Už vím, co k tobě cítím 20.

autor: Pajule

(o dva týdny později – konec ledna)

„Bráško, nechtěl bys mě jít místo toho koukání pomoct?“ volal jsem na mého prince, který se vykláněl z okna a koukal na mě, jak vyhrnuji příjezdovou cestu ke garáži a chodníček na zahradě. Raději se směšně chichotal a pobízel mě, abych přidal, místo toho, aby mě šel pomoct.

„A víš o tom, že se mi Tomi ani moc nechce?“ řekl vyčůraně a s hlasitým hihňáním zmizel za zdi domu. Byl jsem šťastný, i on vypadal šťastný. Avšak bylo na něm poznat, že ho něco tíží. Mě však řekl, že teď mi to nepoví. Přijde na to prý ten správný čas. Už brzy.

„Kruci!“ zakleji, když hromada, kterou jsem vytvořil, se sesype zase nazpět.

„Ty jsi můj šikulka, viď?“ přišel ke mně Bill s těmi to slovy a obmotal mi ruce okolo pasu. No… spíše okolo mé tlusté zimní bundy.

„To si piš,“ mrkl jsem, odhodil lopatu stranou a prudce jsem se otočil. Stihl jsem ještě vzít svého miláčka okolo úzkého pasu a vyzdvihnout ho do vzduchu.

„Tomíííí…“ zapištěl jen a pod náporem jeho těla jsem náhle uklouzl a svalil se do hromady sněhu. Bill dopadl na mě. Vlepil mi jen sladký polibek na můj mrazem červený nosík a zase se začal hihňat. Náhle se překulil na záda vedle mě.

„Bille, smím se tě na něco optat?“ řekl jsem po chvíli koukání se do nebe.

„Samozřejmě, ty na cokoli,“ špitl bráška a stejně jako já se dál díval na plující sněhobílé mráčky po tmavomodré obloze. Chvíli jsem váhal, jestli mám vůbec toto téma rozebírat, ale… ano, zeptám se ho.

„Co se vlastně stalo s Kelly. Já myslel… ehm… no…“ nemohl jsem to ze sebe dostat. Slova se chopil Bill.

„Že spolu chodíme?“

„Přesně tak,“ odkýval jsem a čekal, co bude následovat.

„Možná to tak vypadalo, ale nechodili. Byli jsme jen dobrými, velice dobrými kamarády. Víš… ona mi pomáhala překonávat období, kdy jsem poznal, že jsem si tě naprosto zamiloval.“ Billi se ke mně náhle otočil a přitulil se ke mně. Začínala mi být zima, ale tyhle slova opět rozlila do mého těla teplo. Teplo lásky.

„Billí…“ zašeptal jsem a chtěl dokončit svoji větu. To roztomilé stvořeníčko mi to však nedovolilo a vpilo se do mých rtů. Při polibku jsem si vybavil scénu, která se stala před dvěma týdny v kině. Málem nás tam načapala obsluha, jak se tam s Billem mazlíme naprosto nazí. Bylo to opravdu těsné. Kdybych si nevšiml, že je v sále podezřele světlo, tak bych ani raději nechtěl vidět ty titulky na všech titulních stranách novin a časopisů.

…………….

Já se asi vážně zamiloval. Tomi je ten nejúžasnější človíček, kterého jsem mohl ve svém životě potkat. Ale obávám se zítřka, kdy mu to všechno budu muset prozradit. Já už jsem se s tím za ty dva měsíce stihl smířit… ale tohohle se bojím ze všeho nejvíc. Přeci jen to není nějaká prkotina, ale poměrně vážná věc. Ale rozhodně se těším na dnešní večer.

„Billi, nepůjdeme už dovnitř?“ optá se mě náhle Tom a já jen souhlasně odkývám. Také už mi je zima a ke všemu už je docela dost veliká tma. Když konečně dojdeme domů, vyzujeme se a vysvlíkneme mokré bundy, čepice a rukavice, Tom automaticky zamíří do kuchyně dát vařit vodu na čaj. Já pro změnu zamířím do obýváku k hořícímu krbu. Zde si vysvléknu mokré tepláky, mikinu i tričko. Ten sníh je mokrý, takže jsem pochopitelně i za takovou krátkou chvíli naprosto durch.

„Billi, jaký si dáš čaj?“ křičí na mě bráška z kuchyně.

„Mmm… heřmánkový s medem,“ křiknu nazpět a usadím se na malý, ale měkký a huňatý koberec před krb, abych se ohřál. Ještě stihnu zkontrolovat čas. Sedm hodin večer.

„Tak tady to máte, pane,“ přijde vysmátý Tomi a položí přede mě veliký hrnek, ze kterého se line

Heřmánková vůně.

„Děkuji, broučku,“ špitnu, ale místo toho, abych se napil, hrnek odstavím stranou. Vstanu a z Toma začnu vysvlíkat ty studené a mokré věci.

„Tak tohle… ach… si nechám líbit,“ špitne Tom, když ho vysvlíkám a nevynechám jediné místečko na jeho bříšku a hrudníku, kam dám letmou pusinku. Přesně tak, jako dotyk motýlích křídel. Jako pohlazení letním větříkem. Tuhle chvíli však náhle přeruší hlasité zvonění zvonku. Kdo to může být?

„Bože, za co mě trestáš!“ zakleji a vstanu. Rychlým krokem, jen v boxerkách, zamířím ke dveřím. Ať si každý myslí co chce.

„Dobrý den, pane Kaulitzi. Nedá se nic dělat, ale ta vaše Scotty by potřebovala lekci slušného psího chování. Už zase vezla na naši zahradu za Berníkem,“ hysterčí ta fuchtle odvedle. Má psa, zlatého retrívra a naší Scotty se prostě a jednoduše líbí a neustále tam podlézá dírou pod plotem.

„Mmm…“ zamručel jsem jen a drze jsem jí zavřel dveře před nosem. Už jsem nevnímal její pisklavý hlásek, který cosi křičel. Už jsem nevnímal její bušení na dveře. Prošel jsem raději celý spodek domu a zatáhl jsem žaluzie či závěsy. Poté jsem se vrátil nazpět ke svému miláčkovi.

„Kdopak to byl?“ optal se mě, sedíc na zemi v tureckém sedu.

„Kdo myslíš?“ optal jsem se a usedl jsem k němu. Opírajíc si hlavu o jeho odkryté rameno.

„Naše otravná sousedka,“ střelil hned první možnost. Ta totiž byla nejčastější a nejpravděpodobnější. Kývl jsem na souhlas a usrkl jsem trošku čaje ze svého hrnku.

„Ale tou si přeci nebudeme kazit večer, viď?“ bez váhání jsem hrnek odložil někam do nedohledna. Tak jsem to udělal i s tím jeho hrnkem. Naklonil jsem se k němu a dráždivě jsem si začal hrát s jeho piercingem na spodním rtu. Poznal jsem, že se mu to líbí, příjemně vrněl a jeho ruce bloudily všude po mém těle. Především po zadečku.

„Chtěl bych, aby dnešní noc byla jiná…“ zašeptal jsem mu do ouška a začal jsem hladit jeho bříško. Nebezpečně jsem sjížděl dolů.

„Bi – aaach.. – lle,“ vydechl, když jsem dvěma prsty zajel pod lem jeho boxerek. Jeho přirození nebezpečně rostlo, ale já na tom nebyl jinak.

„Chci to, Tomi. Bude to poprvé, ale bojím se, aby to nebylo naposledy,“ už jsem dál nečekal a povalil ho na koberec. Sedl jsem si na něj obkročmo a vášnivě ho začal líbat. Avšak Tomi se ode mě náhle odtrhl.

„Jak myslíš naposledy?“ podívá se na mě a čeká na odpověď. Ne, teď ne!

„To neřeš,“ špitnu a opět se ponořím do vášnivého polibku. Dá na má slova a neřeší to. Ponoří se raději do vášnivé hry našich jazyků.

autor: Pajule

betaread: Janule