autor: Áďa
Tom
Po deseti dnech nás konečně z nemocnice propustili domů. Teda… říkám nás, ale myslím tím hlavně Billa, já jsem mohl být doma už od začátku. Ale chtěl jsem být s bráškou každou vteřinu. Co bych taky asi tak doma dělal, kdybych věděl, že Billí je zavřený mezi čtyřmi stěnami a je tam sám? Jenom bych se trápil, tak jako on.
Ale trápení to bylo i tady. Vypadalo to, že Davidovo hrubé zacházení opět poznamenalo Billovu duši a nechalo v ní hluboké rány. Vůbec jsem se v něm nevyznal, v jednu chvíli se přede mnou choulil pod prostěradlo jako čert před křížem, načež se zoufale rozbrečel a tulil se ke mně, jako by to mělo být snad naposledy, kdy mě vidí. A tyhle jeho změny byly tak rychlé, že jsem je stěží stíhal vnímat. Ale drásalo mi srdce, když byly ty chvíle, kdy se mě Bill bál. Ta hrůza v jeho očích, když si je zakrýval dlaněmi…
A chvílemi upadal do prázdného tranzu. To pak nevnímal nic z toho, co doléhalo k jeho uším, ať už jsem to byl já nebo doktor. Jeho oči měly skelný výraz a ze rtů mu občas unikl tichý sten. Dokonce ani nezaznamenal, že mu sestřička vzala krev, i když běžně při tomhle procesu vyváděl, jako by ho na nože brali. Jenom se nechal zvednout, aniž by dal jakkoliv najevo, že mu škrtidlo stlačuje vyzáblou paži a že mu do pulzující žíly vniká hrot jehly…
Když už jsme měli sbaleno, přijel pro nás taxík. Bill se nechal odvést, opět měl nevnímající náladu hraničící s depresí, ale naštěstí nijak nevzdoroval. Pokorně mě následoval do auta, kde se na můj pokyn připoutal a celou cestu zamyšleně hleděl z okna. Když jsme vystoupili, tak se chvíli kolem sebe rozhlížel, jako by náš dům viděl poprvé, nic ale neřekl a mlčky šel dovnitř. Musel jsem ho k tomu důrazně pobídnout, ale šel nakonec sám, nepotřeboval mou pomoc.
Dům byl po těch dlouhých dnech, kdy jsme tu nebyli, poměrně prochladlý. Bylo holt znát, že podzim si letos přispíšil, protože i když byl teprve konec září, dýchla na nás z chodeb zima. Rozhodl jsem se, že radši zatopím. Sice jsme měli elektrický topení, ale i tak podle mýho názoru nic nedokáže nahradit vesele praskající polena a teplo vycházející z tančících plamenů. Usadil jsem Billa na gauč a hodil mu kolem ramen huňatou deku, čímž jsem si vysloužil jeho vděčný úsměv.
„Děkuji,“ šeptl… a nechal se ode mě pohladit.
„Nemáš za co, lásko,“ usmál jsem se na něj a lehoulince, téměř neznatelně jsem ho políbil na čelo.
Trošku sebou trhl, ale jinak to neřešil, jenom mě zvědavě pozoroval, jak z dříví, přineseného z kůlny, dělám hranici. Cítil jsem v zádech jeho upřený pohled a rozhodl jsem se, že postavím tu nejkrásnější hranici na světě. Soustředěně jsem rovnal a skládal všechna polínka a už jsem je chtěl podpálit, když se to celý sesulo na jednu nevzhlednou hromadu.
„No super,“ poznamenal jsem kousavě.
Ale pak jsem zaslechl něco, co mou jízlivost zcela vypudilo. Bill se začal zvonivě smát! Otočil jsem se na něj a viděl jsem, jak mu září očička, divže mu z nich netečou slzičky. Pousmál jsem se. Tak to moje koťátko si chce hrát a smát se cizímu neštěstí? Tsss… Sehnul jsem se k tý hromadě, že ji teda podpálím tak, jak chce ona sama, to znamená bez ladu a skladu. Jenomže ve chvíli, kdy jsem sirku přiložil ke zmuchlaným novinám, jsem si kejchnul… a ta mrcha zhasla. Druhá se mi zlomila v ruce a třetí jsem sice noviny podpálil, ale při snaze plamen rozfoukat jsem ho naopak uhasil…
„Seru na to,“ procedil jsem skrz zuby.
Už vím, jak to bude nejjednodušší. Trošku toho vysmátýho lumpíka oslním svým pyrotechnickým uměním. Zamířil jsem do koupelny, kde jsem vzal lahev laku na vlasy. O tolik z ní neubude. Vrátil jsem se do obýváku.
„Teď se dobře dívej, ty smíšku jeden,“ nahodil jsem namachrovaný výraz a pyšně zaznamenal, že smějící se Bill se na mě opravdu zadíval. „Teď ti ukážu ten nejjednodušší způsob rozdělávání ohně á la Tom Kaulitz!“
Naklonil jsem se k popadanýmu dřevu a nastříkal ho lakem. Fuj! Na tenhle smrad jsem si za dobu pobytu v nemocnici úplně odvykl. No ale co nadělám, žejo. Trošku jsem od krbu odstoupil, jen tak, abych mohl nataženou rukou odhodit sirku mezi polena. Škrtám a s rádoby vznešenou elegancí tu hořící špejličku odhazuju ode mě pryč… Buch.
„JAUUUU!“ zařvu jako šílenec. „Doprdele…“
Můj účel se povedl, po menším výbuchu se noviny konečně rozhořely, od nich chytly i ty vyschlý klacky a o pár vteřin později tu už vesele hučel oheň. Jenomže místnost naplnilo i něco jiného – neuvěřitelný smrad spálených chloupků, který mi ten výbuch ožehl po celý dýlce předloktí! Bill se absolutně kácel smíchy, teď už měl tváře skutečně mokré od slz. Tak jo, no…. Aspoň, že se dobře baví, když už nic jinýho… Asi ho půjdu za chvíli zpacifikovat, až si tohle ošetřím. Nebylo sice co ošetřovat, leda snad, že bych podstoupil depilaci těch trčících pahýlků, co mi z chloupků zůstaly, ale stejně zasyčím, jen tak pro jistotu, když si ruku namočím do studený vody.
Když se vrátím, už se ten brouček tak moc nesměje. Má nakrčený nosík a se svraštěným obočím a pevně zatnutými rty se drží za pravý bok. Doprčic, určitě ho z toho smíchu teď bolí v žebrech. Ach jo, proč ten můj malej brouček musí být takový trdýlko? Ještě sám sobě ublíží… Dám vařit čaj a o tři minuty později už kouřící šálky pokládám na stůl před námi a usednu vedle Billa.
„Tak jak ti je?“
„Už je to trošku lepší,“ odpoví tiše, přesto ale jeho slova nezní tak pevně, jak by měla.
Nechá se ode mě obejmout a já ho k sobě přivinu, zatímco hypnotizuje hučící oheň. Vidím, jak se plameny odrážejí v jeho sametových očích. Zachumlám ho do deky trošku těsněji a on si položí hlavu na moje rameno.
„Tommy,“ zašeptá. „Já se tak bojím! On si mě najde… a zabije mě.“
„Neboj se, lásko,“ políbím ho jemně na krk. „Nezabije. Tobě už neublíží. Nikomu. Protože je mrtvý.“
Bill nečekaně vyletěl do prudkého sedu tak divoce, až sykl a musel si položit dlaň na bolavá žebra. Prudce oddechoval, zatímco na mě vrhl vyděšený pohled.
„Jak… jak mrtvý?“
„No… zastřelil se,“ řekl jsem mu. „Ten den, jak nás zachránila policie.“
Neodpovídal, jenom na mě zděšeně kulil očka. Vyjekl, když jsem mu položil ruku na rameno, ale nebránil se, nechal mě, abych ho opět stáhl k sobě. Taky jsem se natáhl pro čaj. Vyndal jsem z něj sáček, odložil ho na talířek a pro jistotu ještě jednou prozkoumal, zda držím v ruce správný hrnek. Do Billova nápoje jsem totiž v kuchyni přidal pár kapek nějakýho uklidňovacího sajrajtu, který mi dali v nemocnici pro případ, že by se Billovi psychicky přitížilo. Poté, co jsem se ujistil, že držím v ruce správný hrnek, přitiskl jsem jeho okraj k Billovým rtům. Trošku usrkl. Pak si dal chvíli přestávku, ale nakonec vypil celý hrnek a já jsem měl pocit, že se mu už od pohledu ulevilo. Znovu se opřel hlavou o mé rameno, pak si ale udělal polštář z mého klína. Zachumlal se pod deku tak, že mu byla až po nos, a poté, co jsem vnořil prsty do jeho vlasů, tak spokojeně zamručel. Klížily se mu oči a hluboké praskání dřeva ho důkladně ukolébalo do konejšivé náruče spánku beze snů…
Jakmile jsem zaznamenal jeho pravidelné oddechování, natáhl jsem se na stůl pro notebook. Opatrně, abych to černovlasé stvoření nevzbudil, rozložil jsem ho na sedačce vedle sebe a opatrně se zkroutil tak, abych na něj dosáhl. V hlavě se mi totiž zrodil plán, jak Billovi spravit nervy a opět ho vytáhnout na nohy. Jenomže to bude překvapení děsně tajný… Tak. Stačilo pár kliknutí, napsat maila s kontaktem na mě a je to. Dobrou noc a mějte mě rádi, jdu za tebou, Billí, byla moje poslední myšlenka, než jsem se stulil na gauč vedle brášky a usnul jsem…
Když jsem se vzbudil, zmocnil se mě podivný pocit. Posadil jsem se. Za okny byla hluboká noc, oheň již dávno vyhasl, jenom posledních pár uhlíků žhnulo umírající rudou září. Nevěděl jsem, co mě vlastně vzbudilo, ale měl jsem pocit, že se něco děje. A pak jsem to uslyšel. Tiché vzlyky… Rozsvítil jsem displej mobilu. Bil plakal! Sice spal, ale tváře se mu v tom nečekaně ostrém světle, před nímž jsem mhouřil rozespalé oči, leskly slzami. Něco se mu zdá, broučkovi. Něco hodně ošklivýho. A vezmu jed na to, že vím, co. Jemně bráškou zatřesu.
„Billí? Billí, vstávej! Vzbuď se, broučku… To se ti jenom něco zdá, to není doopravdy! Vzbuď se!“
Polekaně otevřel slzící oči. Jeho pohled byl absolutně dezorientovaný. Tiše vyjekl, když mě ale poznal, ihned mi omotal paže kolem krku. Celý se třese. Zimou nebo strachy? Nejspíš obojím. Vypadá tak žalostně…
„Neboj se, lásko,“ tiším ho. „Už je dobře, jsem tady s tebou, nic se ti nestane. Jen klid.“
Opatrně si ho nadzvednu do náruče a nechám ho, aby mi vzlykal na rameni. Nesu ho do koupelny, myslím, že teplá voda mu před spaním jenom prospěje. Dám napouštět vanu a usadím Billa na pračku, abych ho mohl svléknout. S menšími obtížemi se mi to povede a o pár minut později už sedí můj rozechvělý bráška ve vaně. Stále popotahuje a zběsile pomrkává. Tiším ho něžnými slůvky a namáčím mu vlasy, abych mu na nich mohl napěnit šampon. Přejíždím jeho tělíčko houbičkou a vidím, že se Bill pomaloučku přestává chvět. Uleví se mi. Po nějaké době, kdy už je zcela klidný, jenom posmutnělý ve tváři, vypustím vanu, opláchnu ho teploučkou sprchou a zabalím ho do měkké osušky. Odnesu ho do pokoje, kde ho obléknu do čistých boxerek, tepláků, huňatých froté ponožek a trička s dlouhým rukávem. Teprve pak mu ještě několikrát přejedu ručníkem mokré vlasy, rozčešu je řídkým hřebenem a zachumlám ho až po bradu do peřiny…
Tohle všechno sleduje bez mrknutí oka, bez jediného hlesnutí. Jenom na mě upírá ten svůj pohled plný strachu a beznaděje, ale jinak vůbec nekomunikuje. Přitulím se k němu a musím mu položit dlaň přes oči, aby je vůbec mohl zavřít. Zpočátku to nemělo žádný účinek, ale pak vytuhnul během několika vteřin. Snad mu ráno bude líp… A snad vyjde ten můj plán. Je úterý, takže při troše štěstí bysme mohli už o víkendu vyrazit. A tam se Bill určitě zase vzpamatuje, pevně tomu věřím. Bude to balzám na duši pro nás pro oba. S těmihle myšlenkami jsem spokojeně usnul, svírajíc oddechujícího brášku v těsném objetí.
autor: Áďa
betaread: Janule
že by jeli na dovolenou? hm..jen ať frčákujou!
jů to bude zase romantická dovolena
Na malediwy!! Hurá!!
Jujky oni pojedou na maledivi? Oo ti se tam budou mět:-) jenom ať jedou milášci moi..ať se mají jako v ráji 🙂
co všichni máte s těma Maledivama??? to nikdo neříkal… a taky nikdo neříkal, že to bude romantický relax, to si možná tak naivně myslí Tom, protože ještě netuší, že to, kam jedou, vůbec nejsou Maledivy… a že je tam čeká rozhodně něco zcela jiného, než romantický válení šunek při západu slunce…
No jo já zapoměla ž autorkou je naše milovaná sadistka Áďa:-) ta jim nedopřeje úspěšné psychické zotavení,kdepak ona je ještě trošku potrápí…ale na další díl se teda těším jak šílená!:DD
Áďo, pěkně mě štve, že jsem to nezačla číst dávno. Někdy to udělám xD Stačí nakouknout a už vidim tvojí skrytou brutální povahu ;D
Jen mi tam chybí nějaký háček a slzní plyn 😀
No jo to by nebyla naše Áďa aby jim dopřála chwilku klidu:-D a co jinak, už je líp?
jojo, dneska už je to v cajku… snad za to může to, že jsem šla spát včera opravdu brzo a dnes mě hodinu před vstáváním probudily oslepující rudozlaté paprsky vycházejícího slunce a blankytná obloha 🙂 slzný plyn? dobrý nápad, ale mám pro ně nachystanou lepší zábavičku 🙂 a háček se možná objeví :-))) sakra, jak se jen tady tohle slovo ujalo 😀 Sam má naprostou pravdu… uznávám, že už si toho zažili hodně… ale ještě toho je pořád jaksi málo :-)))
Áďa neví,kde je míra…naštěstí. 😀
jak to s tou mírou myslíš? 😀
No… asi tak, že nevíš, kdy už je toho sadismu moc xD
:-))) to neee, no… respektive já to vím… ale copak bych vám to mohla odepřít? .-) když už tady mám takovou něžnou sadistickou vizáž 😀