autor: Áďa
Poté, co se Bill a Tom vrátili na zámek, napětí ze strany hraběnky poněkud polevilo. Netvářila se sice dvakrát nadšeně, ale když spatřila zajatce, který chtěl jejího syna upálit, a poté, co jí Bill řekl, že Louise zajal právě Tom, chovala se k mladému de Peyracovi o poznání vlídněji. Dokonce souhlasila s Tomovým oznámením, že Louise vyléčí ze zranění, aby se pak mohl utkat s jedním z chlapců.
„Ale kdo z vás s ním bude zápasit?“ zeptala se u večeře, vrhajíc přitom po Billovi pohled plný obav.
Na chvíli se místností rozhostilo ticho, během nějž bylo slyšet akorát zvonivé cinkání příborů.
„V nejhorším případě si to s ním vyřídím já,“ řekl tiše Tom. „Ale myslím, že správně by se s ním měl utkat Bill. Byl to přeci on, komu šlo o život, to on si měl zakusit bolestivou sílu plamenů.“
Bill mlčky pokýval hlavou. Ta představa, že by se měl s Louisem utkat, ho moc netrápila. Ale děsilo ho, že mladý de Estélle je nejlepším bojovníkem celé Francie. Bude mít proti němu vůbec nějakou šanci? Nechtěl, aby ho ten záškodník ponížil zraněním či smrtí na jeho rodném zámku a ještě k tomu před očima Toma a jeho matky, kteří se jevili, že už nejsou navzájem na štíru…
„Ale Billian… omlouvám se, vlastně Bill… neumí bojovat! On mu ublíží!“ vrtěla zamítavě hlavou hraběnka a upřela na Toma pronikavý pohled. „Nenuť jej, aby ten boj vykonal. Neposílej mé dítě na smrt, když jí uniklo jen o vlásek, ať už vinou Louise nebo vinou dnešní noci!“
Tom viděl, jak syna jednou rukou objala.
„Bill umí bojovat,“ zamumlal. „Zachází se zbraní více než vynikajícně. Jestli se ale na boj cítí nebo ne, to je jenom na něm. Když nebude chtít, rád jej zastoupím. Ale nechci mu brát šanci na pomstu, kterou by měl vykonat. Jak jsem řekl, záleží pouze na něm.“
„Jenomže…“ hraběnka se evidentně snažila vymyslet jakýkoliv důvod proti. „Bill má zraněnou nohu! Bude to nevýhoda…“
„To nevadí,“ skočil jí Bill do řeči.
Matka i Tom na něj upřeli pohled. Bill se cítil trošku rozpačitě, když na něj oba tak vážně hleděli a měl tak trošku dojem, jako by u stolu snad ani nebyl, protože veškerou konverzaci, týkající se především jeho osoby, vedli oni dva.
„Než se Louis uzdraví, tak se mi zahojí i ta noha,“ pokračoval černovlasý chlapec. „A pak… se s ním utkám.“
Jeho slova sice zněla poněkud nejistě, protože zcela nedokázal potlačit strach z toho, že možná nepřežije, nicméně jeho pohled byl pevný a odhodlaný. Tom se na něj pousmál. Věděl, že bude mít o svou lásku strach. Ale také mu bylo jasné, že tohle by měl být jenom Billův úkol a to, že se ho Bill statečně chopil, znamená další projev jeho mužské povahy a Toma těšilo, že se rodičům nepodařilo pohřbít v něm úplně všechno. V tu chvíli si ale něco uvědomil…
„Kde je vlastně pan hrabě?“ otázal se. „Neměl by večeřet s námi?“
Podle Billova překvapeně zdviženého obočí mu došlo, že i jeho láska si uvědomila nepřítomnost svého otce až teď. Hraběnka, na niž se upřely dva páry zvědavých očí, si však jenom smutně povzdychla, než odložila příbor.
„Bille,“ začala tiše. „Tvůj otec… je mrtev.“
Bill vytřeštil oči.
„Co… cože?“ vydechl nevěřícně. „Jak… kdy…“
„Poté, co jste vy dva odjeli z nádvoří, tak jsem se šla za ním podívat. V noci byl totiž vážně raněn a svým zraněním… podlehl,“ polkla těžce jeho matka. „Ale i přesto ví, kdo se v noci na nádvoří objevil. Mám ti říct, že je hrdý na svého syna. Vím, že tomu asi nebudeš moc věřit, vždyť tě celý život nenáviděl proto, že jsi tím, kým jsi. Když ses narodil, dokonce tě kvůli tomu chtěl nechat utopit! Ale tohle byla jeho poslední slova a myslel je upřímně. Uznal, byť pozdě, svou vinu, tobě se však již omluvit nestihl.“
Bill nepřítomně hleděl do prázdna. Neměl ani sílu na to, aby plakal. V hlavě mu neustále zněla matčina slova, jako by měl místo mozku řadu skal, v nichž se právě vyslyšené věty rozléhaly nekonečnou ozvěnou. Celý život tě nenáviděl proto, že jsi tím, kým jsi. Když ses narodil, dokonce tě kvůli tomu chtěl nechat utopit! Ale tohle byla jeho poslední slova. Je hrdý na svého syna. Uznal, byť pozdě, svou vinu, tobě se však již omluvit nestihl … Prudce vyskočil, načež bolestně zakvílel a musel se přidržet stolu, aby jej zraněná noha vůbec unesla.
„Zabiju ho,“ zavrčel tiše. „Zabiju Louise hned, jak to bude možné, a nikdo a nic mi v tom nezabrání!“
Tom i hraběnka jenom překvapeně koukali, zaskočeni jeho náhlou ohnivostí. S lehce pootevřenými ústy sledovali, jak Bill zuří a kulhavým krokem opouští jídelnu. Byli jeho chováním tak zmateni, že Tom zezačátku zcela zapomněl na jeho krásnou povinnost být při Billovi nejen pokaždé, ale zejména v těch nejtěžších situacích, takže jej vůbec nenapadlo, aby vstal, vzal Billa do náruče a odnesl jej do postele, aby nemusel namáhat zraněnou nohu. To si uvědomil až ve chvíli, kdy Bill zmizel za pootevřenými dubovými dveřmi.
„Omluvte mne,“ uklonil se lehce hraběnce a odběhl, aby dostál svému úkolu.
Nedělalo mu problém Billa najít, vždyť byl sotva na prvním schodu mohutného dřevěného schodiště. Opíral se o zábradlí a při každém kroku namáhavě oddechoval. Vděčně tedy omotal své paže kolem Tomova útlého krku a nechal se jím odnést až do svého pokoje.
„Já ho zabiju!“ opakoval s nenávistnou jiskrou v očích, když ho Tom pokládal na jeho postel. „Ach, můj ubohý otec! Sice mě nenáviděl, a já to vím! Ale tohle si nezasloužil. Pomstím ho, ať mě to bude stát cokoliv!“
Tom překvapeně vykulil oči, když se Bill zuřivě rozohnil.
„A je mi úplně jedno, jestli mě Louis přitom zabije nebo ne!“ soptil Bill, krásnou tvář zrůzněnou hněvem. „Protože dřív, než to stihne udělat, tak mu způsobím takovou bolest, jakou nikdy nezažil! Pozná, kdo je to Bill d´Plessis – Belliére!“
„No tak, nehýbej se!“ okřikl ho Tom.
Sice se usmíval nad Billovým vášnivým odhodláním, ale chtěl mu vyměnit obvaz na lýtku, zchladit mu ránu čerstvým obkladem smočeným ve studené vodě a pomazat ji léčivou bylinnou mastí, a Bill mu to svou plamennou řečí, doprovázenou divokými pohyby těla, ani omylem neumožňoval. Nakonec se o něj musel částečně opřít, aby to akční tělíčko aspoň trošku zklidnil.
„…bude proklínat den, kdy se narodil!“ pokračoval si dál Bill svou notou. „A pak…“
„A dost!“ napomenul ho Tom více než důrazně. „Přestaň už konečně mluvit! Já ti to věřím, nemysli si, že ne, a držím ti palce, ale tu nohu ti musím ošetřit a ty staré obvazy musím rozříznout! A nerad bych tě řízl do rány, takže buď od té dobroty a chvíli se nehýbej, tudíž radši ani nemluv! Pak mi to všechno povíš, až tě ošetřím, ano?“
„An – “ začal Bill poslušně jako vždycky, najednou mu ale ztvrdly rysy. „Dobrá! Zůstanu tedy ležet beze slova, ale jenom pro naši lásku! Nikoliv proto, že bys mi to řekl, ale protože tě miluji tak vřele, jako ty mne a nechci, abys trpěl výčitkami, žes mi ublížil.“
Poté položil hlavu na polštář, nechal se přetočit na břicho a zarytě hleděl z okna. Jen sem tam tiše sykl, když se Tom dotkl krvavého šrámu. Nelíbilo se mu to, rána se už sice trošku zklidnila, dosud však pekelně štípala. Bill ale věděl, že to musí vydržet, přece se nezlomí kvůli hojivým zázrakům!
Najednou ale ucítil něco jiného. Poté, co Tomovy dlouhé prsty jemně zavázaly ránu čistým obvazem, zjistil Bill, že mu hřejivá dlaň setrvává na noze a postupně se sune výš a výš. Posléze ji ucítil až na svém pozadí, kde se zastavila a něžně přejížděla tam a zase zpátky, zatímco Tomova druhá ruka se vnořila pod Billovu košili, kde laskala hebkou kůži. Černovlasý chlapec tiše zavzdychal. Zbožňoval ty dotyky a měl dojem, že mu jimi Tom kompenzuje tu bolest, kterou mu před chvílí bezděčně působil.
„Ach, Tome!“ vydechl omámeně, přivírajíc přitom oči s dlouhými řasami a pootevřenými ústy.
Tom neváhal a rychle, přitom však s něhou, se vrhl na heboučké rtíky, které se mu tak lačně nabízely. Ochutnával jejich sametový povrch a jeho reakcí bylo ještě naléhavější hlazení Billova těla. Byl na svého malého prince velice hrdý, nejen proto, že sám přežil noc a tak hrdinně se popral s přesilou, ale i proto, že neváhal a rozhodl se vyřídit si s Louisem účty sám. Chtěl ho za to co nejvíce odměnit. Nevěděl čím, ale uvědomil si, že jeden z nejšťastnějších výrazů měl Bill tehdy, když mu Tom pomáhal svými ústy od silného tlaku v klíně. A tímhle ho tedy odmění i dneska. V temně hnědých očích se rozsvěcely ďábelské jiskřičky, když začal překvapenému, ale usmívajícímu se Billovi stahovat kalhoty…
autor: Áďa
betaread: Janule
oooo naprostá dokonalost!A já se bála že Bill od Toma odejde:-D Áďo to se ti fakt moc povedlo je to naprosto dokanalí:-)ALe jestli Bill umře jak bude bojovat s Loisem..:-( JAk tě tak znám tak Bill skončí minimálně bez ruky a bez nohy
oooo tohle je panečku odpočinkovej díl!!!! A Bill se umí dokonce i vztekat…hmmm začíná se nám vybarvovat chlapeček..xDDD
Néééééééééééééééé Bill skončí minimálně bez ruky a bez nohy
Tohle nesmíííííííííííí
Áďo nenenenenenenenenenenenenenenene to nesmíš udělat.
To byl dokonaly dilek 😀 Matka se nam konecne uklidnila… Bill je plne odhodlan bojovat… mele pantem jako vzdy xD az ho Tom musi okriknout, pak Bill vyzna Tomovi lasku s oduvodnenim, proc bude ticho a… pak se mu Tom chce hezkym zpusobem venovat xD
teď se jenom modlim, aby měl po bitvě s Louisem všechny končetiny na svym místě a pokud možno bez vážnějších zranění…. x)) jinak sem ráda, že nenávist vůči Tomovi z hraběnčina pohledu upadá… x)) a Billiho táty mi teda moc líto nebylo, ale alespoň, že řekl něco pěknýho na Billovu adresu…. x)) odůvodnění, proč bude ticho bylo naprosto skvělý…. xD těšim se na další dílek, je to úžasný…. x))
No krásný, jako vždy. Billís se teda nezdá, to aby si Tom dával pozor, aby náhodou někdy neudělal něco, za co by se mu Billís musel pomstít, asi by se mu mohl pomstít třebas kordem, když se sním tak umí ohánět…šmik…fik…ehm… xDxD Moc, moc pěkné. 🙂
AnoOO krááááááása xD
dáááL <3
krásný:-D
rozohněny Bill mě naprosto dostával!!!
A jak vidím tak i Toma… super!
teda…. rpoč si myslíte, že skončí bez ruky nebo bez nohy? :-O copak bych mu to mohla udělat??? 🙂
Áďa: jestli bys mu to mohla udělat? xD to klíďo odpovim! xD ty bys to v pohodě udělala! xDDD
jááá? O:-) no tak dobře, když si to myslíš… :-)))
Ale jestliže Billův otec zemřel, Bill by měl zdědit celé panství a pěkně se starat o blaho svého lidu a ne někde rajzovat s Tomem. Teda jestli přežije souboj s Louisem 🙂
Mimochodem, moc se mi líbilo, jak matka oznámila Billovi, že jeho otec zemřel… hezky u večeře, tak někdy mezi druhým a třetím chodem, věřím, že by vydržela až do dezertu, kdyby jí to Tom nezkazil svojí všetečnou otázkou :)))
Áďa: opovaž se to udělat!!! xD x(
Jo Áďo opovaž se!
Kattys: tjn…. tenhle dílek byl spíš oddechový, tak tam tu pohodu přece nezkazí truchlení pro toho lotra, který chtěl Billa utopit 🙂
Sauriel, Samara: staniž se dle vašehož rozkazovacího přání, opovážím se 😀
Sauriel, Samara: Holky,nechte tu Áďu,ona je přeci hodná! xD Vy jí pořád tak osočujete…Co když kvůli tomu přestane psát? No?! To byste se divily,co? 😀
Úžasnej dílek! Billa maximálně žeru a ten jejich způsob mluvy,no to je nádhera. 😀
Terezka: jééé, konečně někdo, kdo se mě zastal :-))) přesně tak, vždyť já jsem hodná…. semtam teče krev, semtam se objeví bolístka, semtam něčí smrt, ale jinak přece pohoda jahoda 🙂
Jinak že bych sekla se psaním, to se zatím bát nemusíš 🙂 dokud jsou nápady a hlavně čas, tak je to v cajku 🙂
Terezko my Ádi nenadáváme my máme tu naši masochistku moooc rádi:-)ae kdyby sekla ze psaním tak…Jo a Áďo NEOPOVÁŽÍŠ!!!!!
kdyby sekla se psaním tak… tak co? 🙂 je tu spousta dalších autorů, kteří píšou nádherně 🙂
Terezka: my Ádě nijak neubližujeme xDDD!!! Já jí mám rááááda, víš….i když píše velmi sadistické povídky xDDD! A citově mě vydírá xD…přesto všechno ji mám ráda! Ona se psaním nesekne…jí to zakazuju! xDDD
Áďa: kdyby Áďa sekla se psaním tak by si šla sednout do vězení, protože by mě tím zabila!!! Ano, jsou tu autoři, kteří píší nádherně ale ty se mezi ně řadíš taky a bez tvých povídek už nevydržíím! xD
bylo to krasny taky doufám, že Bill bude v pořádku aby se mohli s tomíškem po tom boji krásně pomilovat a to by bez nohy moc neslo je to kráása jako vždycky píšeš úžasně čtu to a ani nedejchám jen tak dál chválííím super celá povídka je suprová
teda Sauriel, já tě teda asi vlastně zabíjím pořád!!! napřed skrze morbiditu ve svých povídkách, pak citovým vydíráním a pak tím, že končím s psaním…. takže vlastně už dávno nekomunikuju s tebou, ale tvým duchem 😀 a do vězení bych fakt nešla, mám na práci lepší věci a pokud by mě tam někdo chtěl dostat násilím, tak bych mu něco zazpívala a rázem by ten někdo zmizel na sto honů ode mě 😛
Áďa: bys mu zapěla Schrei, viď? xDDD to nevíš? já už sem mtrvá dávno! Tady všichni mluvíte jen s duchem…..já sem takovej váš andílek srážnej…xDDD
to jo, a hlavně Chaosových dvojčátek, jak je pořád hájíš 🙂
no jo….kdo si řekne toho andílek sem..xDDD