Mám tě před očima a stejně tě nevidím 14.

autor: Meline

Ahoj twincesťáci moji :). Tak jsem sesmolila další dílek. Je možná trochu zmatený. Situace mezi Tomem a Billem mi dala docela zabrat, takže to opravdu bude možná trochu zamotané. Taky jsem pozměnila styl psaní, takže bych byla ráda, kdybyste mi řekli, jestli je to dobré takhle nebo to bylo lepší předtím. Přeju pěkné počtení a komentujte 🙂 bye-bye, vaše Mel.

Oba si hleděli do očí a ani jeden z nich nic neříkal. Uteklo několik dlouhých minut, ale oni si toho zdá se sotva povšimli. Stáli od sebe jen kousek, a přesto cítili, jak se od sebe vzdalují. Čím déle tam stáli a dívali se na sebe, tím víc se mezi nimi tvořila jakási překážka. Průhledná jako sklo, ale tvrdá a silná jako kámen. První se vzpamatoval Tom a uhnul Billovi z cesty, stále však nic neříkal. Napjatá atmosféra mezi nimi by se dala krájet. Jakmile došli do obývacího pokoje, zeptal se Tom Billa, jestli nechce něco k pití.

„Ne, díky. Já bych radši, abys šel rovnou k věci. Víš, já vlastně asi tuším, co mi chceš říct.“ „Ano?“ Podivil se Tom. Ale kde by se to, co se událo v jeho rodině, dozvěděl? Jediný, komu to řekl, byla Diana a ta to těžko mohla Billovi prozradit. „No, sice nevím, jak ses to dozvěděl, ale…“ Bill Toma nenechal domluvit.

„Tak nějak jsem to vlastně vytušil. Ačkoliv pořád marně doufám, zřejmě zbytečně, že se to nestane. Já jsem měl špatný pocit od té doby, co ses mi neozval a… možná máš pravdu a bude to tak lepší. Proč si v tom případě pořád přeju, aby to neskončilo?“ Zlomil se mu hlas a spustily se mu po tváři slzy.

„Billy, o čem to mluvíš? Skončilo co? Já ti vůbec nerozumím.“ Byl z toho zmatený Tom. „Chceš se se mnou přece rozejít, ne? Tak už to neprotahuj a řekni to.“ Tom na něj chvíli koukal jako tele na nový vrata a po chvíli se zasmál. „Co je na tom tak směšného? Mně to k smíchu rozhodně nepřipadá, tohle je vážná situace.“ Dostal ze sebe Bill mezi vzlyky.

„Ale miláčku, jak tě mohlo něco takového napadnout? Já se s tebou přece nechtěl rozejít, kdepak jsi na to přišel?“ Řekl mu už zcela vážně Tom a přisedl si k němu na gauč.

„N… ne? Ale… jak… jakto…“ Bill byl tak zmatený, že ze sebe nemohl vydat jedno souvislé slovo. Myslel si přece, že už o něj Tom nestojí. Co tak závažného mu chtěl tedy říct?

„Víš…“ vzal mu Tom tvář do dlaní a pokračoval. „To, co ti chci říct, je sice obtížné pro mě, ale nikdy by mě to nedonutilo, abych se tě vzdal. Překážky se mají překonávat, né obcházet. Takže… můj otec se dozvěděl o nás a teď je to velmi špatné.“

„Špatné? Vadí mu to?“ Podivil se Bill.

„No, mírněji řečeno. Ve skutečnosti mě za to nenávidí a dokonce se mě zřekl.“ Mluvil Tom tiše. Zachovával si klidnou tvář, jenže skutečnost byla jiná. Pořád ho to velmi zraňovalo. Byl to přece jen jeho otec a najednou mu říkal takové hrozné věci. Zprvu si myslel, že je to jen chvilkové rozrušení nad novou situací, jenže se zmýlil. Netušil a nikdy si nepředstavoval něco takového… konkrétněji řečeno otcovo zavrhnutí. Nejhorší je to čekání. Neví, co se bude dít dál a vlastně to ani nechce vědět. Má strach z rozpadu rodiny. Tak dlouho bylo všechno v pořádku a najednou… to připomíná zříceninu nějakého starého hradu.

„On se tě zřekl? Tome… t… to není možné. Jenom kvůli vztahu se mnou?“

„No, on vlastně neví, že jsi to ty. Nějak jsme se k tomu nedostali a já mu to nechci říkat, protože by ses kvůli tomu mohl do problémů dostat i ty.“ Billem tato situace velmi otřásla. Když se s Danem seznamoval, připadal mu velice sympatický a milý. Jak se jen mohl zříct svého syna? Nechápal to. Dostal však trochu strach, jelikož jeho rodiče to ještě nevěděli. Co když budou reagovat jako Tomův otec? Vyhodí ho z domu? Zřeknou se ho? Ne, to by přece neudělali, jenže pořád je tu to co kdyby…

„Já to rodičům ještě neřekl. A nevím, teď když… myslíš, že bych jim to měl říct?“ Podíval se tázavě na Toma. Ten však mírně sklopil hlavu. Docela ho to zamrzelo. Jako by se za něj Bill styděl. On byl ochoten kvůli němu ztratit vše a Bill?

„Vadí ti přiznání ke vztahu se mnou?“

„Ne já jenom…“

„Řeknu ti co, Bille. Máš strach! Myslíš si, že já jsem ho neměl?! I přes to jsem to udělal. Protože já se za tebe nestydím. Miluju tě a chci být s tebou. Udělám pro to všechno, ať už bych se musel potýkat s čímkoliv! Tvoje city však asi nejsou tak silné jako ty moje.“ Tom ho překvapil tím, co řekl. Samozřejmě, že jeho city jsou silné. Nebyl si jistý těmi Tomovými, ale po tom, co mu tu teď upřímně řekl do očí, nepochyboval. Kéž by byl tak statečný jako Tom, jenže není. Má strach a stydí se za to. „Tome, já asi nejsem tak silný jako ty. Nezvládl bych to, kdyby se mě naši zřekli a vyhodili mě nebo něco takového. Nebyl jsem si jistý budoucností našeho vztahu a nevím, jestli by jsme se nad tím neměli zamyslet.“

„A to mi říkáš teď? Proboha Bille, zamyslet se nad čím? Kdybys chodil s dívkou, zamýšlel by ses nad něčím? Já myslím, že ne! Vždyť si to ani nezkusil. Neřekl jsi jim o tom, tak jak můžeš zatraceně vědět, jak by reagovali? Jenže ty seš z toho podělanej strachy! Mě se otec zřekl, ale máma mě podpořila. Pořád mám ještě ji a nevzdávám se. Ale kdyby tvé city ke mně byly tak silné, jak jsi tvrdil, nemusel bys teď přemýšlet nad tím, jestli ti stojím za to, abys o mně řekl rodičům. Zklamal jsi mě.“ Říkal důrazně Tom a po tváři mu stékal proud horkých slz. Bill na tom nebyl jinak. Uvědomoval si tu zatracenou pravdu, kterou mu Tom vmetl do tváře. „Potřebuju čas, možná…“

„Pro mě tady není žádné možná. Cítil jsi snad někdy nějaké možná mezi námi?“

„Ne.“ Zašeptal Bill ovlivněn city, které z Toma vyzařovaly.

„Je to buď a nebo. Musíš se rozhodnout.“

„Já…“ Bill nevěděl co říct. Tom ho postavil před hotovou věc, ale měl v podstatě pravdu. Je příliš zmatený. Každou vteřinou pociťuje něco jiného.

„Měl bys jít a všechno si nechat projít hlavou.“

Bill se tedy zvedl a odešel. Tom ho ani nedoprovodil, ale on se mu nedivil. Byl na něho jistě rozzlobený a měl proč. Bill obviňoval Toma z lehkomyslnosti, s jakou nahlíží na jejich vztah, přitom měl sám pochybnosti, které Tom jak vidno neměl. Musel ho hodně ranit a to v žádném případě nechtěl, jenže co má teď dělat? Jak se z téhle situace dostat? Nevyznal se sám v sobě. A moc se bál zavrhnutí rodiny. Byla pro něj vším, a když si vzpomene, jak dopadl Lucas… to měli jenom sourozenecké problémy a poslali ho pryč. Billa by zřejmě rovnou vyhodili. Nechce Toma ztratit, ale ani svoji rodinu. Teď je na rozcestí a musí se rozhodnout, kudy půjde. Protože to navždy ovlivní jeho život. Už není cesty zpět. Nemůže teď nic odkládat. Musí se rozhodnout, věděl to moc dobře. Jenže jak?

…

O kilometr dál se řešily zcela jiné problémy. Diana seděla u televize a vychutnávala si po lžících nutelu. Nemohlo to však nahradit radost a uspokojení z Tomovy přítomnosti. Včera udělala pitomost. Kéž by nevěděla, jak chutnají Tomovy rty. Aspoň by po něm netoužila ještě víc, než předtím. Miluje ho. Ano. Od první chvíle, co ho uviděla, to tušila. Bill má tak zatracený štěstí. Proč on? Vždycky dostal vše, co chtěl. Doma byl rozmazlovanej a teď jí navíc ukradl i Toma. I Lucase se mu podařilo vyštvat z domu. Je podlej a sobeckej, rozmazlenej fracek. Ano! To přesně je! Myslí jenom na sebe a vždycky shrábne všechno nejlepší. Všem okolo sebe ubližuje. Kvůli němu má Tom teďka problémy. Stojí mu to za to? S ní by byl přece mnohem šťastnější. Bill si chce jistě jenom užít. Je to jeho chvilkový rozmar a brzy Toma opustí, až dostane, co chce. Nemůže to tak nechat. Získá Toma pro sebe a udělá ho šťastným. Bill myslí jen na své potřeby a ostatní ho nezajímají. Ubližuje jak jí, tak Tomovi a svému bratrovi taky. Vezme tedy mobil a vyťukává sms.

Nemusí dlouho čekat a přijde jí kladná odpověď. Převlékne se tedy a vyrazí ke Kaulitzovým. „Ahoj Dí.“ Zvolá Bill radostně, jakmile se u nich konečně objeví.

„Vypadáš nějak sklesle, stalo se něco?“

„Jo stalo. Mezi mnou a Tomem je to teď hodně špatné. Pohádali jsme se. Řekl mi, co se stalo u nich doma a já nevím, jestli bych měl odvahu říct to taky našim. Co mám proboha dělat? Moc se na mě zlobí a určitě jsem mu ublížil.“ Povídá jí všechno Bill. Diana nemůže potlačit radost, již z toho má. Ale je jí líto Toma. Jako by to nevěděla. Jenom pořád někomu ubližuje.

„Bille… já Toma vlastně i chápu. Vem si, že on se za tebe nestydí. Řekl to rodičům na rovinu i za předpokladu jejich ztráty a…“

„Já vím. Jsem prostě zbabělec.“ To jsi. Pomyslí si Diana. Nejraději by mu jednu vrazila za jeho chování. Nejdřív tolik o Toma usiloval, a když ho má, jenom mu ubližuje a nechce za něj bojovat. Už ho dostal, tak ztrácí zájem. To jí mohlo hned napadnout, co zamýšlí.

„Možná byste se měli rozejít. Víš, nechat ho na pokoji. Takhle stejně ubližuješ jak jemu, tak sobě.“

„Zřejmě máš pravdu, ale já ho miluju.“ Bill nevěděl, jak si dál počínat. Tvářil se jako hromádka neštěstí.

„Bille, prosím tě, uvažuj trochu. Kdybys ho miloval, řešil bys teď tenhle problém?“

„Já…“ Teď mu Diana nasadila do hlavy brouka. Tohle by mohlo být docela možné. Miluje ho opravdu tak, že by se kvůli němu vzdal všeho? Před pár dny by bez rozmyslu řekl ano, jenže teď? Je tak zmatený. Nevyzná se sám v sobě. Diana má pravdu, Tom má pravdu. Připadá si jako u nějakého soudu, kde mu zasazují rány za to, jak všem kolem sebe ublížil. Jenže on taky trpí. Víc, než by si kdo mohl myslet. „Nechci udělat žádná ukvapená rozhodnutí, kterých bych potom litoval. Potřebuju čas a až budu mít všechno srovnané, napravím svoje chyby.“ Odpověděl nakonec.

„No sice si nemyslím, že by ti více času pomohlo, ale budiž.“

U KückMüllerů:

„Ahoj, zlato, už jsem doma.“ Zavolala Nataša a zouvala si boty z unavených nohou. Přišla z práce a byla totálně vyčerpaná. Po chvíli seběhl Tom ze schodů a radostně ji přivítal.

„Ahoj mami.“

„Ahoj broučku.“ Objala ho. „Tak co, jak si se tady měl?“

„No nic moc. A co ty? Mluvila jsi s tátou?“ Nataša si jen povzdechla.

„Bohužel ano. Chce požádat o rozvod.“ Zašeptala a neměla daleko k slzám.

„Bože. To opravdu myslí vážně? Že od nás odejde?“ Ptá se Tom ne naštvaně, ale zklamaně a trochu vyděšeně.

„Já nevím, zlato. Pořád marně doufám v návrat rodiny do pořádku. Jenže tohle není žádná skládačka a lidé nejsou dílky puzzlí, aby se znovu vrátili tam, kam zapadají. Někdy se prostě skládačka neudrží celý život po hromadě a rozpadne se. Potom už je jen na člověku, jestli se vzchopí a dá to všechno do pořádku nebo ji nechá zničenou.“

„A my? Vzchopíme se?“

„Tomi, jsi ten nejlepší syn, jakého jsem si kdy mohla přát. Ať už to dopadne jakkoliv, chci, abys věděl, že budu vždycky s tebou. Jsi kus mě, kdyby ti někdo ublížil, nepřežila bych to.“ Poté co to dořekla, ho políbila na čelo. Usmál se na ni.

„Co bys řekla tomu, kdybych udělal popcorn a dívali jsme se spolu na televizi?“

„To zní skvěle, jsem příšerně utahaná.“ Zatímco se Nataša a Tom chystali aspoň na chvíli zapomenout na ty problémy, co mají, Dan vyřizoval s právníkem rozvodovou smlouvu.

„Pane KückMüllere a co majetek? Jak ten si rozdělíte. Budete chtít nechat něco ženě nebo…“

„Co bych jí nechával? Většina je moje a přece nebudu najednou na mizině.“ Odpověděl Dan právníkovi. Bylo to kruté, jenže to pravda většinou bývá.

„No a co přídavky na syna?“

„Nejraději bych ani nemyslel na to, že nějakého vůbec mám.“ Pronesl Dan znechuceně, a kdyby nebyli v kanceláři, odplivl by si.

„Dal by se proces pozdržet, abyste prozatím nemusel nic platit.“

„A to jak?“

„Nechat si udělat testy otcovství. Můžete to u soudu nahrát. Dáte najevo svou nejistotu. Není nic špatného ověřit si pravdu. Řeknete, že nechcete vyhazovat peníze na úplně cizího člověka. To pozdrží proces placení.“

„Dobrý nápad, uděláme to tak.“ Přisvědčil Dan.

„Mám štěstí na dobrého právníka. Jsem velmi rád, že mě obhajujete právě vy. Snad máte pravdu a všechno bude obráceno v náš prospěch.“

„To jistě, nemusíte mít žádný strach, všechno půjde jako po másle a i kdyby se vyskytly nějaké komplikace, určitě si s nimi hravě poradíme.“

„Dobře, děkuji za všechno, nashledanou.“ Potřásl si Dan se svým právníkem rukou a vydal se do hotelu. Tam musel prozatím bydlet, jelikož jeho dům obsazovali ti dva, jak je teď nazýval ‚vetřelci‘.

autor: Meline

betaread: Janule