mně chceš?“
Zvedl jsem se ze země a zacloumal mřížemi. Marně. Ach, já naiva. Čekal jsem snad, že povolí? Začal jsem se vztekat. Ten hajzl nemá sebemenší právo držet mě pod zámkem!
„Ptal jsem se, co po mně chceš!“ zopakoval jsem svou otázku.
Jen v klidu seděl a s mírně nakloněnou hlavou si mě prohlížel.
„Ano,“ řekl po tichu. „Tohle je přesně to, co po tobě chci.“
„Co jako?“ štěkl jsem. „Abych se ti tady čílil?“
Zazubil se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Abych tě tady měl tak, jak tě teď mám, zdravého a silného.“
Nepobíral jsem ho. Proč mě tady chce držet, když mi zatím nic nechce udělat? Jakoby mi četl myšlenky.
„Však brzo pochopíš,“ zašklebil se a otočil se k odchodu.
Zabouchl za sebou dveře a já jsem osaměl. Byl jsem z toho všeho poněkud zmatený. Je to fakt psychopat, jinak to prostě nevidím. K čemu mu je, že mě tady drží? To snad zavolá Billovi a bude chtít nějaký pořádný výkupný? Nebo co má ksakru za lubem?
Přejel jsem pohledem místnost. Po mojí pravé straně a za mými zády byla kamenná zeď, po levici se mi táhla mříž a tvořila ještě jednu celu. Přede mnou byla postel, na který David seděl. Byla docela malá a měl jsem ji skoro na dosah. Schválně jsem zkusil protáhnout ruce mřížemi, ale ačkoliv jsem se protáhl až k rameni, chybělo mi k dotyku pouhých pár centimetrů. Kousek od ní byl krb, v němž byla připravená hranice k podpálení a vedle byla zásoba polen, tipuju tak na dva tři dny hoření v jednom kuse. Fakt slušně velká hromada, a polena vypadala jako velice výhřevná. A nedaleko krbu byl stůl, na němž se válelo veliké množství rozličně vypadajících předmětů. Identifikoval jsem kusy železa, jehly, hřebíky, slušnou zásobu provazů a několik různě dlouhých a širokých nožů. Zdaleka to nebylo všechno, ale po zbytku jsem se nepídil, proč se tím taky zatěžovat, žejo? Pak jsem, rovněž kousek od mých mříží, viděl dva kůly, stojící kousek od sebe a nad nima byla nějaká trubka.
Bože, co to tady je za bordel? Kdybych byl na výletě na nějakým hradě, tak tipnu, že se nacházím někde v mučírně, ale tohle hrad opravdu nebyl. S touhle polobetonovou podlahou a nahrubo nahozenými zdmi, to ať mi nikdo nevykládá. Tohle vypadalo spíš jako hodně dlouho nepoužitý sklep zkřížený se skladem a nějakou tou hladomornou nebo jak se ty místnosti jmenujou…
Počkat! Nemá David náhodou v plánu tahle jednotlivá nádobíčka na mně vyzkoušet? Jako docela by to i odpovídalo! A důvod by se našel, vždyť jsem to koneckonců já, kvůli komu skončil ve vězení. Ne chudák Bill, kterýho trápil a ubližoval mu, ale já. To já jsem se na něj vrhl, když mého malého brášku přímo před mýma očima znásilňoval, zatímco ten chudáček byl zalitý krví a plakal, neschopný se jakkoliv bránit. To já jsem toho parchanta přemohl a předal ochrance. Jak říkám, důvod tu je a hodně veliký…
Polkl jsem. No to teda ne! Já nechci, aby mi něco takovýho dělal! Nenechám se od něj šikanovat! Od čeho mám své svaly? Pche, jen ať ten zmetek něco zkusí. Sáhne na mě a rozbiju mu hubu, kreténovi jednomu zdegenerovanýmu…
Cvakly dveře a ozvaly se blížící se kroky. Jeho kroky. Zkřivil jsem tvář zlostí. Já mu dám, hajzlovi, že si na mně bude kompenzovat svoje nedostatky v mozkových závitech! Jen ať přijde! Pozná, kdo je to Tom Kaulitz v nasraný verzi. Otočil jsem se čelem k němu…
… a vypískl jsem strachy. Ne, že bych se ho bál, to sice taky, ale ne moc. Nene. Poznal jsem, komu patří to droboučké tělíčko, které nese v náruči. Hlava se sinalým obličejem byla v hlubokém záklonu. Černě lemované oči byly zavřené, vlasy spadaly hluboko k zemi. Hubené ruce bezvládně visely ve vzduchu. Nedokázal jsem poznat, zda – li je živý nebo mrtvý…
„Bille!“ vykřikl jsem a natiskl se ke mřížím, jak jen to šlo. „Ach, Billí!“
David ho se stále stejným zlým úšklebkem donesl skoro až ke mně a prudce mým bráškou praštil o postel. Přetočil ho, aby ležel na zádech, a z kapsy vytáhl provaz. Zkroutil mu ruce nad hlavou a pevně je přivázal ke kovovému lemování postele. Sykl jsem. Viděl jsem, jak moc jsou ty provazy utažené. Takhle se bráškovi brzo úplně odkrví zápěstí. Nemůže ho takhle nechat!
Jenže on jej takhle nechal. Posadil se vedle něj a zahleděl se do spícího obličeje. Prstem přejel po sametových rtech. Rtech, kterých se můžu dotýkat jenom já, nikdo jiný. Zachrčel jsem vzteky, on se však na mě jenom otočil a usmál se. Položil ruku na jeho hruď…
„Vypadni od něj, ty hajzle!“ zařval jsem nenávistně. „Nech ho na pokoji, nebo tě zabiju! Rozumíš?“
Klidně se na mě podíval, smějíc se mým pokusům udeřit ho. Musel vědět, jak šílím z toho, že kdybych měl paže jen o pár centimetrů delší, tak se ho můžu dotknout, kdežto takhle konečky prstů protínám pouhý vzduch před ním. Určitě to zařídil schválně, abych měl jeho i brášku takřka na dosah a oba mi unikali díky pouhým pár centimetrům, dám za to krk, že to takhle schválně zaranžoval proto, aby mě psychicky odrovnal. Bože, jestli bráškovi ublíží a mně se nepodaří jakkoliv zasáhnout, tak se mu to povede.
„Zkus to,“ pokrčil rameny. „Jenže aby se ti to povedlo, musel by ses napřed dostat z té klece ven, víš? A to se ti jen tak nepovede.“
Zvedl se a došel ke stolu pro dlouhý nůž. Vrátil se a namířil ostrou čepelí přímo na bezvědomého Billa.
„Co myslíš, kolik toho vydrží, než ho to zabije?“ zeptal se mě tónem, jakoby řešil, zda si má čaj osladit radši cukrem nebo medem.
Zbledl jsem hrůzou. Teprve teď jsem si totiž zcela úplně a do detailu uvědomil jeho plán. On nechce ty odporný nástroje použít na mě. Chce je použít jen na Billa a mě tady má pouze k tomu, abych tomu všemu musel přihlížet a naslouchat… Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.
„Ne… nech ho být,“ zaprosil jsem. „Neubližuj mu, prosím… Vezmi si radši mě…“
Začal se bláznivě chechtat.
„Jo tak ty by ses pro bratříčka obětoval, jo?“
Naklonil se ke mně, dávaje si přitom pozor, aby se nedostal do mých rukou.
„Jenže to právě nechci,“ zachraplal. „Myslím, že tobě bude stačit se na to všechno jenom dívat. Není to rozkošné? Vem si, že tobě se nic nestane. Budeš jenom poslouchat, jak tomu malýmu bastardovi rozvážu jazyk. Uslyšíš, jaké bude vyluzovat nádherné tóny, až ho trošičku pošimrám. Uvidíš všechny jeho reakce. Ve své podstatě tu budeš mít vlastně přímý přenos menší reality show a ještě k tomu zcela zdarma! A to se vyplatí, ne?“
Jeho slova mi vzala dech. Ne, to nemůže být pravda! To nesmí myslet vážně! Já že tu mám tvrdnout v týhle posraný kobce a přihlížet tomu, jak on Billa mučí? No to teda ne! Vždyť bráška přece za nic nemůže, nic mu neudělal! A on ho chce takhle trápit…
„Prosím,“ hlesl jsem zoufale. „Prosím, neubližuj mu… Udělám, cokoliv řekneš, jen mu neubližuj…“
Posměšně si odfrknul.
„Jak dojemné,“ procedil skrz zuby. „Nene, to bys to měl moc jednoduchý, chlapečku.“
Pohladil bezvládného Billa po tváři a sevřel nůž trošku pevněji, když jej přiložil k lemu jeho trička. Otočil se na mě.
„S tím tričkem se mi tvůj bráška moc nelíbí,“ zašeptal. „Nevadí, to napravíme.“
Vyjekl jsem, když se čepel zařízla a ozval se zvuk trhané látky. Naštěstí však pod ní nezačala prosakovat žádná krev, nemohl tedy brášku říznout. Jenom pomalu, velice pomalu trhal látku, halící jeho tělo. Posléze nařízl i rukávy, až nakonec šedé tričko skončilo v cárech na zemi a bráška zůstal ležet oděný jen v džínách.
„Ano, tohle je mnohem lepší,“ usmál se.
Přejel rukou po jeho nahé hrudi. Začal jsem se třást zlostí. Nesahej na něj, ty slizoune! Takhle se můžu Billa dotýkat jenom, JENOM já, nikdo jiný!
„Nech ho!“ vykřikl jsem zcela marný rozkaz. „Nech ho na pokoji, nic ti neudělal!“
Moje slova však byla marná, ať už jsem ječel, nadával nebo prosil. Ten parchant se dychtivě dotýkal bráškovy heboučké kůže a mně se jenom tlemil do očí. Nevím, jestli to měl v úmyslu až takhle moc, ale tohle pro mě bylo stokrát, co stokrát, tisíckrát, milionkrát horší, než kdyby na mě testoval všechny ty nástroje, co se válely na stole a čekaly na použití. Šílel jsem. Cítil jsem se tak bezmocný, když jsem věděl, že mé natažené ruce dělí od mé lásky jenom několik blbejch centimetrů a nemůžu nijak zasáhnout. Ne nemůžu! Musí přece existovat nějaký způsob, jak Davidovi zabránit v týrání mého malého brášky! Jenom ten způsob musím najít…
„A helemese,“ zaculil se náhle David, když Bill nepatrně škubl hlavinkou, jeho řasy se jemně zachvěly a ústa opustil tichý sten, značící nadcházející probouzení se. „Teď si teprve budeme hrát…“
autor: Áďa
betaread: Janule
PĚKná ff ale chudák billík..to je až moc…:(
ty vole ten David je ale hajzl..zkusí Billovi něco udělat..A Tome ty už něco sakra vymysli ;);););)
bože to je zahul na psychiku…
to je ale kreten!!!
Áďo ty!Nééé jako povídka je naprosto úžasná ale nervy mám napnutý jak špagáty!Ty vole to je prostě dokonalost!Chcu vědět co na to řekne Sauriel:-D
musíš počkat..až si to přečtu tak dám vědět co si o tom myslim….no to vlastně můžu tipnout i teď….je to bezcitnej krvák co? xDDD
neee neeee O:-)
Áďa:Áďo nelži!
nelžu 🙂 v tomhle díle totiž krev ještě nebyla :-)))
hmm koukám, že sem se moc nesekla…..krvák to ještě není to teprve přijde…..ale bezcitný to je až až…….jako Áďo? jak nám tohle můžeš dělat? nás tu mučíš stejně jako Billa a nás to bolí za něj……nemám toho tvýho Davídka ráda…xDDD
ale samozřejmě, že je tahle povídka naprosto úžasná a krásná!
jo já ho taky nemám ráda xD krvák přijde?Oppps
ale ne zas tak velikej 🙂 máš krvák jako krvák a krvák jako krvák 😀 a u mě to bude krvák jako krvák, nikoliv krvák jako krvák :-))))
bože další krvák přijde jio..?? oni to snad fakt nepřežijou…. já toho Davida tak nesnášim!!!! on jim fakt ten pokoj nikdy v životě nedopřeje…. x(( je mi jich tak strašně líto… x(( doufám, že to dobře dopadne…. x)) jinak skvělej dílek… x)) těšim se na další, je to zajímavý… x))
jo, dyť jo Samaro…nemáme se čeho bát…bude to krvák jako krvák a ne jako krvák…..to nebude tak hrozný….tzn.: ke čtení Chaosu si ber antidepresiva, něco do čeho budeš moct mlátit a spousty kapesníků….Áďa si prostě v této povídce vybíjí své masochistické sklony xDDD a nechce dát Billovi pokoj….jakoby už toho neměl za sebou dost..xDDD
Sauriel svatá pravda!A sakra lékarny jsou zavřený:-Dno jo Áďa prostě píše povídky a řídí se svími emocemi
to je sice hezký, že se řídí emocema…..ale ničí nám naše skvělé nálady! xDDD
Jo!:-DAle ona se zlepší že Áďo?:-D
a sakra, tady se o mně teda rozvedla pěkná debata 😀 no tak co k tomu dodat….. užívejte si, dokud mám na psaní čas 😀
Užíváme,užíváme…:-D
ty na psaní musíš mít vždycky čas! bez tvejch povídek (i když silně násilnickejch) už nevydržíííím!
sakra holky! začínají mi rudnout líce :-)))
rudááá jak rajčeeeee…..juhůůůů…..xP xDDD to přežiješ..teda pod podmínkou, že to přežije Bill…xD
no…. tím si právěže nejsem jistá :-DDD
Hej!Já ti dám nejsem jistá!:-D
"Tom Kaulitz v nasrané podobě" :-DDDDDD To chci vidět. Snad se mu podaří toho ubožáka s nedostatkem mozkových závitů zpacifikovat… Tohle je slušné týrání – Bill to schytá fyzicky, Tommy psychicky. Tomu říkám sladká pomsta. Ještě, aby si s Billem ten ubožák užil před Tommym než ho bude týrat. Panebože, to jsou zase ale nervy!