Mám tě před očima a stejně tě nevidím 13.

autor: Meline

Nazdárek zlaťucha 🙂 Opět se vám musím omluvit, že mi to trvalo tak dlouho, ale jsem fakt v jednom kole. No radši už žádný výmluvy 😀 Myslím, že si zasloužíte takovou ‚čekací‘ 😀 odměnu. Nakreslila jsem vám momentálně v povídce nejrozebíranější trio (Billa, Toma, Dianu). Bůh mi nenadělil moc výtvarných schopností, ale teď už aspoň víte, o koho se jedná, kdybyste to z toho obrázku nepoznali 😀 Tak přeju pěkné počtení a jestli se vám něco nebude zdát, klidně mi to zkritizujte, já to jenom ocením. Pro příště budu vědět, čeho se mám vyvarovat. Zatím Bye-Bye vaše Meline.

Tom:

„Chmpfm.“ Začínám se pomalu probouzet. Když se pokusím sednout si a otevřít oči, udeří mi do hlavy silná bolest. Je to jako by někdo rozbil sklenici a její střepy se mi zařezávaly do hlavy. Po chvíli si všimnu ještě něčeho. Nejsem v místnosti sám. Jenže riskovat tu strašlivou bolest jakmile se jen pokusím otevřít oči, se mi nechce. Místo toho se zeptám: „Kde to jsem?“

„U mě doma. Bolí tě hlava, co? Vypil si toho strašně moc.“ Promluví na mě překvapivě ženský hlas, který po chvíli poznávám. Jasně, Diana, včera mi psala přece sms a já k ní přišel na návštěvu, popovídat si. Potom už si toho moc nevybavuju.

„Jo, příšerně mě bolí hlava. Připadá mi, že každou chvíli praskne.“

„Víš co? Donesu ti obklad a nějaký prášek proti bolesti.“

„Díky, si moc hodná.“ Čekám zdá se mi ani ne minutu a Diana je zpět. Přiloží mi na čelo obklad a podá sklenici vody. Vděčně se na ni usměju. „To jsme toho včera opravdu vypili tolik?“

„Dvě láhve. Ale tys na tom byl hůř… házel si to do sebe jako vodu a pak…“ Kousne se do rtu a dodá. „Jsi usnul.“

„Promiň, nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Hned odtud zmizím.“ Začnu se zvedat, ale tělo mě neposlouchá a tak dopadnu zpět na pohovku.

„No, myslím, že bys měl ještě chvíli zůstat, než se dáš dohromady, školu už stejně nestihnem. Museli bychom vyjít už teď.“ Usměje se na mě Dí.

„Já do školy nemusím, mám to s mámou domluvený. Ale co ty?“

„O mě se neboj. Do školy se zrovna nehrnu a naši jsou stejně týden pryč, takže jim pak řeknu něco jako ‚udělalo se mi blbě‘.“

„Jsi tak strašně hodná.“

„Ale prosím tě, to je v pořádku. Co bych pro přítele neudělala… a ráda.“ Dodá s krásným úsměvem, který mě zahřeje u srdce.

„Au.“ Zaskuhrám.

„Copak?“ Pozvedne tázavě obočí.

„Bolí mě celý člověk.“ Postěžuju si.

„Hm… s tím by se dalo něco udělat. Co kdybych tě namasírovala?“

„To by bylo fajn. Ale jestli tě to obtěžuje.“

„Už jednou jsem ti řekla, že se o tebe ráda starám. Jen donesu ještě masážní olej jo? Hned jsem zpět.“ Jakmile Diana zmizí do koupelny, jenom se usměju a zavrtím hlavou. Kdo by to byl řekl, že ta nesmělá dívka se stane mou dobrou přítelkyní. Opravdovou přítelkyní?

Bill:

Sakra, kde ten Tom vězí? Poslal jsem mu nejmíň 50 smsek a ani na jednu neodepsal. Dovolat se mu nemůžu, dokonce jsem se stavoval i u nich doma, jenže tam nikdo nebyl. Že by někam odjeli? Z nervozity si začnu okusovat nehet. Dopr*ele! A to je mám nalakované teprve od včera. Moje snaha přišla vniveč. Na cestě do školy kopu do všeho, co mi stojí v cestě. Co to se mnou sakra je?! Vždyť se neozval jen jeden večer a já se z toho můžu jít zbláznit!!! Ale kdo by se taky nezbláznil? Neodepsal ani včera. Buď se něco děje, nebo… při té myšlence se mi zatočí hlava. Ne, na tohle nesmím ani pomyslet. Určitě je všechno v pořádku. Jenže co když není? Co když mě už nechce, a proto včera neodepsal? Dohaj*lu!!! Zhroutím se na patník chodníku a začnou mi nekontrolovatelně téct slzy. Rozmažu si pracné líčení, kvůli kterému jsem vstával o hodinu dřív, ale to je mi momentálně ukradený. Nemám chuť s nikým mluvit, jít do školy… nemám chuť vůbec na nic. Možná zbytečně vyšiluju, ale možná taky ne. Co když mu už nepřipadám dostatečně hezký? Nebo já nevím… Jednu věc vím 100% jistě. Dneska se ve škole ani neukážu. Doma v tom případě taky ne. Přemýšlím, kam bych šel… v tom mě napadne jedno opuštěné místo za bývalou továrnou. Nebyl jsem tam léta, takže je to načase změnit.

Trvá mi asi čtvrt hodiny, než tam dojdu. Vypadá to tu hodně opuštěně, ale ani v nejmenším mi to nevadí, jelikož přesně tak se teď cítím. Opuštěný, bezmocný… nevím, proč mám takové pocity. To zlé tušení… Cítím podivnou úzkost, jako by se kus mého já chtěl ode mě odtrhnout. Takové pocity jsem nikdy nepoznal, protože jsem ještě neznal Toma. Jenže teď ano… Co budu jen dělat? Náš vztah sotva začal a já už nahlížím na jeho konec? Možná ne jen já. Možná taky Tom a může být více osob, které si nepřejí, abychom byli spolu. Třeba ani nemáme být. Je tohle správné? Já… vtrhl jsem do jeho života, stejně tak jako on do mého, jenže když jsme spolu mluvili, říkal, že nikdy nic takového k nikomu necítil. Já jsem ten první kluk, se kterým chodí, jestli ještě vůbec a pro něj to můžou být jenom nepoznané pocity, chvilkové vzrušení z nové situace. Jak si může být jistý svými city ke mně? Trvá to tak krátce a je to všechno nové. Máme vůbec nějakou naději do budoucna? Neměli jsme si tyto otázky položit dřív? Před tím, než jsme spolu začali chodit? Bože… Tohle je možná začátek konce. Možná?

…

Nataša:

„Takže co s námi bude? Víš, po tom, jak si ublížil mně i Tomovi, jsem ani na chvíli neuvažovala o dalším společném soužití.“ Objasním Danovi, ačkoliv mě to velmi zraňuje. Vždyť s tímhle mužem jsem prožila skoro celý život a teď se děje tohle.

„Ještě není pozdě, Nat, mohli bychom poslat Toma na léčení a možná by se to všechno spravilo i mezi námi.“

„Cože?! To je všechno, co mi na to řekneš?!! Jenom proto, že tvůj syn… ano, tvůj a nedívej se na mě způsobem ála co to tu meleš za kraviny. Jenom proto, že chodí s klukem, ho považuješ za nemocného?! A mě jenom proto, protože ho v tom podporuju, považuješ za blázna?! Co se to s tebou stalo proboha!!!!“

„A co se stalo s tebou?!! Kde je ta stará dobrá Nataša a můj syn Tom?!! Tohle nejsou ti lidi, co jsem kdysi znal a jestli nehodláš změnit názor a Tom taky ne tak… už to nemá cenu.“

„Já snad špatně slyším!!! To se na nás jako vykašleš?! Po tom všem a prostě zapřeš svoji rodinu?!“

„Ne, Nat, to já ne. Vy jste se vykašlali na mě. Nemůžu ztrácet čas s někým, kdo si vybral tak zvrácený způsob života. Jak by se na nás dívali lidi a co všelijaké nemoci a jiné věci?! Třeba nebude poslední kluk, se kterým bude chodit!! A já tohle zažívat nechci. Tu potupu, ostudu a ty starosti, ne! Takže podám žádost o rozvod.“

„Co? Ty? Ne, měla bych ji podat já, víš? Protože s člověkem, co má tak omezené myšlení, bych nebyla už ani minutu!!!“ Zakřičím na něj a mám se k odchodu. Nevydržela jsem to. Ještě chvilka a sesypala bych se tam. Ale navzdory všemu co řekl, k němu pořád chovám ještě jakési city. Bože nechci se rozvádět. Jediné co chci je, abychom byli zase rodina. Jako dřív… Půjde to ještě? Zřejmě se ptám zbytečně…

Tom:

Mmmm, je to tak příjemný, ale proč se cítím tak provinile? Bill… to je ten důvod. Ačkoliv nedělám nic špatného, měl bych být teď někde s ním a říct mu o tom, co se stalo. Určitě má strach. Jenže včera jsem byl namol, dneska zdolávám kocovinu. Nebýt Diany, bůh ví, kde bych se teď válel, protože domů by má cesta určitě nesměřovala.

„Víš, Dí, už budu muset jít, máma si bude dělat starosti a… Bill.“

„Jo, jistě, chápu.“ Přikývne smutně.

„Děje se něco? Něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne, vůbec nic jenom… zase tu budu sama.“ Povzbudivě se na ni usměju.

„Neboj, zítra se možná stavíme, podle situace… však víš.“

„Stavíte?“

„Jo, já a Bill přece.“

„Jo… jo… j… jasně.“ Zdá se mi rozrušená.

„Tak já půjdu, moc díky za všechno. A záda jsou v pohodě, ty by si mohla dělat masérku.“

„Vážně? No účtovala bych si vysoké ceny.“ Vyplázne na mě jazyk.

„No jistě právem a teď už vážně půjdu, tak čau.“ Super a teď jen najít Billa. Bude zřejmě ve škole. Zamířím domů, musím si na nabíječku hodit mobil a zavolat mu. Jakmile je mobil dostatečně nabitý (i když co si budem vykládat. Po pěti sekundách se nemohl nabít, ale přece nebudu čekat hodinu, ne :D) Vytočím Billovo číslo, jenže v tom se mi mobil vypne. „Zatracenej krám!“ Běžím tedy rychle k pevné lince.

„Halo?“ Ozve se mi po chvíli. Jak rád ten hlas zase slyším.

„Ahoj Billy, to jsem já Tom.“

„Tome?! Panebože kde si byl? Stalo se něco? Zkoušel jsem ti volat a psát, ale ty ses neozýval tak…“

„Heej, brzdi s těma otázkama, sotva si pamatuju tu první.“ Zasměju se. „Všechno je v pořádku, jen… musím s tebou o něčem mluvit, je to důležité. Kde teď si?“

„U takové staré továrny. Na školu dneska fakt nemám náladu, já… když vyrazím hned, můžu být u vás za 15 minut.“

„Dobře tak přijď, čekám na tebe.“

„Fajn… ahoj.“

Bill:

Začne mi zvonit mobil, že by Tom? Jenže když spatřím neznámé číslo na displeji, tak si jen povzdychnu, kdo zase otravuje?

„Halo?“

„Ahoj, Billy, to jsem já Tom.“ Ježíši je to fakt on! Chvíli jenom zrychleně dýchám, ale pak ho zasypu hromadou otázek.

„Tome?! Panebože kde si byl? Stalo se něco? Zkoušel jsem ti volat a psát, ale ty ses neozýval tak…“

„Heej, brzdi s těma otázkama, sotva si pamatuju tu první.“ On mi říká, ať brzdím? Skoro dva dny se mi neozve a… „Všechno je v pořádku, jen… musím s tebou o něčem mluvit, je to důležité. Kde teď si?“ A je to tady, já to věděl. Teď mi určitě řekne, že to byl jen úlet a náš vztah nemá budoucnost. Panebože co budu dělat?

„U takové staré továrny. Na školu dneska fakt nemám náladu, já… když vyrazím hned, můžu být u vás za 15 minut.“

„Dobře, tak přijď, čekám na tebe.“

„Fajn… ahoj.“ Rozloučím se. On jenom zavěsí, bez pozdravu. Něco se děje, cítím to v kostech. Kdybych tak věděl co. Jen ať to není to, co si myslím, jen ať to není to, co si myslím. Opakuju si v duchu do kolečka a vydám se na cestu. Snažím se ji protahovat, nechci se před něj postavit s tím, že mi oznámí „končím s tebou.“ A najednou ani nevím jak, stojím před dveřmi KückMüllerových. Natáhnu ruku k zaklepání… když už chybí jen kousek, stáhnu ji zpátky. Udělám to celkem pětkrát, než se dveře samy otevřou a přede mnou stojí Tom. Vyjeveně na něj koukám neschopen slova. Ani jeden z nás nic neříká, jen se jeden druhému díváme do očí. Ach, jak krásné má oči, měl bych si je plně uchovat v paměti, protože to je možná naposledy, co se do nich dívám takhle z blízka…

autor: Meline

betaread: Janule