autor: Bajik
Ahoj zlata,
Nečekaně jsem tu si se svým čekaným překvapením nejspííš dřív, než jsem saama chtělla, alle nestojííí za to to řešiiit… 🙂
Jak už náázev napovídáá, jedu ve stylu filmu Mezi námi děvčaty. A omlouváám se Ketty, jestli jsem jííí ukradla náápad, ale povíídku Ich bin nich‘ ich jsem viděla vážněě jen „z rychlííku“, i kdyžž jsem pláánovala její přečtenííí…
So kráásný čteníí, případné připomínky v komentech
Bajik
~ Bill ~
Ten den začal stejně jako každej jinej – řinčením budíku vedle mý hlavy. Zcela nečekaně…
Počkat, digitální budíky asi neřinčí, co? No, to je fuk. Hodiny ukazovaly půl osmý, čas stvořený pro vstávání. Jenže jak pro koho. Pro mě to je například naprostý utrpení vstávat tak brzo, když nemusím do školy.
Neustálé pípání mě donutilo natáhnout ruku a zastavit ho. To pípání, samo sebou. Ještě jsem se chvilku ospale převaloval a nakonec jsem zhruba o pět minut později vylezl z mé vyhřáté postele. Rozespale jsem si protíral očička a mířil jsem přímo do bráchovy cimry. Rozrazil jsem dveře a šel rovnou k jeho posteli. Párkrát jsem do něj šťouchnul svým dlouhým nehtem.
„Vstávej, Tome,“ řekl jsem něžně a štípnul jej do jeho nahého ramene.
Z jeho rtů vyklouzlo bolestné zamručení a neidentifikovatelná nadávka. Já jsem mu teda nerozuměl a beztak to bylo něco ve stylu, že jsem bůhvíco. Jako bych to nečekal. I když…
Šel jsem přímo do koupelny a dal jsem si sprchu na probuzení. A pěkně studenou! Pokaždý nějak zapomenu, že si mám vodu nechat odtéct. Párkrát jsem zadrkotal zubama, než začala téct teplá.
Udělal jsem veškerou nezbytnou hygienu, vysušil si vlasy, zapnul žehličku a s ručníkem obmotaným okolo pasu šel zpátky do svýho pokoje, abych se oblíknul.
Zpátky do koupelny jsem to vzal opět přes Tomův pokoj, abych se ho pokusil dostat z postele. Nemínil jsem poslouchat Davidovy kecy o tom, že ZASE jdeme pozdě. Ovšem jen a jen díky mně, protože to přece já se musím namalovat, ne? Jako bych to neslýchal skoro pravidelně.
„Tome, vstávej!“ zakřičel jsem mu těsně u ucha.
„Vyliž si, buzno!“ odpověděl mi a zalezl hlavou pod polštář.
Jeho nadávku jsem vstřebal docela rychle. Byl jsem od něj zvyklej i na horší. Když jsme vstávali do školy, taky jsem ho musel budit a ani jednou mi nevěnoval nějak zvlášť pěkný slovíčko. Síla zvyku. Už mě nemělo co překvapit. No, možná by mě fakt docela šokovalo, kdyby vstal hned, když mu řeknu. A ještě víc by mě překvapilo, kdyby si nechal ty nadávky pro sebe.
„Jedině od tebe,“ odpověděl jsem mu pohotově, „když už jsem ta buzna…“ Zatahal jsem ho za dredy vyčuhující zpod polštáře a se vzpřímenou hlavou odešel do kuchyně na snídani. Dal jsem si cornflakes, mou obvyklou a jedinou snídani, a vychutnával si sousto po soustu. I když na kukuřičných lupínkách není moc co vychutnávat.
Až jsem dojedl, hodil jsem misku do dřezu a vtrhl se jako uragán do koupelny, abych se mohl vrhnout na úpravu mých krásných černých dlouhých vlásků. Přece já, Bill Kaulitz, nevylezu s vrabčím hnízdem ještě od foukání ven.
Vytáhnul jsem šňůru ze zásuvky a s myšlenkou, že je nespravedlivý, když se Tom fláká o hodinu dýl v posteli než já, jsem ho šel vzbudit. Napotřetí už to snad může vyjít, ne?
Když jsem vlezl do jeho pokoje, ležel tak, jak jsem ho tam nechal. Dokonce bych řekl, že se ani nepohnul, což by mě nijak nepřekvapilo.
„Tóóómééé!“ zaječel jsem o tón výš a vzal jsem mu polštář, kterým měl přikrytou hlavu.
„Zalez tam, odkud jsi před osmnácti letama vylezl a mně dej konečně pokoj.“
Tak tímhle mě vážně kolosálně naštval. „Máš, cos chtěl,“ zabručel jsem pro sebe, párkrát ho praštil polštářem do tý dutý věci, co nosí na krku, tedy do hlavy, a se značným dupotem šel do koupelny pro ještě teplou žehličku. Věnoval jsem svému odrazu v zrcadle ďábelský úsměv a vrátil se do jeho pokoje s nápadem stejně ďábelským, jako byl můj úsměv, který z mé tváře nechtěl slízt.
Potichoučku jsem k němu přistoupil, sednul si vedle něj a vzal jednu tu tarantulí nožičku, které s pýchou v hlase říká Dred, do ruky.
Nikdy jsem nepochopil, proč si svoje světlý vlasy nechal takhle zk…it. Zničit, samozřejmě. Normální člověk by to neudělal, i když o normálnosti mého staršího dvojčete se dalo vážně pochybovat.
No, prostě jsem ten zplstěnej pramínek vlasů vzal do ruky a opatrně ho vložil mezi keramické destičky mojí žehličky.
Ke všem rohatejm čertům se můj bratříček otočil s otázkou: „Co zase vymýšlíš?“ a když viděl svoje „vlasy“ v žehličce, projelo jeho obličejem v jednom krátkém okamžiku tolik grimas, že to člověku mohlo připadat až nemožné. Poslední jeho grimasa a pohled mluvil za všechno. Vlastně kdyby to neřekl nahlas, nic by se nestalo, protože jsem přesně věděl, co má v plánu. A můžu říct, že nic pěknýho to nebylo.
„Já – tě – zabiju! Já tě vážně zabiju, ty zákeřnej idiote!“ Tom byl rudější než přezrálý rajče. Dokonce z něj šel i strach, což se nestává moc často.
Raději jsem jeho dred pustil a snažil se co nejrychleji zdekovat. Tohle musel myslet na tuty vážně, protože takhle rychle se ještě z postele nevyhrabal. A já ještě nikdy neměl v běhu na krátkou vzdálenost tak skvělej čas. Byl přímo rekordní! Vyběhnout z jeho pokoje během dvou vteřin, to je co říct.
A asi jsem byl nejnaivnější kluk ve vesmíru, když jsem si myslel, že jakmile zalezu do svýho pokoje, tak mi dá pokoj. Ano, kluk. Obsah mých boxerek je stejný jako Tomův, tudíž musím být kluk. Akorát že já s mým dárečkem neumím zacházet… A o tom, jak vím, co Tom skrývá tam dole, se nehodlám bavit…
Ale to odbočuju. Prostě jsem musel být nejnaivnější kluk, co kdy existoval, existuje a bude existovat za dalších sto padesát milionů let. Myslel jsem si, že budu v bezpečí, když zalezu do svýho pokoje. A to jsem si o sobě myslel, jak nejsem chytrej. Vlastně jsem jen toho dredatýho blbouna trošku podcenil.
Utíkal totiž přímo za mnou. Dokonce mu ani nevadil náraz do mých dveří, když jsem se je snažil co nejrychleji zabouchnout a on tam vletěl. Možná jsem zase získal nějaký titul, to fakt netuším. Akorát moc dobře vím, že jsem začal pištět jak malá holka a utíkal se schovat do skříně. Vlastně ani nevím proč. Asi mi v tu chvíli při pohledu na rozzuřeného Toma připadala bezpečná.
Prostě jsem vlezl do skříně. Naprostej idiot a posera v jednom. A co se stalo pak, to jsem fakt nečekal.
autor: Bajik
betaread: Janule
Ooo co se stalo?CO SE STALO?To je nějaká nová móda,v nejlepším to useknout?Jako bych já byla jiná:-D Překrásný začátek povídky,už se mooooooc těším na další dílky:-D
Moc pěkný,už se těšim na pokráčko….
Jééé to začíná bombově…
Jojo,pravá dvojčecí láska… 😀
Né,neusekávat!Jsem zvědavá.Další díl,hned!
ježiši comu udělá?Bille ty idiote proč jsi nevyběhl někam jimam než k sobě.Mohl si třeba ven tam by nešel.
vlezl tam za ním Tom a začli Almarové orgie xDD. uch.. to nic xD.. pisej dále:) 😉 krásné xD
Hey do skříně mno Bille tam tě určo hledat nebude XD jinag moc pěkný:-D
Moc mile napsaný, libí moc moc
Aaaaa ja chci rýchlo pokračko!! ja newím čo sa stalo…že by si už tam dala nejaký twincest??? x)) mno dufam..x))
úžasný… x)) film miluju a povídka vypadá víc než dost dobře…. x)) těšim se na další dílek, sem zvědavá, co se stalo… x))
jojo Tomíno tam vlezl a tvrdě ho vošukal, žejo xD
krásná povídka, ode dneška jsi moje oblíbená autorka =)
nepoužíváš stejné výrazy a má to nějaký děj.. poklonaaa =)
Hej, to se nedělá, takhle to utnout v tak napínavý části! Teď abych četla i další díl xDD doufám že bude brzo!
no co, co, co???? nenapíneeeeej! xDDD
No ne…tady už to v prvním díle začíná uchylně xD
ne ne dělám si srandu ale piš dál…honem
Pry "Vyliz si, buzno!" "Jedine od tebe." xDD To byla asi nej hlaska. Tak honem, daal 😀
wow….eh rychlo daleeej ……..boshee…….XD
a byla veelká bitka ve skříni? xD