autor: Áďa
Bill
Poslední, co si pamatuju, byla ta nejneuvěřitelnější bolest, jakou jsem kdy v životě pocítil. V momentu, kdy se rozžhavené železo dotklo mé kůže, jsem se ocitl v příšerné agonii. Nevěděl jsem, kde jsem, ani jak se jmenuju, jediné, na co jsem se mohl soustředit, bylo to, jak mi pod tím žárem praská kůže, snad i svalovina a kosti. Ani jsem neslyšel svůj vlastní hlas, to jak křičím jako nikdy v životě. Jenom jsem vnímal to horko, praskání kůže a to, jak se mi po zádech řine napěněná krev…
Ani nevím, kdy to ustalo, zničehonic však byl všemu konec. Tyč jsem náhle necítil. Zmlkl jsem, ale stále jsem nedokázal vnímat nikoho a nic kolem sebe, všechno bylo rozmazané, rozostřené a zvuky, které se nade mnou ozývaly, splývaly v utlumeném víru, jenž ke mně doléhal jako odumírající ozvěna. Jenom jsem ležel a chtěl umřít.
Pak jsem ještě zaznamenal novou, sice velmi silnou, ale ne už tak zdrcující bolest, která postupně prostupovala celým mým tělem, ale nebyl jsem schopný na ni reagovat, jen sem tam mi ze rtů unikly tiché steny. Jediné, co jsem ještě chtěl, po čem jsem toužil, bylo naposledy vidět Toma. Vyhledal jsem jeho pohled. Krom tichého vyřknutí jeho jména jsem však již ztratil veškerou sílu k mluvení. Začal jsem si uvědomovat, co se mnou ten nade mnou dělá, a chtěl jsem, aby mi Tom odpustil. Aby se na mě nehněval za to, že jsem do svého těla nechal vstoupit i někoho jiného, než je on. Pak se mi ale začalo všechno rozplývat před očima a já věděl, že je konec. Umírám…
Naplňovalo mě neuvěřitelné tiché prázdno. Bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Byl to tak nádherný pocit, jen tak ležet, nic necítit, na nic nemyslet, nic nedělat a vnímat jenom to hluboké ticho, které kolem mě panovalo. Nebylo to ale typické ticho, tohle bylo takové to hutné, zvonivé, jako když stojím v naplněné koncertní hale, kde je několik tisíců šíleně uječených fanynek, jejichž řev mi snad utrhne uši… a najednou bum. Hrobové ticho, jakoby kolem mě spadla zvukotěsná průsvitná stěna, která mě od toho kraválu oddělovala. Neslyšel jsem absolutně nic, ani tlukot vlastního srdce. Jakoby snad bít přestalo…
Pak jsem ale znenadání pocítil na obličeji něco vlhkého a studeného. Aha, takže už to začínám chápat. Určitě jsem usnul a zdála se mi další děsná noční můra a Tom mě teď budí, aby mi nevystydla ranní káva. Kdo jiný mi taky po ránu může ožužlávat obličej než on a jeho neposedný jazýček? Trošku jsem svraštil obočí, když jsem chladivé cestičky slin cítil i na očních víčkách. Co mu hrabe? Oslintávat mi oči po ránu… Je nějaký moc akční, asi ho s sebou vezmu na nějaký dostih, aby se zklidnil, punťa můj malej milej…
„Tome, nech toho,“ zamumlal jsem stěží slyšitelně.
Vyděsilo mě, jak slabě můj hlas zní. To snad ani není můj vlastní hlas! Krom toho, opět se mě začíná zmocňovat ta krutá, nesnesitelná bolest, kterou jsem cítil před chvílí. Takže to asi nebyl sen, asi jsem opravdu dostal pořádnou nakládačku. Záda mi úplně hořela, při každém nádechu mě strašlivě píchalo v pravé části žeber a hlava se mi snad rozskočí na tisíc střepů, jak mě bolela a jak v ní pulsovalo. Buch – buch, buch – buch, buch – buch, buch – buch. Sakra, au! Ani na diskotéce s technoparty dohromady není takový kravál jako ten, který mi teď tepe ve spáncích!
Ach jo, to Tom už nemůže přestat s tím opečováváním? Já vím, asi mě chtěl překvapit, vždyť ví, jak dotyky jeho rtů a jazyka zbožňuju, jenže já to dneska přijímat nemůžu, vždyť sotva dýchám! Tommy, prosím, nech toho… S nesmírnou námahou, jako bych měl víčka z olova, pootevřu na chvíli oči. A místo Tomovy tváře vidím obrovskou chundelatou psí hlavu, která mi oňufává celý obličej! Co… je tohle možné? Vždyť Scotty nám umřel už před mnoha lety! Stejně to ze mě ale podvědomě vypadne.
„Scotty?“
V tu chvíli pes zakňučí… a maže ode mě pryč. Co jsem mu udělal? Nějak jsem ale nad tím neměl chuť přemýšlet. Ta hlava mě tak nesnesitelně bolela… Kdyby mě aspoň při dýchání tak nepíchalo v hrudi… Bože, proč zrovna já, za co si tohle všechno zasloužím? Stěží mžourám očima kolem sebe a najednou vidím Toma. Je za mřížemi a pláče, ale přitom se tak krásně směje…
„Lásko… lásko moje… ty ses mi probral!“ říká radostně.
Au! Ten jeho hlas! To je takových decibelů pro moji hlavu! I když vím, že neječí, že mluví normálně, spíš tišeji, než běžně, trpím při tom zvuku. Zároveň ale cítím radost z toho, že je šťastný, i když nevím zcela jasně, proč… Najednou mi dojde, co mi vlastně ta bestie, co si se mnou tak krutě hrála, udělala, a pálivá bolest v pozadí mi to jenom potvrzuje. Uvědomuju si, že Tom mnou teď určitě bude opovrhovat. Musím se mu nějak, jakkoliv omluvit…
„Tommy… Tommy, já…“
„Pšššt, nemluv, lásko,“ zarazil mě. „Ať se nevysílíš. Za chvilku přijde pomoc, ten pes pro ni šel!“
Viděl jsem, že si o mě dělá opravdovou starost, proto jsem ho poslechl. Částečně jsem byl i rád, mluvení mě totiž opravdu unavovalo a dělalo mi problémy. Potřebuju napít, mám hroznou žízeň… a něco proti té hrozné bolesti, jinak se asi zblázním! Opravdu… Prosím, dejte mi někdo aspoň loknout obyčejné studené vody… aspoň svlažit rty, když nic jiného… prosím…
Najednou jsem slyšel, jak se otevírají dveře. Hrklo ve mně, jako snad nikdy. Prosím, už ne! Já už nechci další bolest! Prosím, udělám cokoliv na světě, jen ať mi už neubližuje! Cítil jsem, jak se mi do očí začínají drát slzy, když jsem otáčel hlavou na druhou stranu, abych se na příchozího podíval…
David si to mířil ke mně a v očích měl škodolibě radostný škleb. V ruce svíral dlouhý ostrý nůž, jehož čepel byla pokryta zaschlou krví. Mou krví…
„No dobré ráno,“ zaculil se. „Tak pán se nám ráčil probudit? Čekal jsem, kdy to přijde, budeme pokračovat.“
Přejel mi rukou po zraněných zádech tak hrubě, až jsem sykl a prohnul se jako luk tak, jak mi to jenom svázané ruce dovolily. Pak se obrátil na Toma.
„Tak jak se ti to líbilo?“ zasmál se. „Vědomí, že je bráška mrtvej… Hlupáčku, ty sis vážně myslel, že kdyby chcípnul, tak ho tu nechám jen tak ležet? Že bych si s jeho tělíčkem ještě trošku nepohrál?“
Mlčky jsem ho poslouchal, a když jsem zaslechl, jak se po poslední větě šíleně rozchechtal, vzlykl jsem nahlas. Bože, co mě s ním ještě čeká? Já už nechci… Už to nevydržím… Vnímal jsem, jak ke mně přiklekl a začal se mě dotýkat svými drsnými dlaněmi.
„Neboj se, broučku,“ zapředl mi do ucha a zasmál se, když jsem fňukl poté, co do mě vnikl jedním prstem. „S tou tvojí prdelkou si ještě užiju… ale teď si budeme hrát trošku jinak, co říkáš?“
Přeřízl provazy, které mě poutaly k posteli. Já jsem byl ale tak slabý, že jsem se nedokázal jakkoliv hnout. Natočil mi hlavu směrem ke dvěma kůlům.
„Copak bys řekl tomu, kdybys stál mezi těma dvěma kůly a já ti trošku zušlechtil záda bičem?“ zeptal se mě lehkým konverzačním tónem. „Co ty na to?“
Zasténal jsem.
„Ne, prosím… prosím, ne…“
„Ale ano,“ zašeptal a pohladil mě po bezkrevné tváři. „Aspoň zjistíš, čemu se říká bolest, co myslíš?“
Aniž by počkal na odpověď, které jsem beztak nebyl schopný, zvedl se a bez špetky sebemenšího citu mě vytáhl na nohy. Zakvílel jsem, když mě chytil pod krkem a držel mi hlavu v záklonu, přičemž mi po hrdle přejížděl nožem, který stále svírala druhá ruka. Vlekl mě takhle před sebou pryč od Toma, směrem ke kůlům. Já nechci… Prosím, ne… Prosím, udělám cokoliv! Byli jsme přibližně v půlce cesty, když se náhle ozvalo bouchnutí dveří a David sebou překvapeně trhnul…
„Ihned ho pusťte!“ rozezněl se místností cizí jasný hlas. „Pusťte ho a nic se vám nestane!“
Tom
Opět mnou cloumal bezedný vztek, nenávist a bezmoc, když jsem viděl, jak ten hajzl táhne mého broučka ke kůlům. Bože, to mu nestačí pohled na to, jak moc je už Bill zřízenej? To mu nestačí, že už ho málem zabil a já mu to divadýlko zblajznul i s navijákem? A ještě mu výhružně přejíždí nožem po krku, jakoby se ten chudák vůbec mohl zmoct na obranu…
V tu chvíli ale uslyším rázný velitelský hlas… a když se podívám ke dveřím, vidím tam asi šest nebo sedm policajtů! Radostně se mi rozbušilo srdce. Tak ten pes opravdu nebyl nějaký tulák, ale cvičený služební pes… Nikde ho sice nevidím, ale až se dostanu na svobodu, koupím mu desetimetrovou šňůru buřtů, přísahám!
Jenomže David se odmítá vzdát. Tiskne Billa k sobě a kryje se jeho tělem.
„No tak to teda ne!“ zařve. „Odhoďte ty bouchačky! Okamžitě! Jinak toho chcípáka podříznu!“
Přitiskl nůž k bělostné kůži ještě více. Viděl jsem, že Bill nemá daleko k mdlobám, oči se mu opět začaly protáčet v sloup, ale ještě se držel. Po bledé pleti mu stékal pot a začal se chvět po celém těle…
„No tak, pane Joste, buďte v klidu! Můžeme se přece dohodnout…“
„Říkal jsem, že ty bouchačky odhodíte hned!“ prskal David. „Moje trpělivost už je u konce!“
Se zuřivým výrazem pohlédl na policajty… a místností se rozezněl tichý nářek, když řízl Billa do krku. Vyjekl jsem. Snad mu ten krk nepodříznul? Ale ne, to by ta krev tryskala do všech stran, teď jenom zvolna kanula, zatímco Bill už téměř omdléval strachy a bolestí. Ozval se dopad na zem odhozených pistolí.
„Jen klid, pane Joste, jen klid – „
„To záleží na vás!“ zasyčel David. „Okamžitě to kopněte ke mně, jinak je po něm!“
Strachy jsem ani nedutal. Sledoval jsem, jak policajti jemnými kopanci vysílají své zbraně směrem k Davidovi. Bráška se ani nehnul, jenom v jeho očích byla strašlivá hrůza, a když se na mě podíval, tak jsem tam četl poslední sbohem. David se s vítězným úšklebkem sehnul pro jednu z pistolí…
Ozvalo se zavrčení a Davidův bolestný výkřik. S překvapením jsem zjistil, že pes byl opět v místnosti, musel se nějak proplížit za Davida, aniž bych si toho všimnul. A teď ho mohutnými předními tlapami srazil k zemi, tak, jako brášku! Naštěstí policajti okamžitě zasáhli. Než se David stačil vzpamatovat, rychle odtáhli Billa do bezpečné vzdálenosti. Jenomže než se stihli k našemu bývalému manažerovi dostat, zjistil jsem, že ten hajzl svírá v ruce pistoli.
„NE!“ vykřikl jsem pln strachu, že zbraň obrátí proti bráškovi.
Nestalo se tak. David na mě i na Billa vrhnul poslední vražedný pohled.
„Nenávidím vás, vy sráči!“
Ozvala se rána… a David se bezvládně sesul k zemi, zatímco se z rány v jeho hlavě začala rozlévat široká kaluž horké krve. Nebyl jsem schopný ze sebe vydat ani hlásku… a Bill s očima zrůzněnýma hrůzou dopadl na podlahu, jen kousek od mrtvého Davida, když ztratil vědomí.
autor: Áďa
betaread: Janule
Hurá, je mrtvej! KONEČNĚ! Doufám že jako duch už prudit nebude
Jóóóóóó a je potobě ty sráči! konečně,já už se bála co si ten zmeteg zas umane. Tag a teď hezky do nemocnice,wykurýrowat se a žili šťastně až do smrti:-D
oni už jsou v bezpečí… on je mrtvej a přece mám pořad strach… :'(
Boze me je tak lito Billa co vsechno si vytrpel… ale konecne je mrtvej zmetek jeden!skvela povidka vazne;-)
Hey Adusko,máš recht u Ádi si člowěk nemůže bejt ničím jistej. Etě dojde na Oberona a budou tam duchové:-o Áďo opowaž se! Wíš co to e happy end? Ejstli nee tak si to zjisti a koukej kmitat s jeho napsáním. Ae okamžitě XD XD XD
Joho je po nem..xD…doufam ze se zase neobewi…a ze Bill bude w pohode
Třikrát sláva že je ten zmetek po smrti!Uff!Ale mám stejný pocit jako Aduska..David je mrtvej a já mám pořád hrozný,hrozný strach…
*dostává zástavu srdce*
*hroutí se ze židle*
*přibýhá matka,upozorněná hlukem*
*šokovaně bledne*
*provádí své dceři masáž srdce a tím jí zachraňuje život*
Áďo,tímto tě žádám o zaplacení bolestného.Nebýt mě milé matky,už by se můj popel vznášel někde nad Rudým mořem…
Ten GRÁZL David!!!!! Ještě,že jsi ho zabila,protože se ve mě vařila krev při pomyšlení,že ho třeba jen necháš zavřít na 20 let…
Ach bože,chudák Bill…..Bude trvat celou věčnost,než se vyléčí a co teprve,než se zbaví trauma… :-((((((
Terezko,zlato to jsi fakt dostala zástavu srdce?:-)
Samara: Ano prosím! (Myslím to zcela vážně) 😀
Já jsem to Ádě posledně řikala,ať mě radši moc nedráždí,že jsem slabá na srdce…a ono nic. Tak to takhle dopadlo.Ještě že má matinka učitelka absolvovala plno povinných kurzů a tak teď věděla,jak zachránit své milované dítě… 🙂
ANO, ANO, ANO!!!! Kolikrát já si přála, aby David umřel!!!! no hůráááá to to trvalooo xDDDDD konečně…..úžasné!!!!!
Terezka: jůůůů, tak to se omlouvám…. ale než infarkt, to bys radši měla slavit, že ten lotr konečně zaklepal bačkorama :-)))
No s těma duchama je to dobrej nápad, jako 🙂 že bych se inspirovala? :-DDD a stím happy endem…. uvidím ještě, co mě napadne :-)))
Nééé Áďo žádný Davidův duch!:-D to už by bylo na nás moc 😀 Ikdyž zase by to nebylo špatný 😀
Samara:To nebylo,nóóó… =) Páč duch,kdyby nebyl nějakej vylepšenej,by nemoh´ na kluky ani šáhnout! =D
Terezka:No jo no:-D to je fakt:-D stejně ale David bude pořád Billa strašit ve snech:-(
Hele neci do toho kecat,ae Dawidůw duch w Adi podobě by moch bejt pěkně nebezpečnej, tagže ich osobně se dáwám na modlení aby ten krypl fakt newstal z mrtwejch.
Ps.:Áďo radši ti wyswětlgm poem happy end ju?;-) no wíš ak bych to tý twý sadirtícký dušince wyswětlila… Toe taký to ak se wšichni objímaj,pusinkujou a jsou šťastný,my si pak wšichni popláčem u dojemnýho konce. Mno doufám že jsi to pochopila a že se tam někde newyřítí šílenej Dawid s tyčí :-DDDDD
Bitter ty jsi to úplně skvěle vystihla!:-D
tssss….. takovýhle uplakaný slaďárny bývají bohužel jenom v pohádkách, v dnešním světě se to stává málokde 😀 ale nebojte, s twinsátkama už jeden veliký plán mám…. a ten vám neprozradím, ani kdybyste mě všichni zahrnuli anti výhružnými komentáři :-)))))) ale máte se na co těšit, to vám slibuji :-DDD
Já to wěděla,že já se namáhala s wyswětlowáním:-D gdyž už je Dawid něgde w háji,tag gdo to bude tentnkrát?? Ae počkej won tě smích přejde až se zase založí spolek antiÁďa s.r.o XD XD XD XD
tak schválně, do toho!!! mám rukojmí v podobě twinsátek a jejich život je zcela v mých rukou!!! :-DDD a jinak bych se neptala, KDO to bude tentokrát, ale CO to bude tentokrát, je to výstižnější :-)))
Aha tagže Daviduw duch s tyčí:-D já to wěděla. Ako wýkupný mabízím moí sousedku, tu si můžeš týrat ak ceš :-DDDD
Aaaa sú zachránený (dúfam…xD)
tsss… tohle neberu, tenhle kšeft, to bych mohla rovnou měnit za ty degény, co bydlejí pod námi 😛
Nikye nedoufej,v rukou naší milé Áďi nikdy zachráněni nejsou.Áďo že se nestydíš,mět twinsátka jako rukojmí!:-D:-D:-D
nestydím, nemám na vybranou :-DDD když si přečteš poslední větu komentu č.20, tak pochopíš, že se jenom bráním :-DDD
Jéé promiň to jsem přehlídla:-DÁďo,buď ráda,nikdo jinej na blogu anti spolek:-D Bys byla slavná