autor: Áďa
„Dovol, maminko, abych ti představil svého zachránce i svého milého, Toma de Peyraca,“ řekl Bill do lehce napjatého ticha.
Samou radostí si neuvědomoval, jaká zloba se blýskla v matčiných očích. Zato Tom ji postřehl. Trošku se zamračil. Neměl Billovy rodiče vůbec rád, stačilo mu, co o nich Bill vyprávěl, a navíc, důsledky jejich nesmyslně přísné výchovy na Billovi stále nechávaly šrámy. Každou chvíli byla v jeho hlasu znát podřízenost a strach z „uražené“ hrdosti měl tady před pár minutami, když mi ošetřoval bolestivě zraněnou nohu. Jenomže copak se může tvářit zle, když je teď Bill tak nadšený? Nemůže mu zkazit radost, prošel a poradil si s tolika bitvami, že vydržet několik okamžiků s nastávající tchýní snad nebude takový problém. Hluboce se však mýlil.
„Těší mě, madam,“ řekl, když přistoupil blíže, uchopil štíhlou paži a letmo se dotkl hřbetu ruky svými rty.
Hraběnka mu však ruku ihned vytrhla.
„Co si to dovoluješ?“ zasyčela. „Ty, který si vůbec nevážíš čistoty své krve a touláš se světem jako ubohý žebrák, ty si troufáš políbit mou ruku? Nejsi hoden ani toho, abys líbal zem, po níž kráčím!“
Odvrátila se od něj, zatímco Bill s lehce pootevřenou pusou nestíhal vnímat. Proč je jeho matka na Toma tak zlá? Vždyť by přece měla mít radost, že je s ním šťastný a ne ho takhle odhánět a urážet? Viděl, jak Tomovi během jejích slov ztvrdly rysy a obával se, že kdyby tam nebyl, tak si ti dva snad i něco udělají.
„Ale maminko,“ namítl smutným hláskem. „Vždyť Tom mi zachránil život! Odnesl mě z hranice, když mě Louis chtěl nechat upálit za čarodějnictví, ošetřil mě a teď našim lidem zachránil životy!“
Hraběnka si pevně skousla ret. Velice se jí příčil jakýkoliv kontakt s kýmkoliv od de Peyraců, ale musela uznat, že Bill má pravdu. Jsou Tomovými dlužníky.
„Dobrá tedy,“ procedila skrz zuby po chvilce a zlostně na Toma pohlédla. „Můžeš se zde se svými muži zdržovat tak dlouho, jak chceš. Ale jen proto, že jsi host mého syna, a až ten tě tady nebude chtít, ihned odejdete, rozumíš?“
Aniž by čekala na odpověď, otočila se k nim zády a zamířila do zámku. Bill za ní nevěřícně zíral, přičemž se mu začala lehce klepat brada. Když se otočil a padl kolem krku Tomovi, tak se mu už z očí řinuly slzy lítosti. Proč je jeho maminka tak zlá?
„Tomi,“ vzlykal do pevného ramena, které mu bylo silnou oporou. „Tomi, promiň… Já nevím… nevím, proč se takhle chová… co jí je…“
Tom si zhluboka povzdychl. On to věděl, proč jej Billova matka tak nenávidí. Evidentně patřila mezi ty, kteří až přespříliš dbají na ušlechtilost svého rodu a dokazují to všude možně. Už se několikrát setkal s tím, že se mu další lidé ze šlechtické vrstvy vysmívali jenom kvůli jeho oblečení a způsobu života. On si toho však nikdy nevšímal, jemu jeho vlastní život vyhovoval takový, jaký je. Jenomže teď se tomu nemohl vysmát. Řekla mu to matka jeho lásky…
„Neplakej, Billi,“ utěšoval to zoufalé stvoření a hladil jej přitom na zádech. „Neplakej… Tak se jí prostě nelíbím, no…“
Jemně nadzvedl Billovi hlavu a otřel mu z tváří slzičky.
„Pojď, Billi,“ uchopil ho do náruče. „Půjdeme se podívat, jak si naši poradili s těmi vetřelci a přitom už něco vymyslíme, ano?“
Zaznamenal smutné kývnutí černovlasou hlavičkou. Opatrně, aby mu neublížil, vysadil Tom Billa do sedla své věrné klisny a sám se jedním skokem vyšvihl za něj. Volným krokem projeli nádvoří a vydali se na louku, kde už zdálky viděli, jak se k nim blíží jejich družina.
„Úkol splněn, pane,“ hlásil kapitán.
„Děkuji, Theobalde,“ usmál se na něj Tom. „Poradili jste si výborně, jako vždycky. Můžete jet zpátky domů, my dva se vrátíme později. Zbytečně se nezdržíme. Jeďte.“
Sledovali, jak muži odjíždějí a Bill sebou trošku trhl, když ho zraněná noha znenadání zabolela. Tom si toho všiml. Pohladil ho po tváři.
„Co teď bude dál?“ zeptal se tiše.
Nemusel vysvětlovat, co tím myslel. Bill dobře pochopil, že se otázka týká jejich návratu domů. Byl z toho všeho poněkud zklamaný a smutný. Tolik se sem těšil, v naději, že opět uvidí své rodiče… A ono to dopadlo takhle špatně. Chtěl tady pár dní pobýt, jenomže nechtěl, aby tím trpěl Tom, když se k němu jeho matka chovala tak zle. Nevěděl, co má dělat…
„Billi, vím, jak ti je,“ řekl tiše Tom a vtiskl jemný polibek do černých vlasů. „Jestli chceš, můžeme tady zůstat do zítřejšího či pozítřejšího dne a pak pojedeme zase k nám domů, co ty na to? A tam zůstaneme. Už nikdy nebudeme jezdit bojovat, a pokud někdy přeci jen, tak jedině spolu a jedině do malinkých šarvátek, kde nás nikdo nebude znát, ano?“
Bill se na Toma podíval. Bylo pro něj překvapení, že by to Tom do zítřka vydržel. Ale byl za to šťastný, pocítil k Tomovi nenadálý příliv vděčnosti a jeho pohled hnědovlasému chlapci prozradil odpověď.
„Tak pojď, pojedeme asi na zámek, ať to máme za sebou, co říkáš?“ mrkl na něj Tom. „Myslím, že si s maminkou budete mít o čem promluvit, i když se na mě moc netvářila, tak to vypadá, že aspoň ona si uvědomila, jakou udělala chybu, když tě vychovávala jako dívku.“
Otočil svou klisnu a pomalým krokem se vydali zpátky. Chvíli jen tak mlčeli a v obou se střídaly smíšené pocity, týkající se stejné věci. Oba chlapci měli radost, že Bill opět vidí své rodiče, ale také je trápilo, že jejich návštěva asi bude poněkud napjatá. Jeli tedy v klidu a snažili se nevnímat ten smutný pohled na jejich okolí. Jen Tom postřehl, že se k nim pomalu začínají slétat hladové vrány… Vtom zaslechli jenom kousek od nich nějaký zvuk, podobný bolestnému nářku. Oba se po něm otočili…
„Ach ne!“ vykřikl Bill. Oči se mu rozšířily strachy a přitiskl se k Tomovi, jak jenom to šlo. Na zemi totiž ležel zraněný člověk, jehož tvář by bezpečně poznal mezi tisíci jiných obličejů. I když ležel na zemi, z tváře mu čišela pýcha a arogance… Tomovi také ihned ztvrdly rysy v obličeji. Poznal Louise, který chtěl nechat Billa upálit, a tělem mu prošlehla palčivá nenávist.
„Tyyy,“ zavrčel a ihned seskočil z koně, tasíce přitom svůj meč.
„NE!“ vykřikl Bill, svírajíc otěže klisny, aby ji donutil stát na místě. „Tome, nezabíjej ho! Nešpiň si kvůli němu ruce, umře tady sám!“
Tom se na Billa otočil a černovlasý chlapec zbledl. Takovou zlobu a nenávist dosud v Tomově obličeji neviděl!
„Podívej,“ zasyčel de Peyrac svým nejhrůznějším hlasem. „Ten bídný červ tě chtěl nechat zabít a na mou hlavu již dávno vypsal odměnu! Přece nemyslíš, že ho ušetřím!“
„Ale – “ pípl nesměle Bill, Tom jej však přerušil.
„Důvod k jeho zabití máme oba. Takže ho teď vezmeme hezky s sebou a počkáme, dokud se nevyléčí ze zranění. A pak se rozhodne! Bude to souboj muže proti muži. Nechám na tobě, zda se s ním budeš chtít utkat ty, nebo to udělám já. Ale jeden z nás to udělá!“
Na tohle se Bill neodvážil nic namítnout, viděl, jak moc je Tom rozzlobený a aby pravdu přiznal, v tuto chvíli se ho bál. Děsily ho ty plameny, které šlehaly z temných očí, když Tom Louise odzbrojoval, svazoval mu ruce a dlouhé lano připevnil k sedlu. Ani nepípl, když se Tom mocným skokem vyšvihl na koňský zadek a trhl lanem, aby donutil Louise, který ho poznal a začal vzdorovat, zvednout se na nohy.
„Jdeme!“ vyřkl rozkazovacím tónem, při němž se Billovi zježily vlasy. „A nepokoušej se vymýšlet!“
„Tohle tě bude mrzet,“ zasyčel vztekle Louis, když nemohl jinak, než podřízeně kráčet za koněm. „Vás oba! Moji lidé mě pomstí a oba vás zabijou – „
„Zmlkni!“ zařval Tom a prudce trhl lanem tak, aby Louis upadl a o to více si tak odřel zraněná ústa. „Ještě jednou cekneš a povezeš se cvalem, rozumíš? Dej sem otěže!“ štěkl na Billa.
Ten jenom vystrašeně kníkl a předal bez jediného slova kožené řemeny Tomovi, který okamžitě beze slov díků nakopl klisnu, aby udělala pár cvalových skoků, načež trhl udidlem tak mocně, až se při zastavení postavila na zadní a tiše zařehtala, jak ji škubnutí kovu v citlivé hubě zabolelo. Zlostně shlédl na Louise, jemuž těch pár metrů tažení po zemi sedřelo košili z rukou a hrudi a tvrdá zem jej teď nemilosrdně dřela do opálené kůže.
„Vstávej!“ přikázal mu Tom, opět trhnouc lanem, aby ho vytáhl na nohy. „Ještě jedno slovo a pojedeš takhle až do zámku!“
Vypadalo to, že tohle na Louise zabralo. Za celou cestu neřekl jediné slůvko, pouze propaloval Tomova záda nenávistným pohledem, zatímco šel poslušně za nimi. A Bill se na Toma ani neodvážil pohlédnout. To, čeho byl před chvílí svědkem, mu totiž ukázalo Tomovu temnou stránku. Co když je to ve skutečnosti jeho pravá povaha, kterou před ním jenom mistrně maskoval? Může mu věřit, že se jednoho dne podobně nezachová k němu? Seděl, ani nedutal a mlčky hleděl na hřívu bílé klisny. Co má teď dělat? Bál se, aby se neukázalo, že obavy jeho matky byly opodstatněné… aby se na Tomově zámku nestal zajatcem. Aby se tam nestal otrokem, bez možnosti žít podle své vůle… a se zlomeným srdcem.
autor: Áďa
betaread: Janule
Měl mu useknout hlavu a nepárat se s ním! Byl by pokoj..
Billí, neboj, tobě Tomi neublíží. To by nedokázal!
Krásný, Áďo, jako vždycky x)
omggg at se tom uklidni pač si to šecko Bill eště rozmyslíí..
aww daaal
Ty vado, Tom je drsnej! Ale na toho zmetka klidne muze. Hlavne at Bill neblbne, zase mu neco preskocilo v hlave. Bille, neboj! Ale ja se bojim toho souboje. Hezky
neee do se nestane že neee???.. prosím.. juj.. miluju pohádky…:) ale se šťastným koncem! ;D
Áďo nádhera!Chádk Billí jak se Toma bojí:-(
Krása…♥
Tomova nenávist je absolutně opodstatněná a jsem ráda,že se takhle zachoval.Je to férový.Jsem zvědavá,kdo bude nakonec s Louisem bojovat…
Jak se tam ozval ten bolestnej nářek,už jsem myslela,že to bude Billův táta,který se mu,s posledním výdechem,za všechno omluví…Mno tak nic,no. 😀 Ten to klukům ještě znepřijemní…Když takhle reagovala Billova matka,jak asi může zareagovat on?…..
Skvělý!
Jo,eště jsem zapoměla dopsat-jako Billdo neblbni!Co by ses Toma bál?! To se mi ale vůbec nelíbí,tyhlety obavy! Nedokázal by se takhle přetvařovat…Se mu pořádně podívej do očí a uvidíš tam jenom LÁSKU!
to by Tom Billovi neudělal!!! no i když, když to píšeš ty tak nevim xDDD……jinak ho měl zabít hned! Vim co teď bude následovat….bude boj a zase nějaká dramatická situace co?
Měl ho zabít…
Toma bych se fakt bála…
pěkný, pěkný, hezká povídka:-D
Tak snad jedině Bill si mohl myslet, že jeho matka bude nadšena nastávajícím zetěm 🙂 Jo a vůbec se nedivím, že má Bill z Toma obavy, co takhle ženevská konvence, Tome!!!! Ovšem Bill se také předvedl, naprosto mě dostala věta: "Tome, nezabíjej ho! Nešpiň si kvůli němu ruce, umře tady sám!" Připomnělo mi to mého milovaného Cimrmana "… neměli bychom zapomínat na idelály humanismu, pojďte ho nechat zmrznout!" :))))
😀 😀 😀 ajova 😀 😀 😀 tak na Cimrmana jsem si ani moc nevzpomněla…. nicméně….. "copak princezna, ale jmelí! " 😀
Áďa: už jsem sice chtěla jít spát, ale nedá mi to… "copak jmelí, ale jmelí!" :))))
jasný 😀 já sice Cimrmana moc dobře neznám, ale tenhle výrok zazněl na našem stužkováku (bože, kde jsou ty doby? :-D) tam právě, kluci měli "vážný" proslov, v němž nám s velice vážnými výrazy, z nichž šel každý do kolen, děkovali za účast. a už to jelo. "Copak poděkovat, ale jmelí! Víte, kolik se letos urodilo jmelí?" atd :-)))
Tak to zní velice dobře 🙂 Cimrmana ti vřele doporučuju, přestože znám všechny hry téměř zpaměti, znova a znova se jim dokážu smát. Pak mi ale dělá problémy necpat Járu do každého svého komentáře 🙂 Ovšem musíš uznat, že ta Billova věta si o to přímo říkala 🙂