autor: Áďa
Tom
V tichosti a mé absolutní mlčenlivosti uplynuly tři dny. Za celou tu dobu jsem se od brášky nehnul ani na krok, pokud nepočítám nejnezbytnější cesty na záchod. Jenom jsem seděl u jeho postele a hladil ho po vlasech. Na kůži jsem se ho dotknout neodvážil, vím, jak vyvádí, když mu doktor třikrát denně maže bolestivou spáleninu. Dostalo se mi sice důsledného ujištění, že Bill žádnou bolest necítí, protože je pod vlivem sedativ, ale přesto mi přišlo, že v něm pokaždé, když se mast dotkla obnaženého masa, prošlehl bolestivý tik. Ne, nevěřím těm žvástům o uspávajícím vlivu morfia a kdovíčeho ještě. Bill může klidně spát, ale já vím, že tu bolest cítí. Uznávám teda, že od dnešního rána již byl úplně v klidu, na kontakt rány s mastí nereagoval a dokonce mu klesla i horečka. Nicméně já jsem se o něj pořád bál. Znejisťovaly mě zářivě zelené křivky na pozadí černého monitoru, pravidelné pípání mě dohánělo k šílenství a z Billovy přízračně bledé tváře, ostře kontrastující s havraními vlasy, jsem měl noční můry, kdykoliv jsem vyčerpaně ulehl na vedlejší postel. Ach bráško… lásko moje… kdy se mi probereš? Hladím černé vlasy, po několika dnech bez péče již mastné a značně neupravené a smutně koukám do bezkrevného obličeje…
Najednou sebou Bill lehce škubne. Trhnu sebou a podvědomě ruce přemístím na jeho ramena, aby sebou nemohl moc házet, aby si třeba nevypojil nějaké hadičky, při těch jeho horečnatých záchvatech by nebylo čemu se divit. On ale vzápětí opět uvolněně klesl na polštář. Stočil hlavu směrem k hrudi a z krku se mu vydral chroptivý vzdech. Co mu je? Tohle se mu tady ještě nestalo!
„Billí?“ zeptám se potichu.
Neodpoví mi. Ani to nečekám. Místo odpovědi se ale začne třást… a z jeho rtů začnou unikat tichoulinké, stěží slyšitelné vzlyky. Jeho tvář byla tak moc bledá…
„Billí, neopouštěj mě, prosím,“ zašeptám smutně. „Prosím, vrať se mi…“
Nešťastně vzdychne. Něco zamumlá, ale vůbec mu není rozumět. Zběsile mrkám, abych nezačal brečet. Je tak bezmocný, brouček můj! Najednou se ale zarazím. Chvějou se mu řasy! Otevírá oči! Rozbuší se mu srdce, když spatřím dvě matné, vyplašené duhovky, barvy rozehřáté čokolády.
„Billí!“ vydechnu a než se stihne jakkoliv hnout, pevně ho obejmu, až zakňučí. „Lásko moje! Ty ses mi vzbudil!“
Chvíli na mě zmateně hledí, vidím, jak se jeho obočí lehce krčí, když se snaží rozpoznat, kde to vlastně je. Pak mu to ale dojde.
„Tommy!“
Říká to sice potichu, ale na tváři se mu objevil úsměv. Snaží se zvednout, jakmile se ale pohne, zkřiví tvář do bolestné grimasy a ostře sykne. A já mám v tu chvíli chuť si nafackovat. Vždyť má zlomená ta žebra, musím ho držet na posteli, než mu to aspoň trošku sroste.
„Nehýbej se, lásko,“ zašeptám a jemně ho přitisknu zpět na postel, načež ho pohladím. „Jsi zraněný, musíš odpočívat.“
Smutně si povzdychl a podřídil se tlaku mých rukou. Nechal klesnout hlavu na tvář, na níž ležel i před chvílí a tklivě hleděl do prázdna. Nevěděl jsem, co mám přesně dělat, ale jedno bylo jisté, nemohl jsem ho znovu nechat upadnout do traumatizujícího vzpomínání. Už jenom ten jeho skelný pohled mi naznačoval, že na děsivé události ve sklepě bude ještě dlouho vzpomínat. Alespoň, že teď už mi věří natolik, že mě nechá, abych se ho dotýkal a líbal, tehdy mi to ještě nedovolil. Až moc živě si vzpomínám, jak se mě bál, chudáček můj milovanej. Nesmí vzpomínat na minulost…
„Tommy,“ hlesl mdlým hlasem. „Co… co se mi stalo?“
No bezva, teď se o to všechno sám začne zajímat. Jako by mu nestačilo, že se probral, on by na to ještě vzpomínal a celý by se mu to vybavilo tak živě, jako když se to stalo. Rozhodl jsem se, že jeho dotaz převedu na jeho současný zdravotní stav.
„Víš… máš spálený záda a zlomený žebra,“ řeknu.
„Jasný,“ zamumlal. „Proto mě při dýchání tolik píchá.“
Chvíli zase hleděl do prázdna, načež na mě pohlédl uslzeným pohledem.
„Tommy, mě všechno tak bolí!“
„Neboj, broučku,“ přiklekl jsem k němu a pohladil ho opatrným dotykem přes křídovou tvář. „Za pár dní budeš zase v pořádku… Věř mi, lásko.“
„Věřím ti, Tommy,“ kývl slabě hlavou.
Vrhl na mě pohled plný bezmezné důvěry, než opět zavřel oči vyčerpáním a já po chvíli zaznamenal jeho plynulé oddechování. Usnul. Alespoň nabere sílu. Snad ho ta bolest brzy přejde. Nechci, aby trpěl. Už si toho v životě vytrpěl mnohem víc, než leckteré generace dohromady. A já už ho až do konce života ani na vteřinu nespustím z očí. Dobře, na záchod a do koupelny ho samotného pustím, ale jinak bude pod mým dohledem. Už se nestane, abych ho nechal samotného doma. Tentokrát se ho nikdo, ale doopravdy nikdo kromě mě nedotkne. Nezradím tu hlubokou důvěru v jeho očích, nikdy. To přísahám na svou smrt!
Bill
Když jsem se probudil, připadal mi Tom jiný než předtím, než jsem usnul. Jako by se nabil pozitivní energií, která z něj přímo sršela. Čišela z jeho pohledů, cítil jsem ji v každém jeho pohlazení. Konejšil mě krásnými slůvky, která se nádherně poslouchala a jeho úsměvy… byly to nejkrásnější, co jsem kdy mohl od někoho dostat. Jenomže krásu tohohle všeho rušilo bodání mezi žebry a pálení v zádech. Snažil jsem se zamaskovat mé tichoulinké zaskučení, když jsem se pohnul, ale Tom si toho všiml.
„Billí,“ pohladil mě jemně po tváři. „Copak tě bolí?“
„Nic,“ zamumlal jsem rychle.
Nechtěl jsem, aby mě měl za slabocha, který nic nevydrží. Ale on se nemínil jen tak vzdát.
„Broučku, nemaskuj to přede mnou,“ pokáral mě mírným hlasem. „Prosím tě, nelži mi. Myslíš, že nevím, co všechno se ti stalo? Myslíš, že mi uniklo, jak tě ten bastard pálil železem, když jsem se na to všechno musel dívat?“
Sklonil se ke mně ještě blíž a já jsem bezděčně vypískl strachy a schoulil se pod prostěradlem do klubíčka.
„No tak, neboj se mě,“ zašeptal a v očích se mu objevil hluboký smutek. „Chci ti jenom pomoct, lásko. Ale když mi neřekneš, co tě bolí, tak nevím, jestli mám chladivý gel nanést na žebra nebo na ta tvoje záda, abych ti od té bolesti pomohl.“
Nejistě jsem se na něj podíval. Nevím proč, ale cítil jsem se hodně divně. Jako bych měl snad strach z mého milovaného Toma? Nebo se před ním cítím tak bezmocný, slabý, ponížený? Nevím vůbec proč, vždyť jsme si nikdy nelhali, tak proč se bojím mu říct, že mě pálí záda? Jako by mi četl myšlenky.
„Jsou to záda, viď?“ šeptne tiše.
Nehlasně přikývnu a s obavami sleduju, jak se ke mně blíží jeho ruce. Dokud jenom shrnovaly prostěradlo, bylo vše v pořádku, jakmile se ale dotkly mé nemocniční košile, úplně jsem strnul a zaznamenal, že na monitoru vedle mé postele čísla, značící můj puls, o něco vzrostla.
„Neboj, lásko,“ tišil mě Tom a jemně mě pohladil po kůži kousek nad ránou. „Nic ti neudělám. Neublížím ti. Miluju tě.“
Jak rád bych věřil jeho slovům! Sakra… proč to říkám v podmiňovacím způsobu? Vždyť já Tommyho miluju! Bože! Co se to se mnou děje? Chce se mi brečet, proč se Toma najednou bojím? Cuknu sebou, když se mě jeho prsty opět dotknou…
„Aaaaaach!“ pronesu plačtivě a prohnu se, když se mast dostane do kontaktu s mou spáleninou. Tohle, že je chladicí gel? Vždyť to pálí jako blázen! Pomoc, zachraňte mě někdo!
„No tak, klid, Billí,“ snaží se mě Tom uklidnit, ale marně. Jenom se zmítám čím dál víc, až skoro necítím žebra, ale není mi to nic platné, on mi tu ránu stejně nakonec celou pomazal… Když konečně přestal, schoulil jsem se pod prostěradlo a rozplakal se. Ihned si vedle postele klekl a ustaraně se na mě zadíval.
„Billí,“ natáhne ke mně svou dlaň, já ale polekaně couvnu a on ji stáhne zpět k sobě. V očích se mu podivně zaleskne. V tu chvíli mě bolestivě bodne u srdce. Je mi ho tak líto. On se tu o mě stará, teď dokonce cítím, že se mi na zádech opravdu ulevilo, a já jsem na něj takový….
„Tommy,“ vzlykl jsem. „Pro… promiň mi… Promiň mi to všechno… Ale já… já se bojím!“
„Neboj,“ zašeptá a opět ke mně natáhne ruku. Pomalu, váhavě. Čeká, že opět ucuknu, ale tentokrát ho nechávám, aby se dotkl mého obličeje. Z jeho dlaně proudí tak příjemné teplo, když ji mám položenou na tváři…
„Tommy,“ brečím i nadále a nedokážu vylovit nic jiného, než jeho jméno. „Tommy… ach, Tommy…“
„Ššššššt, to je v pořádku, broučku,“ konejší mě. Opatrně vsune svou druhou ruku pod můj krk a něžně mě k sobě přivine, což mě rozpláče ještě víc. Vůbec si nezasloužím, aby se ke mně takhle choval. Ne po tom, co se stalo. Místo, abych ve chvíli, kdy se David objevil na prahu našich dveří, utekl, tak jsem se nechal unést do toho temného sklepa. Neubránil jsem se jeho ubližování mi. Dopustil jsem, aby mě znovu po těch letech znásilnil a málem zabil. Nebránil jsem se, i když jsem mohl. Ne sice moc, ale nohama jsem ho mohl nakopnout vždycky. Mohl jsem třeba křičet, volat o pomoc, prostě něco dělat, ale ne, já jsem tam jako největší srab ležel, nechal se jím připoutat k posteli a dovolil jsem strachu, aby mě ovládl natolik, že jsem se nemohl ani hýbat. Po tomhle všem si od Toma nezasloužím ani ten nejmenší střípek lásky, vždyť jsem tak ubohý, špinavý, k ničemu, měl jsem z něj před chvílí dokonce i strach… a přesto mě teď pevně objímal a tišil jako malé miminko a z očí mu sálala láska, jejíž síla přebila mihotavé záblesky smutku a lítosti a zacláněla nenápadné slzy v jeho duhovkách…
„To – Tommy,“ zlomí se mi hlas a konec jeho jména tak odumře v zoufalých vzlycích.
„Billí, lásko, neplakej!“ prosí mě, nepřestávaje hladit můj obličej. „Už je dobře, broučku… Je to za námi. Už se nikdy nevrátí. Nikdy. No tak,“ zesílí hlazení, když mnou začne zmítat nový příliv slz. „Je to pryč, Billí! Už je dobře, lásko, věř mi, prosím… Už je dobře…“
Jeho hlas zní tak nádherně, dokázal bych ho poslouchat celé hodiny. Má ojedinělý tón, který nikdo jiný na světě nemá a který mě teď velice pomaloučku uklidňuje, tak jako hebké prsty, které mi z tváří stírají slzy. Jeho tvář se mi ztrácí, když zavírám oči a dokonalý hlas odeznívá v dáli, když stěží postřehnu, že mě čísi ruce pokládají na postel a přikrývají až po bradu prostěradlem…
autor: Áďa
betaread: Janule
No konečně se nám brouček probral.Tag a teď Áďo,myslim že si užik dost ne?tagže už ho prosííím netrap!!!
A po tomhle se mám učit na písemku z pschologie?! To přeci musí moje profesorka uznat,že jsem pod neustálým tlakem a mé nervové vypětí neumožňuje používat mozek…
Teda,to je záhul.Miluju to!
chudaček malej….
to, že se probral je na tomhle dílu jediný to pozitivní…jinak zas drasťák xDDD Hele cos mu do tý rány nechala napatlat? Sněhurku? xDDD
Áďo je to opět překrásný!Ať už se netrápí brouček malinkej..mě je jich tak líto:-( Chudáčci! Ale je to překrásný už se mooooc těším na další dílek:-)
Bitter, Samaro, Sauriel… vy myslíte, že teď už ho jen tak nechám v klidu, aby si prožili pokojný život? .-) neeee, na to mají času ještě dost 🙂 ted se oba dva musí připravit a posilnit, aby mohli statečně snášet další rány osudu 🙂
Terezka: joj….. po tomhle se učit na psychologii….. mnooo,….. to věřím, že není zrovna nejvalnější záležitost 🙂 ale určitě to dopadne dobře 🙂 držím palce :-*
No holky jak jsme mohly být tak blbý! To jsme si fakt mysleli že by je Áďa nechala na pokoji prožívat romantiku?:DDD