autor: Áďa
Když se Tom ráno vzbudil, Bill ještě spal hlubokým spánkem. Nebylo z něj vidět téměř nic, jak byl schoulený pod peřinou. Jediné, co na polštáři naznačovalo jeho přítomnost, byla hříva dlouhých vlasů, které se na bílém povlečení rýsovaly jako rozostřený závoj mlhy. Mlhy, která se téměř shodovala s tou, co se nacházela za okny. Opatrně, aby Billa nevzbudil, slezl Tom z postele, po špičkách docupital k oknu a otevřel ho. Vzduch přicházející z venku byl sice teplý, jak se na léto sluší, ale obloha byla pokryta šedými mraky, které hrozily deštěm. V houštinách lesa se plazily slabé cáry mlhy, které jenom nerady ustupovaly váhavým slunečním paprskům, nejistě občas probleskujícími skrz mraky. Pokud nebude pršet, bylo by počasí na souboj zcela ideální, pokud ale pršet bude, pak hrozí riziko, že se Billovi smekne noha, což by mohlo negativně ovlivnit celý průběh souboje.
Tom shlédl na nádvoří, kde se již připravoval prostor, vymezený pro nadcházející šarvátku. Nevěděl proč, ale náhle se mu srdce sevřelo úzkostí. Věděl, že Bill je připravený více než výborně. Jenomže nebude stát proti leckomu, bude čelit jednomu z nejsilnějších a nejneporazitelnějších bojovníků v celé Francii. Dokáže to drobné tělíčko vůbec odrazit Louisovy zákeřné rány?
Z chmurných myšlenek ho vytrhlo až tiché zašustění peřiny. Otočil se a spatřil, jak se na něj upírají dvě rozespalá čokoládová kukadla. Usmál se, přešel k posteli, poklekl na zem a něžně Billa pohladil po bledé tváři, na níž se rýsovaly otlaky od peřiny.
„Dobré ráno,“ zašeptal a políbil ho na hebké rty. „Jak se cítíš?“
„Mizerně,“ zamumlal Bill a nepatrně si přitáhnul peřinu k bradě. „Mám strach.“
Tom vnořil prsty do záplavy jeho vlasů a zahleděl se upřeným pohledem do Billových očí.
„Nemáš strach, Billi. Jenom jsi trošku nervózní, to je jasné. Ale zdá se, že ti počasí přeje a ty jsi výtečně připravený.“
„Já vím,“ hlesl chlapec. „Ale i tak…“
Jeho věta odumřela v ustarané ticho. Tom si povzdychl. Věděl, jak se Bill cítí. Bylo důležité ho uklidnit, aby se zbytečně nebál ještě víc. Přivinul si jej oběma rukama k sobě a laskal svými rty havraní vlasy. Bill se k němu tiskl, jak jenom to bylo možné, a přivíral oči. Kéž by směl v tomhle objetí spočinout navěky! V Tomově blízkosti mu bylo tak krásně. Teď by již ani na vteřinu nezaváhal v odpovědi, zda mu Tomův výbuch zlosti stále ještě nahání strach či nikoliv. Věděl, že jemu by Tom nikdy v životě neublížil. Tiše zavrněl a přitiskl se k němu ještě víc…
Teprve když byl jeho dech opět klidný a strach z očí vymizel, dovolil mu Tom se obléknout. Přestože již byl poněkud uklidněný, Billovy prsty se nepatrně chvěly, když si zapínal bílou košili a hřeben mu při pročesávání pod lopatky dlouhých vlasů málem vypadl z ruky, když si lesklé prameny stahoval do culíku. Tom předstíral, že nic neviděl a radši ještě jednou, během dnešního rána již poněkolikáté, přezkoumal, zda je Billův kord skutečně ostře nabroušený. Zkoumavě přejížděl palcem po jeho ostří a ve chvíli, kdy překvapeně zaznamenal, že jeho prst je poznamenán mělkým říznutím, spokojeně připnul zbraň k Billově koženému opasku, který vzápětí upevnil kolem útlého pasu. Teprve pak se vydali na snídani, kde se k nim připojila hraběnka…
O několik desítek minut později se zvedli a odešli z jídelny. Před vstupními dveřmi se ale hraběnka zastavila. Chvíli na svého syna jen smutně hleděla, načež propukla v pláč a pevně jej objala.
„Prosím, nenech se zabít!“ vzlykla s obličejem zabořeným do jeho košile, která pomalu vlhla od jejích slz. „Prosím, slib mi, že přežiješ!“
Bill se nejistě podíval na Toma, když ale v jeho očích viděl nenápadné mrknutí, těžce odpověděl.
„Slibuji, maminko.“
Poté sledoval, jak ji služebníci doprovází nahoru na balkon, z nějž bude celý souboj sledovat. Díval by se za ní snad celou věčnost, kdyby jej Tom jemně nestiskl v nadloktí a nepřinutil jej tak k pohybu směrem ven. Ovanul je mírný vánek, v němž byla cítil vláha. Bill pozvedl oči k šedému nebi. V tu chvíli mu na nose přistála malinkatá dešťová kapička. Sice přímo nepršelo, ale sem tam káplo. A k jeho sluchu doléhalo teskné kvílení po obloze kroužících orlů. Jakoby tušili, že za několik okamžiků začne jejich hostina…
Louis byl již k boji připravený. Jízlivýma očima sledoval, jak se Bill a Tom blíží k určenému prostoru, v němž ho již drželi dva muži. Viděl v Billově pohledu nejistotu. Usmál se. Vyřídit tu černovlasou čarodějnici nebude zas tak veliký problém. Poté odsud unikne… a pak si de Peyraca najde a vlastnoručně mu podřízne hrdlo! Už se na to těšil a pohled na to, jak se Tom s Billem naposledy objali, mu dodával nečekanou energii. Jen ať se ti dva těší! Pronikavé orlí hvízdnutí proťalo vzduch a Louis vycenil zuby. Jen počkej, ptáčku… za chvíli tu budeš mít oběd. Bill váhavým krokem vešel dovnitř hrazení a muži Louise pustili…
V tu chvíli měl Bill pocit, jakoby ohluchl. Najednou neslyšel hlasy přihlížejících. Neslyšel, jak jej Tom povzbuzuje a nevnímal ani orlí nářky. Měl oči jenom pro Louise, k němuž se blížil. Jeho sebejistý úsměv ho strašil, ruka, svírající jílec meče se začala nepatrně třást. A když se ozval řinčivý zvuk poté, co se jejich zbraně poprvé střetly, Bill s obavami vyjekl. Na tenhle souboj prostě nemá, tohle je něco jiného, než jejich hrátky s Tomem. Vždyť mu Louis kord málem vyrazil z ruky! Chtěl se otočit a utéct, poprosit Toma, aby mu pomohl, aby tam šel místo něj. Vždyť tohle je přeci očividná prohra…
Najednou ale opět zaznamenal táhlé hvízdnutí. Na okamžik vzhlédl k nebi, po němž hrdě kroužili tři orli… a poklesla mu čelist. Jakoby mezi mraky viděl tvář svého otce! A hlavou se mu rozezněl matčin hlas. Je hrdý na svého syna. Uznal, byť pozdě, svou vinu, tobě se však již omluvit nestihl… Zavrtěl hlavou a znovu pohlédl k oblakům. Tvář otce jakoby tam nikdy nebyla. Nicméně v žilách mu začala tepat nenávist a bojechtivost. Se zlostným výkřikem se vrhl na Louise, jehož Billova nečekaná dravost zaskočila…
Nikdo nevěděl, kolik minut či hodin uplynulo od jejich prvního střetu. Jisté je jenom to, že souboj trval již značně dlouhou dobu a oba soupeři, byť již značně zchváceni a zpoceni, se stále drželi na nohou. Oba již na svých tělech nesli stopy soupeřových zásahů v podobě krvavých šrámů, modřin a podlitin. Avšak oba statečně setrvávali a s neúnavnou vytrvalostí podnikali nové a nové výpady. Ani si nevšimli, že se mezitím silně rozpršelo…
Celé nádvoří zděšeně vyjeklo, když se Billovi náhle na mokrém povrchu podsmekla noha a Tom strnul hrůzou, když viděl, jak Bill padá na zem. Ani se nesnažil maskovat slzy, když viděl téměř zpomaleně, jak se bláto rozlítává na všechny strany, špiní sněhobílou, nyní již potrhanou, místy červenou košili a slepuje svým hnědavým nánosem volné pramínky Billových vlasů. Zarýval ruce do hrazení a chtěl okamžitě přiskočit své lásce na pomoc, jenomže nemohl. Tohle byl čestný souboj a on, i kdyby chtěl sebevíc, nemohl dělat nic jiného, než se modlit, aby se stal zázrak. Aby Louisovi, blížícímu se k Billovi s vítězným úsměvem, vypadl meč z ruky, nebo cokoliv jiného, co by souboj zvrátilo v Billův prospěch. Jenomže to tak bohužel vůbec nevypadalo, černovlasý chlapec ležel s bolestnou grimasou na zádech, marně natahujíc ruku po meči, který ležel až příliš daleko od jeho tápajících prstů. Louis odhodil svou vlastní zbraň a s úšklebkem poklekl k Billovi, vytahujíc jednou rukou zpod opasku dýku a druhou rukou svírajíc bělostné hrdlo, aby z něj vyhnal život jednou provždy…
V tu chvíli všichni překvapeně vydechli, když Bill udělal poslední zoufalé gesto. Přestal volnou rukou hledat svůj kord a místo toho vrazil své štíhlé prsty s dlouhými pěstěnými nehty do soupeřova obličeje…
Účinek byl znát okamžitě. Konečně mohl volně dýchat, když Louisova ruka sklouzla z jeho krku. Ihned se odkulil kousek do strany a když se zvedal, viděl, že Louisovi se táhnou přes tváře tři šlince a z levého oka mu teče krev. Poznal, že jeho soupeř je příliš zaskočený přílivem bolesti na to, aby se mohl jakkoliv bránit…
Na dýku za opaskem si ani nevzpomněl. Rozeběhl se a oběma rukama se vrhl Louisovi kolem krku. Svalil jej na zem a uvěznil ho tam tím, že si mu klekl na hruď. Zesílil stisk svých prstů a podle čím dál silnějšího zmítání pod sebou věděl, že se Louisovi nedostává dechu. Odvrátil tvář a pevně stiskl oči, zatímco sevřel soupeřovo hrdlo ještě víc…
Otevřel zmatené oči teprve ve chvíli, kdy se nádvořím rozlehl bouřlivý jásot. Odvážil se podívat na Louise. Ležel v blátě zcela bezvládný a jeho srdce navždy umlklo. Překvapeně hleděl do jeho obličeje, který nejevil známky života…
„Billi!“
Zezadu ho prudce objaly něčí silné ruce, které ho zvedly na nohy. Patřily Tomovi, který neskrýval slzy dojetí.
„Billi, tys to dokázal! Tys to dokázal!“
Billovi se radostí zcela stáhlo hrdlo, nebyl ze sebe schopný vydat jedinou hlásku. Viděl, jak hraběnka na balkoně otírá své oči kapesníčkem a v Tomově tváři se zračila neuvěřitelná radost a také hrdost. Šťastně tedy omotal své ruce kolem Tomova krku a nechal se odnést do zámku, aby mu mohli ošetřit drobná zranění, která utržil. Jejich bolestivost ale nevnímal. Věděl, že v životě dosud nebyl nikdy šťastnější a přestože pršelo, měl pocit, jakoby jeho i Toma zalévaly paprsky hřejivého slunce.
autor: Áďa
betaread: Janule
beztak to nebude tak jednoduchy….
ale i tak… Bill se pral jako lev… chvíli sem si vážně myslela že ho louis zabije…
Třikrát sláva Billovi! xD Uff, ještěže to tak dobře dopadlo. Krásný, krásný, krááásný. :-))
<3
Užasné!!
prostě pro todle jine slovo neexistuje xD
Uf pěkně jsem si oddechla. No jo Bill je prostě šikulka:-)
Pěkně jsem si u toho pobrečela..jejda Áďo to je PŘEKRÁSNÝ!Tento díl se ti fakt mooooc povedl:-)Bill byl hrozně statečný:-)Snad už teď bude svatba a budou navěky šťastní…
Áďo, to bylo dokonalý. Já úplně viděla všechno živě 😉 Ty orli tomu davali tu spravnou dramatickou az hororovou atmosferu. Pak jako ten zpomaleny pohled Toma, jak brecel… A Bill byl dokonaly, me prekvapilo, ze ho uskrtil. To muselo byt beztak horsi nez kdyby ho podriznul.
Takze shrnu – krasa ;D Mam rada horory, to bys mohla psat casteji 😀
krásný bill je bojovník pěkně mu to nandal i když dramatický to bylo pěkně už jsem se bál že ho zabije ten blbeček, ale Tomí se o něj teď postará nádherný krásný jen tak dál chválím
Áďo tys mi dala.Děkuju ti,že se mu nic nestalo.V jednu chvíli jsem myslela,že ho zabile.Ještě,že má Bill ty nechty.
no jo Áďo, ty a nehty..xDDD jinak sem ráda, že si Billovi neublížila!!! hezkej dílek!
Už jsem měla strach že to zase utneš uprostřed boje, to by ti bylo podobný… Nebo že necháš Loise Billa zabít, to by ti bylo ještě podobnější xD ale mam pocit, že tohle výjmečně skončí happyendem… Prosím, ať mam pravdu! Jinak sqělý, jen tak dál!
Už jsem měla strach že to zase utneš uprostřed boje, to by ti bylo podobný… Nebo že necháš Louise Billa zabít, to by ti bylo ještě podobnější xD ale mam pocit, že tohle výjmečně skončí happyendem… Prosím, ať mam pravdu! Jinak sqělý, jen tak dál!
teeeda, proč se všichni tak divíte, že to dopadlo dobře? :-)))
Teri.K: takovéhle horory kdybych psala častěji, tak mě členové mého antispolku ukamenujou zaživa 😀
Pěkný..opravdu, já věděla, že to Billi zvládne:-D Hezká povídka:-D
Áďo,jsi zlato! 🙂 Teď už je nic špatnýho nečeká.SNAD! Bude svatba a pak budou žít šťastně až do smrti…Ale to znamená,že tahle povídka brzo skončí…Achjó… 🙁 Proč musej povídky končit?! 🙁
Áďa: Ale né, oni kecaj! Ty umíř horory a sadistycky veci, tak je pis 😀 Asi odstoupim ze spolku xD Nebo jak kdy, kazdopadne horory s dobrym koncem jsou skvely! ;D
žejo? taky je mám ráda, ale ne vždy mi to děj dovolí :-)))
Teda to bylo napínavý… a galaktický! ! Šupky dupky, ať tu je další díll.
p.s. z Billa se stává drsný chlapík, viď :))
Áďa: jo, jo! Nejlepsi je byt sam potme v noci a cist horor nebo si ho pustit xD Pak je to na pokakani 😀
No, dej je tezka vec. Lehce se sam dokaze menit ;D
Bill Louise uškrtil? Uškrtil??? Těma svejma ručičkama?!? To bych tedy chtěla vidět. No vlastně nechtěla, já si čestný souboje představovala jinak. Jo, to mám z těch knížek a taky jsem zřejmě viděla nebezpečně moc filmů s Jeanem Maraisem. No nic. Teď už se jen těším, jak se bude Bill vyjímat ve svatebních šatech :)))
no… Bill neměl na vybranou, na to prostě v tom shonu zapomněl, že má u pasu nůž a než by doběhl pro meč, tak by se ten hajzlik Louis vzpamatoval 🙂 tak to vyřešil ručně, no 🙂
Dobře, dobře… vysvětlení přijato, není nad ruční práci :))) Ale s těma Billíkovýma nehtama, to se mi ohromně líbilo, dobrej způsob boje, Louis tohle tedy rozhodně nečekal, to jsem ti zapomněla pochválit. Úplně tu scénu vidím před očima :-)))
nj…. já si nehýtky nikdy nemůžu odpustit, tak když je možnost je zaplést do povídky, tak proč toho nevyužít jakožto záludné taktiky :-)))