autor: Áďa
Bill
„Teď si teprve budeme hrát…“
Ta slova pronikala do mých uší tak vzdáleně. Jako bych byl příliš daleko od toho, kdo je říká. Zkusím se pohnout. Jde to, ale nějak nemůžu hýbat s rukama. Proč? Co s nima mám? Pravděpodobně jsem si je během spaní zase zamotal do polštáře, občas se mi to stává. Jenže to pak s nima stačí trhnout a je to v pohodě, ale teď to jaksi nefunguje. Jak to? Čím víc se snažím se svými horními končetinami hýbat, tím více mě bolí zápěstí. Polekaně zasténám a otevřu oči.
Všechno kolem mě je nějaké matné, rozmazané. Ležím na celkem měkkém povrchu, ale zápěstí mě studí. Jako bych je měl na něčem jiném než na tom, na čem ležím. Postupně začínám zaostřovat. Nade mnou se táhne špinavý strop. Stočím hlavu k levému rameni. Vidím mříže. A za nimi…
„Tommy?“ špitnu nechápavě, když tam spatřím bratrovu tvář.
Nerozumím tomu. Proč ho ode mě dělí mříže? A proč mu tečou slzy z očí, zatímco se na mě dívá a jeho rty se nehlasně pohybují? Najednou ucítím na svém těle nějaký dotyk. Pohnu hlavou…
„Ahoj Bille,“ zaculí se na mě ten děsivě známý obličej. „Tak jsme se konečně zase setkali.“
Vypísknu strachy. Ne, to není možné! To nemůže být pravda. Vždyť on má snad být ještě ve vězení, nebo ne? Opravdu těch dvanáct let už uteklo a on je zase venku? Zděšeně na něj zírám.
„Teda, nezdá se, že bys byl nadšený z toho, že mě vidíš,“ říká David a hledí na mě.
Ten pohled mi nahání strach. Prohlíží si mě tak, jako orel zajíce, který mu nemá šanci uniknout. Rty se mu roztahují v nepěkném úšklebku. Sedne si na mě obkročmo a nakloní se těsně nad můj obličej.
„Konečně,“ zašeptá. „Pomsta je tak sladká věc…“
Fňuknu. Mám strach, hodně veliký strach. Proč se mi chce pomstít? Vždyť jsem mu nic neudělal!
„Proč… proč se mi chceš pomstít?“ vydechnu slabým hláskem, v němž ten svůj vlastní nepoznávám.
Zablesklo se mu v očích a na tvář mě štípla prudká facka. Zvuk jejího plesknutí byl doprovázen Tomovým výkřikem a cloumáním mříží. Pevně jsem stiskl oči, jak mě to zabolelo, ale nevydal jsem ani hlásku. Pokud mi opravdu chce ublížit, budu se snažit bránit, a pokud to nepůjde, tak budu aspoň zarytě mlčet. Už jen kvůli Tomovi! Sice jsem se neuvěřitelně bál, co dalšího mi David provede, ale nechci dát bolest najevo, vím, jak Tom trpí, když mě něco zraňuje. Nemusím to zdůrazňovat křičením.
„Proč?“ zopakoval po mně a vzápětí mě na totéž místo udeřil znovu. „Protože jsem kvůli tobě seděl, ty hajzle!“
„Neseděl jsi kvůli němu!“ ozval se Tom nenávistným hlasem. „Seděl jsi oprávněně, zasloužil sis to! Byl jsi to ty, kdo Billovi ubližoval, a ne naopak!“
David se zvedl. V obličeji se mu zračil vztek. Zaryl mi prsty do vlasů a zvrátil můj obličej směrem k sobě.
„Dvanáct let jsem kvůli tobě trpěl jako zvíře!“ zasyčel. „A těch dvanáct let ti vrátím i s úrokama!“
Odběhl ke stolu, a když se vrátil, narazil mi na oči černou látku, kterou mi svázal pod hlavou. Neviděl jsem absolutně nic.
„To máš proto, abys mohl plně vnímat tu bolest, co tebou bude prostupovat,“ zašeptal. „Aby ses nemohl soustředit na nic jinýho.“
Na chvíli se ode mě vzdálil, slyšel jsem, jak jeho kroky slábnou. Neovládl jsem se a ze rtů mi unikl tichý vzlyk. Stočil jsem hlavu směrem k Tomovi a marně se snažil osvobodit své ruce, které byly pevně připoutány k posteli.
„Billí,“ vzlykl polohlasem. „Lásko moje… Lásko…“
„Tommy,“ špitnul jsem hlasem, z něhož čišel strach. „Tommy, co mi chce udělat?“
„Já nevím, broučku,“ hlesl Tom. Skutečně nedokázal rozpoznat, který nástroj si zády k němu otočený David bere do rukou. „Billí… miluju tě, lásko, a nikdy nepřestanu!“
„Tommy, já tebe…“ zaštkal jsem, ač mě jeho vyznání lásky v téhle situaci dojalo.
„Já tebe taky!“ Najednou se opět ozvaly kroky. Zcela jsem strnul, dokonce i brada se mi na chvíli přestala třást. Jenom jsem tiše naslouchal, zatímco kroky se zastavily v mojí blízkosti.
„Cože?“ ozval se nade mnou zlý hlas, z něhož čišelo nezměrné překvapení. „Opravdu padlo slovo lásko a miluju tě? Nebo jsem snad měl slyšiny?“ Oba jsme zarytě mlčeli. Uvědomili jsme si totiž, že on o našem vztahu neví vůbec nic a my jsme se teď pravděpodobně prozradili.
„Neslyšeli jste? Na něco jsem se vás ptal, ne?“ zuřil, když jsme neodpovídali. Pak mu ale nejspíš došla trpělivost. „Však já to z vás vypáčím, vy zmetci,“ zasyčel. Na okamžik se vzdálil…
„Aááááá!“ zařval jsem, když se ozvalo hlasité prásknutí, úplně jako rána bičem a já pocítil, jak se mi něco hodně moc ostrého zařízlo do hrudi. Nahlas jsem se rozplakal, myslel jsem, že snad hořím. Tom zaječel taky…
„Okamžitě mi vyklop pravdu, nebo dostane další!“ zařval rozzuřeně David. „Milujete se nebo ne?“ Ozvala se další práskavá rána, naštěstí jen do vzduchu, pravděpodobně jen výhružná. Slyšel jsem, jak Tom tiše vzlyká.
„A… ano,“ hlesl téměř neslyšně. Zaslechl jsem, jak David odhodil tu palčivou věc na zem. Přistoupil až těsně ke mně a pohladil mě po tváři.
„No teda,“ zavrčel potichu. „Tak já čekám, až mě pustěj, abychom si zase spolu mohli užívat, a z tebe se mezitím stane incestní kurvička? No tak to je ale potom skutečná romantika! Smůla jen, že jste od sebe oddělení, co?“
Hlasitě se rozchechtal, naskočila mi z toho husí kůže.
„Nevadí,“ pokračoval, když se dostatečně vysmál. „Aspoň to budete oba o to víc prožívat.“
Znovu si na mě sedl a položil své dlaně na mé tváře. Chvíli jen tak putoval prsty po mém obličeji, najednou ale jedna ruka zmizela a já po chvilce ucítil na svém obličeji něco ledového a přitom ostrého. Slyšel jsem, jak Tom přidušeně vykřikl, když to něco začalo obkružovat mé oči.
„Tohle je nůž, maličký,“ informoval mě klidným hlasem David. „Když budeš hodný, možná ti nic neudělá, ale když budeš zlobit nebo se mi náhodou smekne ruka, poteče krev.“
Zbledl jsem a tiše kníkl. Skutečně, teď když už vím, co to na mně je, dokážu poznat, že se opravdu jedná o nůž. Ani jsem se nehnul, dokonce i chvění jsem na chvíli potlačil. Jen jsem zhluboka dýchal, když jsem cítil, jak studený hrot přejíždí po mém obočí… po mých tvářích… po mém nose…
Z nosu mi jedním plynulým pohybem přejel na rty. Zachvěl jsem se. Horní ret zůstal v pořádku. Cítil jsem však, jak se ten spodní odchlipuje od mých zubů a chviličku putuje v souladu s tlakem nože směrem dolů.
„Máš nádherné rtíky,“ zachraplal mi David u ucha. „Jen by je to chtělo trošku více prokrvit, co říkáš?“
„NE!“ vykřikl Tom.
Slyšel jsem, jak opět cloumá mřížemi. V tu chvíli jsem ale ucítil i něco jiného. Trhnul jsem sebou, když se nůž vnořil poněkud hlouběji a začal mi ret trhat. V tu chvíli jsem zakňučel. Teď už mě nezajímala ta předsevzetí o tom, že budu mlčet, tohle se nedalo. Nebylo to ještě nic drastického, ale silné říznutí mě hodně zapálilo…
Cítil jsem, jak mi z roztrženého rtu teče krev. Byla tak horká, pálila mě na bradě i v ústech, která plnila svou kovovou pachutí. Kanula mi do krku. Nebylo to příjemné, přesto jsem se neodvážil se ani trošku pohnout, bál jsem se, že Davidův nůž může opět kdykoliv říznout. V místnosti vládlo hrobové ticho, přerušované jen mým přerývaným dechem a Tomovými vzlyky…
Najednou jsem zaznamenal na své bradě vlhký pohyb, jenž nijak nesouvisel s tekoucí krví. Na chvilinku jsem zaváhal v identifikaci, pak jsem to ale poznal. Davidův jazyk byl úplně stejný, jako když mi před lety slízával krev poté, co mě zmlátil. Tak jako tehdy, i dnes následoval rudou stopu, až se nakonec zastavil u poraněného rtu, k němuž se vzápětí přisál svými ústy.
Sykl jsem, hodně mě to bolelo a taky jsem se krom bolesti třásl odporem, že se sliny té bestie dostávají do mých ran. Jenže po chvíli jsem už na nějaké jeho sliny ani nemyslel. Do šátku na mých očích se vsakovaly slzy, když mě David za ret všelijak tahal, bolestivě jej sál a sem tam do něj i hryzl. Slyšel jsem, jak Tom zoufale cloumá mřížemi ve snaze mi jakkoliv pomoci, ale marně. Snažil jsem se své projevy bolesti tlumit, jak jen to šlo, věděl jsem, jak se bráška musí cítit. Dost jsem obdivoval, že ještě nezkolaboval, být na jeho místě já, tak už dávno ležím v mdlobách. Nedokázal bych přihlížet, jak trpí. Ale aspoň zde byly částečně vidět drobné rozdíly našich povah. On to vydržel. Nechtěně, nuceně, ale přeci jen.
Bože, prosím! Kéž by na mně místo Davida ležel on! Od Tommyho bych si nechal líbit cokoliv, kdyby to byl on, tak by mi nevadil ani ten nůž, který teď hladil svým ostřím kůži, halící mi krční tepnu. Věděl bych totiž, že nůž svírá moje láska, která by mi nikdy, nikdy neublížila, jen by si hrála. Jenže takhle? Co já vím, kdy Davida chytne další příliv vzteku nebo kdy se mu smekne ruka? Nezbývá mi, než potlačit v sobě vystrašené třesy a napjatě držet, abych se ani nehnul, abych mu nedával záminku k tomu, aby mi přímo před Tomovýma očima podřízl hrdlo. Skoro jsem ani nedýchal, když jsem cítil, jak tepy mého vlastního srdce prudce narážejí na ledové ostří…
Nůž postupně sjel z mého krku až na hruď, tou se ale moc dlouho nezabýval. Nevím, jestli to Davida přestalo bavit nebo co, ale ke své nezměrné úlevě jsem najednou zaslechl, jak nůž řinčí, když byl odhozen na podlahu. Ani jsem tomu nechtěl věřit. Buď už Davida přestalo bavit dělat mi bolest…. Nebo ho taky mohlo napadnout něco horšího…
Na chvíli se zvedl z postele a odešel. Zůstal pořád v místnosti, ale pravděpodobně se od nás vzdálil.
„Lásko,“ hlesl jsem, načež jsem sykl bolestí. Ret mi totiž už stačil docela dost opuchnout a při mluvení mě hodně bolel a pálil.
„Mi… miláčku můj,“ zavzlykal. „Drž… drž se, broučku… Miluju tě, ať… ať ti udělá cokoliv…“
Kroky se vracely, takže jsme radši rychle ztichli. S napětím jsem úzkostlivě čekal, co se bude dít…
„Nezlob se, Billíšku,“ zavrněl David a hrubě mi pocuchal vlasy. „Ale máš špínu pod nehtama, radši ti ji vyčistím.“
„Jak… jak vyčistíš?“ vydechl jsem nervózně.
Neodpověděl. Jenom jsem slyšel, jak se opět škodolibě uchichtnul a Tom opět zaječel a snažil se mě bránit. David hrubě uchopil mé svázané ruce a natáhnul mi prsty. Co… co má v plánu?
„Aaaach!“ vyjekl jsem a mé tělo se vzepjalo v bolestivé křeči.
Pod nehty mi totiž vrazil něco hodně tenkého, dlouhého a špičatého. Jehla! To musí být jehla nebo špendlík! Jako malý kluk jsem si jednou vrazil omylem pod nehet jehlu, když jsem si přišíval utržený knoflík od košile a pamatuju si, že mě to pak ještě několik hodin bolelo.
„N… ne, prosím!“
David však na můj hlas nereagoval. Jenom se začal smát jako smyslů zbavený, až mi z té jeho intonace naskočila husí kůže. Vrážel mi jehlu hlouběji a hlouběji, zatímco mé nářky se odrážely od stěn místnosti. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho ještě šátek vydrží pohlcovat slzy, které se mi řinuly z očí…
Najednou vše ustalo. Vzduch naplnilo zvonivé ticho, přerušované mými vzlyky a Tomem, který plakal se mnou. Po chvíli jsem ucítil, jak David přeřezal provazy, které mě poutaly k posteli. Pak mě vytáhl na nohy a kamsi vlekl. Nešli jsme dlouho, jenom pár kroků, než se ozvalo vrznutí otevíraných dveří…
„Tak,“ oznámil David. „Pro dnešek by to stačilo. Už jsem nějak unavený. Ale neboj se, maličký,“ přisál se mi na chvíli ke krku. „Zítra budeme pokračovat a bude to ještě větší zábava, než dneska. Dobrou noc!“
Hrubě do mě strčil, až jsem upadl na studenou podlahu. Dveře zařinčely, zavrzal klíč a těžké kroky odezněly v dáli. Ozvalo se bouchnutí dveří od místnosti, opět zachrastil klíč a my s Tomem jsme osaměli. Vnímal jsem, jak se začínám celý třást. Měl jsem hrůzu z toho, co zítra přijde, a ke všemu jsem si to díky vzpomínkám dokázal dost živě vybavit. Nešťastně jsem se rozplakal…
autor: Áďa
betaread: Janule
krvák!Pomoc!Áďo je to dokonaloost ale to mě chceš zabít??Já to do neděle v žádném případě nevydržím!!!!!!!!Jejda prostě…
Sakra,sakra,proč se mi to,navzdory všemu,líbí?! Su asi fakt sadomasochistickej úchylák! xD Ale jako ty jehly pod nehtama-to jsem se oklepala,auuu… 🙁
Áďooooo….ty si taaaak zlá na dvojčátka!!! proč? oni si to nezasloužej!!! x(
Terezka: tjn, auuuu…. to jsem si při psaní zrovna vzpomněla, jak se mi ji jednou při zašívání povedlo vrazit si ji tam… stalo se to jednou a od tý doby takovéhle věci neberu do ruky, pokud to není nezbytné 😀
Sauriel: ale dyť ti už poněkolikáté říkám, že na ně nejsem zlá já, ale David 😀
Samara: vydržíš, zatni nervy a je to :-)))
Áďa: a já ti řikám, že sis ho měla jinak a líp vychovat! xD
bože chudáček…
tak toje husté !!!!
Áďa: Při zašívání?Tak to je aktivita,které se radši neúčastním,protože mám obě ruce levý. xD Povinný šití v devítce mi bohatě stačilo k tomu,abych k háčkování,pletení,štupování a těmhle blbostem získala trvalej odpor…Ale taky se mi povedlo hodněkrát popíchat,i když jsem si pod nehet nikdy nic nevrazila,eeech.
Horor, normálně scéna z hororu! Chudáčci oba dva. Ten David je fakt ubožák. Postavit se Tommymu tváří v tvář, to ne… Billí, musíš vydržet, ty to zvládneš. No, to jsem zvědavá, co si na Billa ještě připravil. Jistá jsem si jen v tom, že ho to bude hodně bolet a Tommymu bude krvácet srdce. Jak tohle dopadne?