Mám tě před očima a stejně tě nevidím 15.

autor: Meline

Celou noc se převaloval a měl neklidný spánek. Pořád musel přemýšlet nad tím, co se stalo mezi ním a Tomem. Taky o rozhovoru s Dianou. Co když měla pravdu? Kdyby opravdu k Tomovi choval tak silné city, přemýšlel by teď nad tím, jestli to říct rodičům nebo radši ne? Je to tak komplikované. Na jedné straně Tom a na druhé, rodina. A on? Stojí uprostřed toho všeho a musí se rozhodnout, kterou stranu si zvolí. Nechce si volit. Jenže oboje mít nemůže. Alespoň si to v této chvíli myslí. Jak by asi reagovala máma? Neví, ale určitě by to nepřijala jen tak. Gordon by to možná vzal o poznání klidněji. Nikdy se nemusel takhle rozhodovat, vybírat si. Vždy měl všechno, co chtěl, téměř. Nemá ale moc času, takže to bude muset začít řešit. Rozhodl se začít pozvolna. Seběhl do kuchyně na snídani, kde už seděla máma. Jakmile ho zahlédla, s úsměvem ho přivítala.

„Ahoj zlato, jakpak ses vyspal?“

„Díky za optání, nic moc.“

„Jak to? Pojď se najíst, to ti snad zvedne náladu. Udělala jsem topinky.“ Teď mu nahrála, musí jednat.

„No víš, mám starosti s jedním mým kamarádem.“ Začal opatrně a usedl ke stolu, kde si nalil šálek čaje. Na jídlo neměl ani pomyšlení.

„A co s ním je za problém?“

„On totiž… má kluka.“

„Aha, takže je gay? To ho trápí?“

„Ne není to gay. Líběj se mu normálně holky, ale prostě ho zaujal jeden kluk a zjistil, že k němu cítí něco víc.“

„No tak jaký má teda problém? Ten kluk to neví?“

„Jo ví, chodí spolu. Problém je v něčem jiném. Bojí se to totiž říct rodičům, protože má strach z jejich reakce.“

„To je jeho problém ne? Proč se tím trápíš ty?“

„Mami je to kamarád. A navíc má opravdu velký strach. Jak by si reagovala ty? Kdybys byla na místě jeho matky?“ Vychrlil na ni.

„Co je tohle za otázky? Buď rád, že tohle řešit nemusíme.“ Usmála se na něj a zakousla se do křupavé topinky.

„No on se mě totiž ptal, jakou reakci předpokládám u své matky, tak… jenom pro zajímavost, ať vím jak mu příště odpovědět, co by si dělala?“

„Kdybys mi takovouhle věc řekl… já vážně nevím. Snažila bych se tomu porozumět, proč? A už se mě na to neptej. Jak už jsem jednou řekla, buďme rádi, že takovouhle situaci nemusíme řešit.“ No nechtěla to moc rozebírat, ale aspoň něco z ní dostal. Nevypadala však nijak nadšeně. Jak proč? Prostě se do něho zamiloval a to je vysvětlení. Kdyby to bylo do dívky, určitě by se neptala, proč s ní chodí. Tohle je zapeklité. Možná by se s tím měl svěřit radši… ne to určitě ne. Jak ho ta osoba mohla jenom napadnout? Jistě by se mu vysmál. Nikdy k sobě nebyli příliš důvěrní, tak proč právě teď by se to mělo změnit? Ačkoliv se oba pořád popichovali a ten poslední incident to bylo teda něco, přesto mu však chyběl. Je to přece jen jeho bratr. Vlastně od doby co odjel, si na něj ani nevzpomněl, až teď. Má mu zavolat, nemá… Nervózně si v rukou pohazoval s mobilem.

…

Lucas a Stacy seděli na lavičce v parku a vychutnávali si zmrzlinu.

„Tak co? Už si jí někam pozval?“

„Ne. Mám takovej pocit, že by stejně odmítla.“ Řekl Lucas a lízl si pistáciové zmrzliny, z níž mu kapka vytvořila na tričku flek. Snažil se ho prstem setřít, jenže si to spíše víc rozmazal.

„A to proč? Odmítla jednou, třeba vážně neměla čas. Nebuď bačkora a zeptej se jí znovu.“ Popichovala ho Stacy nabrala na prst kousek své vanilkové zmrzky a rozmázla mu jí po celé délce nosu.

„Hej… kdo je tady bačkora.“ Oplatil jí Lucas a celý kornout jí připlácl na dekolt. Zmrzlina se rozpouštěla a stekla jí až do výstřihu.

„Tak to si vytáhneš.“ Vyjela na něj Stacy naštvaně a zablýskalo se jí v očích.

„Vážně?“ Zvedl Lucas provokativně obočí a oba jako smyslů zbavení po sobě začali patlat zmrzlinu. Kolemjdoucí lidé se na ně dívali, někteří pobaveně, jiní jako na blázny. Najednou, ani nevěděli jak, se ocitli jeden druhému až nápadně blízko. Byli od sebe sotva pár milimetrů. Kdyby se jeden z nich pohnul, dotkli by se nejenom svými nosy. Až na jejich zrychlené dechy bylo absolutní ticho, do kterého se začalo linout zvonění z Lucasovy kapsy. Urychleně se od sebe oba odtáhli zděšení z náhlé situace. Na displeji blikalo jméno Bill. Docela se podivil, celou dobu se mu neozval, co tak najednou? Tohle je opravdu zvláštní. Trochu ho i potěšila představa, že si na něj bratr vzpomněl.

„Bille?“

„Ahoj, Lucasi.“ Ozvalo se na druhém konci spojení.

„P..proč mi voláš? Potřebuješ něco?“

„N..ne teda vlastně… já.“ Koktal zmateně Bill. Vůbec nevěděl jak začít a jestli ho vůbec Lucas vyslechne a pochopí.

„Tak jo nebo ne?“ Promluví Lucas netrpělivě. Bill ještě pár sekund mlčí a pak začne. „Potřebuju se ti s něčím svěřit. Nevím, proč si mě napadl zrovna ty, ale jsme přece jenom bráchové a já bych teď potřeboval radu.“ Vybalil na něj Bill. Jestli ho s tím Lucas pošle do háje, totálně se ztrapní a vůbec… při té jejich poslední peprné hádce.

„Radu? Ode mě?“ Lucase naopak příjemně překvapila bratrova otevřenost a hledání pomoci u něho. Svého staršího bratra, i když jen o 10 minut. „Tak mluv. Co se stalo?“

„Mám kluka. Ale to už zřejmě víš. Nebo si to aspoň tušil.“ Lucas s přikývnutím, které Bill nemůže vidět, dodá prosté: „Jo.“

„No a on… řekl o mně rodičům. Jeho máma byla úplně v pohodě, prostě podporuje nás a tak, ale jeho táta. Ten se ho zřekl a náš vztah mu připadá nechutný. Já se to bojím říct našim. Mám příšerný strach z jejich reakce. Dneska ráno jsem se ptal mámy jen tak nenápadně, jak by reagovala, kdybych byl v takové situaci a ona na to: „buďme rádi, že takovouhle věc nemusíme řešit,“ tak co mám dělat? Jsem zoufalý, nevím, komu jinému jsem to měl říct.“ Dopověděl Bill a v očích už ho zase pálily slzy. Lucas chvíli zaskočeně mlčel a potom odpověděl.

„Hele brácha, prostě to řekni. Stejně by se to jednou dozvěděli a takhle to bude lepší. Přece nechceš, aby se to dovídali od někoho jiného. Byli by dost naštvaní. Už tak je tato situace nahnutá, zamlčováním bys to jenom zhoršil. Kdyby to šlo, byl bych tam s tebou, ale nejde to… však víš. Dělí nás jen několik set kilometrů.“ Bill se trochu zasmál. Takových chvílí s Lucasem moc nebylo. Je moc rád, že mu nakonec zavolal. Jestli ho chápe brácha, musí ho pochopit i máma a Gordon.

„Já vím. I když mě někdy štveš, musím přiznat, že mi občas chybíš. Bylo by dobré, kdyby ses vrátil.“

„Chybím, ale prosím tě, Bille, máš horečku? Vždyť si skákal radostí, jakmile jsem odjel.“ „Jenže to bylo, když jsme se hádali a teď si myslím… už je všechno dobrý, tak by ses mohl vrátit.“

„Nezáleží to jen na mně.“

„Můžu promluvit s mámou a možná by potom…“

„Možná jo. Tak to zkus a já jim zavolám, jen co to půjde.“

„Dobře. A jak se tam vlastně máš? Co škola? Našel sis nějaké kamarády?“

„Jo, škola dobrý. Dokonce se mi tam líbí i jedna holka. Fakt kus, ale docela neoblomná. No a kamarádku mám suprovou.“

„Tak to je dobře. Skoro se až bojím tvého nenávratu.“

„Popravdě, je mi tady fajn. Nebude se mi odtud chtít, ale když máš takové potíže, přijedu to je jasný. Jestli to teda půjde dobře s rodiči.“

„No to doufám.“

„Hele Bille, už budu muset jít, tak ahoj. Když tak si zavoláme pozdějc.“

„Jasně, měj se tam fajn, ahoj.“ Lucas ukončil hovor a stále měl v očích viditelné překvapení. Stacy seděla na lavičce a stírala si kapesníčkem zmrzlinu.

„To byl tvůj brácha?“ Zeptala se zvědavě.

„Jo byl. Taky se divím, ale asi už je to mezi náma všechno dobrý.“

„A co chtěl?“

„Abych se vrátil domů. Víš, má teď hodně starostí a… potřebuje mou pomoc.“

„Aha.“ Přikývla Stacy a ve tváři posmutněla. Nechtěla, aby Lucas odjel. Je to její nejlepší kamarád. S nikým se ještě takhle nebavila o osobních věcech jako s ním. A teď si jeho bratříček naporoučí, ať se vrátí domů a on prostě odjede? Ale pravda, nesmí být sobecká. Nebýt jejího bratra, Lucas tu s ní teď není. Sama nemá sourozence, natož dvojče. Nemůže vědět, jaký druh vztahu mezi sebou mají. Neměla by mu to mít za zlé. Jen ji to mrzí. Určitě se mu však muselo stýskat po domově, ačkoli se o tom nikdy nezmínil. Podala mu kapesník a mlčky se vraceli zpět domů. Ani jeden už nemluvil o situaci před zazvoněním mobilu.

…

Bill seděl nehnutě na posteli a přejížděl ho očima. Přemýšlel… proč mu najednou bratr tak chybí? Vůbec nečekal takové porozumění z jeho strany, natož ještě radu. Byl by moc rád, kdyby se vrátil. Musí si o tom promluvit s rodiči. Nejlépe kdyby to udělal hned teď. Seběhl tedy dolů a přisedl si k mámě na gauč.

„Mami já bych s tebou potřeboval o něčem mluvit.“

„A o čempak zlato?“ Nebude dělat žádné kličky. Řekne jí to narovinu a může doufat v její svolení. Protože odjezd se samozřejmě netýkal jenom z vyplynutí situace mezi ním a Lucasem. S mámou se taky docela chytnul a neví, je-li na Lucase stále naštvaná.

„Mluvil jsem s bráchou.“

„Cože?! Kdy?“ Málem se zakuckala kávou, kterou upíjela ze svého miniaturního hrníčku.

„No asi před půl hodinou po telefonu. Usmířili jsme se. Má se tam prej fajn a všechno je v pohodě. Jen… už se mi po něm stýská… mami, nebylo už toho dost? Chci, aby se vrátil domů. Tobě není smutno? Určitě ano, tak nač se víc trápit.“ Simone na něj hleděla jako vyvoraná myš. Tohle nečekala. Lucas chybí Billovi? A… oni dva spolu vedli normální rozhovor? Tohle tedy zcela určitě není NORMÁLNÍ. Stýskalo se jí, to ano, ale ten klid. Vychutnávala si ho plnými doušky. Žádné hádky, křik. Popravdě už je ale zřejmě na čase si se svým starším synem promluvit a vše urovnat. Nemůže tam přece zůstat navždycky a rozpory v rodině taky nechce.

„No zřejmě máš pravdu. Už je načase to všechno dát do pořádku. Abychom byli zase jako normální rodina. Až přijde Gordon z práce, promluvím si s ním o tom. Já mám dnes naštěstí volno a chci si ho alespoň užít, takže Billy, pokud by ti to nevadilo…“ Decentně mu naznačila, že když má konečně po dlouhé době volno, chtěla by mít klid. Jemu to vůbec nevadilo. Aspoň bude lépe naladěna na ten rozhovor a bude tu 99,9% šance Lucasova návratu. Pěkně počká, až přijede. Musí se s ním poradit. A potom si promluví s Tomem. Snad půjde všechno dobře. Určitě si budou mít s Lucasem tolik co říct. Je to divné, ale pravdivé. Konečně ho může nazývat svým opravdovým starším bratrem, protože v situaci kdy ho nejvíc potřeboval se tak zachoval.

autor: Meline

betaread: Janule